ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1290.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1290/2023-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 695 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 183/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 20 Co 205/2021-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 695 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 23/2000. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 30. 9. 1994 a skončilo dne 21. 11. 2018, trvalo tak 24 let a 1 měsíc.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 45 C 183/2019-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 44 438 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 650 562 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 634 825 Kč s příslušenstvím potvrdil a dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 737 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 684 Kč (výrok III).
4. V řešené věci jde o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 205/2021-72, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 32 159 Kč s příslušenstvím, změnil ho tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 12 279 Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 342 Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč K dovolání žalobce byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3554/2021, rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, aby jednoznačně uvedl, které skutečnosti z pohledu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), považuje za relevantní, tedy které kritérium má tou kterou skutečností za naplněné a k jakému procentuálnímu zvýšení či snížení základní částky na podkladě té které skutečnosti přistoupil.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 634 825 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
6. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem namítané nedodržení postupu podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), tím, že průtahy v řízení na straně soudu, spočívající v delší době rozhodování o odvolání od 18. 8. 1995 do 2. 6. 1996, hodnotil odvolací soud jako vlastní důvod pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, nikoliv jako kritérium pro úpravu výše základní částky odškodnění, tj. kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2016, dovolací soud mimo jiné odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část IV a V) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 [OdpŠk], ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“. Nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, nicméně musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ojedinělý, časově významný průtah spočívající v delší době rozhodování o odvolání od 18. 8. 1995 (resp. 21. 8. 1996) do 2. 6. 1996, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu posuzované řízení zatížil, však svým rozsahem takové závažné pochybení nepředstavuje.
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele o dalším období nečinnosti v době od 19. 5. 1997 do 1. 10. 1998 (projednávání dovolání u Nejvyššího soudu), neboť závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobce není. K posuzování průtahů dovolací soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, byť ji formuloval pro účely posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody, podle které se za průtah v řízení považují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). Nenahlížel-li tedy odvolací soud na řízení před Nejvyšším soudem trvající cca rok a čtyři měsíce jako na průtažné, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil. Ve světle této judikatury je ostatně možno nahlížet i shora popisovanou dobu rozhodování o odvolání, kterou rovněž nelze nahlížet celou jako průtah.
11. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro bagatelizaci a nezohlednění kritéria zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu věku či z důvodu jeho zdravotního stavu, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Podle Stanoviska [část IV. písm. d)] „význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu [pro lidská práva; dále jen ‚ESLP‘; pozn. dovol. soudu], že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový postup připustil ESLP v citovaném rozhodnutí Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku, v odstavci 29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti předmětu řízení pro dotčenou osobu. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.“
13. Při zhodnocení věku žalobce se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uvedl, že význam pokročilého věku žalobce přesahují složitost řízení, nízká hodnota předmětu řízení a okolnost, že nejistota žalobce ohledně výsledku řízení byla od přerušení řízení pro zavedení konkursu na majetek žalovaného významně snížena, jelikož si byl vědom, že žalovaný je předlužen, neboť se sám konkursního řízení aktivně účastnil a po dobu téměř 80 % trvání řízení byl význam jeho předmětu pro něho podstatně snížený. S postupem konkursního řízení se předpoklad uspokojení žalobcovy pohledávky dále snižoval, přičemž po 4. 9. 2015, kdy bylo v rámci konkursu splněno rozvrhové usnesení, byl prakticky nulový, neboť bylo zřejmé, že dalšího uspokojení žalované pohledávky žalobce nedosáhne, jelikož zrušení konkursu povede k zániku žalovaného družstva.
14. Ve vztahu k hodnocení zdravotního stavu žalobce pak nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud, sdělení M, Š, že jeho otec J, Š. (žalobce) je již 6 let po mozkové mrtvici, jedná se o ležícího pacienta s plnou péčí 24/7, je v domácí péči a jeho stav mu neumožňuje se jednání zúčastnit, obdržel Okresní soud v Novém Jičíně teprve dne 2. 5. 2017, tedy v době (po 4. 9. 2015), kdy bylo v rámci konkursu splněno rozvrhové usnesení. Podle odvolacího soudu ovšem v této době byl předpoklad uspokojení žalobcovy pohledávky prakticky nulový, neboť bylo zřejmé, že dalšího uspokojení žalované pohledávky žalobce nedosáhne, jelikož zrušení konkursu povede k zániku družstva (tento závěr přitom nebyl dovoláním nijak zpochybněn). Tomu ostatně odpovídal i další procesní postup soudu v posuzovaném řízení, kdy žalobci ustanovil opatrovníka a po dotazu na konkursní soud ohledně rozsahu uspokojení nároků žalobce řízení přerušil a po pravomocném výmazu žalovaného z obchodního rejstříku řízení (o zaplacení chybějícího podílu čistého jmění v částce 31 159 Kč) zastavil. Ze skutkových zjištění přitom nevyplynulo, že by žalobce proti tomuto procesnímu postupu jakkoliv brojil. Jestliže tedy odvolací soud nezohlednil při stanovení výše zadostiučinění informaci o zdravotním stavu žalobce, kterou se soud v posuzovaném řízení dozvěděl teprve v době, kdy již žalobce objektivně nemohl být v nejistotě o výsledku řízení a v zásadě se jen vyčkávalo na splnění procesních předpokladů pro formální ukončení řízení, nijak se tím neodchýlil od Stanoviska, ani od dovolatelem označené prejudikatury dovolacího soudu.
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu