ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.727.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 727/2023-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 50 To 217/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 132/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 2 T 132/2019, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil skutkem podrobně popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný J. B. nalézacím soudem odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), pak bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 11 690 Kč a na náhradě nemajetkové újmy poškozené J. Š. částku 20 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. Š. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 50 To 217/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
dne 7. 6. 2018 v době od 21:30 hodin do 21:35 hodin, na pozemku u místního koupaliště v obci XY, před přítomnými M. Š., P. Š. a K. B. chytil za obě ruce poškozenou J. Š., nar. XY, která se snažila zabránit dalšímu fyzickému konfliktu mezi obžalovaným a M. Š., nar. XY, přičemž se postavila se zdviženýma rukama mezi oba muže čelem před obžalovaného, ten uchopil její levou ruku a silou ji držel v oblasti předloktí, pravou ruku poškozené zároveň uchopil za palec a přitom jí silou zkroutil ruku dozadu směrem k zádům, čímž způsobil poškozené J. Š. trvalé podvrtnutí kloubu mezi I. záprstní kostí a základním článkem palce pravé ruky, poškození kloubního pouzdra lůžka ohybače palce, částečné přerušení loketního postranního stabilizátoru kloubu a nestabilitu výše uvedeného kloubu, kdy tato zranění si vyžádala dne 7. 6. 2018 lékařské ošetření v Rokycanské nemocnici a.s. s léčbu ortézou s následnou sádrovou fixací, další lékařskou péči a operační řešení dne 12. 2. 2020 spočívající v uvolnění šlachy ohybače, přičemž popsané zranění omezovalo poškozenou v běžném způsobu života zpočátku značnou, postupně se však mírnící bolestí palce pravé ruky, sníženou pohyblivostí palce v důsledku nošení dlahy a ortézy a značně sníženou schopností úchopu předmětů pravou rukou, která postupně přešla do pouze dosud přetrvávající snížené schopnosti úchopu předmětů pravou rukou, omezující poškozenou v běžném způsobu životu od 7. 6. 2018 doposud, vzhledem k pouhému snížení schopnosti úchopu předmětu pravou rukou srovnatelné s lehkou nezávažnou nemocí trvající 1 – 6 týdnů .
4. Za uvedené přečiny byl obviněný J. B. soudem druhého stupně odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 11 690 Kč a na náhradě nemajetkové újmy poškozené J. Š. částku 20 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. Š. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou neúplná a nejasná a že uložený trest je nepřiměřený a nespravedlivý, neboť jeho vina nebyla hodnověrně a nade vší pochybnost prokázána.
6. Obviněný svoji vinu popírá. Má za to, že závěry o věrohodnosti svědků přítomných v době činu jsou předběžné a paušální. Podle obviněného soud bez dalších zjištění nemůže označit některé svědky za věrohodné a jiné nikoliv. Věrohodnost svědků Š. je podle obviněného dodatečně oslabena tím, že svědek Š. byl trestně stíhán pro trestný čin, kterého se měl dopustit proti obviněnému (v ten samý okamžik předmětného incidentu) s následkem ublížení na zdraví. Věc byla nalézacím soudem postoupena přestupkové komisi, která věc nemohla prošetřit, jelikož vlivem času zanikla odpovědnost za spáchání přestupku. Na to mohla podle obviněného mít vliv teoreticky sama poškozená jakožto starostka obce, která měla podle veřejnoprávních smluv neprodleně postoupit projednání přestupku městu Rokycany. To se však nestalo a přestupek nebyl projednáván. Skutečnost, že podle obviněného došlo k fyzickým útokům ze strany svědka Š. vůči obviněnému, může mít za následek zpochybnění jeho specifické věrohodnosti v této trestní věci. Nalézací soud tak nepracoval se zcela zjevnou informací, která při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí mohla mít za následek zpochybnění věrohodnosti svědků Š. a přímé propojení s poškozenou jakožto starostkou dané obce. Obviněný má za to, že i při indiciích o obecné a specifické nevěrohodnosti svědků Š. byla těmto svědeckým výpovědím přiřazena vyšší (až rozhodující) důkazní hodnota a soud podstatným způsobem porušil povinnosti soudu uvedené v §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný má rovněž za to, že svědecké výpovědi nemohou být rozhodujícími důkazy za stavu výrazného oslabení věrohodnosti svědků Š., jelikož obviněný i jeho manželka vypovídali, že se daný incident odehrál jinak. Soudy shledaly rozpor a zaujatost pouze a jedině na straně manželky obviněného, svědkyně B., přičemž z žádné částí její výpovědi nelze dovodit, že skutek proběhl tak, jak byl popsán ve skutkové větě výroku. Soudy se tedy nevypořádaly se skutečností, že proti sobě stály výpovědi svědků z okolí poškozené a výpovědi svědků z okolí obviněného.
7. Pokud jde o zranění poškozené, žádný ze znalců z oboru zdravotnictví podle obviněného nemohl vyloučit vznik poranění mechanismem jiným způsobem, než který popsala poškozená. Soud v této souvislosti nezhodnotil informaci od obviněného o tom, že poškozená následující den po incidentu pracovala na zahradě, pracovala sama s větvemi a nejevila žádné známky poškození zdraví. Z provedených důkazů nelze vyvodit závěr o tom, že obviněná skutečně utrpěla zranění v návaznosti na tvrzený skutkový děj.
8. Nalézací soud dále podle obviněného nesprávně naložil s návrhy na doplnění dokazování, kterými měla být vysvětlena vypjatá situace v obci, která delší dobu směřovala proti obviněnému. Obviněný relevantně navrhoval soudům doplnit dokazování např. o výslech svědkyně A., policistů S. a D., kteří měli přijet na místo činu řešit konflikt, výslech ošetřujícího lékaře MUDr. Hrnčířka atd. Tyto a další návrhy na doplnění dokazování však soud zamítl bez patřičného odůvodnění.
9. Obviněný dále poukázal na to, že sám odvolací soud připustil, že okresní soud nevěnoval dostatečnou pozornost místu daného incidentu, který označil za místo veřejnosti přístupné, a tudíž obviněného odsoudil i za přečin výtržnictví. Nalézací soud však podle obviněného nevěnoval pozornost více věcem, které obviněný během hlavního líčení namítal a které by bezpochyby měly vliv na soudní rozhodnutí.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby byla podle §265h odst. 3 tr. ř. odložena vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť podle jeho názoru není dán důvod pro výkon trestu, a to jak trestu vztahujícího se k jeho osobě jako takové, tak zejména trestu v podobě náhrady škody a nemajetkové újmy poškozeným. Obviněný svoji vinu stále popírá a trvá na tom, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin a že by za něj neměl být ani trestán tak, jak bylo napadeným rozsudkem určeno. Povinnost k náhradě škody, jakož i nemajetkové újmy, je pro obviněného současně téměř likvidační a po jejím případném vykonání i de facto nevratná, bylo-li by Nejvyšším soudem rozhodnuto v jeho prospěch, neboť nelze předpokládat, že by poškození obdržené částky obviněnému bez dalšího a dobrovolně vrátili. Obviněný nemá finanční prostředky na náhradu těchto škod. Měsíční příjem obviněného činí 28 000 Kč, přičemž z jeho příjmu živí dvě nezaopatřené děti a též manželku, která pobírá rodičovský příspěvek a jiný příjem nemá. Rodina obviněného pobírá i příspěvky na bydlení a energie, aby byla schopna vyjít. Současně je rozpočet rodiny též zatížen čerpaným úvěrem. Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit úspěšnost podaného dovolání, jakož i vzhledem k povaze dovolacích námitek obviněného a obsahu předmětného trestního spisu, obviněný navrhuje, aby bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
11. Obviněný konečně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby buď přikázal soudu druhého stupně věc znovu projednat a rozhodnout, nebo aby ve věci rozhodl sám.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
13. Státní zástupce upozornil na to, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. Požaduje-li tedy obviněný skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady, nalezne je podle státního zástupce v přesvědčivé argumentaci obsažené v odůvodněních rozsudků obou soudů, ve kterých je na veškeré námitky obviněného adekvátně reagováno.
14. Podstatná část dovolacích námitek obviněného je podle názoru státního zástupce založena na striktním popření klíčového skutkového zjištění soudů, k němuž dospěly v reakci na vyhodnocení provedených důkazů a které je vystavěno na závěru, že – zjednodušeně řečeno – poškozenou J. Š. úmyslně napadl způsobem popsaným ve skutkových větách obou rozsudků a právě v návaznosti na toto jednání jí způsobil zranění omezující ji v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden. Především výtky rozporující uvedený skutkový závěr soudů jsou pak meritem přesvědčení obviněného, že protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, se vlastně nedopustil a dopustit nemohl. Obdobné námitky podle názoru státního zástupce po stránce materiální na vadu zjevného (či extrémního) nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, která je jednou z těch, na které dopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jež by současně byla s to zasáhnout do práva na spravedlivý proces – žádným způsobem necílí. I když ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný formálně tvrdí opak, zjevný (či extrémní) nesoulad provedených důkazů a skutkových zjištění ve skutečnosti nevytýká. Fakticky totiž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů činných dříve ve věci a prosazuje své hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje, což ani v současnosti pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Jinak řečeno netvrdí, že určitá skutková zjištění soudů z provedených důkazů vůbec nevyplývají, či jsou jejich opakem. Dovozuje pouze to, že nevyplývají z toho úzkého výseku důkazů, které – jak se domnívá – svědčí v jeho prospěch.
15. Konkrétně na tomto místě zmiňuje výpověď své manželky K. B. a do jisté míry také znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a odvětví ortopedie (či ortopedie a traumatologie), jejichž závěry však cíleně dezinterpretuje. V rámci tvrzení o zjevném rozporu přitom popírá realitu, neboť skutková zjištění Okresního soudu v Rokycanech, jejichž správnost stvrdil také Krajský soud v Plzni, jsou naopak dostatečně průkazná a z provedených důkazů, po jejich řádném vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, je nepochybně dovodit lze. Jsou totiž přesným odrazem zejména výpovědi poškozené, manželů Š., lékařských zpráv a ve věci vyhotovených znaleckých posudků, respektive závěrů, které prezentovali jejich zpracovatelé. Obviněný podle státního zástupce zjevně přehlíží, že těžiště dokazování je především u soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání. Důkazy pak hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce. Námitka obviněného, v jejímž rámci jen formálně tvrdil existenci zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů, se tak s jím vytýkaným dovolacím důvodem věcně rozchází a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
16. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že žádný ze soudů nepřehlédl diametrálně odlišná vyjádření obviněného a jeho manželky K. B. na straně jedné, a svědků J. Š., M. a P. Š. a zčásti i Jiřího Prantera na straně druhé, přičemž v reakci na vyhodnocení provedených důkazů přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým a realitě odpovídajícím právě popis událostí tak, jak je podala poškozená a manželé Š., a nikoli lživé a účelové výpovědi obviněného a svědkyně K. B., která vypovídala evidentně ve snaze mu neuškodit či ho svou výpovědí alespoň zčásti podpořit. Výpovědi poškozené a manželů Š. jsou přitom v dílčích bodech podporovány také podstatnou částí dalších důkazů, konkrétně lékařskými zprávami, znaleckými posudky a konečně i výpovědí Jiřího Prantera., který poškozenou a M. Š. bezprostředně po incidentu ošetřoval. Primárně z jeho výpovědi a z lékařských zpráv jednoznačně vyplývá, že poškozená byla prokazatelně poraněna a v důsledku toho i ošetřována v bezprostřední návaznosti na atak ze strany obviněného. Obviněného pak usvědčují taktéž ve věci vyhotovené znalecké posudky MUDr. Richtera, MUDr. Vyskočila a MUDr. Hrubého. Dovolací námitka v tom smyslu, že „...žádný ze znalců z oboru zdravotnictví nemohl vyloučit vznik poranění mechanismem jiným nežli takovým, který popisuje poškozená v této věci...“ je přitom naprosto zavádějící a popírá realitu. Skutečnost je podle státního zástupce taková, že MUDr. Hrubý, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, rozhodně mechanismus vzniku zranění popisovaný poškozenou a manželi Š. nevyloučil. Vyjádřil se především k rozsahu zranění a jeho následkům, přičemž v této souvislosti potvrdil, že v případě poškozené Š. se jednalo o trvalé podvrtnutí kloubu mezi první záprstní kostí a základním článkem palce pravé ruky, poškození kloubního pouzdra lůžka ohybače palce s operačním řešením — uvolněním šlachy ohybače, částečné přerušení loketního postranního stabilizátoru kloubu a nestabilita výše uvedeného kloubu. Poškozená byla prokazatelně omezena na běžném způsobu života nejprve značnou, postupně se snižující bolestivostí palce pravé ruky, sníženou pohyblivostí palce se značně ztíženou schopností úchopu předmětů, kdy tato snížená schopnost trvá doposud. Subjektivní potíže poškozené jsou přitom podložené objektivními lékařskými nálezy. Přestože doba léčení významně přesahuje délku 6 týdnů a zjištěné zranění se projevuje až do současné doby poruchou úchopové funkce pravého palce, je úchopová funkce palce zachována natolik, že tento následek poranění není takové závažnosti, aby bylo ze soudně lékařského hlediska hodnotitelné jako těžká a vážná porucha zdraví trvající déle než 6 týdnů, ani jako porušení důležitého orgánu. Jedná se tedy podle znalce ze soudně lékařského hlediska stále o poruchu zdraví srovnatelnou s lehkou a nezávažnou nemocí, trvající zhruba do šesti týdnů. Pokud jde o vyjádření zbylých dvou znalců, specialistů z odvětví ortopedie (respektive v případě MUDr. Richtera taktéž traumatologie), ti se jednoznačně shodli na diagnóze, přičemž částečně se rozcházeli pouze v časové souvislosti s předmětným incidentem proběhlým dne 7. 6. 2018. Zatímco MUDr. Richter přímou souvislost mezi zraněním a událostí z inkriminovaného dne jednoznačně spatřoval, MUDr. Vyskočil uvedl, že tuto spojitost bez jakýchkoli pochybností určit nedokáže. Oba se však shodli na tom, že popisovaný způsob útoku, tedy zkroucení ruky za záda tak, že poškozená měla být držena obviněným za palec, je typickým mechanismem vzniku podobného zranění, přičemž oba také potvrdili, že způsob vzniku tohoto zranění je velmi specifický. Nevzniká totiž např. tím, že by osoba upadla či do něčeho narazila a stejně tak k němu nedochází ani při prostém řízení automobilu. V takovém případě by vozidlo muselo do něčeho bourat, přičemž palec by se pak řidiči mohl teoreticky vykloubit o volant. Nic takového, jako je eventuální účast poškozené na havárii automobilu v té době, přitom zjištěno nebylo. I v kontextu výpovědi MUDr. Prantnera a lékařských zpráv dokladujících ošetřování poškozené Š. krátce po útoku tak podle státního zástupce bylo nade vší pochybnost prokázáno, že způsobené zranění vzniklo právě v příčinné souvislosti s jejím napadením ze strany obviněného.
17. Státní zástupce je pak toho názoru, že pod obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit snad jen námitku ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, v jejichž rámci obviněný vyjádřil nespokojenost s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a jejich zamítnutí dostatečně neodůvodnily. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. V aktuálně řešené trestní věci je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž řádně zdůvodnily buď jeho nadbytečností nebo chybějící souvislostí s podstatou projednávané věci. S jejich závěry se státní zástupce ztotožňuje a vyjadřuje přesvědčení, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu či absence jeho kontextu s projednávanou věcí je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Jinak vyjádřeno, neprovedení takového důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
18. K obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že námitky obviněného v té formě, v jaké je přednesl, pod tento dovolací důvod vůbec podřadit nelze. Zdůraznil přitom, že při posuzování toho, zda je tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. oprávněné či nikoli, je dovolací soud v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Jinak vyjádřeno, východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou výlučně stabilizovaná skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva. Právě a jen tato skutková zjištění soudů jsou pak hodnocena z toho pohledu, zda byla v rámci rozhodování posouzena správně či nikoli. Obviněný přitom ve svém mimořádném opravném prostředku vůbec netvrdí, že by právní kvalifikace, kterou jeho jednání přisoudily oba soudy, byla vadná a neodpovídala těm skutkovým zjištěním, k nimž dospěly soudy. Podstata jeho dovolací argumentace je poněkud nepatřičně vystavěna na prostém tvrzení, že žádného protiprávního jednání, které by mělo za následek zranění poškozené, se nedopustil, respektive mu prokázáno nebylo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak obviněný podle státního zástupce uplatnil jen formálně.
19. Konečně, státní zástupce ke stručné a podrobněji nerozváděné výhradě obviněného ve smyslu údajného uložení nepřiměřeného a nespravedlivého trestu dodal, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je obviněný subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však podle státního zástupce šestiměsíční trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku rozhodně není. Jedná se o trest spíše mírný, jehož druh a výše byly soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním.
20. Jelikož má státní zástupce za to, že soudy učinily správná skutková zjištění a těm přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitky větším dílem pod vytýkané (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze a ve zbytku postrádají opodstatnění, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu pak shledal bezpředmětným taktéž požadavek obviněného na odklad vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. O důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný brojí jak proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tak i proti výroku o trestu. Ve vztahu k tomuto výroku a zjevně také k výroku o náhradě škody se obviněný domáhá odkladu jejich výkonu, a to v obou případech s ohledem na svoji majetkovou situaci.
30. K povaze dovolací argumentace obviněného lze uvést, že v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje obviněný ve vztahu k výroku o vině skutkové a procesní námitky, tedy námitky ke skutkovým zjištěním a k procesnímu postupu soudů v rámci důkazního řízení. Obviněný takto zpochybňuje jak rozsah dokazování, tak hodnocení důkazů ze strany soudů. Výrok o trestu zpochybňuje námitkami (své potrestání považuje za nepřiměřené a nespravedlivé s ohledem na to, je jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána), u kterých není zřejmé, pod jaký dovolací důvod mají spadat. Do určité míry se tak dovolání obviněného dostává do střetu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
31. Současně je nutno s ohledem na obsah dovolání obviněného uvést, že dovolání obviněného je v podstatě založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Pak je ale zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, nebo ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nejvyšší soud se s odůvodněním skutkových a právních závěrů nižších soudů zcela ztotožňuje, na tyto závěry odkazuje a v zásadě toliko nad rámec uvádí následující:
32. Základní dovolací námitkou, tak jako i v předchozích fázích trestního řízení, je tvrzení obviněného, že se poškozené nedotkl, a že si tedy poškozená mohla zranění způsobit jindy a jinde. Toto jeho tvrzení pak mají podporovat další důkazy, které nebyly provedeny, a které soudy bez odpovídajícího odůvodnění zamítly. Je tedy zjevné, že obviněný uplatňuje námitky výlučně skutkové a procesní povahy, bez ohledu na to, že rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst.1 písm. h) tr. ř.
33. K námitkám této povahy lze v obecné rovině uvést, že tyto námitky (týkající se rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění) lze opřít o v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (opomenuté důkazy).
34. Je ale také skutečností, že zakotvením uvedeného dovolacího důvodu ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry – to by ostatně bylo v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Je-li tomu tak, pak nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
35. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že obviněný své skutkové a procesní námitky zjevně mínil podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (opomenuté důkazy).
36. Pokud jde o případy tzv. zjevného nesouladu obsahu provedených důkazů a skutkových zjištění, která na jejich základě byla učiněna, jedná se o situace svévolného hodnocení důkazů a tedy situaci, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování. Tento stav může být shledán jen tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z logiky věci současně plyne, že tyto již v minulosti judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
37. Za zásadní z hlediska obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud zjištění, že podstatná část dovolacích námitek, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, je založena na popření zásadního skutkového zjištění soudů, tedy že obviněný soudy popsaným způsobem úmyslně napadl poškozenou a v návaznosti na toto jednání jí způsobil zranění omezující ji v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden. Jestliže jsou tyto výhrady obviněného rozporující uvedený skutkový závěr soudů podstatou jeho tvrzení, že se protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, pak tyto námitky podle názoru Nejvyššího soudu po stránce materiální na vadu zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů neukazují, a to bez ohledu na to, že obviněný ve svém dovolání tuto námitku formálně uplatňuje. Ve skutečnosti totiž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a prosazuje své hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Takovéto (skutkové) námitky však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud by měl být dovolatel úspěšný s námitkami týkajícími se zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak by musel označit alespoň jedno konkrétní skutkové zjištění, které nemá v provedených důkazech žádný podklad. To ovšem obviněný nečiní a ve skutečnosti pouze prezentuje vlastní verzi skutkového děje a uvádí, jak podle něj měly soudy provedené důkazy hodnotit.
38. Skutková zjištění učiněná soudy přitom v provedeném dokazování jednoznačně oporu mají, a to zejména ve výpovědi poškozené, manželů Š., částečně také svědka Prantera, v lékařských zprávách a ve znaleckých posudcích. Oba nižší soudy se také náležitě zabývaly věrohodností obviněného, poškozené a jednotlivých dalších svědků, když jejichž výpovědi konfrontovaly s dalšími ve věci shromážděnými důkazy (srov. bod 7. rozsudku nalézacího soudu a body 14. – 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč uvěřily verzi poškozené, která je podporovaná i dalšími důkazy, a nikoliv důkazně osamocené verzi prezentované obviněným a jeho manželkou. Jak na to správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, žádný ze soudů nepřehlédl diametrálně odlišná vyjádření obviněného a jeho manželky na straně jedné, a svědků Š., manželů Š. a zčásti i Prantera na straně druhé, přičemž soudy v reakci na vyhodnocení provedených důkazů přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým a realitě odpovídajícím právě popis událostí tak, jak je podala poškozená a manželé Š., a nikoli lživé a účelové výpovědi obviněného a svědkyně K. B., která vypovídala evidentně ve snaze mu neuškodit či ho svou výpovědí alespoň zčásti podpořit. Věrohodnosti obviněného nepřidává ani skutečnost, že je zjevně osobou konfliktní, o čemž svědčí mj. jeho vlastní tvrzení o různých neshodách se sousedy či pejskaři. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ze znaleckých posudků vyplývá, že zranění ruky poškozené je poměrně specifické a přesně odpovídá poškozenou popsanému způsobu útoku.
39. Pokud obviněný hovoří o důkazech, které navrhoval, ale soudy je neprovedly, jedná se o argumentaci, kterou sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétní námitky obviněného jsou však zjevně neopodstatněné.
40. Nejvyšší soud připomíná, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jak vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Platí, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li však soud provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
41. Nejvyšší soud ověřil, že byl-li obviněným v průběhu trestního řízení vznesen požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž řádně zdůvodnily buď jeho nadbytečností nebo chybějící souvislostí s podstatou projednávané věci. To platí i o obviněným výslovně zmíněných důkazních návrzích na výslech svědkyně A., policistů S. a D., a ošetřujícího lékaře poškozené MUDr. Hrnčířka. Nalézací soud v bodě 10. odůvodnění rozsudku návrh na provedení těchto důkazů zamítl jednak z důvodu, že skutek již byl spolehlivě prokázán jinými důkazy, a jednak proto, že navrhované důkazy se netýkají skutku, který je obviněnému kladen za vinu, ale pouze atmosféry v obci a incidentu bezprostředně předcházejícího napadení poškozené. Tedy skutečností, které nemají žádný vliv na posouzení nyní projednávané věci. A jelikož faktická nadbytečnost důkazu či absence jeho kontextu s projednávanou věcí jsou uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, neprovedení obviněným uvedených důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
42. Obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Bylo již výše konstatováno, že o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V obecné rovině lze dále uvést, že skutková zjištění soudů jsou pak hodnocena z toho pohledu, zda byla v rámci rozhodování posouzena (po právní či hmotněprávní stránce) správně či nikoli.
43. V této trestní věci však obviněný jako dovolatel v dovolání netvrdí, že by právní kvalifikace jednání, které mu bylo prokázáno, byla vadná a neodpovídala těm skutkovým zjištěním, k nimž dospěly soudy. Bylo již uvedeno výše v tomto usnesení, že podstata dovolací argumentace obviněného je založena na tvrzení, že se žádného protiprávního jednání, které by mělo za následek zranění poškozené, nedopustil, respektive mu nebylo prokázáno. Jestliže tuto argumentaci paušálně používá i pro odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak ale musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený dovolací důvod byl obviněným uplatněn ryze formálně.
44. Pokud jde o výhrady obviněného k výroku o trestu, je z obsahu dovolání zřejmé, že se (opět) jedná o námitky obviněným dále blíže nespecifikované, s výhradou jeho výtky, že mu byl uložen nepřiměřený a nespravedlivý trest (což však obviněný zjevně odvíjí od přesvědčení, že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána).
45. Ve vztahu k takto pojaté námitce obviněného k výroku o trestu lze v obecné rovině konstatovat, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být relevantně uplatněna námitka založená na nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Jedinou výjimkou jsou situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Takový trest však obviněnému v toto trestní věci nepochybně uložen nebyl, pokud mu byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, navíc s podmíněným odkladem na zkušební dobu v nejkratší možné výměře.
46. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolací námitky obviněného se z větší části míjí s uplatněnými dovolacími důvody, zčásti se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. B. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal důvody pro to, aby odložil výkon rozhodnutí, jak to navrhoval obviněný.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu