ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.700.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 700/2023-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. T. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, č. j. 10 To 1/2023-625, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 5/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. 12. 2022 pod č. j. 9 T 5/2022-570, byl obviněný M. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §40 odst.2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 35,6 g zhomogenizovaného a 140 g nezhomogenizovaného rostlinného materiálu získaného v rámci odborného zkoumání z 16 ks vzrostlých rostlin konopí, uloženého na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje České Budějovice. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit v penězích poškozené AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu jí vzniklou, a to částkou 50.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 16. 6. 2022 do zaplacení.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
1. v blíže nezjištěné době v letních měsících roku 2019 nebo roku 2020, v obci XY okres XY , v domě č. p. XY, v němž poskytl možnost přechodného ubytování svým známým T. T., nar. XY, J. D., nar. XY, a jejich nezletilé dceři AAAAA, v úmyslu uspokojit svoji sexuální potřebu determinovanou sexuální deviací v podobě parafilie s neexkluzivními pedofilními rysy, smíšenou poruchou osobnosti s rysy nezdrženlivosti a naznačenou agresivitou a umocněnou opilostí prostou mírné až střední intenzity, v důsledku nichž byly jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy, ve více případech, minimálně však dvakrát, z toho jedenkrát při příležitosti oslav narozenin poškozené nezletilé, jichž se zúčastnil, v nepřítomnosti rodičů nezletilé, v pokoji na posteli, osahával poškozenou na přirození a zasouval jí prsty do přirození a do konečníku takovou intenzitou, že nezletilá takové jednání pociťovala jako bolestivé, avšak vzhledem ke svému věku, neznalosti sexuální problematiky a mentální úrovni nebyla schopna jednání obžalovaného pochopit a bránit se mu, čímž jí vystavil předčasné zkušenosti se sexuálními praktikami, zapříčinil u ní nepříjemné pocity při vzpomínkách a do budoucna narušený vztah k mužům, a tímto způsobem negativně ovlivnil její další duševní vývoj,
2. v době nejméně od července 2021 do 6. 10. 2021 na dvoře domu č. p. XY v obci XY okres XY , v plastových květináčích a plastových pytlích, nelegálně pro svou potřebu pěstoval celkem 16 ks rostlin konopí setého rodu Cannabis, což je látka uvedená v Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek v příloze č. 3, seznamu omamných látek č. 3, které měl v úmyslu po vypěstování sklidit, usušit a připravit k toxikomanskému zneužití, přičemž z těchto rostlin by bylo po dosušení možno získat celkem 193,0 g rostlinného materiálu (145,9 g toxikomansky využitelného materiálu-jemné drti) s koncentrací 6,35 % účinné psychotropní látky delta-9-THC (tetrahydrokanabinol), což je zakázaná látka uvedená v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v příloze č. 4, seznamu psychotropních látek č. 4, kdy z celé sklizně mohl získat celkem 9,264 g účinné psychotropní látky delta-9-THC.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 10 To 1/2023-625. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené AAAAA a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené AAAAA k rukám zmocněnce zákonný úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 50.000 Kč za dobu od 16. 6. 2022 do 28. 1. 2023. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Václava Chuma, LL.M, dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V odůvodnění namítl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán ve všech třech jeho alternativách, jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované, podle obhajoby podstatné, důkazy.
6. Podle obviněného bylo porušeno jeho právo čl. 40 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť při posouzení jednání obviněného a ani při odůvodnění uloženého nepodmíněného trestu soud neuvedl, jakými úvahami byl veden, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, a tyto úvahy nezohlednil při ukládání úhrnného trestu.
7. Závěry soudů obou stupňů označil obviněný za nepřezkoumatelné s tím, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo , čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudům vytkl, že se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou a nesprávná skutková zjištění ohledně jednání v bodě 1. posouzeného jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, přestože jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nedůvodně se tak podle obviněného přiklonil k verzi skutkového děje, která je pro něj nejvíce zatěžující. Výrok o trestu označil obviněný za neodůvodněný, uložený trest vybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Zdůraznil, že svého činu upřímně litoval a poškozené nahradil nemajetkovou újmu. Soudy podle něj rezignovaly na zjišťování skutečného průběhu jeho jednání vůči poškozené. V uvedeném ohledu má dokazování za neúplné. Podle dovolatele skutková zjištění nemají vazbu na provedené důkazy. Setrval na tvrzení, že k vytýkanému jednání vůči nezletilé poškozené došlo pouze jednou.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal v posouzení podmínek ukládání trestů, zejména pak v předpokladech užití §40 odst. 2 tr. zákoníku, případně §58 tr. zákoníku. Zdůraznil, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, ač na něj bylo zapotřebí hledět jako by odsouzen nebyl. Skutek, pro který byl odsouzen, okolnosti případu a jeho povahu, s přihlédnutím k hodnocení jeho osoby i jeho poměrům, nelze považovat za natolik závažný, aby to odůvodňovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
9. Další text mimořádného opravného prostředku obsahoval kazuistiku, kdy obviněný uvedl odkazy na rozhodnutí jiných soudů, které za trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku ukládaly mírnější tresty.
10. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněného uvedla, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr ř. uplatnil obviněný ve všech jeho zákonných variantách, je však třeba zdůraznit, že neuvedl žádné konkrétní argumenty, které by tomuto dovolacímu důvodu odpovídaly. Obviněný pouze tvrdí, že skutková zjištění nevyplývají, resp. nerespektují jeho obhajobu, v níž připustil pouze jeden sexuální atak vůči nezletilé poškozené, kdy v této souvislosti soudům vytýká, že vyšly právě z její výpovědi, kterou vnímá jako nevěrohodnou, přičemž soudy nevzaly v úvahu údaje z jeho výpovědi.
12. Podle státní zástupkyně soudy v rámci rekonstrukce skutkového děje nevyšly pouze z výpovědi samotné nezletilé poškozené, ale přihlédly k širšímu spektru důkazů, což jim umožnilo zjistit okolnosti a podstatu jednání obviněného, stejně tak jako jeho četnost. Obviněný tedy pouze polemizuje s výsledky provedeného dokazování a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními.
13. Pokud jde o námitky obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů připomněla, že tvrzení obviněného o tom, že v odvolacím řízení nárokoval provedení dalších důkazů
(které v dovolání blíže nespecifikoval), neodpovídá protokolu o konání veřejného zasedání ze dne 7. 2. 2023 konaného v 9,00 hodin u Vrchního soudu v Praze. Obdobně lze nahlížet na námitku obviněného, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť obviněný v dovolání žádný takový důkaz neoznačil, námitka tedy zůstala v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k ní žádným bližším způsobem vyjádřit.
14. K výtce obviněného na porušení pravidla in dubio pro reo v řízení před soudy státní zástupkyně uvedla, že soudy obou stupňů v posuzované věci neměly žádné pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvod k tomu, aby dospěly k pochybnostem, které by musely promítnout do postupu ve prospěch obviněného.
15. Obviněný v dovolání především brojí proti výroku o trestu, který považuje nepřiměřeně přísný a v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí, a to přestože mu byl trest ukládán podle §40 odst. 2 tr. zákoníku pod spodní hranicí zákonné trestní sazby a došlo tak k zohlednění skutečnosti, že byl ukládán pachateli se zmenšenou příčetností za současného uložení ochranného léčení.
16. K prezentovaným námitkám obviněného směřujícím výlučně proti přísnosti uloženého trestu státní zástupkyně zdůraznila, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů, obecně neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. Zásah Nejvyššího soudu přichází v úvahu pouze zcela výjimečně, a to v případě, pokud shledá, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Za situace, že trest byl obviněnému ukládán s přihlédnutím k ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž toto ustanovení představuje možnost určité výjimky z ostatních pravidel ukládání trestů, jejichž aplikace do značné míry závisí na úvaze soudu, soudy vyřešily otázku nápravy obviněného trestem kratšího trvání v kombinaci s ochranným léčením správně. Připomněla znalecké prokázání smíšené poruchy osobnosti obviněného s rysy nezdrženlivosti a naznačenou agresivitou, stejně tak jako sexuální deviaci (parafilii) – pedofilii, i genezi znaleckého zkoumání. Argumentaci soudů ohledně uloženého trestu shledala přiléhavou, a obviněnému uložený trest za adekvátní, a to i pro ten případ, pokud vedle uložení ochranného ústavního léčení byl obviněnému uložen trest odnětí svobody s přímým výkonem. Argumentace obviněného dokladující uložení mírnějšího trestu za „obdobnou“ trestnou činnost nemůže obstát vzhledem k specifikům každého případu.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinit tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst.1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, které lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí. Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé ze tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy. Vždy se však uvedené vady musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Uvedený dovolací důvod tedy nemůže být naplněn prostou polemikou dovolatele s hodnocením důkazů soudy a předkládáním vlastních hodnotících úvah a skutkových tvrzení.
21. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Je třeba připomenout, že v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, a je to tedy zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem (viz §265i odst. 3 tr. ř.), což potvrdila i rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Současné znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“
23. V návaznosti na shora uvedená východiska je nezbytné konstatovat (ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně), že stran první alternativy tohoto dovolacího důvodu obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. V bodu 8 B. svého dovolání sice namítá, že „… se odvolací soud nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby v odvolání ohledně skutkové verze prosazované soudem prvního stupně…“, blíže je však nekonkretizuje. V bodě 10. pak poukazuje „ na nesoulad se skutkovými zjištěními, které jako takové nemají vazbu na důkazy, které byly ve věci provedeny, a to především s ohledem na výpověď poškozené, zachycenou ve znaleckém posudku na č.l. 172-252 spisu, a prohlášení obviněného (bod 12 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný se v hlavní líčení doznal, že se daného jednání dopustil, ale tohoto jednání se dopustil jednou ...“, když i v tomto případě je označení skutkového zjištění značně obecné a vágní. Je zřejmé, že uvedená argumentace neodpovídá požadavkům judikatury Ústavního soudu pro úspěšné uplatnění předmětné alternativy dovolacího důvodu, jelikož dovolatel dostatečně nekonkretizoval žádná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Navíc jak vyplývá z teoretického výkladu výše, nepostačuje jakýkoli shledávaný rozpor, ale musí se jednat o rozpor zjevný , který se nadto vyskytuje u skutkových zjištění, která jsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu. Argumentace obviněného opřená o nesouhlas s dílčími úvahami soudu stojí tudíž zcela mimo uvedený okruh dovolacího důvodu.
24. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného konstatuje, že ve věci není dán žádný, natož zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy, když soud prvního stupně neuvěřil verzi obviněného o ojedinělém jednání vůči nezletilé poškozené, ale vyšel z její věrohodné výpovědi. Ta obě jednání jasně identifikovala rozdílným spodním oblečením, která měla při uvedených sexuálních atacích obviněného na sobě. Odsouzení dovolatele rovněž není založeno na tomto jediném důkazu (výslechu nezletilé poškozené v přípravném řízení), jak obviněný zdůrazňoval ve spojitosti se zásadou in dubio pro reo , neboť mají přetrvávat důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje. O takovou situaci se nejedná, jelikož jakkoli je přímá usvědčující výpověď nezletilé poškozené z přípravného řízení důkazem stěžejním, není současně důkazem jediným. Je totiž podporována závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. V něm znalkyně jednak stvrdila výpověď nezletilé poškozené za prožitkově ukotvenou a obecnou věrohodnost jen částečně sníženou díky věku ( tempore criminis ve věku 5 let), intelektu, znalostem, zkušenostem, schopnosti správně vnímat a interpretovat sociální situace a projevy druhých z pohledu morálky. Výpověď nezletilé poškozené koresponduje rovněž s výpovědí svědkyně T. T., které se poškozená svěřila a názorně jí na panence ukázala, kde byla obviněným osahávána. Pedofilní sklony obviněného obecně pak potvrdily z vlastní zkušenosti svědkyně L. S. a K. R. Poukaz obviněného ve spojitosti se zásadou in dubio pro reo na nález Ústavního soudu ze dne 6.3.2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, není případný, jelikož obviněný v posuzované věci netvrdil, že je nevinen, což je situace popisovaná v dovolatelem zmíněném rozhodnutí, ale sporoval toliko dílčí aspekty svého jednání. Po provedení dokazování v posuzované věci nepřetrvávaly důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností případu ani nebylo možné rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje, neodstranitelným ani provedením dalšího důkazu, aby se uplatnila povinnost rozhodnout ve prospěch obviněného, jak vyplývá z bodu 66. - 68. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
25. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo , lze doplnit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení citované zásady uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
26. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo , je třeba upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“. Porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo , kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, Nejvyšší soud neshledal.
27. Lze tudíž konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Učinily tak na základě úplného dokazování po pregnantním hodnocení provedených důkazů uvedených v bodech 9.-50. rozsudku prvního stupně, na které zcela odkázal odvolací soud a rovněž Nejvyšší soud se s tímto hodnocením a závěry ztotožňuje. Při tomto hodnotícím postupu totiž obecné soudy přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
28. Současně dovolací soud neshledal, že by řízení bylo stiženo vadou tzv. opomenutých důkazů (třetí alternativa namítaného dovolacího důvodu), jak prokazuje protokol o veřejném zasedání o odvolání ze dne 7. 2. 2023 (č. l. 617-621 spisu), z něhož je zjevné, že k dotazu předsedkyně senátu žádná ze stran nevznesla návrh na doplnění dokazování. Obdobně lze nahlížet na námitku obviněného ve smyslu druhé alternativy daného dovolacího důvodu, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť obviněný v dovolání vůbec žádný takový důkaz konkrétně neoznačil. Není přitom smyslem dovolacího řízení domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat a dotvářet tak za něj jeho podání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265 odst.1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že „ skutek neobsahuje všechny znaky nezbytné k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle uvedeného ustanovení“ a že „odvolací soud se nevypořádal s podstatnými námitkami...též ohledně právního posouzení věci“, což by samo o sobě zmíněný dovolací důvod nebylo způsobilé naplnit, jelikož žádnou argumentaci, k níž by bylo možné se vyjádřit, obviněný nepřipojil. Současně ani neuplatnil žádné argumenty zpochybňující správnost právního posouzení skutku, zejména pak v této souvislosti nijak nekonkretizoval, jaká skutková zjištění uvedená v popisu výroku o vině neodpovídají znakům zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným.
30. Obviněný dále uvedl, že označený dovolací důvod „…shledává v posouzení podmínek ukládání trestu, zejména pak v předpokladech použití §40 odst.2 tr. zákoníku, příp. §58 tr. zákoníku“.
31. Tyto uváděné argumenty se netýkaly žádných hmotněprávních otázek, ale obviněný se domáhal toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody mimořádně snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby, přičemž poukázal na projevenou lítost a úhradu nemajetkové újmy nezletilé poškozené, které podle něj takový postup soudů nižších stupňů odůvodňovaly. Tím brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, což Nejvyšší soud neopravňuje se těmito výhradami stojícími mimo dovolací důvody zabývat, jelikož dovolací argumentace obviněného neodpovídá ani obviněným uplatněným, ani žádným jiným zákonným důvodům dovolání uvedeným v §265b odst. 1 tr. ř.
32. Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. neboť za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, které je způsobilé založit kasační rozhodnutí dovolacího soudu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se nejedná, obviněnému byl ukládán samostatný (úhrnný) trest, obviněný takovou námitku ani nevznesl.
33. K důvodům, proč soudy k aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku přistoupily, je třeba odkázat na body 76. - 88. odůvodnění soudu prvního stupně a body 45. - 50. odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, které jsou vyčerpávajícím zohledněním podmínek pro aplikaci zmiňovaného moderačního ustanovení a z nichž je současně zřejmé, že v konečném důsledku vyhodnotily všechny okolnosti polehčující (projevenou lítost, náhradu nemajetkové újmy) i přitěžující (více trestných činů, opakované odsouzení, kdy neodpovídá skutečnosti, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen vzhledem k běžící zkušení době trestu zákazu činnosti).
34. Pro úplnost lze doplnit, že §40 odst. 2 tr. zákoníku představuje jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Přitom bude podstatné kvalitativní a kvantitativní hledisko zmenšené příčetnosti, tzn. jakého charakteru je duševní porucha určující zdravotní stav pachatele a do jaké míry se tím jeho duševní stav přiblížil ke stavu nepříčetnosti (§26 tr. zákoníku). Tím se zároveň vymezí druh a forma ochranného léčení, které soud uloží vedle kratšího trestu odnětí svobody. Stupeň zmenšení pachatelovy příčetnosti a vliv, jaký toto snížení mělo na spáchání trestného činu, budou pak určující pro odpověď na otázku, o kolik kratší trvání trestu postačí uložit (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, 2012, s. 536–541).
35. Z dikce citovaného ustanovení tedy vyplývá, že podmínkou jeho aplikace je předpoklad, že ochrana společnosti bude takto zajištěna lépe než uložením trestu v zákonné trestní sazbě, byť i v kombinaci s ochranným léčením, neboť delší výkon trestu by k nápravě pachatele nepřispěl, případně by mohl mít i kontraproduktivní vliv na léčbu.
36. Ve shodě se státní zástupkyní Nejvyšší soud konstatuje, že soudy při ukládání trestu poukázaly na významné zohlednění dovolatelovy sexuální deviace, byly podrobně připomenuty znalecké závěry, jimiž bylo zjištěno, že obviněný při plně zachovalých rozpoznávacích schopnostech a podstatnou měrou snížených schopnostech ovládacích, si byl vědom toho, jakým způsobem, zejména je-li pod vlivem alkoholu, na něj nezletilá poškozená působí. Soudy zvážily rovněž adekvátně závažnost následků a postoj obviněného. Všechny okolnosti byly posouzeny k zodpovězení otázky, zda lze nápravy obviněného dosáhnout trestem kratšího trvání s přihlédnutím k současně ukládanému ochrannému léčení sexuologickému. Pokud již prvostupňový soud dospěl k závěru o aplikaci §40 odst. 2 tr. zákoníku a snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby o půl roku, což logicky odůvodnil a tento závěr aproboval i soud odvolací, pak jej nelze označit za vybočující ze zásad pro ukládání trestu ani za jakýkoli jiný excesivní postup. Výtky obviněného nejsou důvodné ani z hlediska posouzení extrémního rozporu uloženého trestu s povahou a závažností trestného činu. Trest odnětí svobody uložený obviněnému z ústavního principu proporcionality trestní represe nevybočil, neboť není extrémně přísným či zjevně nespravedlivým, a to zejména s ohledem na charakter trestné činnosti a osobu obviněného.
37. Uvedený závěr nelze hodnotit ani jako rozporný s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1057/2019, na který dovolatel odkazuje. Rovněž argumentaci dalšími soudními rozhodnutími a uloženými mírnějšími tresty za trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku nelze akceptovat s ohledem na specifičnost každého projednávaného případu a nutnost individualizace trestních sankcí v rámci diskreční pravomoci soudu s ohledem na charakter a okolnosti každé projednávané věci.
38. Rovněž domáhání se aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku není v souladu s dlouhodobou judikaturní praxí důvodem dovolání, nýbrž je nutné ji považovat za pouhou polemiku s přiměřeností trestněprávní sankce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.).
39. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, které představuje výjimku z ukládání trestu v rámci zákonné sazby pro daný trestný čin, je vyžadováno kumulativní splnění tří stanovených podmínek nezbytných k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby: a) existenci určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, b) pro které použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Podle první podmínky lze mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodnit buď okolnostmi případu, nebo poměry pachatele, případně oběma hledisky současně. Užití přichází v úvahu především tehdy, když určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele. Půjde zejména o ty případy, v nichž polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž není rozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký je zákonem obecně předpokládaný. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, podle něhož trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Zmíněné okolnosti ovšem mohou mít podpůrný význam při zohlednění celé škály těch dalších. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností. Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku, dále skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, byl spáchán v afektu pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd. Předpokladem použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je dále to, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k odůvodněnému závěru, podle něhož by použití „normální“ (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž je zde možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání (viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 202,1 sp. zn. IV. ÚS 2133/20, dále Púry, F.: §58, in: Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 791-793).
40. Nejvyšší soud musí konstatovat, že u obviněného došlo k uložení trestu kratšího trvání jeho snížením pod dolní hranici trestní sazby již aplikací §40 odst. 2 tr. zákoníku zohledněním jeho zmenšené příčetnosti při spáchání trestného činu. Žádné jiné významné okolnosti případu nebo poměry obviněného, pro které by mělo být přistoupeno k dalšímu zkrácení uloženého trestu, obecné soudy neshledaly a neshledal je ani Nejvyšší soud. Je třeba připomenout, že obviněný doznal pouze část stíhaného jednání, nejde o případ, že by znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku byly naplněny neobvykle nízkou intenzitou, když obviněný se dopustil posuzovaného jednání opakovaně, minimálně dvakrát. Polehčující okolnosti, které byly u obviněného shledány, jsou běžně se vyskytující, jak bylo uvedeno v bodu 33. tohoto rozhodnutí, u obviněného byla navíc shledána i významná přitěžující okolnost spáchání více trestných činů a trestné činnosti se dopustil ve zkušební době vztahující se k trestu zákazu činnosti.
41. Dovolací soud se s argumentací prvostupňového i odvolacího soudu ztotožnil, úvahy obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou přiléhavé a proti závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, tj. půl roku pod dolní hranici trestní sazby, nemá z hlediska zásady proporcionality trestní sankce výhrad. Znovu je třeba zopakovat, že trest uložený obviněnému nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý, naopak je s přihlédnutím k okolnostem případu a osobě obviněného bezpochyby adekvátní. Není tedy namístě závěr akcentovaný obviněným, že by jemu uložený trest odnětí svobody měl být v projednávané věci posouzen jako rozporný se zásadou proporcionality trestní represe.
V.
Způsob rozhodnutí
42. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že dovolací argumentace obviněného se zcela rozešla s věcným vymezením uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (a ani obsahově neodpovídá jinému dovolacímu důvodu z taxativního výčtu §265b odst. 1 tr. ř.). Dovolání obviněného bylo tudíž vyhodnoceno jako podané z jiného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a Nejvyšším soudem odmítnuto, aniž by Nejvyšší soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová