ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1488.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1488/2023-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně L. C., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 103/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 23 Co 296/2019-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 137/2010, jež trvalo 7 let a 9 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 43 C 103/2018-264, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 23 Co 296/2019-442, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 91 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 28. 12. 2018 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 61 617 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci zamítnuta, a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení včasným dovoláním ze dne 12. 4. 2021 (č. l. 457). Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobkyně, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Z uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií, k čemuž v případě žalobkyně nedošlo.
Otázka, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení snižovat částku zadostiučinění s ohledem na víceinstančnost i v případě, že věc byla projednávána toliko na dvou stupních soudní soustavy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1153/2020). Nejvyšší soud dále ve své judikatuře již několikrát uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021).
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobkyní zformulovaná otázka, zda formální existence potřeby znaleckého posudku a jeho vypracování činí z posuzovaného řízení složité řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nestojí na řešení takto obecně formulované otázky, jak ji žalobkyně nadnesla, tj. že by každé řízení, jež si vyžádá vypracování znaleckého posudku, bylo bez dalšího třeba hodnotit jako složité. Jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, v této věci, ustálená judikatura Nejvyššího soudu sice považuje potřebu vyhotovení znaleckého posudku za okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010), pokud však v posuzovaném řízení bylo nezbytné vyhotovit tři znalecké posudky se shodně položenou otázkou a následně čtvrtý znalecký posudek, při jehož vyhotovení došlo k prodlevám a který se nadto z důvodu chybného právního názoru soudu prvního stupně následně ukázal jako nadbytečný, je již třeba takovouto okolnost posoudit k tíži soudu, neboť stát nese primární odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku a též za výběr kvalifikovaných znalců (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015). Od uvedeného závěru se odvolací soud neodchýlil, když shledal, že v důsledku chybného postupu při zadávání znaleckých posudků a jejich vyhodnocení k celkové délce řízení zásadně přispěl postup soudu (srov. bod 22 napadeného rozsudku).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, kterou žalobkyně odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát zopakoval ve svých nedávných rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
V části napadající výrok II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, a proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani tvrzenými vadami, které se k danému výroku vztahují.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu