ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1355.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1355/2023-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. A. , narozené dne XY, b) V. K. , narozeného dne XY, a c) A. K. , narozené dne XY, všichni bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Jozefem Barátem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 310/2, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 2 054 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 84/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022, č. j. 14 Co 244/2022-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci podali dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022, č. j. 14 Co 244/2022-197, kterým byl ve výroku I potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2022, č. j. 14 C 84/2019-170, ohledně částky 1 549 025 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 3. 2. 2017 do zaplacení s tím, že se žaloba žalobkyně a) v tomto rozsahu zamítá; ohledně částky 168 333 Kč s příslušenstvím byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) tuto částku s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 3. 2. 2017 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že ve vztahu k žalobci b) a žalobkyni c) se konstatuje, že v řízení o dodatečném povolení stavby vedeném u Magistrátu města Hradec Králové, odbor stavební, pod sp. zn. SZ MMHK/19732/2007/ST2/Klo/Sta, bylo porušeno právo žalobce b) a žalobkyně c) na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 168 333 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců b) a c) výrok II usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II a III) a rozhodl, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů 3 900 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV), a že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců b) a c) náklady řízení před soudy obou stupňů 47 735 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám J. B. (výrok V a VI). Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli, když uvedli, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Dovolatelé tedy označili dva navzájem neslučitelné předpoklady přípustnosti, aniž by v ostatním textu dovolání tento rozpor uvedli na pravou míru.
Dovolatelé sice v dovolání formulovali otázky, zda „má rozdíl v nákladech na pořízení stavebního materiálu a stavebních prací způsobený v mezidobí zvýšením sazby DPH a inflací charakter skutečné škody?“, zda „konzumuje v sobě zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) ve smyslu ust. §31a OdpŠK bez dalšího jinou eventuální nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku téhož nesprávného úředního postupu?“, a zda „zakládá účastenství dotčených osob ve smyslu ust. §27 odst. 2 a 3 správního řádu ve správním řízení stiženém nepřiměřenou délkou nárok dotčené osoby na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu výlučné jen ve formě konstatování porušení práva, anebo je možné poskytnout dotčené osobě zadostiučinění v penězích, má-li pro ni řízení větší než jen nepatrný význam?“. Z dalšího textu jejich podání však nelze dovodit, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, případně, která jimi formulovaná otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2433/2022, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 477/2023).
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu