ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.95.2021.1
KSPA 56 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 95/2021-B-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. Ch. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, se sídlem v Pardubicích, nám. Čs. Legií 500, PSČ 530 02, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2021, č. j. KSPA 56 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2021, č. j. KSPA 56 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 21. července 2021, č. j. KSPA 56 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) neosvobodil dlužníka (M. Ch.) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
2. Šlo přitom již o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od zbytku dluhů. Usnesení ze dne 13. května 2020, č. j. KSPA 56 INS XY, jímž insolvenční soud rozhodl o splnění oddlužení dlužníka (bod I. výroku), schválil odměnu insolvenčního správce (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a dlužníka osvobodil od placení zbytku pohledávek (bod IV. výroku), Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele R. P. (dále jen „R. P.“) zrušil usnesením ze dne 30. července 2020, č. j. KSPA 56 INS XY, 4 VSPH XY, v bodě IV. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že rozhodnutí je předčasné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Usnesení ze dne 25. listopadu 2020, KSPA 56 INS XY, kterým insolvenční soud opětovně rozhodl o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek, zrušil Vrchní soud v Praze k odvolání R. P. usnesením ze dne 8. února 2021, č. j. KSPA 56 INS XY, 4 VSPH XY, s tím, že přetrvává pochybnost, že dlužník přistoupil již k návrhu na povolení oddlužení s poctivým úmyslem vypořádat se se svými věřiteli.
3. K odvolání dlužníka odvolací soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. července 2021.
4. Odvolací soud vyšel shodně s insolvenčním soudem především z toho, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení uváděl, že navrhované oddlužení bude splácet příjmy ze závislé činnosti a příjmy ze tří dohod o provedení práce, které za tímto účelem uzavřel. Usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře ze dne 5. května 2015 insolvenční soud vydal s předpokladem, že dlužník bude plnit splátkový kalendář z pravidelného příjmu ze závislé činnosti, z dohod o provedení práce a na základě darovací smlouvy uzavřené dlužníkem s jeho matkou na částku 7 700 Kč (měsíčně). V pravidelných zprávách insolvenčního správce o plnění oddlužení je po celou dobu plnění splátkového kalendáře uváděn příjem z darovací smlouvy ve výši 9 600 Kč. Až na základě vyjádření věřitele R. P. (jediného společníka a jednatele společnosti S., u níž byl dlužník dříve zaměstnán), který se odvolal proti rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů a tvrdil, že poskytl dlužníku zápůjčku na plnění oddlužení ve výši 549 300 Kč (k čemuž dokládal písemnou smlouvu z 31. prosince 2019, jejíž pravost dlužník zpochybňoval), vyšlo najevo, že dlužník nevykonával žádnou výdělečnou činnost dle dohod o provedení práce a že plnění ve výši 7 700 Kč měsíčně bylo zasíláno na účet majetkové podstaty z účtu R. P.
5. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že dlužník sice splnil podmínky oddlužení plněním splátkového kalendáře podle §398 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), tím, že byly na účet majetkové podstaty pravidelně měsíčně hrazeny částky podle usnesení o schválení oddlužení ze dne 5. května 2015, ze kterých byly pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny v míře přesahující 30 % celkové jejich výše, avšak převážnou část tohoto plnění poskytoval R. P, a to ať již na základě smlouvy o zápůjčce, či bez ní, přičemž v obou případech vznikl dlužníku v průběhu insolvenčního řízení nový závazek, jehož prostřednictvím splácel dluhy věřitelům. Dlužník tuto skutečnost nevyvrátil a žádný způsobem neprokázal opak. Jeho tvrzení, že to byl on, kdo předával R. P. pravidelně měsíčně finanční částky, které obdržel jako plnění z darovacích smluv (od své matky a dále od švagrové K. H.), aby je následně R. P. poukazoval na účet majetkové podstaty, podle odvolacího soudu nemá logiku a nebylo prokázáno, ačkoliv k tomu byl dlužník insolvenčním soudem vyzván usnesením ze dne 19. května 2021.
6. Podle odvolacího soudu dlužník v průběhu oddlužení porušil povinnost oznámit insolvenčnímu správci, že nevykonával předpokládanou výdělečnou činnost dle dohod o provedení práce. Současně neprokázal, že plnění poskytované R. P. bylo z vlastních zdrojů dlužníka, a to minimálně v rozsahu částky 7 700 Kč měsíčně. Protože nešlo o dar R. P., jak předpokládá insolvenční zákon, přijetím tohoto nového závazku dlužník obešel zákon a jednal nepoctivě. Odvolací soud proto přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník nesplnil podmínky pro osvobození od placení zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z toho, že závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zodpovězeny. Dovolatel míní, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel namítá, že to, že předával peníze R. P., který je následně pouze přeposílal na účet majetkové podstaty, vyplývá již ze samotné skutečnosti, že R. P. tyto peníze každý měsíc zasílal na účet majetkové podstaty. Dle jeho názoru je nereálné, aby mu kdokoliv za trvání oddlužení poskytl částku 549 300 Kč, tím spíše měla-li její splatnost nastat do 31. října 2020, tj. 10 měsíců od poskytnutí zápůjčky. Dovolatel má za to, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť k této námitce nepřihlédl.
9. Dále podle dovolatele odvolací soud pochybil, když ho nevyzval, aby doplnil tvrzení a navrhl další důkazy k prokázání tvrzení, měl-li za to, že dovolatel skutková tvrzení nevylíčil zcela (úplně), případně, že předloženými důkazy nelze prokázat tvrzení dlužníka; soudy po dovolateli nikdy nepožadovaly, aby tvrdil a prokazoval, že on nebo jiné osoby předávali peníze R. P.
10. Dovolatel dále odmítá, že by převzal jakýkoliv nový závazek. Míní, že důvodem pro neosvobození od placení zbytku dluhů nemůže být skutečnost, která je mezi dlužníkem a věřitelem sporná. Kromě toho dovozuje, že i kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že plnění zasílané na účet majetkové podstaty bylo ze zdrojů R. P., takové plnění mělo být považováno za plnění tzv. mimořádného plátce.
11. Konečně dovolatel namítá porušení principu legitimního očekávání a principu právní jistoty, neboť po celou dobu 5 let plnil své povinnosti, insolvenční správce ani insolvenční soud neshledali důvody pro zrušení oddlužení, insolvenční správce navrhl jeho osvobození od splacení zbytku pohledávek a dovolatel uspokojil své věřitele ve výši 38 %. Dovolatel tak důvodně očekával, že bude osvobozen od placení zbytku pohledávek a rozhodnutí odvolacího soudu mu způsobuje zjevnou křivdu a nespravedlnost.
12. Věřitel R. P. ve vyjádření navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto, neboť dovolatel neprokázal, že plnil beze zbytku všechny své povinnosti v průběhu insolvenčního řízení.
13. Insolvenční správce ve vyjádření uvedl, že v dané situaci šlo o řetězení dluhů nejen dovolatelem, ale také věřitelem R. P., což nemá být smyslem insolvenčního řízení. Plnil-li R. P. do majetkové podstaty dobrovolně, musel být srozuměn s tím, že takto vydané finanční prostředky jsou nevratné. K takovému „novému dluhu“ by tedy nemělo být přihlíženo při posuzování (ne)osvobození dovolatele.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (aktuální znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání není přípustné k řešení otázek legitimního očekávání dlužníka a principu právní jistoty.
16. Potud se napadené rozhodnutí nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, která vychází již z usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“). V něm Nejvyšší soud při výkladu §417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
17. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. i v usnesení ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, v němž uvedl, že to, že za trvání oddlužení nezruší oddlužení pro skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle §418 insolvenčního zákona, nebrání insolvenčnímu soudu v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu neposuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na to, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál.
18. Jen z toho, že dovolateli nebylo zrušeno oddlužení, nelze dovozovat jeho legitimní očekávání, že mu bude („musí být“) přiznáno osvobození od zbytku dluhů. Insolvenční soud je i v další fázi insolvenčního řízení (při rozhodování o osvobození od zbytku dluhů) oprávněn posoudit, zda dlužník v průběhu oddlužení plnil řádně své povinnosti.
19. Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení dalších dovoláním předestřených otázek, neboť napadené rozhodnutí je v jejich posouzení v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
20. Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovolání nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
23. S ohledem na datum vydání rozhodnutí o úpadku (28. ledna 2015) se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 (srov. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 31/2019 Sb.).
24. Podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
25. V R 86/2013 Nejvyšší soud dále uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
26. Z R 86/2013 vychází i usnesení ze dne 30. listopadu 2020, sen. zn. 29 NSČR 16/2019, v němž Nejvyšší soud doplnil, že insolvenční soud může zkoumat poctivost záměrů dlužníka a jeho přístup k plnění povinností po celou dobu insolvenčního řízení. Jak zjištěná nedbalost, tak i úmysl (sledování nepoctivého záměru) mohly v té které fázi insolvenčního řízení, v němž je dlužníkův úpadek řešen oddlužením, znamenat neúspěšnost takového způsobu řešení úpadku či odepření beneficia (osvobození od placení dluhů), které s řádným plněním oddlužení souvisí.
27. I když nerozhodne o zrušení oddlužení, nebrání tento procesní postup insolvenčnímu soudu v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, mezi něž ve smyslu §412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona nepochybně patří i povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl splnit v době jejich splatnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015).
28. V usnesení ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 NSČR 110/2020, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pokles příjmů dlužníka za trvání schváleného oddlužení může být často zapříčiněn objektivními skutečnostmi, které dlužník nemůže ovlivnit, nebo které mu nelze přičítat k tíži (těhotenství a mateřství, ztráta zaměstnání, zhoršený zdravotní stav včetně invalidity apod.). I v takovém případě ale dlužník musí nadále plnit své povinnosti v insolvenčním řízení, k nimž se „zavázal“ již tím, že podal návrh na povolení oddlužení a veden poctivým záměrem usiluje o řešení svého úpadku sanačním způsobem, který směřuje k tomu, že mu bude část jeho dluhů odpuštěna (nebude povinen je hradit). Zavinění dlužníka se tak nevztahuje ke skutečnostem, které jsou příčinou výpadku nebo snížení jeho příjmů, nýbrž k tomu, že mu vznikl nový dluh, který ve lhůtě splatnosti nesplnil a který byl za trvání insolvenčního řízení dokonce exekučně vymáhán. Zodpovědný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení požaduje, aby dlužník aktivně řešil situaci, kdy dojde – v porovnání se stavem při schválení oddlužení – ke zhoršení jeho příjmových poměrů, tak aby byl i nadále schopen plnit řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (což je předpokladem pro jeho osvobození od placení zbytku pohledávek podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona).
29. V posuzované věci založil odvolací soud své rozhodnutí především na zjištění, že ačkoliv dovolatel splnil podmínky oddlužení plněním splátkového kalendáře podle §398 insolvenčního zákona, převážnou část finančních prostředků ke splnění oddlužení mu poskytl R. P. Z toho dovozoval, že (plněním R. P. do majetkové podstaty) vznikl dovolateli nový závazek. Současně odvolací soud uzavřel, že tímto jednáním dovolatel „obešel zákon a jednal nepoctivě“.
30. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že dlužník by si měl v průběhu oddlužení počínat tak, aby mu nevznikaly nové závazky, které není schopen plnit v termínu jejich splatnosti (§412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona). Porušení této povinnosti může vyústit v rozhodnutí o zrušení oddlužení podle §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, vznikne-li takto dlužníku závazek po dobu delší 30 dnů po splatnosti. Současně, nedojde-li ke zrušení oddlužení, může být důvodem pro to, aby insolvenční soud dlužníka neosvobodil od placení zbytku dluhů.
31. Správná je i úvaha odvolacího soudu, že nepoctivý záměr dlužníka, ať již se projevil v kterékoli fázi insolvenčního řízení, vede (bez dalšího) k nepříznivému rozhodnutí pro dlužníka. Vyjde-li najevo v době po splnění oddlužení, je dalším důvodem, aby dlužník nebyl osvobozen od placení zbytku dluhů.
32. Rozhodnutí odvolacího soudu ve skutkové rovině vychází z toho, že oproti původnímu předpokladu dlužník v průběhu oddlužení nezískal příjmy ze tří dohod o provedení práce. Potřebné finanční prostředky (vedle postižitelných příjmů z pracovního poměru) pro plnění oddlužení tak získal z jiných zdrojů, a to částečně na základě darovací smlouvy a zbylé prostředky poukazoval na účet majetkové podstaty R. P.
33. Vzhledem k tomu, že dlužník v průběhu oddlužení insolvenčnímu správci nesdělil, že nevykonával žádnou činnost dle dohod o provedení práce, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že potud porušil svou „informační povinnost“. V tom však odvolací soud ještě nespatřoval porušení důležité povinnosti dlužníka, jež by měla vést k nepřiznání osvobození od zbytku dluhů. S tím Nejvyšší soud souhlasí, neboť dlužník i přes výpadek původně plánovaných příjmů zajistil splnění oddlužení jiným způsobem.
34. Zbývá posoudit, zda ze zjištění soudů nižších stupňů lze vskutku dovodit, že dlužníku vznikl v průběhu oddlužení nový závazek vůči R. P.
35. R. P. po splnění oddlužení insolvenčnímu soudu sdělil, že částky, které poukazoval na účet majetkové podstaty, poskytl dlužníku na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 31. prosince 2019. To dlužník popíral a naopak tvrdil, že šlo o jeho finanční prostředky, které předával R. P., který je pak poukazoval na účet majetkové podstaty. Odvolací soud neměl toto tvrzení dlužníka za prokázané, avšak zároveň uvedl, že pro posouzení věci není podstatné, zda R. P. poskytoval plnění do majetkové podstaty na základě smlouvy o zápůjčce, „či bez ní“.
36. Odvolací soud tak přijal závěr, že dlužníku vznikl za trvání oddlužení nový závazek, aniž zkoumal (hodnotil), na základě jaké právní skutečnosti se tak stalo (mělo stát). Jen z toho, že R. P. po určitou dobu poukazoval na účet majetkové podstaty finanční prostředky, bez zjištění, proč tak činil (a zda a z jakého důvodu bude dlužník povinen tyto finanční prostředky R. P. vrátit), však nelze uzavřít, že dlužník má vůči němu splatný závazek.
37. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak bylo neúplné (na základě skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud vyšel, nebylo možné bez dalšího uzavřít, že dlužníku vznikl závazek vůči R. P.) a tudíž i nesprávné.
38. Zbývá dodat, že z téhož důvodu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že dlužník jednal nepoctivě, neboť i tento závěr vychází (především) z toho, že dlužník na sebe v průběhu oddlužení přijal závazek vůči R. P.
39. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
40. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu