ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1340.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1340/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce Š. S. P., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Okružní 433/1, proti žalovaným 1) České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, zaplacení 156 967,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 289/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, č. j. 23 Co 425/2022-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) a žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal na žalovaných zaplacení částky v celkové výši 156 967,53 Kč s příslušenstvím z titulu dorovnání jeho odměny za období od června 2017 do července 2019 do výše minimální mzdy. Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a od 24. 2. 2017 byl pracovně zařazen a vykonával závislou práci ve věznici. Za výkon této práce dostával odměnu, která je upravena nařízením vlády č. 361/2017 Sb., kdy žalobce vykonával práci, která spadá do I. skupiny časové složky odměny, a tato činila do 1. 1. 2020 při stanovené týdenní pracovní době částku 5 500 Kč měsíčně. Žalobce s tímto nesouhlasil a domníval se, že předmětné nařízení vlády porušuje zákaz diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Mezi mzdou, která byla žalobci stanovena, a minimální mzdou, která musí být vyplácena každému, kdo vykonává danou práci, nemá být rozdíl, a to i s ohledem na žalobcem provedený test proporcionality. V daném případě tak byl podle žalobce porušen zákaz diskriminace, přičemž žalobce považuje ustanovení §33 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody o změně některých souvisejících zákonů za neústavní.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2022, č. j. 39 C 289/2020-120, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výroky II až IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 1. 2023, č. j. 23 Co 425/2022-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. V dovolání však uvedl pouze, že „odvolací soud se plně ztotožnil s výkladem prvostupňového soudu, který vychází ze dvou usnesení Ústavního soudu a jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu, který na něj odkazuje“ a odkázal na argumenty uvedené v žalobě, aniž by specifikoval, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má Nejvyšší soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.)“.
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.
Pokud žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Popřípadě domníval-li se žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle něj odchýlil.
Uvedené beze zbytku platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivou odměnu za práva), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
V posuzovaném případě tak vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro konkrétní dovolací důvod za splněný.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 1) a žalované 3) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, která nebyla sepsána advokátem (uvedené žalované nebyly v dovolacím řízení zastoupeny advokátem), přičemž jmenované žalované nedoložily výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), která přísluší jak žalované 1), tak žalované 3).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu