ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.461.2023.1
3 Tdo 461/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné I. O. , roz. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015, takto:
Podle §265j trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce ve vztahu k obviněné I. O. zamítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Prvním rozhodnutím v projednávané věci bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, v rámci něhož bylo rozhodnuto, že trestní stíhání obviněných I. O., roz. G., a spoluobviněné M. S ., roz. S., nar. XY v XY, pro jednání, v němž byl spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno.
Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná proti usnesení nalézacího soudu byla následně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015.
Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo v rámci nového projednání věci rozhodnuto tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Státní zástupkyně následně podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, které bylo vyhověno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 67 To 79/2017, přičemž napadené usnesení bylo podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §188 odst. 2 tr. ř. a za použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných pro skutek, v němž byl u obviněných I. O. a M. S. spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť soud dospěl k závěru, že je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015 , byly obviněné I. O. a společně stíhaná M. S. uznány vinnými trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
I. O. , jako vedoucí O. v. s. Magistrátu hl. města Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, dne 6. 1. 1999 vydala na základě návrhu vypracovaného M. S. tehdy S., právničkou a hlavní městskou matrikářkou R. m. a s. o. O. v. s. Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY, (syna J. C., nar. XY a jejího manžela E. C, nar. XY) ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., roz. S., nar. 3. 10. 1895, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle §24 a §25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle §3 a §4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle §4 odst. 2 citovaného Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu §3 a §4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu §2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C.v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. V-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY, ve smyslu §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. 18. 2. 1924, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. ,
a spoluobviněná M. S. jako právnička a hlavní městská matrikářka R. m. a s. o. O. v. s. Magistrátu hl. m. Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, vypracovala v období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999 návrh rozhodnutí, které bylo následně v nezměněné podobě dne 6. 1. 1999 vydáno jako rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se I. O., vedoucí o. v. s. Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž návrh rozhodnutí vypracovala tak, že podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY, (syna J. C, nar. XY a jejího manžela E. C., nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., rozené S., nar. XY, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle §24 a §25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle §3 a §4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle §4 odst. 2 citovaného ústavního dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu §3 a §4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu §2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR, č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, č. j. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY, ve smyslu §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl, ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. 18. 2. 1924, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1, sp. zn. 4225/98 známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
přičemž rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, které bylo fakticky vydáno jako osvědčení o státním občanství J. C., nar. XY, bylo poté použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a v restitučním řízení bylo na jeho základě rozhodnuto ohledně níže specifikovaných nemovitostí takto: 1) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 22. 10. 2003 pod č. j. PÚ/R-101/03/939/96, s právní mocí dne 7. 11. 2003, že R. C., nar. XY, (syn a dědic J. C., nar. XY) je vlastníkem:
6.158.136 m 2 lesa,
140 m 2 zastavěných ploch
a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
504.364 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, XY, XY, což bylo potvrzeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 C 435/2003, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 6.149.204 m 2 lesa, 40 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, 10.029 m 2 jiných pozemků, obec Štěpánovice, jíž patřilo 190.750 m 2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 8.932 m 2 lesa, 303.585 m 2 jiných pozemků,
2) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 20. 5. 2006 pod č. j. 3301/966/06-939/96-1/Val/0-R-28/06, s právní mocí dne 2. 6. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
1.010 m 2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
786 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
3) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 11. 12. 2006 pod č. j. 3301/2741/06-939/96-1/Val/0-R-86/06, s právní mocí dne 3. 1. 2007, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
326 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Česká republika, správa nemovitosti ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR,
4) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 28. 7. 2006 pod č. j. 3301/1400/06-939/96-1/Val/0-R-37/06, s právní mocí dne 2. 8. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
240 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY a XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
5) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 22. 10. 2007 pod č. j. 3301/1837/07-939/96-1/Val/0-R-70/07, s právní mocí dne 22. 10. 2007, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
24.457 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byla obec Štěpánovice,
6) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 27. 5. 2009 pod č. j. 130714/1301/09-939/96-1/Val/0-R-29/09, s právní mocí dne 1. 6. 2009, že K.-E.C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
5.309 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 2.288 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 1.851 m 2 jiných pozemků, obec Štěpánovice, jíž patřilo 1.170 m 2 jiných pozemků,
7) Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 C 299/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
2.166.027 m 2 lesa,
1.428.338 m 2 jiných pozemků,
3.713 m 2 zastavěných ploch
a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální územíXY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 3.713 m 2 zastavěné plochy, 1.400.818 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 2.166.027 m 2 lesa, 2.155 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo, 16.399 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž patřilo 8.966 m 2 jiných pozemků,
8) Ministerstvo zemědělství - Okresní pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 18. 4. 2001 pod č. j. PÚ-192/2001-203, s právní mocí dne 17. 1. 2003, že R. C., nar. XY, (syn a dědic J. C., nar. XY) je vlastníkem:
22.569 m 2 lesa,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
9) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 16. 4. 2012 pod č. j. 68571/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 18. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
1.496 m 2 zastavěných ploch
a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
11.102 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Karlovarský kraj,
10) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 25. 4. 2012 pod č. j. 76785/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 27. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
387 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 207 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo 180 m 2 jiných pozemků,
11) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 7. 5. 2012 pod č. j. 82145/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 11. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
153.522 m 2 lesa,
6.969 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jimž patřilo 153.522 m 2 lesa, 4.632 m 2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 575 m 2 jiných pozemků, obec Velichov, jíž patřilo 1.762 m 2 jiných pozemků,
12) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 21. 5. 2012 pod č. j. 84582/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 25. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) je vlastníkem:
27 m 2 zastavěné plochy a nádvoří, včetně stavby na tomto pozemku,
153.952 m 2 ostatních pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 27 m 2 zastavěné plochy, 91.410 m 2 jiných pozemků, obec Velichov, jíž patřilo 62.542 m 2 jiných pozemků,
13) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl
a. dne 22. 10. 2003 pod č. j. OPÚ/R-100/03/939/96, s právní mocí dne 31. 10. 2003, že R. C., nar. XY, (syn a dědic J. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
b. dne 11. 10. 2006 pod č. j. 3301/2183/06-939/96-1/Val/0-R-63/06, s právní mocí dne 16. 10. 2006, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
c. dne 14. 12. 2006 pod č. j. 3301/2742/06-939/96-1/Val/0-R-87/06, s právní mocí dne 18. 12. 2006, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
d. dne 18. 6. 2008 pod č. j. 130714/1413/08-939/96-1/Val/0-R-42/08, s právní mocí dne 23. 6. 2008, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
e. dne 25. 9. 2008 pod č. j. 130714/2336/08-939/96-1/Val/0-R-53/08, s právní mocí dne 30. 9. 2008, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
f. dne 21. 5. 2009 pod č. j. 130714/1246/09-939/96-1/Val/0-R-27/09, s právní mocí dne 2. 6. 2009, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
g. dne 9. 7. 2012 pod č. j. 122378/2012-MZE-130714/939/96/Val-R-44/12, s právní mocí dne 12. 7. 2012, že K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
neboť nemovitosti specifikované v rozhodnutích nelze podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), vydat, přičemž R. C., nar. XY, (syn a dědic J. C., nar. XY) a K.-E. C., nar. XY, (syn a dědic R. C., nar. XY) získali jako náhradu za ně nárok na vydání nemovitostí v celkové hodnotě 1.731.830,55 Kč, vyčíslené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky Ministerstva financí č. 316/1990 Sb .
Za to byla obviněná I. O. odsouzena podle §159 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Státní pozemkový úřad, ÚZSVM, Lesy ČR, s. p., Národní památkový ústav, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, Obec Velichov, Obec Štěpánovice, Vojenské lesy a statky ČR, Karlovarský kraj a Krajský pozemkový úřad pro Karlovarský kraj, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné M. S.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, podala obviněná I. O. odvolání, které směřovala do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání do všech výroků napadeného rozsudku podala i spoluobviněná M. S. Poškození Lesy České republiky, s. p., a Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podali odvolání směřující do výroku o náhradě škody.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou I. O. a společně stíhanou M. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť shledal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k jednání obou obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nedbalostního zavinění. U obviněných spatřoval jednání v dobré víře.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozených Lesy České republiky, s. p., IČO: 42196451, a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných I. O. a M. S. (sp. zn. 1 NZO 5087/2019).
Stěžejní námitkou nejvyššího státního zástupce bylo, že obviněné se dopustily nedbalostního jednání, kdy poukázal na celou řadu pochybení, kterých se obviněné coby veřejní činitelé měly dopustit, kdy z podkladů, které měly k dispozici, nebylo možno dovodit závěr o tom, že zesnulá J. C. byla v době své smrti československou státní občankou, tedy, že obviněné si nepočínaly s nutnou mírou opatrnosti, jakou lze právem očekávat od úředníků veřejné správy, nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, ačkoli jim v tom nic nebránilo. Obviněné coby veřejní činitelé byly speciálním subjektem (§89 odst. 9 tr. zák.), který je nadán pravomocemi svěřených mu státem, díky čemuž zasahuje do osobnostních i věcných práv dalších osob. Tomu podle nejvyššího státního zástupce odpovídá i požadavek vyšší míry opatrnosti, a to s ohledem na možné následky.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020 , a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, podle §265k odst. 2 věta druhá zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud vyhodnotil námitky nejvyššího státního zástupce jako částečně důvodné, neboť dospěl k závěru, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci stran subjektivní stránky, kdy provedené důkazy neodpovídaly závěru o nenaplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, resp. byly s těmito v rozporu. Nejvyšší soud v tomto směru poukázal na řadu pochybení nedbalostního rázu, která se podávala ze samotného skutkového stavu a provedeného dokazování, kdy se ztotožnil s námitkou nejvyššího státního zástupce, že obviněné jednaly přinejmenším v nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §5 písm. b) tr. zák.
V rámci nového projednání věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, a to ve výrocích o trestech ohledně obviněné I. O. a spoluobviněné M. S., a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obě obviněné při nezměněném výroku o vině trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsoudil podle §159 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon byl u obou obviněných podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Odvolání poškozených Lesů České republiky, s. p., IČO: 42196451, a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, podaly obviněná I. O. a spoluobviněná M. S. samostatná dovolání . Dovolací námitky obviněných v drtivé většině brojily proti závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v předcházejících rozhodnutí v projednávané věci, částečně se pak jednalo o opakování obsahu vyjádření podaných k dovoláním nejvyššího státního zástupce. Stěžejní námitkou obou obviněných byla otázka promlčení trestního stíhání, dále námitky stran absence příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a škodou spočívající ve vydání majetku potomkům J. C. v rámci restitučních řízení, kterýžto byl do té doby ve vlastnictví jiných subjektů, výše škody, plné moci udělené R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi, mechanismu přezkumného řízení, subjektivní stránky, předběžné otázky týkající se osobního stavu, správnosti a přípustnosti správního rozhodnutí.
O podaných dovoláním rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021 , a to tak, že dovolání obviněné I. O. a spoluobviněné M. S. podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II.
Řízení u Ústavního soudu
Obviněná I. O. následně podala u Ústavního soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015 ústavní stížnost směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021 , ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020 , ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, s tím, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti obviněné I. O. nálezem ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3296/21 , kdy shledal, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019 byla porušena stěžovatelčina práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (bod I. výroku) a proto uvedená rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce zrušil (bod II. výroku).
Ústavní soud dospěl k závěru, že právní závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Nelze proto než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež je v rovině podústavního práva zavazují podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a nepřípustným způsobem tak zasáhly do procesu hodnocení důkazů.
Rozhodnutím Ústavního soudu se projednávaná věc dostala do stádia projednání dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019.
III.
Dovolání nejvyššího státního zástupce
Dovolání nejvyššího státního zástupce směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, bylo podáno v neprospěch obviněné I. O. a spoluobviněné M. S. (sp. zn. 1 NZO 5087/2019) , a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku .
Na místě je třeba uvést, že dovolání bylo podáno dne 16. 12. 2019, tedy před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
Nejvyšší státní zástupce v rámci dovolání uvedl, že se nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu. Poukázal na obecná východiska vážící se k trestnému činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a institutu nedbalosti coby formy zavinění. Uvedl, že obě obviněné jistě byly osobami, od kterých lze oprávněně požadovat, aby vzhledem ke svému vzdělání, kvalifikaci, postavení v zaměstnání a zkušenostem postupovaly v komplikovaných případech zvláště obezřetně, zejména jde-li o řešení zásadní problematiky zjevně potenciálně spojené s vážnými důsledky dotýkajícími se nejen osobně účastníků daného řízení, nýbrž i dalších osob. Uvedl, že odvolací soud zcela přehlédl, že obviněné si opomněly vyřešit stěžejní předběžnou otázku, zda manžel J. C. E. C. byl či nebyl československým státním občanem. Dokonce vynechaly ten nejjednodušší a logicky se nabízející způsob, totiž aby vyzvaly jeho syna R. C., případně jeho právního zástupce JUDr. Petra Haluzu, aby doložili osvědčení o státním občanství E. C., manžela J. C., na něhož bylo státní občanství J. C. jakožto jeho manželky vázáno. Přestože v žádosti o pokračování v řízení o vrácení státního občanství ze dne 9. 5. 1995 právní zástupce uvedl, že E. C. svoji žádost doložil množstvím listinných důkazů, a i přes skutečnost, že v listinách, které měly k dispozici, byla založena žádost o vrácení československého státního občanství J. C. ze dne 7. 2. 1946, v rámci níž odkazovala na skutečnost, že její manžel E. C. podal dne 13. 11. 1945 u Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci žádost o zachování československého státního občanství, o statut státního občanství E. C. se blíže nezajímaly. Zároveň věděly, a to z plné moci, kterou udělil R. C. JUDr. Petru Haluzovi, že plná moc byla udělena jako zvláštní plná moc pro jednání ve věci restitučních nároků po jeho rodičích E. C. J. C. Z informací obsažených v udělené plné moci si musely být vědomy závažnosti věci, jaké důsledky bude jejich rozhodnutí mít, tedy že v návaznosti na jejich rozhodnutí, bude-li pozitivní, může dojít k restituci rozsáhlého majetku rodiny C. Podle nejvyššího státního zástupce o nedbalém přístupu obviněných svědčí také chybné datum narození J. C. ve výroku jimi vydaného rozhodnutí (datum narození XY namísto správného XY), a současně i absence zjištění, kdy vlastně J. C. zemřela. Obviněné mohly případně učinit prostý dotaz u Okresního úřadu v Jindřichově Hradci na stav řízení, když jim bylo známo, že J. C. ve své žádosti o vrácení československého státního občanství ze dne 7. 2. 1946 odkazovala na skutečnost, že její manžel v minulosti podal u tehdejšího Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci žádost o zachování československého státního občanství, a přitom měly k dispozici i příslušnou dobovou spisovou značku 7021/1013, pod kterou byla žádost E. C. o zachování československého státního občanství zaevidována. Pokud je za nedbalost považován stav, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek, tak konání obviněných je pod nedbalost nade vší pochybnost podřaditelné, neboť si při výkonu své pravomoci měly a také mohly představit, že se příčinný vztah mezi jejich rozhodnutím (tj. pozitivní rozhodnutí o státním občanství J. C.) a následkem (tj. vznik škody v důsledku úspěšně uplatněných restitucí jejími potomky) může rozvinout, resp. jistě rozvine, zejména když na takový následek, tj. vyvolání restituce majetku rodiny C., byly de facto výslovně upozorněny v plné moci, písemně udělené R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi. Obviněné tedy při zjišťování státního občanství J. C. v době její smrti nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, ačkoliv jim v tom nic nebránilo, tudíž nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy zvláště v případech, kdy se vydané rozhodnutí dotkne nejen účastníka, který řízení inicioval, ale ve svém důsledku, o němž obviněné věděly, resp. mohly a měly o něm vědět nebo ho předpokládat, rovněž práv dalších osob, v jejichž osobní nebo majetkové sféře se může vydané rozhodnutí negativně projevit (a také se poté skutečně projevilo). V případě zjišťování státního občanství J. C. v době její smrti, kterýžto případ se evidentně vyznačoval mnoha očividnými specifiky, proto byly obviněné povinny postupovat s náležitou mírou obezřetnosti, již však neprojevily. Přístup obviněných tak nelze považovat za odpovídající jejich vzdělání, kvalifikaci a postavení v zaměstnání, ani za odpovídající konkrétním specifickým okolnostem dané kauzy. Nejvyšší státní zástupce rovněž shledal, že mezi jednáním obviněných, spočívajícím ve vydání inkriminovaného vadného rozhodnutí, a škodou, vzniklou různým subjektům v důsledku restituce majetku rodiny C., je dána příčinná souvislost, protože bez vydání takového rozhodnutí o státním občanství by k restituci vůbec nemohlo dojít. Tato příčinná souvislost je kryta nedbalostním zaviněním obviněných, protože věděly, neboť na to byly v listinných podkladech, které měly k dispozici, výslovně upozorněny, že rozhodnutí o státním občanství J. C. bude podkladem pro uplatnění restitučních nároků jejími potomky, přičemž bez vydání inkriminovaného rozhodnutí by následek spočívající ve vracení nemovitostí nebo vydání náhrady za ně vůbec nenastal, protože československé státní občanství J. C. bylo nezbytným předpokladem restituce. Podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit ani s konstatováním odvolacího soudu v bodě 36. odůvodnění jeho rozsudku, že orgánům činným v trestním řízení inkriminované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy o občanství nepřísluší přezkoumávat, jelikož se jedná o otázku osobního stavu, v níž jsou orgány činné v trestním řízení podle §9 odst. 1, 2 tr. ř. vázány rozhodnutím jiného orgánu. Z uvedeného ustanovení plyne, že orgány činné v trestním řízení nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 173). V projednávané věci se však jedná o rozhodnutí vydané správní orgánem ve správním řízení, jímž orgány činné v trestním řízení vázány nejsou, nehledě na to, že v případě obviněných je správnost tohoto rozhodnutí otázkou posouzení viny obviněných. Na podkladě uvedeného má tak nejvyšší státní zástupce za to, že obě obviněné naplnily jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu žalovaného trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na dovolání nejvyššího státního zástupce reagovala prostřednictvím svého právního zástupce obviněná I. O. replikou , která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 28. 2. 2020. Obviněná v první řadě uvedla, že dovolání není přípustné, neboť je založeno na zcela jiných skutkových závěrech, než které učinil Městský soud v Praze. Dále se zaměřila na otázku státního občanství E. C. kdy setrvala na své dosavadní obhajobě, že tuto otázku spolu se spoluobviněnou M. S. řešila, byť s jiným právním závěrem, než jaký má státní zastupitelství. V tomto směru odkázala na zápis v knize evidence žádostí ve věcech státního občanství podaných Okresnímu národnímu výboru v Jindřichově Hradci, kde je u jména E. C. uvedeno na jednom řádku k poznámce „zachování čsl. státního občanství“ uvedeno „vydáno žadateli 17. XI. 45“, v druhém řádku k poznámce „osvědčení dle §2 odst. 2 dekretu“ pak stejné znění, a sice „vydáno žadateli 17. XI. 45“. Pokud tedy založily svůj závěr stran státního občanství E. C. na těchto záznamech, je jejich postup zcela logický. Dále se obviněná vyjádřila k otázce škody, kdy uvedla, že je nutno odsoudit takové názory, podle kterých měly zkoumat, jak by mohlo být jimi vydané rozhodnutí použito. V části V. obviněná polemizovala s účelem trestního řízení vedeném proti její osobě, kdy opakovaně poukazovala na to, že se ze strany orgánů činných v trestním řízení jedná toliko o snahu zvrátit prostřednictvím vydání odsuzujícího rozsudku rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 6. 1. 1999. Dále soudu předložila své úvahy stran trestního postihu úředních osob při vydávání správních rozhodnutí, zejména jedná-li se o ojedinělé případy jako v její věci, kdy má za to, že by zde měla být namísto trestněprávního postihu aplikována zásada ultima ratio. Uvedla, že není možné nahrazovat trestním řízením mimořádný opravný prostředek, neboť k tomu trestní řízení neslouží. S ohledem na uvedené pak obviněná I. O. navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
IV.
Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V.
Důvodnost dovolání
Jak již bylo uvedeno shora, v projednávané věci rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3296/21.
Ústavní soud konstatoval, že za plnění důležitého úkolu nemůže být považována pouhá skutečnost, že se stěžovatelka v postavení veřejného činitele podílela na plnění úkolů společnosti a státu a vykonávala přitom pravomoc, která jí byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Rozhodování veřejného činitele v souladu s právními předpisy je jeho zákonnou povinností, a případné porušení této povinnosti v rámci běžné rozhodovací činnosti samo o sobě nemůže představovat naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, který se vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v trestním řízení přitom není oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí vydaného stěžovatelkou, a to tím spíše, že ve věci nebyly z důvodů na straně státu vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky. Pro danou věc je však podstatné, zda stěžovatelka při výkonu své pravomoci porušila své povinnosti tak závažným způsobem, který by naplňoval skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obžalované při své činnosti postupovaly nedbale bez řádného zjišťování skutkového stavu, jak je jim kladeno za vinu, neboť jejich postup nelze označit za svévolný či excesivní, když jimi provedené hodnocení zajištěných dokumentů při použití rozhodné právní úpravy, tedy především dekretu č. 33/1945 Sb., má svou logiku a jejich právní výklad, který je projevem právního názoru, nelze považovat za vyloučený. Ani případná nesprávnost závěrů obžalovaných jako úředních osob nemůže bez dalšího zakládat jejich trestní odpovědnost za přijatý postup a rozhodnutí. Nelze přehlédnout, že na úseku referátu matrik a státního občanství je rozhodováno o vydání dokladů a osvědčování skutečností, které mají vždy závažné právní důsledky, nelze však po úřednících na tomto úseku státní správy vyžadovat, aby vždy dovozovaly, jaké následky např. i v podobě zásahu do práv jiných osob by jimi vydaná rozhodnutí a osvědčení ve všech jednotlivých případech mohla mít. Nelze připustit, aby de facto jakýkoliv jiný právní názor, který by se posléze ukázal nesprávným, zakládal trestní odpovědnost úřední osoby, která jej v určité době učinila, a to bez ohledu na východiska, která ji k němu vedla, neboť po nikom, byť vybaveném rozhodovací pravomocí, není možno vyžadovat absolutní neomylnost, pokud není při chybném rozhodnutí prokázán záměr či neakceptovatelný nedbalý, excesivní či svévolný přístup. Z tohoto pohledu je nutno odmítnout názor nejvyššího státního zástupce, který v dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 13. 7. 2017 uvádí, že rezignací na trestní postih obviněných by byl dán „signál“ úředním osobám rozhodujícím o právech a povinnostech jiných, že mohou rozhodovat podle své libovůle, protože bude-li jejich rozhodnutí vadné, žádný postih jim nehrozí. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku „ultima ratio“ [např. nález ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255) či nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205)]. Konkrétně v nálezu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489) Ústavní soud uvedl, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu „ultima ratio“ (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za přiměřené s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné .
Dále Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 5. 2020 uvedl, že nerozporuje závěr městského soudu, že nebyly důsledně dodrženy mechanismy přezkumného řízení, avšak selhání mechanismu nápravy „automaticky“ nezbavuje obviněné odpovědnosti za jimi vydané rozhodnutí a byť by v úvahu přicházelo vyvození odpovědnosti za zcela tristní postup příslušného odboru Ministerstva vnitra, nelze na uvedenou situaci uplatnit „jakýsi princip subsidiarity odpovědnosti“, přenesení odpovědnosti na nadřízený či výše postavený článek soustavy s takovým závěrem se Ústavní soud neztotožnil. V platném právním řádu je zakotven systém opravných prostředků, které slouží právě k tomu, aby byla napravena cestou zákona vadná rozhodnutí, ať již jde o řízení civilní, trestní, či, jak je tomu v dané věci, o řízení správní. Předpokládá se tedy, že správní orgány nižších stupňů mohou rozhodnout nesprávně, a proto jsou ve správním řádu zakotveny opravné prostředky k nápravě takových rozhodnutí. Uvedený systém nelze (natožpak ze strany státních orgánů) nerespektovat a „hledat“ jiný způsob, jak dosáhnout nápravy pravomocného rozhodnutí, jehož správnost již nelze v rámci správního řízení posoudit. V případě, kdy by skutečně došlo vydáním prvostupňového správního rozhodnutí ke spáchání trestného činu, je nutno nepochybně postupovat jak cestou opravných prostředků, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, tak postupem podle trestního řádu. Oba tyto instituty však mají odlišný cíl: v případě správního řízení jde o nápravu vadného rozhodnutí, v případě trestního řízení o potrestání pachatele trestného činu (následná např. obnova řízení je již pouhým možným důsledkem prokázaného trestného činu). Konstatoval-li tedy Nejvyšší soud, že stěžovatelka v rámci své pravomoci nevyužila všech dostupných a nabízejících se prostředků, nelze než uvést, že to byl naopak stát, zejména Ministerstvo vnitra, které nevyužilo všech dostupných zákonných prostředků k tomu, aby ke vzniklému následku nedošlo. Ústavní soud je naopak názoru, že věcná nesprávnost správního rozhodnutí, která nadto není konstatována instančně nadřízeným správním orgánem, nýbrž soudem v trestním řízení, nemůže představovat sama o sobě naplnění objektivní stránky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 tr. zákona, a ztotožňuje se se závěrem obvodního soudu, vyjádřeném v usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 4. 2017, že legitimita trestněprávních zásahů může být odůvodněna pouze nutností ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost, kdy neexistuje jiné řešení než trestněprávní. Je tedy na správních, nikoli trestních soudech, aby provedly přezkum rozhodnutí správních orgánů (vydaných podle §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.) o tom, že osvědčení či potvrzení o státním občanství bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, tedy že při vydání takového osvědčení či potvrzení o státním občanství byly porušeny právní předpisy (předmětem přezkumného správního řízení přitom není otázka zjištění státního občanství, nýbrž postup správního orgánu).
Podle Ústavního soudu je pro věc rozhodné, že jednání, které bylo stěžovatelce kladeno za vinu, nepředstavuje maření důležitého úkolu, není tedy prokázána objektivní stránka trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle §159 tr. zák., a tím jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení tak byla podle závěrů Ústavního soudu porušena zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, mající svůj odraz v čl. 39 Listiny, a vyjadřující princip zákonnosti, právní jistoty, zákazu libovůle a rovnosti před zákonem v oblasti trestního práva.
Závěrem svého rozhodnutí Ústavní soud uzavírá, že právní závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině podústavního práva pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.), v důsledku uvedeného došlo taktéž k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Shora konstatovaná porušení základních práv jsou plně postačující pro kasaci napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud pokládal za nadbytečné zabývat se ještě dalšími námitkami stěžovatelky týkajícími se nesprávného posouzení otázky promlčení trestného činu, překročení rámce dovolacího řízení nepřípustným zásahem do procesu hodnocení důkazů či nepřípustným dotvářením obžaloby.
Ústavní soud neshledal důvody pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, a usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, byť je toho názoru, že vybočují ve svých závěrech z mezí ústavnosti, neboť již zrušením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, nastala procesní situace, kdy posledním meritorním rozhodnutím je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. ústavně souladným způsobem rozhodnuto tak, že se obviněná I .O. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Na právním postavení jmenované by se zrušením uvedeným usnesení Nejvyššího soudu ničeho nezměnilo. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud těmito svými rozhodnutími nijak blíže nezabýval.
Nejvyšší soud je vázán právními závěry zakotvenými v ústavním nálezu sp. zn. III. ÚS 3296/21. S ohledem na to tedy nemohl než konstatovat, že dovolání nejvyššího státního zástupce je nedůvodné.
VI.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
Nejvyšší soud vycházeje z nálezu Ústavního soudu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ani řízení, jež mu předcházelo, není zatíženo vadou, která mu byla dovoláním nejvyššího státního zástupce vytýkána, a proto toto dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu