ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.772.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 772/2023-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 13 To 319/2022-400, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 60/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 9. 2022, č. j. 40 T 60/2020-378, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“). Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 T 51/2020-96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 137/2021, byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Soud dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřenou povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby uhradil dlužné výživné a zejména platil výživné běžné. Konečně byl uvedeným rozsudkem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 T 51/2020-96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 13 To 319/2022-400, tak, že podle §258 odst. l písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil tím, že
od měsíce prosince roku 2018 do 27. 4. 2020 v místě svého bydliště i jinde bez závažného důvodu úmyslně řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost na nezletilého syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY, která byla pro účely trestního řízení stanovena na částku ve výši 8 000 Kč měsíčně, v opatrovnickém řízení byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ spisové značky 12 Nc 79/2013 ze dne 27. 2. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze spisové značky 27 Co 298/2014 ze dne 4. 12. 2014, stanovena na celkovou částku 25 000 Kč měsíčně, z toho 10 000 Kč měsíčně k rukám matky dítěte R. K., narozené XY, a 15 000 Kč na účet stavebního spoření syna AAAAA, a takto dluží na výživném částku 130 200 Kč, ačkoliv si byl vyživovací povinnosti na nezletilého vědom, jakož i její výše, nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody na výživném uhradil k rukám matky v prosinci roku 2018 částku ve výši 300 Kč a za rok 2019 uhradil měsíčně každý měsíc leden, únor, březen, duben, květen částku ve výši 300 Kč, v červnu roku 2019 částku ve výši 200 Kč, v červenci, srpnu, září roku 2019 vždy částku ve výši 100 Kč, v říjnu, listopadu, prosinci roku 2019 vždy částku ve výši 500 Kč měsíčně, kdy i stejnou částku zaslal za měsíc leden, únor, březen, duben roku 2020 .
4. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 T 51/2020-96, byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon odvolací soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby uhradil dlužné výživné. Konečně byl uvedeným rozsudkem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 T 51/2020-96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání formálně směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, avšak argumentace obviněného se dotýká pouze výroku o vině.
6. Obviněný předně odkazuje na své námitky uplatněné již v průběhu trestního řízení týkající se nepřiměřenosti stanoveného výživného. Má za to, že nebyla prokázána konkrétní výše vyživovací povinnosti, neboť soudy neprovedly k dané otázce jakékoliv dokazování. Přitom rozporuje i konstatování odvolacího soudu týkající se jeho zdravotního stavu. Uvádí, že z jeho platu je mu exekucí strháváno dlužné výživné. S konstatováním svých poměrů (starobní důchodce po vážné operaci srdce) má za to, že po něm nelze rozumně požadovat, aby byl výdělečně činný. Namítá, že jeho jediným příjmem je starobní důchod, který po odečtení exekvovaných částek byl nižší než soudem stanovené výživné. Soudy argumentovaly smlouvou o výměnku, kterou obviněný uzavřel se svým starším synem, avšak ani jeden soud ji neprovedl řádně jako důkaz. Soudy také nepřistoupily k výslechu staršího syna obviněného za účelem zjištění, zda jsou vůči obviněnému povinnosti ze smlouvy o výměnku řádně plněny, jak podrobněji rozebírá. Má tedy za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly ve vztahu k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
7. Následně obviněný uvádí, z jakého důvodu převedl nemovitosti na staršího syna (vyšší provozní náklady, jež mnohonásobně převyšovaly jeho příjem – starobní důchod). Také uvádí, že o darování informoval matku nezletilého i příslušný OSPOD. Ani jeden z nich přitom nevyužil tzv. odpůrčí žaloby. Vysvětluje také, že osobní vůz prodal za tržní cenu a synovi AAAAA z toho vyplatil 700 000 Kč. Tvrdí také, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou argumentací, kterou obviněný ve svém odvolání uplatnil.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby poté odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
10. Státní zástupkyně nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám. Obviněný podle státní zástupkyně obdobnou argumentaci uplatnil již v rámci odvolacího řízení. Opakuje tak námitky, se kterými se již odvolací soud správně vypořádal.
11. Argumentaci obviněného lze podle státní zástupkyně rozdělit na dva okruhy námitek. První okruh směřuje do samotného dokazování, neboť obviněný namítá, že soudem údajně nebyly zjištěny všechny relevantní skutečnosti stran jeho finanční situace a zdravotního stavu a ve věci tak měl vzniknout extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a současně by rozhodnutí mělo být stiženo vadou opomenutých důkazů. Dané námitky respektují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Druhý okruh námitek obviněného napadá závěry soudu o tom, jaké jsou reálně jeho schopnosti a možnosti platit výživné. Takto pojaté námitky směřují proti prejudiciální otázce, kterou si soud v dané věci podle §9 odst. 1 tr. ř. vyřešil. Tyto námitky pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako námitky hmotně právní. Ani s jedním okruhem námitek se však podle státní zástupkyně nelze ztotožnit.
12. Co se týče námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1
písm. g) tr. ř., soudy velmi podrobně zjišťovaly skutkový stav věci. Ohledně majetkových poměrů obviněného bylo zjištěno, že v době vytýkaného jednání pobíral starobní důchod ve výši 8 847 Kč, ze kterého je mu strháváno dlužné výživné za období předcházející. Soud také zjistil, že obviněný vlastnil nemovitost – vilu s přilehlými pozemky v hodnotě cca 50 milionů Kč, kterou před vytýkaným jednáním (v roce 2015) účelově převedl na svého prvního syna. S tím však uzavřel smlouvu o výměnku, na základě které získal v podstatě kompletní zaopatření. Takto zjištěné skutečnosti ostatně ani obviněný nerozporoval.
13. K otázce zdravotního stavu obviněného je podle státní zástupkyně nutno poukázat na poslední rozhodnutí odvolacího soudu. Z provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný byl ve stíhaném období z hlediska zdravotního stavu výrazněji omezen. Ostatně i nyní k dovolání přiložené lékařské zprávy nepocházejí z období, kdy se obviněný dopustil předmětného jednání. Není pravdou, že by se soud důkladně nezabýval smlouvou o výměnku. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2021 je zřejmé, že soud podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí spisový materiál, mj. i darovací smlouvu a smlouvu o výměnku. Ani jedna ze stran netrvala na čtení z uvedených listin, ani si nežádala nahlížet. Obviněný se k takto předloženým důkazům nevyjádřil. Obsah předmětných listin ani nyní obviněný nerozporuje.
14. Konečně bylo zjištěno, že starší syn (obdarovaný) má obviněnému poskytovat plnění vyplývající ze smlouvy o výměnku každý týden na své náklady. Obviněný však uváděl, že mu starší syn vypomůže s náklady pouze, když „nevyjde“ z důchodu, což se stane jednou za čtvrt roku. Za této situace lze shodně se soudem učinit závěr, že obviněný nejenže měl příjem v podobě starobního důchodu, ale navíc veškeré jeho potřeby či náklady, tak jak vyplývá ze smlouvy o výměnku, mu měly být každý týden plněny jeho starším obdarovaným synem. Za této situace již nebylo nutno k těmto skutečnostem vyslechnout staršího syna obviněného, neboť by do věci nepřinesl žádné nové skutečnosti. Výslech staršího syna obviněný navíc v průběhu řízení jako důkaz nenavrhoval.
15. Argumentace obviněného je založena na jeho vlastní interpretaci výsledků dokazování. Podle státní zástupkyně nalézací soud podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že se skutek stal právě tak, jak je uvedeno ve skutkové větě. Ve věci tak nelze shledat extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění, ani existenci opomenutých důkazů.
16. Ohledně předběžné otázky výše výživného podle státní zástupkyně odvolací soud precizně odůvodnil, z jakého důvodu stanovil částku právě na 8 000 Kč měsíčně. Zohlednil výši starobního důchodu obviněného, smlouvu o výměnku i neochotu obviněného zlepšit svou majetkovou situaci (v době činu nebyl výrazně zdravotně omezen). Pokud nyní obviněný poukazuje na skutečnost, že mu není na základě smlouvy o výměnku plněno, nevyplynulo z jeho výpovědi ničeho, co by svědčilo o tom, že by on sám aktivně dané plnění požadoval, a to by mu bylo následně odpíráno. Obviněný tedy svým jednáním protežoval svého staršího syna (zletilého), na úkor svého mladšího syna (v době činu nezletilého cca 12letého). Nejenže staršího syna obdaroval cca 50 milionovým majetkem, ale zároveň po něm následně aktivně nepožadoval plnění ze smlouvy o výměnku, veškeré své náklady hradil ze starobního důchodu (byť nemusel) a o částku, kterou by mohl platit na výživném nezletilému synovi, de facto obohatil syna staršího. Za této situace rozhodně nelze souhlasit s alibistickým tvrzením obviněného, že v době spáchání daného činu nebyl schopen přispívat nezletilému větší částku než v řádu sta korun měsíčně. Tyto platby poté rozhodně ani nelze považovat za řádné placení výživného.
17. Státní zástupkyně cituje kritéria pro určení rozsahu výživného uvedená v §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Byť se hledisko příjmové, resp. výdělkové potenciality nejeví vždy adekvátním východiskem pro stanovení rozsahu výživného, je tomu v dané věci právě naopak. Daná úvaha je na místě zejména v situacích, kdy povinný před soudem dokládá nepatrný příjem, ačkoli faktické majetkové poměry naznačují opak. S ohledem na výše uvedené bylo soudem v této věci dané hledisko velmi přiléhavě užito. Soud dostál svým povinnostem a zjistil konkrétní osobní a majetkové poměry obviněného, na základě kterých mohl stanovit částku výživného, jenž je ve výši, která obstojí i při přezkumu.
18. Podle státní zástupkyně obviněný svým jednáním, kdy neplnil přinejmenším v úmyslu nepřímém svou zákonnou povinnost vyživovat svého nezletilého syna AAAAA po dobu delší 4 měsíců, bezesporu naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
19. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný jím brojí proti výroku o vině z rozsudku krajského soudu, kterým bylo po zrušení rozsudku nalézacího soudu znovu rozhodnuto tak, že se obviněný shledává vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za tento přečin uložen trest. Proti výroku o trestu pak obviněný žádné námitky neuplatňuje.
27. Z obsahu dovolání, které obviněný opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyplývá, že obviněný zpochybňuje závěry soudů jednak ohledně jeho schopností a možností plnit vyživovací povinnost, jednak ohledně konkrétní výše vyživovací povinnosti. Je toho názoru, že se tak na straně soudů stalo v důsledku nesprávného posouzení několika otázek, a to jeho zdravotního stavu, výše příjmu (důchodu) a exekuce na něj uvalené, či důvodů převedení nemovitosti na staršího syna. Ve vztahu ke smlouvě o výměnku pak namítá, že tento důkaz, kterým soudy argumentují na podporu svých závěrů, nebyl proveden a v návaznosti na to namítá, že soudy nepřistoupily k výslechu jeho staršího syna, a to za účelem zjištění, zda jsou vůči němu povinnosti vyplývající z této smlouvy řádně plněny.
28. Pokud takto Nejvyšší soud stručně zrekapituloval tyto zásadní námitky obviněného, činí tak proto, aby byla zřejmá (s výhradou dále rozvedenou) skutková povaha těchto jeho dovolacích námitek. Je zjevné, že všechny tyto námitky směřují proti postupu soudů v rámci procesu dokazování, a to jak z hlediska úplnosti a správnosti dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.), tak i z hlediska hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř). Je zjevné, že obviněný se jimi snaží prokázat, že napadené rozhodnutí v důsledku neobjasnění všech skutečností významných pro objektivní posouzení trestní odpovědnosti obviněného a její podoby (zejména finanční situace a zdravotní stav) trpí vadou zjevného nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Dále je zjevné, že podle obviněného je napadené rozhodnutí zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů (absence výslechu jeho syna) a současně vadou procesně nepoužitelných důkazů (neprovedení důkazů v podobě smluv o darování a výměnku).
29. Jakkoliv dané námitky respektují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve všech jeho alternativách, nejedná se o námitky opodstatněné. Současně je nutno konstatovat, že dovolací námitky obviněného v zásadě odpovídají námitkám, které obviněný uplatnil již v předchozím průběhu trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly. Za této situace je zpravidla podané dovolání nutno označit jako zjevně neopodstatněné již z tohoto důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
30. Neopodstatněné jsou již námitky obviněného směřující proti zákonnosti a úplnosti dokazování, tedy námitky obviněného, že soudy argumentují na podporu svých závěrů důkazem, který nebyl proveden (smlouva darovací a smlouva o výměnku), respektive, že soudy nepřistoupily k výslechu jeho staršího syna.
31. Pokud jde o smlouvu darovací a smlouvu o výměnku, pak z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2021 (viz č. l. 216 p. v.) vyplývá, že nalézací soud postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí spisový materiál, a to včetně darovací smlouvy a smlouvy o výměnku. Z protokolu také vyplývá, že ani jedna ze stran netrvala na čtení žádné z uvedených listin a ani nežádala do nich nahlížet. Není tedy pravdivé tvrzení obviněného, že uvedený důkaz nebyl proveden. K tomuto zjištění pak musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že samo uplatnění uvedené námitky není příliš srozumitelné v situaci, kdy o těchto listinách co do formy a obsahu není sporu a sám obviněný ani jejich obsah nerozporuje.
32. Jestliže pak obviněný v návaznosti na to namítá, že soudy neprovedly výslech jeho staršího syna za účelem zjištění, zda jsou vůči němu povinnosti vyplývající z uvedené smlouvy řádně plněny, pak je Nejvyšší soud v souladu se závěry obou nižších soudů toho názoru, že se jedná o důkaz nadbytečný, kterým by nebyly zjištěny žádné takové skutečnosti, které by mohly stávající skutkové a z nich vyplývající právní závěry soudů zvrátit. Je tomu tak již proto, že o podobě a rozsahu plnění, které měl a má starší syn obviněného tomuto poskytovat každý týden na své náklady, není pochyb z toho důvodu, že sám obviněný uvedl, že mu starší syn vypomůže s náklady pouze, když „nevyjde“ z důchodu, což se stane jednou za čtvrt roku (viz bod 13. rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na tyto skutečnosti je správný ten závěr soudů, že obviněný měl nejen příjem v podobě starobního důchodu, ale navíc veškeré jeho potřeby či náklady mu měly být každý týden plněny jeho starším synem tak, jak to vyplývá ze smlouvy o výměnku.
33. Ohledně těchto námitek tak lze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů ani vadou procesně nepoužitelných důkazů a tyto námitky obviněného jsou v tomto směru neopodstatněné.
34. Další část argumentace obviněného je vedena jeho přesvědčením, že soudy nezjistily všechny skutečnosti ohledně jeho finanční situace a zdravotního stavu a v důsledku toho tak měl vzniknout extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, a to v závěru o jeho schopnostech a možnostech řádně hradit výživné.
35. K takto pojaté dovolací argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvést, že ani zakotvením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
36. O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
37. Z obsahu podaného dovolání je přitom zjevné, že obviněný v této trestní věci nenamítá, že skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Obviněný toliko nesouhlasí se závěry, které soudy na základě dokazování učinily, a činí tak zejména poukazem na některé okolnosti, které podle něj nebyly náležitě vzaty v úvahu (jeho finanční situace a zdravotní stav).
38. Pokud jde o finanční situaci obviněného, pak z provedeného dokazování vyplývá, že obviněnému bylo v době jednání 67-69 let a pobíral starobní důchod ve výši 8 847 Kč, ze kterého jednak platil měsíčně k rukám matky úhrady v řádech stokorun (100, 200, 300 či 500 Kč), jednak mu bylo strháváno dlužné výživné za předcházející období, ve kterém rovněž výživné řádným způsobem nehradil. Provedeným dokazováním bylo dále zjištěno, že obviněný vlastnil nemovitost s přilehlými pozemky v hodnotě cca 50 milionů Kč, kterou účelově v roce 2015 převedl na svého prvního syna a současně s ním uzavřel smlouvu o výměnku, na základě, které získal v podstatě zaopatření (které odvolací soud z obsahu smlouvy rekapituluje v bodu 10. odůvodnění svého rozhodnutí). Tyto skutečnosti tedy vyplývají ze soudem provedených důkazů a obviněný je ani nerozporoval. Není tak zřejmé, proč by tyto skutkové závěry měly být v zjevném nesouladu s provedeným dokazováním, což nakonec není ani obviněným tvrzeno.
39. Ohledně námitky obviněného, že se soud nezabýval jeho zdravotním stavem, je nutno poukázat na bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém soud na podkladě provedených důkazů uzavřel, že z provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný byl ve stíhaném období z hlediska zdravotního stavu výrazněji omezen. Nakonec, pokud i nyní obviněný k dovolání předkládá lékařské zprávy, tak ani tyto nesvědčí o zdravotních problémech obviněného v rozhodném období, neboť se týkají období následujícího po období, kdy se obviněný dopustil předmětného jednání.
40. Lze tedy uzavřít, že i tyto námitky zpochybňující skutková zjištění soudů obviněný založil na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Není ale smyslem řízení o dovolání, aby byly znovu důkazy rozebírány, porovnávány, reprodukovány a přehodnocovány a aby z nich byly vyvozovány skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Pokud tedy soudy podrobně a logicky zhodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěly k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že se skutek stal právě tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, pak nelze ve věci shledat ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I ohledně těchto námitek tak lze uzavřít, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
41. Přestože obviněný v dovolání explicitně uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze z obsahu jeho dovolání vyčíst i námitky týkající se jeho schopnosti a možnosti platit výživné. Jedná se při tom o námitky, které směřují proti prejudiciální otázce, kterou musí nižší soudy v řízení o trestném činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku vyřešit podle §9 odst. 1 tr. ř. Tyto námitky pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jedná o námitky hmotněprávní.
42. Z obsahu odůvodnění obou dovoláním napadených rozhodnutí je zřejmé, že touto prejudiciální otázkou týkající se schopnosti a možnosti obviněného platit výživné se oba nižší soudy zabývaly. Nalézací soud, pokud jde o rozsah vyživovací povinnosti obviněného, sice nesprávným způsobem, ale stanovil výši vyživovací povinnosti obviněného na částku 10 000 Kč. Krajský soud jako soud odvolací se s uvedeným závěrem nalézacího soudu neztotožnil a po zrušení rozsudku nalézacího soudu ve věci znovu o této otázce rozhodl, kdy výši vyživovací povinnosti stanovil na částku na 8 000 Kč měsíčně. Důvody, které jej k tomu vedly, pak rozvedl v rámci odůvodnění svého rozsudku pod body 9. až 12.
43. Nejvyšší soud se pak se závěry odvolacího v otázce schopností a možností obviněného platit výživné ve výši 8 000 Kč zcela ztotožňuje, a to jednak pokud jde o hodnocení výše starobního příspěvku obviněného (který přesahoval v rozhodné době částku, kterou stanovil na výživné), jednak (a ve spojení s tím) s hodnocením skutečností, které pro obviněného co do jeho práv vyplývaly ze smlouvy o výměnku.
44. Je skutečností, že závěry o zavinění přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku musí být odůvodněny takovými skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá schopnost pachatele plnit vyživovací povinnost alespoň v takové výši, která odpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům. Platí také, že nelze vycházet toliko z nepodloženého vyjádření pachatele o tom, že v rozhodné době neměl žádné anebo jen nedostatečné příjmy k plnění vyživovací povinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 3 Tdo 964/2014).
45. Státní zástupkyně pak ve svém vyjádření k dovolání obviněného k uvedené otázce velmi přiléhavě cituje ustanovení §913 občanského zákoníku, podle kterého (p)ro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
46. Jakkoliv lze souhlasit se státní zástupkyní v tom, že hledisko příjmové, resp. výdělkové potenciality se nejeví vždy adekvátním východiskem pro stanovení rozsahu výživného, lze s ní souhlasit i v tom, že v této trestní věci bylo dané hledisko velmi přiléhavě užito. Lze bezezbytku souhlasit se závěry odvolacího soudu, podle kterých, pokud obviněný daroval svému synovi veškerý svůj majetek v řádu desítek milionů Kč, a neměl vyjma svého důchodu žádný další příjem, nelze bez dalšího usuzovat na neschopnost obviněného dostát své zákonné povinnosti vyživovat oprávněnou osobu.
47. Odvolací soud správně konstatoval, že obviněný po uzavření smlouvy o výměnku, na základě které by mělo být o obviněného takřka ve všech směrech postaráno jeho starším synem, při vědomí své vyživovací povinnosti, nečinil nic v tom směru, aby svou majetkovou situaci zlepšil, čemuž mu v rozhodné době nebránil ani jeho zdravotní stav. Obviněný při tom měl ke zlepšení své situace nepochybně důvod. Obecně totiž platí, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry v určitém období povinnou osobu bez dalšího nezbavují odpovědnosti za výživu dítěte. Obviněný, jakkoli důchodce, měl zákonnou vyživovací povinnost k nezletilému synovi a byl proto povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jeho výživu zajistil, o to více, pokud v době úpravy poměrů dítěte včetně určení vyživovací povinnosti k tomu prostředky měl. Současná nemajetnost obviněného, za níž si může sám, je pro posouzení vyživovací povinnosti irelevantní, protože poskytování výživného nezaopatřenému dítěti je jednou ze základních rodičovských povinností.
48. K námitce obviněného poukazujícího na skutečnost, že mu není na základě smlouvy o výměnku plněno, lze uvést, že z jeho výpovědi ani z žádného jiného důkazu nevyplynulo nic, co by svědčilo o tom, že by on sám aktivně dané plnění požadoval, a to by mu bylo následně odpíráno, respektive že se domáhal výkonu těchto svých smlouvou zaručených práv. Obviněnému sice nelze upírat právo naložit se svým majetkem způsobem, který uzná za vhodný, jestliže však v důsledku toho nastala situace, kdy obviněný svým jednáním protežoval svého staršího zletilého syna na úkor svého mladšího nezletilého syna a následně po něm nepožadoval plnění ze smlouvy o výměnku a veškeré své náklady hradil ze starobního důchodu (byť nemusel), tak o částku, kterou by mohl platit na výživném nezletilému synovi, svého staršího syna obohatil. Nemůže proto obstát jeho tvrzení, že v době spáchání daného činu nebyl schopen přispívat nezletilému větší částku než v řádu sta korun měsíčně. Tyto úhrady nelze považovat za řádné placení výživného, spíše je lze považovat za snahu účelově a ve svůj prospěch vzbudit dojem, že tato částka odpovídá je osobním a majetkovým poměrům a tím se vyhnout trestní odpovědnosti posuzovaným trestným činem.
49. Toto jeho účelové jednání však bylo provedeným dokazováním, zhodnocením důkazní situace a odpovídajícím právním posouzením vyvráceno, když zároveň byla odvolacím soudem správným způsobem zodpovězena otázka konkrétních osobních a majetkových poměrů a z ní vyplývající závěr o správné výši výživného, které byl obviněný schopen k rukám matky svého mladšího syna platit, čemuž však nedostál. Soudy tak důvodně uzavřely, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
50. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. K. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu