ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1512.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1512/2023-84
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 12, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 49/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 55 Co 205/2022-62, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 55 Co 205/2022-62, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby věc v dalším řízení projednal jiný odvolací senát Městského soudu v Praze, jehož členy nebudou JUDr. Zdeněk Stibral, JUDr. Iva Hubáčková a JUDr. Miroslav Stoklasa.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby jí žalovaná zaplatila částku 75 000 Kč s příslušenstvím, coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobkyni způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2017 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 44 C 49/2021-41, žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně (velmi podrobná) skutková zjištění týkající se posuzovaného řízení, jež přehledně shrnul v odstavcích 5 až 7 svého rozsudku. K posuzovanému řízení uvedl, že posuzované řízení bylo (s výhradou započtení doby předběžného uplatnění nároku) zahájeno žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 27. 2. 2017, jež se rovněž týkala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 50/2005 (dále jen „první posuzované řízení“). Nárok u žalované žalobkyně předběžně uplatnila dne 22. 8. 2016. Soud prvního stupně dále rekapituloval zásadní úkony učiněné v posuzovaném řízení: dne 29. 9. 2017 soud nařídil jednání na den 10. 1. 2018 a současně si vyžádal „přílohový spis Obvodního soudu pro Prahu 10“. Dne 10. 1. 2018 se konalo jednání před soudem prvního stupně. Bylo provedeno dokazování listinnými důkazy a jednání bylo odročeno na den 28. 3. 2018 z důvodu vyžádání přílohového spisu a výslechu žalobkyně. Dne 28. 3. 2018 se konalo další jednání před soudem prvního stupně, byla při něm vyslechnuta žalobkyně a jednání bylo odročeno na 4. 4. 2018 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 4. 4. 2018 byl vyhlášen rozsudek č. j. 14 C 49/2017-81, jímž bylo žalobě co do částky 105 000 Kč s příslušenstvím vyhověno (výrok I), ve zbytku (375 000 Kč s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.). Rozsudek byl napaden odvoláním žalobkyně (podaném nejprve jako blanketní) a rovněž žalované. Žalobkyně v blanketním odvolání datovaném 31. 5. 2018 uvedla, že je odůvodní do konce června 2018, učinila tak až později. Odvolací soud dne 27. 2. 2019 nařídil jednání na den 13. 3. 2019. Při jednání dne 13. 3. 2019 byl Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím vyhlášen rozsudek, č. j. 55 Co 34/2019-115 (rozhodoval senát ve složení JUDr. Zdeněk Stibral, JUDr. Iva Hubáčková a JUDr. Miroslav Stoklasa), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen (mimo jiné co do vyhovující částky 13 130 Kč s úrokem z prodlení) a nad rámec uvedené vyhovující částky byl změněn tak, že se žaloba zamítá. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 3556/2019-151, byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2019 částečně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl, že odvolací soud nepostupoval podle metody výpočtu výše zadostiučinění stanovené judikaturou Nejvyššího soudu (za nesprávný konkrétně označil závěr odvolacího soudu, že stát nenese odpovědnost za celou délku řízení, ale pouze za období, kdy v řízení docházelo k průtahům). Odvolací soud poté dne 23. 7. 2020 nařídil k projednání věci další odvolací jednání na den 9. 9. 2020. Při tomto odvolacím jednání byl (v témže složení odvolacího senátu, jak je uvedeno výše) vyhlášen rozsudek č. j. 55 Co 34/2019-172, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, co do částky 77 620 Kč potvrzen a nad tento rámec byl změněn tak, že se žaloba zamítá, v zamítavém výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobkyni byla proti žalované přiznána náhrada nákladů řízení „před soudy všech stupňů“. Věc byla v plném rozsahu pravomocně skončena dne 9. 10. 2020 (ohledně vyhovující částky 13 130 Kč byla věc pravomocně skončena již dne 17. 4. 2019). Mezi účastníky řízení bylo dále nesporné, že žalobkyně u žalované dne 22. 2. 2021 předběžně uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a že k projednání jejího nároku došlo dne 6. 9. 2021, kdy jí nebylo vyhověno.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně vycházel především z kritérií vymezených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“] a po jejich podrobném zhodnocení dospěl k závěrům, že posuzované řízení (včítaje v něj i dobu předběžného projednání nároku) trvalo po dobu ještě přiměřenou (podle soudu prvního stupně 4 roky a 1 měsíc) ), a to i když se přihlédne k dílčím (a jinak tolerovatelným) průtahům na straně orgánů veřejné moci, jimž soud prvního stupně vytýkal i dílčí tzv. kvalifikovanou kasaci rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem. Vysvětlil dále, že řízení mělo pro žalobkyni standardní význam, bylo složitější už jen proto, že probíhalo na třech stupních soudní soustavy, obě účastnice se částečně podílely na délce řízení, žalobkyně pak tím, že neplatila včas soudní poplatek a že podala neúplná podání, k jejichž opravě či doplnění musela být vyzvána a nedodržovala ani lhůty, jež si sama k doplnění podání stanovila.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobkyní podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a přisvědčil i jeho právnímu posouzení.
6. Soud prvního stupně podle něj správně vymezil dobu, po kterou posuzované řízení probíhalo před soudy, a připočetl i dobu 6 měsíců v důsledku předběžného uplatnění nároku u ministerstva. Součástí uvedeného řízení již není doba následující, v níž mělo dojít k prodlení žalované s úhradou (pravomocně přisouzeného) plnění, odvolací soud celkovou dobu trvání posuzovaného řízení považoval za přiměřenou, shodně se soudem prvního stupně pak hodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobkyni a nepřihlédl k tvrzením vážícím se k zájmu žalobkyně o zlepšení fungování orgánů veřejné moci. Okolnost, že řízení bylo skutkově jednoduché soud prvního stupně zohlednil, stejně jako fakt, že řízení probíhalo před třemi stupni soudní soustavy. Stejně tak podle odvolacího soudu přihlédl k okolnostem, které optimální dobu řízení prodloužily (byť nikoli podstatně) v podobě podání neúplného odvolání a nezaplacení soudního poplatku z něj. Okolnost, že v posuzovaném řízení soud musel urgovat předložení přílohového spisu, je sice zmíněna, „soud však z ní žádné důsledky pro prodloužení doby řízení nevyvozuje“. Za významnou považoval odvolací soud okolnost, že dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího z důvodu jeho rozporu s judikaturou. Nebylo to ovšem proto, že by judikatura dovolacího soudu nebyla soudu odvolacímu známa, nýbrž proto, že ji nepovažoval pro daný případ a řešení otázky příčinné souvislosti mezi újmou a příčinami délky řízení za plně aplikovatelnou. K takovému postupu, pokud je řádně vysvětlen a argumentačně podepřen, je odvolací soud v rámci nalézání práva oprávněn. Okolnost, že dovolací soud posléze argumentaci nepřijal, na tom nic nemění (řečeno jinak odvolací soud měl za to, že v posuzovaném, řízení nedošlo k tzv. kvalifikované kasaci – poznámka Nejvyššího soudu). Odvolací soud měl rovněž za to, že není na místě posuzovat každý jednotlivý průtah, nýbrž jedině přiměřenost celkové délky řízení, potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný na dané téma právě v posuzovaném řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání (jehož valná část má repetitivní charakter a toliko popisuje průběh řízení před soudy nižších stupňů) bylo namítáno, že se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“, když věc neposuzoval v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Odvolací soud nesprávně nepřiznal žalobkyni žádné odškodnění, ačkoliv podle ní posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Žalovaná splnila povinnost uloženou jí pravomocným rozsudkem až po delší, než v rozsudku stanovené, lhůtě splatnosti. Žalovaná (stát) je odpovědná jak za nefunkčnost soudů, tak i za své vlastní jednání v podobě procesních úkonů činěných v průběhu posuzovaného řízení. Žalovaná na předběžné uplatnění nároku odpověděla jen „paušálním dopisem“, ve stanovené šesti měsíční lhůtě však uplatněný nárok nevypořádala. Žalobkyně jako poškozená je popsaným postupem zklamána. Žalobkyně v dovolání rovněž poukázala na obtíže s vyměřením soudního poplatku z odvolání, který byla nucena zaplatit a byl ji po zásahu Ústavního soudu (ve věci jiného účastníka) vrácen, což vedlo opětovně ke zbytnému prodloužení posuzovaného řízení. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s její odvolací argumentací, včetně argumentace uplatněné již před soudem prvního stupně. Odvolací soud podle dovolatelky dostatečně nezohlednil, že v posuzovaném řízení nebyl rozsudek soudu prvního stupně vyhotoven v zákonné lhůtě. Dovolatelka upozornila že zrušení rozsudku soudu prvního stupně v posuzovaném řízení došlo ke zbytečné prodlevě v řízení o více, než rok a půl. Klade dále otázku, kdo odpovídá za skutečnost, že nebyl dostupný „přílohový spis“ a „jak dlouho tato nutnost trvala“, soudům v posuzovaném řízení rovněž vytýkala, že přílohový spis byl vyžádán navíc až s několikaměsíčním zpožděním. Odvolací soud se podle mínění žalobkyně dostatečně nevypořádal s kritériem významu řízení pro žalobkyni, která jej vůči své osobě vnímá jako „jiný, větší, obecnější“. Žalobkyně v dovolání rovněž zmínila, že žalovaná (míněn ústřední orgán za ni jednající) nezlepšila svou činnost při odškodňování a postupuje vůči poškozeným bezcitně. Tato indolence by měla být podle žalobkyně důvodem pro zvýšení odškodnění pro poškozené „za zklamání a útrapy navazující na uplatněnou škodu“ (Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že žádná škoda předmětem daného řízení není). Dovolání měla za přípustné i ohledně otázky vlivu inflace na výši přiznané částky, když (co do vymezení přípustnosti dovolání) měla za to, že „vyřešenou právní otázku je třeba posoudit jinak“. Navrhovala proto s podrobnější argumentací, aby Nejvyšší soud „po provedeném řízení“ rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě o zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím vyhoví a přizná ji i náklady řízení „před soudy všech stupňů“.
8. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Posuzované dovolání z valné zčásti neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo (až na výjimky dále uvedené) náležitě vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Obsah podaného dovolání se v zásadě vzpírá charakteru řízení o mimořádném opravném prostředku, jde vesměs o pouhý popis průběhu řízení před soudy obou stupňů [žalobkyně přitom v dovolání kopíruje celé pasáže svých dříve učiněných podání ve věci], projev nesouhlasu s jejich postupem; žádné konkrétní právní otázky (námitky) však žalobkyně v zásadě ani neformuluje. Ona tzv. prostá polemika není způsobilým vymezením dovolacího důvodu. Dovolání je (má být) ze své podstaty právní polemikou s odvolacím soudem, nikoliv otrocké opisování podání, jež vydání rozsudku odvolacího soudu navíc předcházela. Ve vztahu k otázce, „jak nahlížet na skutečnost, že účastníkem přispívajícím k průtahům a tím délce řízení, je sám stát“ žalobkyně na žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu neodkazuje, Stanovisko výše zmíněné (jinou „judikaturu Nejvyššího soudu“ žalobkyně v dovolání nezmiňuje) přitom danou otázku neřeší, to platí zcela i pro navazující otázku, jak je třeba hodnotit prodlení žalované s úhradou pravomocně přisouzené pohledávky. Rovněž výhrady dovolatelky na adresu odpovědnosti státu (Ministerstva spravedlnosti) za nedostatečné zjišťování podmínek pro práci soudů a za její nedostatečnou činnost při předběžném projednávání nároku, nejsou spojeny s žádnou konkrétní otázkou (dovolacím důvodem), tím méně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž se má rozsudek odvolacího soudu rozcházet.
14. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
15. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [tedy pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
16. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
17. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. nad rámec dále řešených otázek věcně projednat, neboť vady, jimiž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
18. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. Uvedené samozřejmě není na překážku tomu, aby v závislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nákladový výrok z důvodu své akcesority sdílel osud výroku o věci samé.
19. Dovolání není v souladu s §237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, dovolací soud uvedl, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Konečně i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i tam označenou prejudikaturu). Uvedený závěr činí dovolací soud s ohledem na případný další průběh řízení, neboť žalobkyní takto předložená otázka se fakticky míjí s právními závěry odvolacího soudu, který vycházel z toho, že posuzované řízení proběhlo v přiměřené době, není dán tzv. odpovědnostní titul a žádné zadostiučinění neposkytl. Neměl proto ani důvod se zabývat v této fázi řízení otázkou potřeby valorizace částek zmiňovaných ve Stanovisku.
20. Odvolací soud se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil ani v otázce posuzování kritéria významu kompenzačního řízení pro poškozeného, když dovodil, že tento význam je zásadně standardní. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021). Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání (a vztahující se právě k charakteru daného řízení) nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
21. Otázkou namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, a to s ohledem na to, že (z dále vylíčených důvodů) přikročil ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
22. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že v posuzovaném řízení soud prvního stupně opakovaně bezúspěšně vyžadoval připojení „přílohového spisu“ (Obvodního soudu pro prahu 10, sp. zn sp. zn. 14 C 50/2005). V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné - na vyřešení právní otázky, zda dočasná nedostupnost přílohového spisu je okolností umocňující (ve prospěch státu) kritérium složitosti věci nebo jde naopak o hledisko jdoucí státu k tíži v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci. Dovolání (jehož přípustnost byla žalobkyní přípustně spojována s odchýlením se odvolacího soudu od Stanoviska) shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud vskutku od ustálené judikatury dovolacího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání přípustně vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k dané otázce nejen přípustné, ale též opodstatněné.
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
26. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. V rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 267/2021, Nejvyšší soud uvedl, že stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Jinak řečeno, všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků na projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování. V rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je tak třeba zohlednit jako průtah i situaci, kdy v řízení nemůže být pokračováno, neboť orgánu, který řízení vede, nebyla poskytnuta jiným státním orgánem součinnost nezbytná pro to, aby v řízení mohlo být pokračováno a věc rozhodnuta. Bližší okolnosti, za nichž byl „přílohový spis“ týkající se prvního posuzovaného řízení v posuzovaném vyžadován a zda jeho včasné nezapůjčení mělo relevantní vliv na délku nyní posuzovaného řízení však odvolací soud nezjišťoval a k nastolené otázce učinil poněkud s nastíněnou judikaturou rozporný závěr, podle něhož „okolnost, že soud musel urgovat předložení přílohového spisu, je sice zmíněna, soud však z ní žádné důsledky pro prodloužení doby řízení nevyvozuje“ (viz odst. 8 rozsudku odvolacího soudu).
28. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.
29. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv. Napadený rozsudek odvolacího soudu je totiž stižen zmatečností, neboť jej vydali soudci, kteří byli pro svůj vztah k věci (ex lege) vyloučeni z jejího projednávání a rozhodování o ní.
30. Skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je zmatečnostním důvodem podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
31. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že o poměr soudce k věci zakládající pochybnosti o jeho nepodjatosti se jedná, měl-li by tentýž soudce projednat žalobu na náhradu nemajetkové újmy nebo škody, která měla být způsobena jeho vlastním postupem v posuzovaném řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 78. 2003, sp. zn. 29 Odo 906/2002, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 1994, sp. zn. Nco 170/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/1994).
32. Odvolací soud se od uvedené judikatury odchýlil, když v nyní projednávané věci rozhodl v témže složení senátu, který opakovaně rozhodoval již v rámci posuzovaného řízení (srov. jeho rozsudek ze dne 13. 3. 2019, č.j. 55 Co 34/2019-115, znovu pak též v rozsudku z 9. 9. 2020, č. j. 55 Co 34/2019-172). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zmíněnou zmatečnostní vadu nemohl z logiky věci sám napravit (srov. přiměřeně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 1984, ve věci De Cubber proti Belgii, stížnost č. 9186/80).
33. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen zčásti na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. V něm je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.).
35. Vzhledem k tomu, že v přítomném sporu rozhodovali soudci, kteří jsou z důvodů výše uvedených pro svůj poměr k věci objektivně vyloučeni z jejího dalšího projednávání a rozhodování, což ve vztahu k rušenému rozhodnutí představuje, slovy zákona, závažnou vadu řízení, postupoval odvolací soud podle §243e odst. 3 o. s. ř. a nařídil, aby v dalším řízení před odvolacím sudem projednal jiný senát Městského soudu v Praze.
36. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuelně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu