Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.08.2023, sp. zn. 3 Tdo 668/2023 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.668.2023.1

sp. zn. 3 Tdo 668/2023-4001 USNESENÍ 3 Tdo 668/2023- Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovoláních, která podali obvinění Miroslav LANGER, nar. 31. 8. 1973 v Ostravě, trvale bytem Klimkovická 55/28, 708 00 Ostrava, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a Milan PŘÍBORSKÝ , nar. 26. 7. 1954 v Olomouci, trvale bytem Jiráskova 1186/10, 779 00 Olomouc, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 To 67/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2021, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Miroslava Langera odmítá . II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Milana Příborského odmítá . Odůvodnění: 3 Tdo 668/2023- I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 49 T 9/2021, byli obvinění Miroslav Langer a Milan Příborský uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili skutkem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. 2. Za uvedené trestné činy a za pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, byl obviněný Miroslav Langer soudem prvního stupně odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, a z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 74 T 4/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 3. Obviněný Milan Příborský pak byl za uvedené trestné činy soudem prvního stupně odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let. 4. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), pak bylo oběma obviněným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 9, částku ve výši 14 182 846 Kč. 5. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání , o kterém rozhodl Vrchní soudu v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 To 67/2022 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se oba jmenovaní dopustili tím, že I. Milan Příborský jako dřívější jednatel, společník do 28. 7. 2016 a jako jediný disponent účtu společnosti NetKop s. r. o., IČ 03573419, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, registrované jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty, a Miroslav Langer jako jednatel a od 28. 7. 2016 jako společník NetKop s. r. o. za zdaňovací období měsíců května 2016, června 2016 a července 2016, v době od 27. 6. 2016 do doby zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. řádu, t.j. do 9. 5. 2018, v rozporu s ustanovením §21 a §25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepodali místně příslušnému správci daně, Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 9, Drahobejlova 945/48, 190 21 Praha 9, přiznání k dani z přidané hodnoty za daňový subjekt NetKop s. r. o., přestože společnost pořídila zboží - surový řepkový olej z jiného členského státu, a to od britské společnosti GRANTS AND FUNDING LlMITED, DIČ GB 181291020, se sídlem 31 Moorside Business Park, C01 2ZF Colchester, United Kingdom a toto zboží následně prodala české společnosti Provit, a.s., IČ 63978041, se sídlem Evropská 423/178, 160 00 Praha 6 - Vokovice, čímž uskutečnila zdanitelná plnění s místem dodání zboží v tuzemsku, a to konkrétně na základě faktur za zdaňovací období od měsíce května 2016 do měsíce července 2016 blíže specifikovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně, a celkově za zdaňovací období měsíců května 2016 až července 2016 nepřiznali daň na výstupu u daně z přidané hodnoty v celkové výši 14 182 845 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Územním pracovištěm pro Prahu 9, Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, II. Milan Příborský v době od 2. 6. 2016 do 8. 7. 2016 jako jediný disponent z běžného účtu NetKop s.r.o., IČ: 03573419, se sídlem Ocelkova 643, 198 00, Praha, č. XY, vedeného u České spořitelny, převedl finanční prostředky na zahraniční slovenské soukromé účty spolupachatele Miroslava Langera, přičemž na účet č. XY u UniCredit Bank převedl: dne 2. 6. 2016 – 230 000 Kč, dne 20. 6. 2016 – 200 000 Kč, a na účet č. XY u Tatra banky převedl: dne 2. 6. 2016 – 230 000 Kč, dne 7. 6. 2016 – 304 000 Kč, dne 10. 6. 2016 – 320 000 Kč, dne 15. 6. 2016 – 370 000 Kč, dne 20. 6. 2016 – 165 000 Kč, dne 24. 6. 2016 – 400 000 Kč, dne 29. 6. 2016 – 340 000 Kč, dne 30. 6. 2016 – 120 000 Kč, dne 1. 7. 2016 -120 000 Kč, dne 7. 7. 2016 – 140 000 Kč, dne 8. 7. 2016 - 160 000 Kč, čímž na soukromé zahraniční slovenské účty Miroslava Langera převedl celkem 3 099 000 Kč a zastřel tak původ finančních prostředků, u kterých si musel být vědom, že pocházejí z výše uvedeného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Miroslav Langer poté, kdy spolupachatel Milan Příborský převedl z účtu č. XY společnosti NetKop s.r.o., IČ: 03573419, se sídlem Ocelkova 643, 198 00, Praha, vedeného u České spořitelny, a. s., finanční prostředky na jeho soukromé účty ve Slovenské republice č. XY u UniCredit Bank a č. XY u Tatra banky a. s., učinil následně v době od 3. 6. 2016 do 12. 7. 2016 následující výběry: z účtu č. XY u UniCredit Bank: dne 13. 6. 2016 výběr z pokladny banky 8 400 eur (v přepočtu 227 094 Kč), dne 24. 6. 2016 výběr z pokladny banky 7 000 eur (v přepočtu 189 700 Kč), dne 24. 6. 2016 v 09:16 hod. výběr platební kartou 300 eur (v přepočtu 8 130 Kč), výběry z účtu č. XY u Tatra banky, a to na pokladně banky: dne 3. 6. 2016 výběr 8 400 eur, z toho 8 384,06 eur pocházejících z NetKop s. r. o. (v přepočtu 226 579 Kč), dne 8. 6. 2016 výběry 5 000 eur (v přepočtu 135 100 Kč) a 5 000 eur (v přepočtu 135 100 Kč), dne 13. 6. 2016 výběr 10 000 eur (v přepočtu 270 350 Kč), dne 16. 6. 2016 výběr 10 000 eur (v přepočtu 270 650 Kč), dne 21. 6. 2016 výběr 6 000 eur (v přepočtu 162 390 Kč), dne 27. 6. 2016 výběr 10 000 eur (v přepočtu 271 500 Kč), dne 1. 7. 2016 výběr 10 000 eur (v přepočtu 270 950 Kč), dne 8. 7. 2016 výběr 5 000 eur (v přepočtu 135 150 Kč) a výběry z bankomatu prostřednictvím platební karty č. XY z účtu č. XY vedeného u Tatra banky a. s.: dne 8. 6. 2016 v 10:50 hod. výběr 1 000 eur (v přepočtu 27 020 Kč) z bankomatu v XY, dne 13. 6. 2016 v 10:46 hod. výběr 1 700 eur (v přepočtu 45 959,50 Kč) z bankomatu v XY, dne 16. 6. 2016 v 08:17 hod. výběry 2 000 eur (v přepočtu 54 130 Kč) a v 08:39 hod. 1 000 eur (v přepočtu 27 065 Kč) z bankomatu v XY, dne 24. 6. 2016 výběr 500 eur (v přepočtu 13 550 Kč) z bankomatu v XY, dne 27. 6. 2016 v 08:38 hod. výběry 2 000 eur (v přepočtu 54 300 Kč) a v 08:45 hod. 1 000 eur (v přepočtu 27 150 Kč) z bankomatu v XY, dne 28. 6. 2016 výběr částek 1 200 Kč, 12 000 Kč, 20 000 Kč a 8 000 Kč z bankomatu v Ostravě, dne 1. 7. 2016 v 08:36 hod. výběry 2 000 eur (v přepočtu 54 190 Kč) a v 08:42 hod. 1 000 eur (v přepočtu 27 095 Kč) z bankomatu v XY, dne 2. 7. 2016 uskutečnil platbu v přepočtu 1 636,43 eur (v přepočtu 44 339,07 Kč) v Ostravě, dne 3. 7. 2016 uskutečnil platbu v přepočtu 1 644,74 eur (v přepočtu 44 564,23 Kč) v Olomouci, dne 4. 7. 2016 uskutečnil platbu v přepočtu 405,75 eur (v přepočtu 10 993,80 Kč) v XY v Olomouci, dne 6. 7. 2016 vybral 40 000 Kč a 20 000 Kč z bankomatu v Olomouci, dne 7. 7. 2016 vybral 40 000 Kč z bankomatu v Olomouci, dne 8. 7. 2016 v 10:20 hod. vybral 600 eur (v přepočtu 16 218 Kč) z bankomatu v XY, dne 11. 7. 2016 uskutečnil platbu v přepočtu 1 230,02 eur (v přepočtu 33 253,59 Kč) v XY v Ostravě, dne 11. 7. 2016 vybral 40 000 Kč z bankomatu v Ostravě, dne 12. 7. 2016 vybral v 08:36 hod. 2 000 eur (v přepočtu 54 070 Kč), v 08:44 hod. 1 000 eur (v přepočtu 27 035 Kč) a v 09:31 hod. 150 eur (v přepočtu 4 055,25 Kč) z bankomatu v XY, čímž vybral finanční prostředky pocházející z účtu č. XY společnosti NetKop s.r.o., IČ: 03573419, se sídlem Ocelkova 643, 198 00, Praha, vedeného u České spořitelny, a. s., v celkových částkách 105 951 eur a 181 200 Kč, tedy po přepočtu eur dle historických kurzů České národní banky v celkové výši 3 048 881,44 Kč, tyto finanční prostředky užil k nákupům v obchodech a k nezjištěným účelům a zastřel tak původ finančních prostředků, přičemž si musel být vědom, že pocházejí z výše uvedeného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku . 6. Za uvedené trestné činy a za pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, byl obviněný Miroslav Langer soudem druhého stupně odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 7. Obviněný Milan Příborský pak byl za uvedené trestné činy soudem druhého stupně odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let. 8. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo oběma obviněným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 9, částku ve výši 10 942 083,65 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 To 67/2022, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání oba obvinění. 10. Obviněný Miroslav Langer opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). 12. Obviněný poukázal na to, že své volní rozhodnutí k výkonu funkce jednatele nikdy nezpochybňoval. Soudům vytkl, že v jejich rozhodnutí absentuje právní posouzení závazků, na jejichž základě měla společnosti NetKop s. r. o. (dále jen „NetKop“) vzniknout daňová povinnost odpovídající částce 14 182 845 Kč. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že jediným oprávněným zástupcem společnosti NetKop v období relevantním pro vznik daňové povinnosti byl její jednatel. Obviněný Langer však k tomu uvedl, že nikdy žádnou smlouvu za společnost NetKop neuzavřel. Toto tvrzení pak zcela koresponduje s provedenými zjištěním, že rámcová smlouva mezi společnostmi Grants and Funding Ltd. a NetKop byla uzavřena nejen před tím, kdy byl obviněný jmenován do funkce jednatele společnosti NetKop, ale před tím, než se o existenci této společnosti vůbec dozvěděl. Nejen z podpisu na smlouvě, ale celého kontextu obchodu s řepkovým olejem je zjevné, že závazek je smyšlený a jde o podvrh. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že obviněný Langer za společnost NetKop neuzavíral ani žádné dílčí kupní smlouvy o dodávce řepkového oleje, nýbrž že tak činila jiná osoba, která neměla žádné oprávnění tak činit. Z výpovědí řidičů cisteren pak vyplývá, že dodaný řepkový olej opakovaně přebíraly tytéž osoby, přičemž v žádném případě nešlo o obviněného Langera. Společnost NetKop neměla žádné zaměstnance a její jednatel k tomuto nezmocnil jinou osobu. Stejně tak jediným oprávněným, kdo mohl provést úhradu kupní ceny, byl obviněný Langer, který však úhrady neprováděl. Navíc společnost NetKop nedisponovala finančními prostředky, kterými by mohla uhradit kupní cenu za odebraný řepkový olej. Zcela zjevně šlo o finanční prostředky jiné osoby (či více osob), o nichž se lze domnívat, že jde o skutečného pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Tato osoba (či tyto osoby) obviněného izolovala od možnosti ujmout se funkce jednatele, což vyplývá z toho, že změny v obchodním rejstříku zajišťovala jiná osoba, která měla u sebe veškeré relevantní doklady, včetně listiny prokazující jmenování obviněného Langera do funkce jednatele. Konečně i návrh na změnu v obchodním rejstříku byl touto osobou podán teprve poté, co nehrozilo, že by se obviněný skutečně mohl ujmout funkce jednatele, resp. zmocnit se peněz na bankovním účtu společnosti NetKop. Obviněný vůbec netušil, že zde probíhá obchod s řepkovým olejem. V provedeném dokazování není nic, co by tento závěr mohlo zpochybnit. Čeho si mohl být obviněný nepochybně vědom, je charakter částky 3 099 000 Kč převedené na jeho bankovní účet, kdy její podstatnou část vyzvedl v hotovosti. Této odpovědnosti za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. d) tr. zákoníku se obviněný nezříká. 13. Podle obviněného dále nemá oporu v provedeném dokazování, alespoň vůči obviněnému Langerovi, závěr, že obvinění ve vzájemné koordinaci (navzájem i s dalšími osobami) činili kroky k tomu, aby byl naplněn konečný cíl – odčerpání finančních prostředků získaných nerespektováním daňové povinnosti, kterou měla společnost NetKop ze své obchodní činnosti vůči České republice, přičemž o tomto cíli museli mít alespoň rámcovou představu. Ze zjištění, že obviněný Langer na pokyn tichého společníka uskutečnil výběry hotovosti, ze kterých mu byla přislíbena odměna ve výši 5 % z vybrané částky, za těmito výběry cestoval na Slovensko a předání peněz onomu tichému společníkovi prováděl na různých místech na benzinkách, na nádraží či v shopping centru, bez jakéhokoli potvrzení a ověření účelu, lze podle něj učinit závěr toliko o subjektivní stránce ve vztahu k trestnému činu podle §216 tr. zákoníku, nikoli však ve vztahu k trestnému činu podle §240 tr. zákoníku. 14. Vrchní soud se podle obviněného Langera rovněž vyhnul úvaze, zda právní jednání, které je přičítáno společnosti NetKop, je skutečně právním jednáním této právnické osoby. Podle názoru obviněného Langera tomu tak není. Z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že fyzické osoby, jež činily jednotlivá právní jednání za společnost NetKop, k tomuto nebyly oprávněny, a z tohoto důvodu nelze tato jednání neoprávněných osob společnosti NetKop přičítat. Vrchní soud namísto toho, aby se s touto polemikou obviněného náležitě vypořádal, v rámci zdůvodnění rozsudku pouze relativizuje význam námitek obviněného s tím, že pachatelem tohoto trestného činu může být jakákoliv trestně odpovědná osoba, ať už fyzická nebo právnická, neboť zákon nepožaduje, aby měla nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, tedy aby měla rysy konkrétního nebo speciálního subjektu ve smyslu §114 tr. zákoníku; má-li povinnost k úhradě povinných plateb primárně právnická osoba, pak mohou naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby též všechny fyzické osoby, které odpovídají za plnění takové povinnosti a fakticky činí kroky vedoucí k jejímu porušení a ke zkrácení některé povinné platby nebo k vylákání výhody na ní (statutární orgány, společník nebo osoba jím k tomu zmocněná). Z toho je podle obviněného patrné, že odvolací soud (nově) předkládá jakousi alternativu skutkového stavu a jinými slovy říká, že i kdyby se nakonec ukázalo, že nejde o krácení daně z důvodu nesplněné daňové povinnosti společnosti NetKop, pak alternativně mohlo jít o povinnost jiné (třeba i fyzické) osoby, a obvinění prizmatem této alternativní reality jsou stejně tak odpovědní, jako by byli v případě původně daného skutkového stavu věci. Ačkoli tato úvaha může nalézt oporu v relevantní soudní judikatuře, nelze podle obviněného pominout skutečnost, že obviněný měl příležitost vypořádat se pouze s tím, co mu bylo kladeno za vinu, nikoli s jinými (zjevně skutkovými) úvahami, které Vrchní soud předkládá v rámci zdůvodnění svého rozsudku. Tento stav není v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a sám o sobě působí zásah do práva obviněného Langera na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 15. Obviněný Langer má za to, že nebylo prokázáno, že společnost NetKop vyvíjela činnost, pro niž by jí bylo možno stanovit daňovou povinnost 14 182 845 Kč, a její nesplnění tedy nemůže být považováno za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jak bylo skutkově popsáno v napadených rozsudcích. 16. V rozsudcích obou soudů podle obviněného dále absentuje hmotněprávní posouzení odpovědnosti za způsobenou škodu. Lze jen spekulovat, na základě porušení jakých hmotněprávní norem soud k takovému závěru dospěl. Jestliže by mělo jít o porušení povinností jednatele vůči právnické osobě a ručení jednatele za škodu, pak i zde bude nutné se vypořádat, s tím, zda vůbec tu je neuhrazený dluh právnické osoby. Podle §159 odst. 3 občanského zákoníku je vznik ručitelského závazku podmíněn porušením povinnosti při výkonu funkce, v jehož důsledku vznikne právnické osobě škoda. Teprve tehdy osoba, jež porušila povinnost, ručí za dluhy právnické osoby v rozsahu, v jakém jí škodu nenahradila, nemůže-li se věřitel právnické osoby domoci plnění přímo na ní. Pokud by dovolací soud dospěl ke kladnému stanovisku ke vzniku ručitelského závazku, potom lze oběma nalézacím soudům vytknout, že ve věci nebyla vůbec dokazována výše způsobené škody. V rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že z důvodu zkrácené daně byly společnosti Grands and Funding „zabaveny čtyři kamiony řepkového oleje, o které se dodnes soudí s finančním úřadem“. Ačkoli náklad měl sloužit k zajištění pohledávky finančního úřadu a v případě zpeněžení musel být výtěžek započítán na daňovou pohledávku, oba soudy vůbec nezkoumaly, zda poškozený unesl břemeno tvrzení ohledně výše způsobené škody, ačkoli bez tohoto nelze povinnost k náhradě škody obviněným ukládat. Obviněný je toho názoru, že nárok na náhradu škody poškozenému nevznikl. 17. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 18. Obviněný Milan Příborský ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. 19. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje jmenovaný obviněný v tom, že soudy podle jeho názoru nepostupovaly v průběhu dokazování v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění tak jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. soudy se dopustily závažných procesních pochybení, v důsledku čehož zjevně nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci. 20. Obviněný uvedl, že po celou dobu řízení nepopíral, že byl jednatelem a společníkem společnosti NetKop. Obviněný se ovšem důrazně ohrazuje proti tomu, že by věděl, že tato společnost vyvíjí nějakou podnikatelskou činnost, že by jednal ve spolupachatelství s obviněným Langerem a že mohl a měl být srozuměn s tím, že ohrožuje svým jednáním chráněný zájem. Společnost vyvíjela větší část podnikatelské činnosti, až když obviněný nebyl společníkem ani jednatelem. Soudy chybně posoudily, kdy došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu obviněným, tzn. kdy došlo na straně obviněného k uvědomění si nesprávnosti jeho počínání, tedy kdy se obviněný musel dozvědět, že jeho jednání je protiprávní a že porušuje úmyslně, byť i v úmyslu nepřímém, daňové předpisy. Obviněný se o skutečnosti, že porušil daňové předpisy, dozvěděl až po zahájení trestního stíhání. Neměl ani jak zjistit, zda společnost vyvíjela nějakou činnost, když byl po celou dobu působení ve společnosti uváděn třetí osobou v omyl. Obviněný nejednal ve spolupachatelství. V celém trestním řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by prokázal formu spolupachatelství, tedy že zde bylo společné jednání spoluobviněných a jejich společný úmysl spáchat čin společně. Soudy měly pečlivě zjišťovat, zda obviněný věděl o spoluobviněném Langerovi a o převodech finančních prostředků ze společnosti na jeho účty. Obviněný je toho názoru, že ve společném úmyslu mohly jednat jiné osoby zapojené do celé trestné činnosti, což i v průběhu dokazování vyplynulo, a jednání obviněného lze spíše (pokud vůbec) považovat za účastenství. Obviněný fakticky neposílal žádné platby na účty spoluobviněného Langera, ani nemohl. Obviněný nemá přístup k internetu a v předmětné dny, kdy platby odcházely z účtu, jezdil jako řidič autobusu a vykonával své zaměstnání, což i zaměstnavatel potvrdil a tento důkaz byl v rámci řízení proveden. Nelze tedy hovořit o tom, že v momentě, když obviněný řídil autobus, tak úmyslně legalizoval výnosy z trestné činnosti. Pokud by měl obviněný svým jednáním naplnit znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, tak by se mohlo maximálně jednat o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku. Není zde žádný relevantní důkaz svědčící o tom, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle §216 tr. zákoníku, tedy úmysl obviněného. 21. K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku obviněný dále uvedl, že reálně nebyl disponentem účtu společnosti NetKop, ale byla jím jiná osoba, které po založení běžného účtu předal veškeré přístupové údaje a dokumenty. Obviněný účet založil na základě pokynu této osoby, která mu vysvětlila, že je to běžná a standardní věc a je to jeho úkolem pro společnost. Obviněnému je kladeno za vinu, že v předmětné dny převedl finanční prostředky z běžného účtu na slovenské soukromé účty spoluobviněného Langera. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl řidičem autobusu. V předmětné dny, kdy mělo docházet k platbám, přitom vykonával své zaměstnání řidiče. Obviněný nemohl být na dvou místech ve shodný čas – řídit autobus a současně provádět bankovní příkazy. Tím méně, pokud ani nevlastnil počítač. Obviněný nepopírá, že provedl nějaké finanční operace. Obviněný sám uvedl, že provedl pouze několik výběrů v hotovosti v nikoliv nadměrně vysokých částkách – vždy se tak stalo na základě pokynu od jiné osoby, která vše řídila a měla na starost. Tato třetí osoba přesvědčila obviněného, aby na sebe převedl společnost, že je teď prý běžné mít společnost, a tato třetí osoba mu slíbila, že mu bude pomáhat tuto společnost řídit a bude ho dále instruovat. Předávala obviněnému pokyny prostřednictvím sms zpráv a na obviněného čekala, aby si od něj peníze převzala a informovala ho o chodu společnosti. Obviněný měl dojem, že tato činnost je jeho náplní práce pro společnost a že tedy dělá to, co má. Obviněný byl po celou dobu uváděn v omyl třetí osobou. Bylo zneužito jeho osoby. 22. Dále uvedl, že mu jako jednateli vznikla funkce dne 25. 11. 2015. Vzhledem k tomu, že si obviněný takto podnikání nepředstavoval, souhlasil s tím, že odstoupí z funkce jednatele tak, jak mu bylo v dubnu 2016 navrhnuto, a podepsal připravené rozhodnutí jediného společníka o odvolání obviněného jako jednatele a o jmenování nového jednatele, spoluobviněného Langera. Spoluobviněného Langera však poprvé viděl až u soudu. Obviněný v předmětný den podepsal i plnou moc, neboť mu bylo sděleno, že je to standardní postup a běžně se plná moc podepisuje, když se převádí společnost. Ostatně obdobnou plnou moc podepsal obviněný dne 25. 11. 2015, kdy společnost nabýval a zmocňoval pana L. V. ke všem jednáním za společnost, kdy mu bylo rovněž přítomnými sděleno, že je to standardní věc, která s převodem společnosti souvisí. Když byl zmocněn pan V., tak k žádné trestné činnosti nedocházelo. Nevěděl, že byl po celou dobu uváděn v omyl. Po podpisu rozhodnutí ze dne 31. 5. 2016 se tedy obviněný mylně domníval, že jeho funkce skončila a že s uvedenou společností nemá už nic společného. Obviněný neměl důvod třetí osobě nevěřit. Osoby, které odmítly vypovídat v průběhu hlavního líčení, musely mít podle názoru obviněného vše vymyšlené dopředu a využily tak důvěřivosti obviněného, aby se samy vyhnuly trestní odpovědnosti. 23. Obviněný dále připomněl, že legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin. Úmysl by se tedy měl vztahovat na celé jednání obviněného, zejména tedy na odeslání 13 plateb na slovenské účty. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný jednoznačně věděl, že nějaké platby odcházely a že by platby provedl přímo obviněný. Naopak bylo prokázáno, že provedené platby musela provést jiná osoba, neboť obviněný v předmětné dny řídil autobus v jiných částech ČR. Obviněný nevěděl, že uvedená společnost má nějaké finanční prostředky, a vzhledem k nadřazenosti a podřazenosti mezi třetí osobou a obviněným to ani neměl jak zjistit. Obviněnému skončil výkon funkce jednatele ke dni 31. 5. 2016. Veškeré platby, které měl obviněný učinit, jsou až po uvedeném datu, kdy za uvedenou společnost jednal podle rozhodnutí jediného společníka spoluobviněný Langer. 24. K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku pak uvedl, že není žádný relevantní důvod pro vyslovení právního závěru o existenci nepřímého úmyslu obviněného. Obviněný nesouhlasí s konstrukcí soudů, které zjištěnou lhostejnost obviněného ztotožnily s pojmem „srozumění“. Soud prvního stupně i odvolací soud se věnoval otázce naplnění znaku nepřímého úmyslu nedostatečně a z provedeného dokazování nelze dovodit srozumění obviněného s následkem trestného činu. Obviněný je toho názoru, že jeho jednání vykazuje znaky pouze nedbalosti, takže neměl být postižen za úmyslný trestný čin. Připomněl, že jeho jednání podle soudů spočívalo zjednodušeně v tom, že v období od května 2016 do doby zahájení trestního stíhání nepodal místně příslušnému správci daně přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost jako daňový subjekt, přestože společnost pořídila zboží – surový řepkový olej z jiného členského státu od britské společnosti, a toto zboží následně prodala české společnosti, čímž uskutečnila zdanitelná plnění s místem dodání zboží v tuzemsku. Obviněnému skončila funkce jednatele společnosti dne 31. 5. 2016. Daňové přiznání za měsíc květen 2016 tak měl povinnost podat nový jednatel společnosti, nikoliv osoba, která již za společnost nejednala. Pokud by za dané období obviněný daňové přiznání podal, jednalo by se o postup v rozporu se zákonem. Pokud prvostupňový a odvolací soud dospěl k jiném závěru, měl povinnost toto zjištění adekvátně odůvodnit s odkazem na příslušná zákonná ustanovení, což se nestalo. 25. V další části dovolání se obviněný zabývá rozdílem mezi pravou a nepravou lhostejností. S ohledem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně šlo podle názoru obviněného o tzv. pravou lhostejnost, neboť v jeho jednání chyběl aktivní kladný volní vztah k hrozícímu či způsobenému následku (tedy k možnému zkrácení daně, poplatku a podobné platby). Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný nevěděl, že za společnost uskutečňuje obchody nějaká další osoba. Obviněný se spoléhal na svého kamaráda, kterému věřil. Obviněný byl podveden, když mu byla dána k podpisu plná moc s tím, že se to tak běžně dělá, a bylo tak využito (zneužito) jeho důvěry, rozumové nevyspělosti a hlouposti. Třetí osoba disponovala plnou mocí k zastupování společnosti před příslušnými příjemci plateb a k jednání ve veškerých záležitostech společnosti. Úkolem obviněného bylo čekat na instrukce od třetí osoby. To, že byl obviněný uveden v omyl a že zde existuje osoba (resp. osoby), která nese za vše odpovědnost, ostatně vyplynulo i z provedeného dokazování před soudem prvního stupně, což soud prvního stupně ani odvolací nepopírá. O záležitosti týkající se vedení účetnictví, daňových přiznání a komunikace s úřady se staral někdo jiný. Pokud by mu byl dán pokyn, aby něco v této souvislosti učinil, konal by tak. Obviněný tedy důvodně spoléhal na to, že veškeré záležitosti společností běží v souladu se zákonem, neboť věřil v daných záležitostech zkušené třetí osobě. Obviněný věřil, že se třetí osoba, resp. jako ředitel vystupující vůči obviněnému, o vše stará a přiřazuje obviněného úkony spočívající v jednotlivých výběrech, aby se mohly peníze zúčtovat do společnosti a zůstat v pokladně. K trestněprávně významnému následku v podobě možného zkrácení povinných plateb ovšem obviněný neměl žádný aktivní kladný volní vztah. Tento závěr podporuje i fakt, že obviněný se dozvěděl o nepodání daňových přiznáních až z usnesení o zahájení trestního stíhání. U obviněného lze s ohledem na výše uvedené dovodit tzv. pravou lhostejnost, která však nepostačuje naplnění nepřímého úmyslu, a takové jednání je nutné posuzovat pouze jako nedbalostní podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Prvostupňový soud tedy pochybil, pokud se blíže nezabýval tím, jaká forma lhostejnosti přichází u obviněného v úvahu. 26. Obviněný dále poukázal na to, že nevlastní počítač ani email. Veškerá komunikace s třetí osobou, od které dostával pokynu, probíhala prostřednictvím sms zpráv. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že objednávky na nákup řepkového oleje společností byly provedeny emailem. Osobu, která tyto objednávky prováděla, se však nepodařilo ztotožnit. Při předávkách jednotlivých objednávek v tuzemsku pak nikdo neztotožnil osobu obviněného. Obviněný se nikdy žádné předávky zboží nezúčastnil, nepodepsal žádný předávací protokol a nevěděl, že nějaké obchody probíhají. Obviněný nikdy neuzavřel za uvedenou společnost žádnou rámcovou smlouvu, což bylo potvrzeno i výslechem svědka. 27. Spolupachatelství obviněných je pak podle obviněného Příborského vyloučeno, neboť se na společném jednání nepodíleli. Jednání obviněného by mohlo být maximálně fakticky obsahem pomoci k trestnému činu. Úmysl spáchat čin jako spolupachatel pak nemůže mít někdo, jehož přispění se omezuje toliko na to, co naplňuje pojem pomoc či jinou formu účastenství. V neposlední řadě v jednání obviněných chybí společný úmysl. Společný úmysl nebyl soudem nikterak prokázán. 28. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak obviněný uvedl, že byly porušeny základní principy a zásady trestání, a to zásada přiměřenosti, individualizace použitých sankcí, humanity, subsidiarity přísnější trestní sankce, ekonomie trestní represe a další. Podle názoru obviněného by vzhledem k jeho osobě a poměrům mělo dojít k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku a soud mohl a měl uložit trest pod samou dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Obviněnému byla přičítána k tíži okolnost, že figuroval v dalších společnostech a že dostatečně neprojevil lítost. Obviněný uvádí, že již nefiguruje v žádné společnosti, pouze ve společnosti v Bohostar s. r. o. v likvidaci, která je nyní v likvidaci, s níž bylo započato již v průběhu trestního řízení. Nicméně likvidace společností má zákonem stanovený postup a proces je tedy trochu zdlouhavější. Obviněný po zahájení trestního stíhání a poté, co mu byla obhájcem vysvětlena celá situace, konal tak, že všechny společnosti ihned zrušil. Co se týče lítosti, tak k tomu obviněný uvádí, že po celou dobu řízení nechápal, proč se vše děje. Měl za to, že plnil, co má, a že řádně ukončil účast ve společnosti, která evidentně nevyvíjela žádnou činnost, neboť pokud by vyvíjela, tak by docházelo k rozdělení zisku, jak mu bylo od třetí osoby přislíbeno. Obviněný uvádí, že všeho lituje a lítost projevil. Pokud se soudům zdálo, že lítost neprojevil dostatečně, tak k tomu obviněný uvádí, že je starší člověk. Díky dlouhému trestnímu řízení, které bylo zahájeno v červnu 2018, se obviněnému výrazně zhoršil zdravotní stav. I přesto se vždy účastnil soudních řízení, nicméně byl rád, že byl vůbec schopný mluvit a být přítomen. V případě, že by soudy správně zjistily skutkový stav, mohly mimořádně snížit trest odnětí svobody a zmírnit tak tvrdost zákona, jelikož míra zavinění obviněného je nízká. Soud použil trestní sazbu, která je pro obviněného nepřiměřeně přísná a účelu trestu mohl soud dosáhnout jinak. Soud při ukládání trestu absolutně nepřihlédl k okolnostem případu a poměrům obviněného a rovněž nezohlednil délku trestného řízení a věk a zdravotní stav obviněného. 29. Konečně, obviněný má za to, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro uložení povinnosti k náhradě škody. Soud prvého stupně i odvolací soud pochybil, pokud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu v dané výši. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 511/2019, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval možností uplatnění nároku na náhradu škody vůči obviněnému, který se trestné činnosti dopustil jako statutární orgán obchodní korporace, podle §68 zákona o obchodních korporacích. 30. Obviněný uzavřel, že z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by obviněný páchal trestnou činnost ve spolupachatelství, úmyslně nepodal daňové přiznání a úmyslně legalizoval výnosy z trestné činnosti. Obviněnému nebylo prokázáno, že společnost vyvíjela podnikatelskou činnost a on o tom věděl. Za společnost vyvíjela činnost jiná osoba (což z provedeného dokazování vyplynulo) ve společném jednání s jinými osobami, kdy tyto osoby by měly být trestně odpovědné. Nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by obviněný sám či prostřednictvím dalších osob objednával zboží a měl úmysl zkrátit DPH u daňového subjektu, za který jednal. Skutková zjištění a závěry soudů jsou tedy v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. 31. Z těchto důvodů obviněný Milan Příborský navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, popř. i řízení mu předcházející, a aby soudu prvního či druhého stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 32. Dovolání obou obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 33. Státní zástupce uvedl, že ačkoli jsou námitky obviněných vztahující se ke skutkovým a poté dílem též právním závěrům výroku o vině podřaditelné pod deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Obvinění ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů pouze opakují obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se tyto soudy náležitým způsobem zabývaly v odůvodnění odsuzujících rozhodnutí. Opakuje-li přitom obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvého stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O naznačený případ jde podle státního zástupce též v nyní projednávané věci. Skutková zjištění učinily soudy přesvědčivým způsobem, přičemž nelze shledávat žádný, natož extrémní rozpor ve výsledcích dokazování, který by umožňoval připustit zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do této oblasti. Namítá-li obviněný Langer, že z celého kontextu obchodování s řepkovým olejem vyplývá, že se jednalo o fiktivní závazky, lze oponovat, že z provedeného dokazování vyplynul pravý opak. Nadto je možné poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 2 Afs 304/2020, z něhož se podává, že se obchodní společnost Grants and Funding Ltd. domáhala vyloučení řepkového oleje ve čtyřech cisternách v celkovém množství cca 100 000 kg z daňové exekuce – toto zboží bylo přitom zajištěno správcem daně v souvislosti se zajišťovacím příkazem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 5597539/16/2009-80542-106506, jímž byla daňovému subjektu v projednávané trestní věci, společnosti NetKop, uloženo, aby zajistila úhradu daně, jež nebyla dosud stanovena. Falešná je fiktivnost provádění daných obchodů s řepkovým olejem. Pokud v této souvislosti obviněný Langer namítl, že za daňový subjekt uzavíral jednotlivé realizační smlouvy týkající se řepkového oleje tzv. skutečný pachatel, jenž k tomuto neměl být oprávněn, přehlédl, že se právě on podílel na konstrukci, jež této jiné osobě umožnila ve smluvních vztazích krátit daň z přidané hodnoty. Určující je faktický stav, a to realizace obchodů, u nichž nebyla odvedena daň z přidané hodnoty, a to prostřednictvím obchodní společnosti, o jejíž chod se obvinění nikterak nezajímali, ačkoli byli povinni podat příslušná daňová přiznání. 34. Co se týče stěžejní hmotněprávní námitky obviněných, podle které soudy nesprávně dovodily konstrukci, že ačkoli se obvinění pouze formálně stali statutárním orgánem obchodní společnosti, na jejímž chodu se jakkoli nepodíleli, měli být z jejich pozice jednatele alespoň srozuměni s tím, že může k relevantnímu trestněprávnímu následku spočívajícím ve zkrácení daně z přidané hodnoty dojít, nelze se podle státního zástupce s touto námitkou ztotožnit. Jestliže statutární orgán formálně setrvává ve svém postavení, aniž by svoji funkci jakkoli vykonával a o další průběh podnikání se zajímal, jde v takovém případě o aktivní kladný volní vztah pachatele k trestněprávnímu následku, a tedy o lhostejnost nepravou dovolující usuzovat na nepřímý úmysl. Nejednalo se o srozumění s jakoukoli trestnou činností, nýbrž o časté daňové úniky, jež jsou vcelku pravidelně prováděny právě skrze bílé koně. I z tohoto pohledu je žádoucí, aby takové osoby byly trestně postihovány za jejich jednání. Státní zástupce dodal, že zvolený postup je běžný i v okolních státech. 35. Stran kritizovaného spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že oba obvinění jednali v úmyslu nepřímém, přičemž měli postavení statutárního orgánu v daňových obdobích bezprostředně následujících po sobě s tím, že jim lze přičítat povinnost podávat daňové přiznání. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku není vyžadováno, aby jejich pachatelem byl nositel nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž jím může být kterákoli trestně odpovědná osoba, stejně tak spolupachatelem. 36. Pokud jde v obecné rovině o námitky směřující proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody z hlediska jeho přiměřenosti, tyto podle státního zástupce nepředstavují žádný z deklarovaných dovolacích důvodů. V případě námitek obviněného Příborského, soustředných na aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 tr. zákoníku, je podle státního zástupce třeba s ohledem na rovnost dovolacích důvodů aktuálně zvýrazněnou v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, považovat takovou námitku za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť případné chybné vyhodnocení důvodů pro neužití ustanovení §58 tr. zákoníku spadá pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. V projednávané věci přichází v úvahu možnosti aplikace toliko institutu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, která je odůvodněna tehdy, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání. Vzhledem ke skutečné aktivitě obviněného v rámci daňového subjektu a jeho předchozího řádného života by se mohlo jednat o případ hraniční. S přihlédnutím k bagatelizaci jeho jednání, spáchání více trestných činů v delším časovém horizontu a velký rozsah zkrácené daně, lze uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let na samotné spodní hranici trestní sazby akceptovat jako spravedlivý. Přehlédnout nelze ani fakt, že obviněný Příborský byl současně uznán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b) a d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Přitom na spáchání tohoto zločinu se obviněný podílel již velice aktivně, přičemž samostatně v rámci tohoto trestného činu by byl ohrožen trestní sazbou od tří do šesti let. 37. Rovněž námitky směřující proti výroku o náhradě škody nemají podle státního zástupce opodstatnění. Vrchní soud v Praze s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, uzavřel správně, že důvodem pro náhradu škody je ručitelský závazek obviněných, jež byli povinni jednat s povinností řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 občanského zákoníku a §51 a násl. zákona o obchodních korporacích. Jedná-li se tedy v případě daňového subjektu o nevykonatelný platební výměr, je správce daně oprávněn uplatňovat svoji pohledávku v adhezním řízení na základě ručitelského závazku zakotveném v §159 odst. 3 občanského zákoníku. Obvinění totiž daňovému subjektu zkrácením daně z přidané hodnoty způsobili škodu ve smyslu §159 odst. 3 občanského zákoníku, za níž je třeba považovat neuhrazenou daňovou povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, bod 68.), kterou obchodní společnosti neuhradili. Vykonatelností platebního výměru se odvolací soud zjevně zabýval, upravil-li výši náhrady škody s poukazem na částečnou úhradu daně a skutečnost zrušení daňového subjektu s likvidací rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 84 Cm 966/2021, s tím, že obchodní společnost nemá žádný zabavitelný majetek. Na okraj zbývá poukázat na zprávu likvidátorky daňového subjektu JUDr. Jiřiny Lužové ze dne 9. 3. 2023, která likvidační zůstatek ve smyslu §187 odst. 1 občanského zákoníku shledala jako nulový (údaje ze sbírky listin obchodního rejstříku). Odkaz obviněného Příborského na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 511/2019, v souvislosti se zákonem č. 33/2020 Sb. pak postrádá relevanci, neboť došlo k poměrně rozsáhlé novelizaci zákona o obchodních korporacích, přičemž rozebíraný §68 zákona o obchodních korporacích byl zde vypuštěn, takže avizované rozhodnutí není uplatnitelné zcela s použitou argumentací. 38. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání 39. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. 40. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 41. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 42. Obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. 43. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 44. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 45. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jde tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 46. Konečně, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 47. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 48. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných. IV. Důvodnost dovolání 49. Z předložených dovolání Nejvyšší soud zjistil, že oba obvinění zaměřili svá dovolání zejména proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Obviněný Langer vedle toho napadá i závěr o naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný Příborský pak brojí i proti závěru o spolupachatelství a naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku a dále napadá i výrok o trestu, přičemž se domnívá, že v jeho případě mělo dojít k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku. Oba obvinění konečně shodně uplatnili námitky proti výroku o náhradě škody, neboť mají za to, že pro uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem nebyly splněny podmínky. 50. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti obou podaných dovolání, by nejprve nucen dovolání obviněného Langera vytknout, že tento ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně v jeho druhé alternativě) s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g) citovaného ustanovení. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že odvolání obviněného Langera nebylo zamítnuto, nýbrž z jeho podnětu (a podnětu obviněného Příborského) bylo naopak dovolání shledáno částečně důvodným, načež odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně nově ve věci sám rozhodl. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tak byl ze strany obviněného Langera uplatněn zjevně nesprávně a Nejvyšší soud na jeho podkladě napadený rozsudek odvolacího soudu nemohl přezkoumat. 51. Dovolání obviněného Příborského je pak nutno vytknout, že ačkoliv tento obviněný uplatnil mj. i námitky směřující proti právnímu posouzení projednávaných skutků, neopřel své dovolání výslovně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Tento dovolací důvod byl explicitně uplatněn toliko obviněným Langerem. Nejvyšší soud nicméně i přes tuto formální vadu vycházel z toho, že uvedený dovolací důvod byl implicitně uplatněn i obviněným Příborským. 52. Dále je nutné upozornit na to, že dovolací námitky obou obviněných v zásadě odpovídají námitkám, které obvinění uplatnili již v předchozím průběhu trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s většinou z nich dostatečně a správně vypořádaly (viz níže). Za této situace je zpravidla podané dovolání nutno označit jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Námitky proti výroku o vině 53. K samotné podstatě dovolacích námitek obviněných Miroslava Langera a Milana Příborského směřujících proti výroku o vině pak Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto jsou částečně skutkové, částečně právní povahy, a v zásadě tak odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obvinění v podstatě poukazují na některé skutkové okolnosti, z nichž dovozují absenci jejich vědomého zapojení do systému krácení DPH u společnosti NetKop, a neztotožňují se ani s právním závěrem o jejich nepřímém úmyslu a spolupachatelství. V rámci polemiky týkající se objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku pak obviněný Langer namítá i nesprávné právní posouzení závazků společnosti NetKop, na jejichž základě měla této společnosti vzniknout předmětná daňová povinnost. Má přitom za to, že nebylo prokázáno, že společnost NetKop vyvíjela činnost, pro niž by jí bylo možno stanovit příslušnou daňovou povinnost, a její nesplnění tedy nemůže být považováno za spáchání trestného činu. 54. Pokud jde o posledně uvedenou námitku obviněného Langera, pomocí níž se tento obviněný pokouší zvrátit závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu podle §240 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující. S obviněným zejména nelze souhlasit, jestliže namítá fiktivnost obchodování s řepkovým olejem. Z provedeného dokazování totiž bylo spolehlivě zjištěno, že společnost NetKop pořídila zboží (surový řepkový olej) z jiného členského státu, tento olej jí byl dodán a následně byl přeprodán jiné české společnosti, čímž společnosti NetKop vznikla povinnost přiznat a zaplatit DPH na výstupu. O nikoliv fiktivní povaze uskutečněných obchodů svědčí mj. i to, že obchodní společnost Grants and Funding Ltd. se domáhala vyloučení řepkového oleje ve čtyřech cisternách v celkovém množství cca 100 000 kg z daňové exekuce, přičemž toto zboží bylo zajištěno správcem daně v souvislosti se zajišťovacím příkazem, jímž byla daňovému subjektu v projednávané trestní věci, společnosti NetKop, uloženo, aby zajistila úhradu daně, jež nebyla dosud stanovena. Jelikož je nepochybné, že předmětné zboží původem ze zahraničí bylo ve prospěch společnosti NetKop dodáno, jakož i to, že bylo následně v tuzemsku přeprodáno společnosti Provit, a. s., je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného Langera nerozhodné, která konkrétní osoba za společnost NetKop předmětné smlouvy uzavírala, zboží přebírala či za něj platila. Obviněnému ostatně není kladeno za vinu žádné jednání související s faktickou realizací předmětných obchodů, nýbrž pouze to, že jako jednatel společnosti NetKop nepodal za tento daňový subjekt příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ačkoliv to bylo jeho povinností, čímž se podílel na zkrácení této daně. 55. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podle §240 tr. zákoníku, v nyní projednávané trestní věci není rozhodující, zda obvinění znali podrobnosti o obchodech společnosti NetKop s řepkovým olejem, kdy se o nich dozvěděli či zda se na nich nějak podíleli. Zavinění na straně obou obviněných totiž bylo shledáno ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to právě s ohledem na skutečnost, že obvinění měli ve společnosti NetKop postavení tzv. bílých koňů (k významu tohoto pojmu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013). 56. Podle ustálené judikatury přitom u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr je možno učinit zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal. V takovém případě jde o nepravou lhostejnost , která je výrazem kladného vztahu pachatele ke vzniku trestněprávně významnému následku a která dovoluje usuzovat na nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazek 51/2009, T 1147, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1003/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 839/2015-II.). S přijetím funkce statutárního orgánu obchodní společnosti totiž zákon spojuje celou řadu povinností, kterých se nelze zbavit např. pouhým zplnomocněním další osoby, ale naopak v případě takové lhostejnosti musí statutární orgán obchodní korporace počítat s tím, že je to pak považováno za výraz jeho kladného vztahu ke trestněprávně relevantnímu následku, tedy že je srozuměn (smířen) s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněny trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 644/2022). Úmyslné zavinění naopak nelze dovodit s poukazem na (pravou) lhostejnost pachatele, který jako plátce (poplatník) daně důvodně spoléhal na řádné vedení svého účetnictví jinou osobou, a v důsledku toho nezjistil nesrovnalosti v účetních dokladech a v daňových přiznáních, které vedly ke zkrácení daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018). 57. Vycházeje z právě uvedených východisek, Nejvyšší soud konstatuje, že u obviněných se jednalo o nepravou lhostejnost, která umožňuje učinit závěr o jejich nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění totiž museli vědět, že svým jednáním (tím, že pasivně setrvávali ve funkci jednatelů společnosti NetKop a o její chod, resp. o činnost, která je skrze tuto společnost vykonávána, se nezajímali) mohou porušit zájem státu na řádném vyměření daně, a pro případ, že toto porušení způsobí, s tím byli srozuměni. Obvinění přijali takové uspořádání, při němž se formálně stali jednateli společnosti s ručením omezeným, zároveň však bez jakékoli kontroly přenechali veškeré obchodování za tuto společnost jiné osobě. Za této situace obvinění nutně museli být přinejmenším otevřeni všem možnostem spojeným s takto nastaveným fungováním společnosti a jejího obchodování, tedy i tomu, že takto fungující obchodní společnost bude zneužita k páchání závažné daňové trestné činnosti. Obvinění přitom nepočítali s žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho vznikem tak byli srozuměni. 58. Nadto je možno konstatovat, že obvinění nebyli ve svých funkcích zcela pasivní. Vrchní soud správně poukázal na to, že úloha obviněných neskončila tím, že na pokyn někoho jiného podepsali dokumenty, které jim byly předloženy, nechali na sebe převést obchodní podíl ve společnosti NetKop a postupně se vystřídali ve funkci jednatele, nýbrž že byla podstatně aktivnější. Obviněný Langer uskutečnil výběry hotovosti, ze kterých mu byla přislíbena odměna, za těmito výběry cestoval na Slovensko a předání peněz třetí osobě prováděl na různých místech na čerpacích stanicích, na nádraží či v nákupním centru, bez jakéhokoli potvrzení a ověření účelu. Obviněný Příborský pak činil na různých místech výběry hotovosti, cestoval na Slovensko zakládat účty, na což si musel vzít v práci volno, prováděl vklady vysokých částek v eurech, podepisoval plné moci. Tato zjištění pouze posilují již tak bezpečný závěr o nepravé lhostejnosti na straně obou obviněných a činí závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §240 tr. zákoníku ještě zřetelnější. Je tak možno uzavřít, že obvinění byli s možností vzniku trestněprávně relevantního následku (zkrácení daně) srozuměni a vytýkaného jednání se dopustili v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 59. Shora uvedené závěry týkající se nepravé lhostejnosti a z toho plynoucího nepřímého úmyslu je pak bez jakýchkoliv pochybností možno vztáhnout i na trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku (proti naplnění jeho subjektivní stránky brojí obviněný Příborský). Bylo totiž zjištěno, že jmenovaný obviněný se na zastření původu finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti podílel nejen svým aktivním konáním (viz předchozí bod odůvodnění tohoto usnesení), nýbrž i tím, že platební karty a veškeré podklady z banky včetně přístupových údajů k bankovním účtům předal dalším osobám, které ke společnosti NetKop neměly žádný formální vztah. Kromě možného zkrácení daně tak tento obviněný musel být, i s přihlédnutím k tomu, že se na hotovostních transakcích sám částečně podílel, přinejmenším smířen s tím, že z bankovních účtů společnosti NetKop, jíž byl jednatelem, mohou být vybírány finanční prostředky v hotovosti, které následně nemusí být dohledatelné. Závěr o nepřímém úmyslu proti i zde obstojí. 60. Lichými jsou i další právní námitky obviněného Příborského týkající se závěru soudů o spolupachatelství . 61. K této problematice lze uvést, že spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spočívá v tom, že trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Podle ustálené judikatury přitom není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná. V této souvislosti je na místě poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož “ spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání “. 62. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikovaného pod č. 49/2009-I Sb. rozh. tr., „ spolupachatelství z hlediska §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu “. 63. Dále je možno uvést, že pro spolupachatelství v případě trestného činu podle §240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, publikovaný pod č. 25/1968-II. Sb. rozh. tr.). 64. Z napadených soudních rozhodnutí se podává, že soudy nižších stupňů se otázkou spolupachatelství zabývaly. Dospěly přitom k závěru, že každé jednání obou obviněných bylo článkem řetězce společného jednání, přičemž v souhrnu s jednáním ostatních spolupachatelů vedlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Smyslem vytvoření řetězce bílých koní na pozici jednatele, kteří ve skutečnosti obchodní činnost neprováděli, na jehož vytvoření se obvinění úmyslně podíleli, bylo zastření skutečného průběhu obchodních vztahů a eliminování podezření z možných daňových úniků. Obvinění ve vzájemné koordinaci (navzájem i s dalšími osobami) činili kroky k tomu, aby byl naplněn konečný cíl: odčerpání finančních prostředků získaných nerespektováním daňové povinnosti, kterou měla společnost NetKop ze své obchodní činnosti vůči České republice. O tomto cíli přitom museli mít alespoň rámcovou představu. 65. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedeným závěrům soudů nižších stupňů, které mají oporu v ustálené judikatuře, nelze ničeho vytknout. Zejména je nutno odmítnout argumentaci obviněného Příborského založenou na tom, že jeho roli v systému krácení daně z přidané hodnoty by bylo možné posoudit nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci. Skutečnost, že obviněný Příborský nejednal sám, nýbrž že předmětnou trestnou činnost zosnovaly a řídily jiné osoby, totiž neznamená, že obviněný Příborský v postavení jednatele (fakticky však v postavení bílého koně) nebyl jedním ze spolupachatelů. Jak již bylo uvedeno, skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. O takový případ jde i v nyní projednávané trestní věci, kdy obviněný Příborský tím, že zastával (byť formálně) funkci jednatele, přispěl touto, byť pasivní rolí k tomu, že bylo možné zkrátit daň a dokonat tak trestný čin podle §240 tr. zákoníku. Společné jednání obou obviněných přitom probíhalo postupně, časově na sebe bezprostředně navazovalo a jednání každého ze spoluobviněných bylo článkem řetězu společných činností. 66. Pokud jde o společný úmysl, bylo prokázáno, že obviněný Příborský se účastnil jednání, na kterých byl přítomen mj. i obviněný Langer, přičemž tento obviněný po obviněném Příborském převzal funkci jednatele ve společnosti NetKop. Při úvahách, zda oba obvinění jednali ve společném úmyslu, je nutno vzít v potaz, že tito měli postavení statutárního orgánu v daňových obdobích bezprostředně následujících po sobě, přičemž obviněný Příborský obviněnému Langerovi udělil i generální plnou moc k zastupování společnosti NetKop. Obviněný Příborský si tak s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu musel být vědom toho, že postavení obviněného Langera bude obdobné jako postavení jeho, tedy že půjde opět o bílého koně (lze tedy hovořit přinejmenším o konkludentní dohodě), a tedy si musel být alespoň rámcově vědom i možnosti, že jednání jeho i obviněného Langera může směřovat ke spáchání trestného činu (k nepravé lhostejnosti viz výše). Jinak vyjádřeno, obviněný Příborský musel být alespoň rámcově srozuměn s tím, že v souvislosti se společností NetKop, jejímž byl jednatelem, je páchána trestná činnost, a že se tak bude dít i poté, co svoji funkci převede na obviněného Langera (kterému kromě toho udělil i generální plnou moc), přičemž svými kroky takové pokračování trestné činnosti umožnil. Z těchto důvodů lze závěr soudů o společném úmyslu akceptovat. Jak přitom bylo již výše uvedeno, okolnost, že každý ze spoluobviněných sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Právním důsledkem spolupachatelství pak je to, že každý ze spolupachatelů (tedy i obviněný Příborský) odpovídá tak, jako kdyby trestný čin spáchal sám, což především znamená, že se mu přičítá celý následek, tedy i důsledky jednání dalších spolupachatelů (PROVAZNÍK, Jan. §23. Spolupachatelství. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 394). 67. Pouze nad rámec právě uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že spolu s obviněnými Příborským a Langerem nebyly v tomto trestním řízení stíhány i další osoby, které patrně celý systém krácení daně z přidané hodnoty zosnovaly a řídily, k čemuž využily obviněných Příborského a Langera coby bílých koňů, nemůže ničeho změnit na správném závěru o trestní odpovědnosti obou jmenovaných obviněných, kteří ve spolupachatelství naplnily znaky přisouzených trestných činů. Soud je totiž podle §2 odst. 8 tr. ř. vázán zásadou obžalovací, podle které je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, a není oprávněn projednávat jiný skutek, než který byl uveden v obžalobě, ani uplatňovat trestní odpovědnost proti jiným osobám než v obžalobě uvedeným (§177 tr. ř.). 68. Z uvedených důvodů lze uzavřít, že námitky obou obviněných směřující proti výroku o vině, ať už šlo o námitky skutkové, či právní povahy, Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Námitky proti výroku o trestu 69. K námitkám obviněného Příborského proti výroku o trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pokud se obviněný v podaném dovolání domáhá toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody mimořádně snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby (přičemž poukazuje na některé okolnosti, které podle něj takový postup soudů nižších stupňů odůvodňovaly), uvádí Nejvyšší soud následující. 70. Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, odst. 2, odst. 6 nebo odst. 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.). Pokud se tedy obviněný v rámci nyní podaného dovolání domáhá aplikace postupu podle §58 tr. zákoníku, aniž by navíc konkretizoval příslušný odstavec, podle kterého by mělo dojít k mimořádnému snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby, pak se tato jeho námitka míjí nejen s obsahem dovolacích důvodů, které výslovně uplatnil, ale i s obsahem ostatních zákonem stanovených dovolacích důvodů, a nemůže se proto stát podkladem pro dovolací přezkum napadených rozhodnutí Nejvyšším soudem. 71. Dále je nutno uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 72. V nyní projednávané věci byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, přičemž obviněný byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou v rozpětí od pěti do deseti let. Uložený trest je tedy trestem uloženým v rámci příslušné trestní sazby, dokonce na samé její spodní hranici. 73. Pouze nad rámec dosud uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudy se otázkou druhu a výměry ukládaného trestu a podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že tyto podmínky v nyní projednávané věci obviněného Příborského splněny nebyly. V tomto směru lze plně odkázat zejména na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu pod bodem 40., ve kterém odvolací soud konstatoval, že k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody v jeho případě nejsou dány důvody, neboť u tohoto obviněného nenastala žádná z okolností, předpokládaných v ustanovení §58 tr. zákoníku. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že obviněný Příborský nad svým jednáním fakticky lítost neprojevil, z jeho projevu před soudem není patrna žádná sebereflexe, o úhradu způsobené škody se nezajímal. Polehčuje mu pouze dosavadní řádný život a delší doba, která od spáchání činu uplynula. Naopak jako přitěžující okolnosti soud druhého stupně zmínil rozsah trestné činnosti obviněného a fakt, že svým jednáním naplnil skutkové podstaty dvou trestných činů. 74. S uvedeným závěrem Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud ztotožňuje. Je skutečností, že obviněný Milan Příborský se s ohledem na postavení bílého koně aktivně na krácení daně z přidané hodnoty nepodílel (nicméně i přesto jako jednatel společnosti NetKop určitou činnost vyvíjel, a to zejména v souvislosti s hotovostními transakcemi – viz bod 58. odůvodnění tohoto usnesení). Na druhou stranu ovšem nelze přehlédnout, že vedle předchozího vedení řádného života a určitého delšího odstupu od páchání trestné činnosti (který ovšem nelze považovat za nepřiměřený) nebylo u tohoto obviněného možné shledat žádných dalších polehčujících okolností, natož pak okolností, které by byly natolik výjimečné a běžně se nevyskytující, aby výrazně snižovaly závažnost trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Obviněnému naopak přitěžuje hned několik okolností, zejména pak to, že své jednání zlehčoval a že se vedle zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil i zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, písm. a), odst. 3 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, pro který byl rovněž ohrožen nikoliv zanedbatelným trestem odnětí svobody. Druhého z uvedených trestných činů se přitom dopustil poměrně aktivním jednáním (viz bod 58. odůvodnění tohoto usnesení), takže zmíněnou pasivitu obviněného při páchání trestné činnosti nelze zcela přeceňovat. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uložení trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (na samé její spodní hranici) bylo v případě obviněného Milana Příborského na místě a že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky. V postupu soudů při ukládání trestu tomuto obviněnému tak Nejvyšší soud pochybení neshledal. 75. Závěrem lze doplnit, že v případě trestu uloženého v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro daný trestný čin (kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané věci) by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Uložení takového trestu by naplňovalo právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 76. Ačkoliv obviněný naznačeným ústavněprávním směrem svoji argumentaci vůbec nezaměřil, lze konstatovat, že trest, který mu byl uložen, v žádném případě není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, jehož uložení by mohlo odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby. Námitky proti výroku o náhradě škody 77. Konečně, Nejvyšší soud se zabýval i výhradami obou obviněných směřujícími proti výroku o náhradě škody, v rámci nichž obvinění namítli, že pro uložení povinnosti k náhradě škody nebyly splněny podmínky. Ani tuto námitku ovšem neshledal důvodnou. 78. Není zejména pravdou, že soudy nespecifikovaly, na základě jakého právního důvodu byli obvinění zavázáni k povinnosti nahradit způsobenou škodu. Tímto právním důvodem je totiž podle závěru soudů ručitelský závazek obviněných, kteří nedostáli své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. S uvedeným právním posouzením důvodu pro vznik povinnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem se přitom Nejvyšší soud ztotožňuje. 79. K problematice ručitelského závazku je nejprve nutno uvést, že touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaném pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., ve kterém uvedl, že „ nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu §228 a §229 tr. ř. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §240 tr. zákoníku (příp. podle §241 tr. zákoníku). Dalším případem, kdy by mohla přicházet v úvahu možnost dovodit odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané trestným činem, je situace, v níž je pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku (příp. podle §241 tr. zákoníku) jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.), takže tato odlišnost by mohla odůvodnit výrok o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení vůči pachateli trestného činu, je-li jím někdo, kdo zároveň není plátcem, resp. poplatníkem daně, na jejíž nedoplatek byl vydán platební výměr. To se obdobně týká i jiných povinných plateb ve smyslu §240 tr. zákoníku (příp. podle §241 tr. zákoníku) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2594 až 2597] “. 80. V poměrech nyní platného občanského zákoníku pak ručitelský závazek vyplývá z §159 odst. 3, podle kterého nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci. 81. Z citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu se tak podává, že ačkoliv je výše zkrácené daně zásadně nárokem, který nelze přiznat v trestním řízení v rámci adhezního výroku, tato skutečnost neznamená, že pachatelům trestného činu podle §240 tr. zákoníku nemůže být náhrada způsobené škody uložena z titulu zákonného ručení statutárního orgánu za závazky společnosti, jestliže odpovědný člen statutárního orgánu škodu způsobenou porušením povinnosti při výkonu funkce společnosti neuhradil, ačkoliv k tomu byl povinen, a věřitel (poškozený) nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku této společnosti. K takovým situacím může dojít tehdy, jestliže pachatel jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr a doměřil právnické osobě zkrácenou daň, ale je zřejmé, že platební výměr je nevykonatelný, neboť právnická osoba nemá žádný majetek použitelný k výkonu rozhodnutí. 82. V nyní projednávané trestní věci bylo zjištěno, že oba obvinění nedostáli povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, která jim vyplývala z jejich postavení jednatelů společnosti s ručením omezením, tím způsobili této právnické osobě škodu, konkrétně dluh na dani z přidané hodnoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, bod 68.), kterou jí nenahradili, a dále že poškozená Česká republika se na společnosti NetKop neúspěšně domáhala uhrazení platebních výměrů, které byly na zkrácenou daň vydány, a to v částce, kterou po obviněných požadovala zaplatit v trestním řízení. Daňová povinnost byla uhrazena pouze v částce 3 240 761,35 Kč, dluh na dani (škoda) tak v době rozhodování odvolacího soudu činil 10 942 083,65 Kč. Dále bylo zjištěno, že společnost NetKop nedisponuje žádným zabavitelným majetkem a že vydané platební výměry není možné vykonat. 83. Soudy nižších tak zcela správně dospěly k závěru, že s ohledem na právě uvedené skutečnosti je důvodný nárok poškozené České republiky uplatněný vůči obviněným coby pachatelům trestného činu podle §240 tr. zákoníku vyplývající z jejich ručitelského závazku. Tento závěr je jednak opřen o zjištění vyplývající z provedených důkazů, a jednak je v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitky obviněných jsou proto i v tomto směru nedůvodné. 84. Za zcela lichou je pak nutno označit námitku obviněného Příborského, který poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 511/2019, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval možností uplatnění nároku na náhradu škody vůči obviněnému, který se trestné činnosti dopustil jako statutární orgán obchodní korporace, podle §68 zákona o obchodních korporacích. Je totiž nutno upozornit na to, že došlo k poměrně rozsáhlé novelizaci zákona o obchodních korporacích, přičemž předmětné ustanovení §68 bylo s účinností od 1. 1. 2021 z tohoto zákona vypuštěno. Závěry uvedené v citovaném rozhodnutí se tedy již v době rozhodování obou nižších soudů nemohly uplatnit. Navíc, ustanovení §68 zákona o obchodních korporacích, které bylo účinné do 31. 12. 2020, zakotvovalo ručitelský závazek člena (i bývalého) statutárního orgánu v případech, kdy bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, popř. kdy tento člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Nyní projednávané jednání obviněných však s úpadkem žádné obchodní korporace nesouvisí a porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře je dovozováno ze skutečnosti, že obvinění funkci jednatelů zastávali pouze formálně, respektive ji nevykonávali vůbec, a svá oprávnění i povinnosti zcela přenechali jiným osobám, čímž se vzdali kontroly nad tím, jak je společnost řízena a spravována, v důsledku čehož nebyla podána daňová přiznání na daň z přidané hodnoty a tato daň nebyla zaplacena. Závěr 85. Nejvyšší soud tak po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska obviněnými uplatněných dovolacích námitek uzavírá, že ani jedné z těchto námitek nebylo možno přiznat opodstatnění. Z toho důvodu nebyl naplněn žádný z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 86. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovoláních obviněných Miroslava Langera a Milana Příborského rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 87. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. 8. 2023 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu