ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.308.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 308/2023-890
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání, které podala obviněná V. L., nar. XY, Ukrajina, trvale bytem XY, státní příslušnice Ukrajiny, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 67 To 315/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 141/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 2 T 141/2018, byla obviněná V. L. a obviněný M. K. uznáni vinnými přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili tím, že
společně od blíže nezjištěné doby, nejméně však od září 2014 do 8. 2. 2018, kdy byly jejich nezletilé děti předány do péče Dětského centra při XY nemocnici, XY, XY, v domě č. p. XY v ulici XY v XY, kde žili ve společné domácnosti, porušovali svoji rodičovskou povinnost vytvářet svým třem dětem AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY a CCCCC (pseudonym), nar. XY, bezpečné a harmonické prostředí, kdy děti opakovaně vystavovali svým vzájemným vyhroceným konfliktům, které vyvolávali bez vážného důvodu, kdy tyto konflikty, často vlivem nadměrného požívání alkoholu zejména obžalovanou V. L., vyústily ve vulgární verbální napadání i fyzické napadání mezi obžalovanými navzájem, kdy musela být k těmto incidentům ve čtyřech případech přivolána hlídka Policie České republiky, obžalovaní nevyužili nabízené pomoci Odboru sociálního Úřadu Městské části XY a neziskových organizací, kdy obžalovaná V. L. nepodstoupila léčbu alkoholismu a obžalovaný M. K. nevyužil nabízeného programu pro osoby, které mají potíže se zvládáním agrese ve vztazích, dále porušili svou rodičovskou povinnost pečovat o rozumový a citový rozvoj svého syna CCCCC, nar. XY, tím, že nevytvářeli dostatečně podnětné prostředí, což se spolupodílelo na narušení vývoje jejich nezletilého syna CCCCC, nar. XY, který je i vlivem uvedeného zanedbávání rodičovských povinností obžalovanými ve vývoji výrazně opožděn .
2. Za tento přečin byli oba obvinění soudem prvního stupně odsouzeni podle §201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná V. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 67 To 315/2021 , tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
4. Jednalo se již o třetí rozhodnutí soudu druhého stupně v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 235/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 2 T 141/2018, jímž byli oba jmenovaní obvinění uznáni vinnými přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jímž byla současně obviněná L. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, sp. zn. 2 ZT 23/2018 pro skutek pod bodem I., ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve druhém případě pak soud druhého stupně usnesením ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 67 T 43/2021, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. ke stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 2 T 141/2018, jímž byla podle §222 odst. 2 tr. ř. věc obou obviněným postoupena správnímu orgánu k projednání přestupku, a nalézacímu soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 67 To 315/2021, podala obviněná V. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť má za to, že v napadeném usnesení a rozsudku soudu prvního stupně chybí výrok o zproštění obžaloby ohledně trestného činu týrání svěřené osoby, přičemž pouhé vypuštění z popisu skutku nemůže postačovat, a dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť má za to, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Obviněná má za to, že skutek, pro který byli odsouzeni, je natolik nekonkrétní a vágní a obsahuje z větší části jednání, které samo o sobě trestné není (hádky, alkohol a nedostatečně podnětné prostředí), že prakticky byli odsouzeni za to, že jejich syn CCCCC byl vývojově opožděn, což představuje nesprávné právní posouzení skutku. Závěr soudů o tom, že synovi CCCCC nevytvářeli dostatečně podnětného prostředí, je nekonkrétní a zcela nepoužitelný pro trestní odsouzení. Ze spisového materiálu nelze nijak dovodit, v čem konkrétně měla tato nedostatečná podnětnost spočívat. Obviněná je toho názoru, že soudy jen hledaly nějakou formulaci pro to, aby obviněné mohly činit trestně odpovědnými za vývojovou opožděnost syna CCCCC. Pokud jde o nepodstoupení léčby alkoholismu, toto je již jednáním/opomenutím konkrétním, ovšem absentuje zde jakákoli právní povinnost tuto léčbu podstoupit. Nikde se nekonstatuje, že by obviněné bylo kýmkoli uložena povinnost podstoupit léčbu alkoholismu, takže vyvození trestněprávní odpovědnosti za nepodstoupení léčby (tj. aniž by to předtím bylo řešeno mírnějšími prostředky) je i v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Mnoho lidí (včetně rodičů vychovávající děti, včetně dětí s vážnými problémy) má ve svém životě problém s alkoholem, ovšem dospět k závěru, že v určité situaci je neřešení problému s alkoholem (byť za dalších okolností) trestným činem, je podle obviněné velmi odvážné. V každém případě dílčím naplněním skutkové podstaty určitého trestného činu snad mohou být jednání či opomenutí, kterých se osoba pod vlivem alkoholu dopustila, nikoli však alkohol/alkoholismus sám. Alkoholismus je tak možno zohlednit v rámci hádek, které jsou obviněné rovněž vyčítány, ovšem samostatné zhodnocení nepodstoupení léčby nemá podle názoru obviněné místo v trestním právu. Odsouzení pro nepodstoupení léčby alkoholismu tak představuje další chybné právní posouzení věci.
7. Pokud jde o hádky s bývalým druhem, obviněná se jednak domnívá, že hádky před dětmi nemohou podle judikatury Nejvyššího soudu naplňovat skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte, a dále, že popis skutku by měl být mnohem konkrétnější: jak časté, jak intenzívní, kdy a které děti jim byly přítomny atd. Tvrzení odvolacího soudu, že v případě těchto trestných činů je vždy důkazní nouze, nemůže podle obviněné v právním státě znamenat nic jiného, než že tyto trestné činy z důvodu nedostatku důkazů zůstanou většinou nepotrestány v duchu zásady in dubio pro reo . Zejména je však třeba odmítnout hlavní argument napadeného usnesení, totiž že na jednotlivostech jednání až tak nezáleží, nýbrž že významný je souhrn tohoto jednání a jeho výsledek, totiž vývojová opožděnost nejstaršího syna CCCCC. Tímto je totiž v podstatě jasně přiznáno, že obvinění byli reálně odsouzeni za to, že jejich syn CCCCC byl vývojově opožděn. Přitom příčinná souvislost mezi hádkami rodičů a vývojovou opožděností dítěte je obecně spíše obtížně představitelná. Vývojová opožděnost, kterou (spolu)zaviní rodiče, by logicky měla pramenit z nedostatku času věnovaného dětem, z nenavštěvování lékařů a jiných potřebných zařízení, z nedostatečné péče ohledně jídla či oblékání aj. Nic takového však orgány činné v trestním řízení nekonstatovaly. Celý onen souhrn jednání, které mělo způsobit vývojovou opožděnost CCCCC, tak spočívá v občasných hádkách ovlivněných alkoholem. Tyto hádky samozřejmě byly významným pochybením ze strany obviněných, ale k trestnímu odsouzení nepostačují.
8. Pokud soudy opřely své závěry o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, má obviněná za to, že toto rozhodnutí vyznívá přesně opačně, než se uvádí v napadeném usnesení. Obviněná upozorňuje, že pokud napadené usnesení cituje údajnou právní větu tohoto usnesení, tato právní věta tomuto usnesení Nejvyššího soudu neodpovídá, jedná se zřejmě o chybu právních informačních systémů. Z citovaného rozhodnutí podle obviněného naopak vyplývá, že hádkami před dětmi prakticky nelze skutkovou podstatu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku naplnit.
9. Pokud jde o poukaz soudů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1187/2013, ani z něj podle obviněné nevyplývá možnost aplikace §201 tr. zákoníku na její případ, neboť toto rozhodnutí se týká skutkově odlišné věci a je tedy nepřiléhavé. Nejvyšší soud v něm řešil případ muže, který týral svou družku a tomuto týrání byla přítomna i jejich společná dcera. Soud zde řešil, zda vedle odsouzení za týrání (což bylo nesporné) může být pachatel odsouzen i za ohrožování výchovy dítěte. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud klade při výkladu pojmu rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte důraz na aspekt morálních zásad občanské společnosti a i zde (stejně jako v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1231/2019) odmítl rovnítko mezi přítomností dítěte u násilného jednání na straně jedné a ohrožováním výchovy tohoto dítěte na straně druhé. Je pravdou, že v případě řešeném pod sp. zn. 6 Tdo 1187/2013 se Nejvyšší soud rovněž vymezil vůči tomu, že okresní soud v této věci vyložil pojem zpustnutí jako osvojování si nesprávného modelu partnerství ze strany poškozené dcery. Obviněná se však nedomnívá, že by proto měl být tento judikát na její věc nepoužitelný. Obviněná shrnuje, že způsob, jakým se napadené usnesení vypořádalo s námitkou rozporu s usnesením Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1187/2013 je nejen nepřesvědčivý, ale i nepřezkoumatelný a věcně nesprávný. Z tohoto rozhodnutí navíc vyplývá povinnost zjišťovat ohrožení výchovy dítěte ke každému dítěti zvlášť. Byla-li tedy AAAAA v době, kdy jsou obviněné kladeny za vinu hádky s jejím tehdejším druhem, maximálně 2,5 roku stará a byla-li BBBBB v této době stará maximálně 6 měsíců, měly se soudy vypořádat i s tím, zda dcery byly vůbec způsobilým předmětem trestného činu ohrožení výchovy dítěte. To však neučinily, což činí napadené usnesení vadným i z tohoto dílčího důvodu.
10. V závěru podaného dovolání obviněná poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1275/2017, ze kterého se podle ní podává, že vystavení dětí hádkám nelze považovat za naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
11. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
12. Dovolání obviněné bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Upozornila předně na to, že obviněná nesprávně označila dovolací důvody, což však podle ní v zásadě nemá na její mimořádný opravný prostředek žádný vliv.
13. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten podle státní zástupkyně naplněn nebyl. Poukázala na to, že pokud má obviněná za to, že měla být zproštěna podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby, která jí kladla za vinu jednání, které bylo právně kvalifikováno jako přečin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit fyzickým trestáním svého nezletilého syna CCCCC, takto rozhodl ve svém prvním rozsudku ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 2 T 141/2018, Obvodní soud pro Prahu 10, který obviněné L. K. uznal vinnými pouze přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, avšak podle §226 písm. c) tr. ř. obviněnou L. obžaloby zprostil pro jednání, v němž bylo spatřováno spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Tento rozsudek však byl zrušen, a to mimo jiné i k odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze konstatoval, že v posuzované trestní věci jednání obviněné není možné posoudit jako skutky dva, ale jako skutek jeden, o němž bylo třeba rozhodnout pouze jediným výrokem. Jestliže totiž soud prvního stupně ohledně jediného skutku nesprávně rozhodl tak, že obviněnou uznal vinným jedním trestným činem, zatímco pro druhý z nich ji zároveň obžaloby zprostil, mohlo dojít v případě absence odvolání státního zástupce k situaci, že rozsudek by ve zprošťující části nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, čímž by došlo k vytvoření překážky věci rozhodnuté i ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou v odsuzující části rozsudku. V případě, pokud by pouze obviněná podala odvolání pouze proti odsuzujícímu výroku rozsudku, musel by odvolací soud k odvolání obviněné zrušit odsuzující část napadeného rozsudku, a aniž by byl jakkoliv oprávněn k zásahu do zprošťující části rozhodnutí soudu prvního stupně podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., musel by zastavit trestní stíhání obviněné jako nepřípustné. Mohlo by tak dojít k situaci, že by bylo vyloučeno trestní stíhání obviněné i pro trestný čin, který byl podle mínění soudu prvního stupně prokázán. V souvislostech posuzované trestné věci je podle státní zástupkyně třeba zmínit, že již obžaloba nebyla koncipována správně, pokud bylo jednání obviněné strukturováno do dvou skutků, první s právní kvalifikací přečinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit sama obviněná L., druhý s právní kvalifikací přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit společně s druhem K. Ve stejném časovém úseku vymezeném v případě týrání dobou od počátku února 2018 do 8. 2. 2018, v případě ohrožování výchovy dítěte v době od září 2014 do 8. 2. 2018, se podle obžaloby měla obviněná chovat úkorně ke svému synovi CCCCC, neboť nejen že jej měla vystavovat vzájemným hádkám s partnerem způsobených rovněž vlivem nadměrného požívání alkoholu a celkovým výchovným zanedbáním, ale měla rovněž syna nepřiměřeně fyzicky trestat. Podle státní zástupkyně je zjevné, že v daném případě nebyla dána okolnost vylučující jednání pachatele posoudit jako jednočinný souběh, která by byla založena vzájemným poměrem speciality nebo subsidiarity, případně pokud by se jednalo o případ tzv. faktické konzumpce. Proto Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozsudku ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 2 T 141/2018, rozhodl správně, pokud obviněnou uznal vinnou pouze přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednání, jímž se měla dopustit týrání nezletilého CCCCC, pouze vypustil.
14. Další námitky obviněné odpovídají podle státní zástupkyně svojí povahou dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zpochybňují správnost právního posouzení skutku. V posuzované trestní věci bylo podle ní třeba zejména řešit otázku, zda se ze strany obviněné jednalo o „závažné porušení povinnosti pečovat o nezletilé děti“, jak předpokládá ustanovení §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť tento znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale pouze takovým, která lze označit za skutečně závažné porušení. Při posuzování naplnění uvedeného znaku je třeba vzít v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, zejména intenzitu jednání pachatele a dobu páchání trestné činnosti, včetně toho, jaké následky mělo jednání pachatele na dítě. Je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že jde o trestný čin ohrožovací. Jednání obviněné je třeba posuzovat v celém komplexu tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku.
15. Podle státní zástupkyně je zjevné, že všechny nezletilé děti byly vystavovány závažným domácím konfliktům, což bezpochyby způsobovalo jejich citové ohrožení. Je třeba vyzdvihnout, že rodina je místem výchovy a socializace člověka, jejímž úkolem je zajištění podmínek pro zdravý duševní a tělesný vývoj dítěte. V rámci rodiny jsou dítěti štěpována základní návyky a pravidla morálky. Rodina má kromě funkce biologické, sociálně ekonomické, ochranné, také roli socializačně výchovnou a emocionální. I role socializačně výchovná a emocionální jsou klíčové pro zdravý vývoj dítěte a jeho budoucí zařazení do společnosti. Osoby, se kterými dítě žije v rodině, představují jeho základní vzor, přičemž dítě jeho chování přebírá a aplikuje v budoucím životě. Přítomnost dítěte u vzájemného napadání rodičů, kdy jeden z rodičů, v tomto případě matka, je pod vlivem alkoholu, vedou k ohrožení citového zázemí dítěte, přičemž hrozí, že dítě si osvojí špatný model rodiny a takové chování si přenáší i do budoucnosti. V posuzované trestní věci navíc zjevně nešlo o obyčejné domácí konflikty, které by byly navázány na názorovou neshodu partnerů, ale o konflikty vyhrocené, potencované minimálně ze strany obviněné alkoholem, u nichž musela zasahovat Policie ČR. Zaznamenán byl tedy výrazný alkoholismus matky, který nepochybně vedl k omezení jejích výchovných možností, neboť požíváním alkoholu si obviněná přivodila organické postižení kognitivních funkcí. Děti tak byly vystaveny nedostatečné péči, resp. zanedbávání, přičemž nedostatečná péče zapříčiňuje vážnou újmu na vývoji dítěte, a to v oblasti tělesné i duševní. Je zjevné, že největší následek byl zaznamenán u nejstaršího syna CCCCC, který i z toho důvodu, že se narodil předčasně, potřeboval výraznější péči, které se mu však v rodině nedostávalo a ve věku pěti let byl vývojově na úrovni osmnáctiměsíčního batolete. Tento nezletilý byl tedy akutně a vážně ohrožen nedostatkem podnětů ke zdravému fyzickému a psychickému vývoji. Všechny tři děti zjevně vyrůstaly v prostředí, kde byla zanedbaná výchova, vzdělávání i jejich citové potřeby, tedy v rodině problémové a disfunkční, přičemž míra ohrožení výchovy odpovídá posouzení podle trestněprávního předpisu. Obviněná v důsledku nadměrné konzumace alkoholu a častého slovního i fyzického konfliktu mezi ní a jejím tehdejším druhem nezajistila svým třem nezletilým dětem stabilní rodinné a výchovné prostředí, což se nejvíce promítlo do vývoje nezletilého CCCCC, který ačkoliv pětiletý, úrovni svých schopností odpovídal osmnáctiměsíčnímu dítěti. Je zjevné, že obviněná nezajistila nezletilým dětem péči, a to i přesto, že byla upozorněna, (stejně tak jako její partner), na škodlivý vliv alkoholu, který potencuje agresivní reakce. V posuzovaném případě tedy nešlo pouze o méně intenzivní porušení rodičovské odpovědnosti, který by měl základ v nemorálním způsobu života rodičů. Bylo třeba přihlédnout rovněž k věku všech tří nezletilých dětí, neboť v raných fázích vývoje je rodičovská role nezastupitelná a absence výchovy se na dětech tak nízkého věku musí podepsat zcela odlišným způsobem, než pokud by šlo o děti starší. Na nezletilém CCCCC se pochopitelně nejvíce odrazily výsledky nezvládnuté rodičovské role ze strany obviněných a obdobným způsobem byly ohroženy i další dvě nezletilé děti, neboť alkoholismus matky, který se promítal do nezájmu o výchovu dětí a do hádek s partnerem, kdy součástí vztahu je nejen verbální, ale i fyzické násilí, se musí na vývoji dětí podepsat.
16. Závěr o vině obviněné přisouzeným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není podle státní zástupkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se snaží obviněná tvrdit, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, zákonný znak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o dítě je naplněn tehdy, pokud významnou měrou porušil povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti, přičemž o takové jednání může jít i tehdy, jestliže pachatel způsobil, že dítě bylo přítomno opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči, či jinými osobami jeho blízkými, nebo jinému, byť i krátkodobému, velmi závažnému či hrubému jednání. Podle uvedeného rozhodnutí je přitom nezbytné, aby v důsledku tohoto jednání došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Právní věta tohoto rozhodnutí nijak nekoliduje se závěry přijatými Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí, jak se snaží poukázat obviněná. Nejde přitom ani o chybu v právních informačních systémech, neboť předmětné rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2020. V předmětném rozhodnutí je sice konstatováno, že je-li více dětí, musí se ohrožení vývoje posuzovat ke každému zvlášť, ovšem toto rozhodnutí se vázalo ke skutkovému stavu, kdy u každého z dětí byly zjišťovány jiné okolnosti, za kterých k ohrožení mělo dojít. Odsouzení obviněné nekoliduje ani se závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1187/2013, ve kterém se Nejvyšší soud vyjadřoval k právní kvalifikaci trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (správně zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon), kdy obviněný byl uznán vinným spácháním tohoto trestného činu pro naplnění zákonných znaků „úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ně pečovat“. V §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku jsou však znaky přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte definovány odlišně, neboť je reagováno na „ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje dítěte“. Formulace zákonných znaků „ohrozilo rozumový, citový a mravní vývoj dítěte“, umožňuje širší nahlížení na možné negativní důsledky jednání pachatele. V daném případě se obviněný měl dopustit trestného jednání tím, že vystupoval vůči matce roční dcery agresivně, přičemž soud vyjádřil pochybnost, zda s ohledem na věk dítěte, pokud nezletilá dcera nedosáhla věku jednoho roku, mohla být předmětem útoku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, neboť je obecně zastáván názor, že takový jedinec, tedy dítě, musí být na takovém stupni duševního vývoje, aby jej pachatelovo závadové chování mohlo nepříznivě ovlivnit a tím mohlo vzniknout nebezpečí pro jeho další vývoj. V nyní posuzované trestní věci však podle státní zástupkyně byly prokázány negativní výsledky výchovného působení obviněných na nezletilé děti, které se nejvíce projevily u nezletilého poškozeného CCCCC, kdy však obdobnému zanedbání byli vystaveni i jeho další dva sourozenci. Výsledek výchovného působení obviněných byl tedy zřetelný a tímto následkem bylo prokázáno, jak ohrožující je výchova v rodině obviněné. Pokud jde o opožděný vývoj nezletilého CCCCC, byla dána jednoznačná příčinná souvislost tohoto stavu s jednáním obviněných, neboť po eliminaci obviněných z výchovného vlivu došlo k všestrannému pokroku vývoje nezletilého, což dokazuje, že opožděnost jeho vývoje byla způsobena nedostatečnou péčí ze strany obviněných. Nedostatečná péče byla tedy odrazem jednání omisivního, neboť poškozeným dětem se nedostávalo náležité péče, přičemž tato příčina se vztahuje ke všem třem nezletilým dětem a není třeba zanedbání vůči každému z nich definovat samostatně.
17. Státní zástupkyně proto uzavřela, že napadené rozhodnutí netrpí obviněnou vytýkanými vadami. Z těchto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., a to zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž pominula, že novelou trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. k zakotvení nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ke změně v označení některých stávajících dovolacích důvodů. Obviněnou uplatněné dovolací důvody tak od roku 2022 odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř.
21. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, ten je naplněn tehdy, jestliže který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
22. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak jde tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněným dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Z předloženého dovolání se podává, že obviněná V. L. jím brojí proti výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, resp. proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Namítá přitom jednak to, že v napadeném usnesení a rozsudku soudu prvního stupně chybí výrok o zproštění obžaloby ohledně trestného činu týrání svěřené osoby, přičemž pouhé vypuštění z popisu skutku nepostačuje, a jednak poukazuje na vágnost popisu skutku a namítá, že skutek, který je jí kladen za vinu, není vůbec trestným činem.
26. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je nucen nejprve podanému dovolání vytknout, že ačkoliv obviněná v něm uplatnila toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tř. ř. (byť i tyto důvody dovolání označila nesprávně, kdy citovala jejich již neaktuální označení – viz výše), je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ji a spoluobviněného K.uznal vinnými žalovaným skutkem a uložil jim trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
27. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř.
28. Pokud jde o námitku chybějícího zprošťujícího výroku, kterou obviněná uplatnila s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (byť v dovolání uvedla jeho dřívější označení – viz výše), Nejvyšší soud konstatuje, že se sice jedná o právně relevantně uplatněnou argumentaci, kterou je možno pod uvedený dovolací důvod podřadit, nicméně jde o námitku věcně neopodstatněnou. Jednání obviněné, pro které byla podána obžaloba a které v ní bylo rozděleno na dva skutky, je totiž ve skutečnosti pouze jedním skutkem, o kterém je nutno rozhodnout pouze jedním výrokem. V tomto směru lze tedy plně přisvědčit závěru, který Městský soud v Praze coby soudu druhého stupně zaujmul již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí, ve kterém vyložil, z jakého důvodu je obžalobou vytýkané jednání toliko jedním skutkem. V tomto rozsahu lze tedy na první kasační rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 235/2020, odkázat. Se státní zástupkyní je pak možné se shodnout v tom, že pokud by nalézací soud ohledně vytýkaného jednání, které je ve skutečnosti pouze jedním, a nikoliv dvěma skutky, rozhodl tak, že by obviněnou uznal vinným jedním trestným činem, zatímco pro druhý z nich ji zároveň obžaloby zprostil, došlo by v případě absence odvolání státního zástupce k situaci, že rozsudek by ve zprošťující části nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, a tím by byla vytvořena překážka věci rozhodnuté i ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou v odsuzující části rozsudku. V případě, že by obviněná podala odvolání pouze proti odsuzujícímu výroku, musel by odvolací soud k odvolání obviněné zrušit odsuzující část napadeného rozsudku, a aniž by byl jakkoliv oprávněn k zásahu do zprošťující části rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo by nutno zastavit trestní stíhání obviněné jako nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.. Mohlo by tak dojít k situaci, že by bylo vyloučeno trestní stíhání obviněné i pro trestný čin, který byl podle mínění soudu prvního stupně prokázán. Po formální stránce proto nalézací soud rozhodl správně, když ve svém druhém rozsudku obviněnou uznal vinnou pouze přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednání, jímž se měla dopustit týrání nezletilého CCCCC, z popisu skutku pouze vypustil. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud vyhodnotil příslušnou námitku obviněné jako neopodstatněnou.
29. Pokud jde o námitky zaměřené proti závěru o vině přisouzeným přečinem, je možno konstatovat, že tyto námitky jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který obviněná uplatnila (byť uvedený důvod dovolání citovala v již neaktuálním znění – viz výše), neboť směřují proti právním posouzení skutku. Nejedná se nicméně o námitky věcně opodstatněné. Současně je nutno upozornit, že dovolací námitky obviněné částečně odpovídají argumentaci, kterou obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
30. Na prvním místě je nicméně nutno připomenout, že obviněnou rozporovaný zákonný znak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o dítě , je naplněn tehdy, pokud pachatel významnou měrou porušil povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti (§858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „občanský zákoník“). O takové jednání může jít i tehdy, jestliže pachatel způsobil, že dítě bylo přítomno opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči či jinými osobami jemu blízkými nebo jinému, byť i krátkodobému, velmi závažnému či hrubému jednání. Přitom je nezbytné, aby v důsledku tohoto jednání došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, publikované pod č. 20/2020 Sb. rozh. tr.).
31. K povinnostem vyplývajícím z rodičovské odpovědnosti je pak možno obecně uvést, že tyto spočívají v péči o dítě zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny. Ne každé porušení povinnosti pečovat však zakládá trestní odpovědnost, je třeba, aby se jednalo o porušení povinnosti pečovat závažným způsobem. Například do povinnosti pečovat o dítě bude jistě spadat i dodržování hygienických zásad a vedení dítěte k čistotě, bylo by však absurdní, aby byl rodič dítěte trestně odpovědný za to, že nenaučil své dítě čistit si zuby. Naproti tomu neposílání dítěte do školy, aniž by dítě zároveň podstupovalo individuální vzdělávání, již porušením důležité povinnosti bezesporu je, stejně jako případ, kdy rodič nijak nezasáhne na ochranu svého dítěte, které bude vystaveno sexuálnímu zneužívání, o čemž tento rodič bude vědět. Za závažné zanedbávání rodičovské odpovědnosti se dále považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. Jako ohrožení výchovy dítě je hodnocena i situace, kdy dítě je vystaveno dlouhodobějšímu fyzickému či psychickému týrání jednoho rodiče druhým (srov. ŠČERBOVÁ, Veronika. §201. Ohrožování výchovy dítěte. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1629, a tam citovanou judikaturu).
32. K přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 tr. zákoníku je dále možno uvést, že tento trestný čin má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte . Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 600/2019, publikované pod č. 50/2019 Sb. rozh. tr.).
33. Pokud jde o konkrétní dovolací argumentaci obviněné, je na prvním místě nutno odmítnout její obhajobu založenou na tvrzení, že byla fakticky odsouzena za to, že poškozený syn CCCCC byl vývojově opožděn. Takové konstatování obviněné je totiž zcela v rozporu s tím, z jakých skutečností vycházely soudy nižších stupňů, které za základ svých právních závěrů vzaly důkazně podložená zjištění o tom, že obvinění porušovali svoji rodičovskou povinnost vytvářet svým třem dětem bezpečné a harmonické prostředí tím, že děti opakovaně vystavovali jejich vzájemným vyhroceným verbálním a fyzickým konfliktům spojeným se vzájemným napadáním podníceným nadměrnou konzumací alkoholu, což se spolupodílelo na narušení vývoje jejich nezletilého syna CCCCC, který je i vlivem uvedeného zanedbávání rodičovských povinností obviněnými ve vývoji výrazně opožděn.
34. Primárním důvodem odsouzení obviněné je tak zjištění, že obviněná spolu s obviněným K. závažným způsobem porušili své povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti tím, že své děti vystavovali opakovanému a dlouhodobému vzájemnému slovnímu či fyzickému napadání, čímž ohrozili jejich rozumový, citový a mravní vývoj. Závěr o naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku by proto bylo možno učinit již na základě tohoto důkazně podloženého zjištění, tedy i v takovém případě, jestliže by syn CCCCC vývojově opožděn nebyl, a to právě z důvodu ohrožovací povahy přisouzeného přečinu, k jehož dokonání postačí pouhé ohrožení objektu zákonem chráněného zájmu bez nutnosti jeho poruchy. Zjištění, že jedno z dětí obviněných trpí, mj. i v důsledku porušení povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti, vývojovou opožděností, a tedy že právem chráněný zájem na řádné výchově dětí byl nejen ohrožen, ale i porušen, pak závažnost jednání obviněných a tím i jeho společenskou škodlivost ještě výrazně zvyšuje, byť nejde o skutečnost určující z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. Námitky obviněné se tak v tomto směru míjí s tím, z jakých důvodů byla shledána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
35. Pokud jde o související poukaz obviněné na nekonkrétnost a vágnost jednání vyjádřeného ve skutkové větě a na to, že tato obsahuje z větší části jednání, které samo o sobě trestné není, je možno připustit, že z popisu skutku není zřejmé, jakou konkrétní podobu měly slovní a fyzické potyčky obviněných. To je však s ohledem na věk dětí, které se předmětné domácnosti nacházely a které byly uvedeným konfliktům přítomny, zcela pochopitelné. Relativní obecnost skutkové věty v žádném případě neznamená, že by skutkový stav zjištěný dokazováním neposkytoval dostatečný podklad pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné za přisouzený přečin. Jakkoliv jsou totiž skutková zjištění soudů o poměrech v domácnosti obviněných obecná, bylo bezpečně prokázáno, že se jednalo o konflikty natolik vybočující z obvyklého rámce příznivého rodinného prostředí, že tyto již přesáhly mezi tolerovanou trestním právem (blíže viz bod 19. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 11. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Obecnější formulaci skutkové věty je proto v tomto případě možno akceptovat.
36. Jestliže obviněná v dovolání napadá i to, že ve skutkové větě je zmíněno, že obvinění nevyužili nabízené pomoci, kdy obviněná L. nepodstoupila léčbu alkoholismu a obviněný K. nevyužil nabízeného programu pro osoby, které mají potíže se zvládáním agrese ve vztazích, nejsou ani tyto skutečnosti z hlediska naplnění znaků přisouzeného přečinu rozhodující. Jejich význam totiž spočívá pouze v tom, že dokreslují celkový přístup obviněných k neutěšeným poměrům, které v rodině panovaly a kterým byly vystaveny tam přítomné malé děti. V žádném případě nelze uvedenou část skutkové věty interpretovat tak, že obviněná byla odsouzena za svůj alkoholismus, jak obviněná v rámci své obhajoby naznačuje. Tímto způsobem nelze jednotlivé části skutkové věty vytrhávat z jejich kontextu, když je naopak nutné jednotlivá zjištění týkající se poměrů v dané rodině vykládat komplexně a v jejich souhrnu. Zjištěný souhrn toho, jakým způsobem obvinění před dětmi vystupovali a jakému výchovnému prostředí je vystavovali, naopak svědčí o tom, že obvinění nedostáli své povinnost vytvářet svým třem dětem bezpečné a harmonické prostředí, která pro ně vyplývá z jejich rodičovské odpovědnosti (§858 občanského zákoníku).
37. V tomto směru je zcela přiléhavý poukaz nižších soudů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, publikované pod č. 20/2020 Sb. rozh. tr., jehož právní větu je na projednávaný případ možno aplikovat, a to i přesto, že, jak na to obviněná poukázala, tato není ve své doslovné podobě obsažena v odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího soudu. K této výhradě obviněné lze toliko uvést, že vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší soud a ve které se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují mj. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (§24 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), byla k tomuto rozhodnutí formulována právní věta, která je vždy do určité míry zobecněním závěrů daného rozhodnutí a která nemusí nacházet doslovný odraz v textu jeho odůvodnění. Pokud jde o závěr uvedený v citovaném rozhodnutí, že jeli více dětí, musí se ohrožení vývoje posuzovat ke každému zvlášť, je opět možno souhlasit se státní zástupkyní, že uvedené rozhodnutí se vázalo k odlišnému skutkovému stavu, kdy u každého z dětí byly zjišťovány jiné okolnosti, za kterých k ohrožení mělo dojít.
38. V žádném případě pak není možné souhlasit s obviněnou, že z citovaného rozhodnutí vyplývá závěr, že hádkami před dětmi prakticky nelze skutkovou podstatu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku naplnit. Toto konstatování neodpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, ze které, jak shora naznačeno, se naopak podává, že dlouhodobé vystavování dětí slovnímu či fyzickému napadání mezi rodiči může představovat důležité porušení povinností vyplývající z rodičovské odpovědnosti a naplňovat tak znaky přečinu podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022, ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018, či ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1275/2017, na které obviněná v dovolání poukazuje a z něhož vyvozuje zcela opačné a skutečnosti neodpovídající závěry).
39. Pokud jde o obviněnou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1187/2013, je možno konstatovat, že to nebyly soudy nižších stupňů, které při závěru o vině obviněné na toto rozhodnutí poukazovaly, nýbrž sama obviněná, která tímto rozhodnutím argumentovala v rámci své obhajoby v odvolacím řízení. Jak ovšem vyložil soud druhého stupně v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení, poukaz obviněné na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí (které se navíc týká výkladu jiných znaků jiného trestného činu – konkrétně trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon – blíže viz vyjádření státní zástupkyně v bodě 15. odůvodnění tohoto usnesení) poškozená nezletilá dcera nevykazovala žádné známky toho, že by došlo k ohrožení jejího mravního či rozumového vývoje. Tím se citovaná věc podstatně odlišuje od věci nyní projednávané, kdy nejenže byla výchova dětí obviněných jejich konflikty a nezdravým rodinným prostředím ohrožena, ale v případě syna CCCCC došlo i k porušení právem chráněného zájmu na řádném tělesném, rozumovém, mravním a citovém vývoji dětí a jejich výchově.
40. Z těchto důvodů je možno uzavřít, že právní kvalifikace jednáno obviněné jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je správná. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak naplněn nebyl. Stejně tak nebyl z důvodů shora vyložených naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v rozsudku soudu prvního stupně zprošťující výrok nechybí. Nemohlo tak dojít ani k naplnění souvisejícího (byť obviněnou nikoliv výslovně uplatněného) důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
41. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné V. L. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „ [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí “.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu