ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1589.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1589/2023-259
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaných I) městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, a II) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, o zaplacení 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 88/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 58 Co 322/2022-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 58 Co 322/2022-208, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2022, č. j. 74 C 88/2021-161, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá konstatování porušení svého práva na spravedlivý proces a zaplacení částky 60 000 Kč, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl utrpět v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedeného před Úřadem městské části Praha 6.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 74 C 88/2021-161, konstatoval, že ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměření lhůtě, a to konkrétně v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 5/2014 (výrok I), přičemž v rozsahu, v němž se žalobce po první a druhé žalované domáhal zaplacení částky 60 000 Kč, žalobu zamítl (výrok II). Současně s tím druhé žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III), zatímco žalobci uložil povinnost nahradil náklady řízení vzniklé první žalované a vedlejším účastníkům (výroky IV, V a VI).
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že se žalobce dne 14. 10. 2013 obrátil na městskou část Praha 6 se žádostí vycházející ze zákona č. 106/1999 Sb., v níž požadoval sdělení informací souvisejících s usnesením Rady městské části Praha 6 ze dne 25. 9. 2013, č. 2653/13, které se týkaly samostatné působnosti dotčené městské části. Tyto informace však žalobci v zákonné lhůtě poskytnuty nebyly, když mu je Úřad městské části Praha 6 dne 29. 10. 2013 poskytnout odmítl, načež jeho rozhodnutí bylo potvrzeno Magistrátem hlavního města Prahy ze dne 4. 12. 2013. Žalobce proto dne 8. 1. 2014 podal proti posledně zmíněnému rozhodnutí správní žalobu. Řízení o ní probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 5/2014 a vyústilo v rozhodnutí ze dne 7. 4. 2016, jímž byla zmíněná rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 6 zrušena a věc byla vrácena prvostupňovému správním orgánu k dalšímu řízení. Toto soudní řízení pravomocně skončilo dne 22. 4. 2016 a žalobce poté dne 30. 5. 2016 požadované informace obdržel. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobce v minulosti adresoval městské části Praha 6 v souvislosti s pro něj neuspokojivým průběhem stavebního řízení (týkajícího se domu obývaného jeho matkou) množství žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., a následně tuto městskou část, jakož i Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo vnitra i další státní orgány zahrnul desítkami podnětů, stížností a žádostí souvisejících s jejich agendou, aniž by byl zřejmý význam takového množství podání. S městskou částí Praha 6 žalobce vede též řadu sporů.
4. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou předmětného řízení žalobce předběžně uplatnil dne 10. 6. 2016 u Ministerstva vnitra, které dne 22. 11. 2016 jeho žádost částečně odmítlo a ve zbytku ji postoupilo k vyřízení dotčeným územním samosprávným celkům.
5. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, která organizační složka státu je povolána v řízení za Českou republiku vystupovat, a to z pohledu aplikace §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 2020 (dále též jen „OdpŠk“). Žalobce sice v žalobě uvedl, že touto organizační složkou je Ministerstvo vnitra (svou žalobu proto také původně podal u Obvodního soudu pro Prahu 7, v jehož obvodu tato organizační složka státu sídlí), soud prvního stupně (jemuž zmíněný obvodní soud věc následně postoupil jako soudu místně příslušnému se závěrem, že za stát v řízení přísluší vystupovat Ministerstvu financí) však dospěl k závěru, že příslušnou organizační složkou je jednak Ministerstvo financí (a to v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy související s řízením, jež bylo vedeno před správními orgány), jednak Ministerstvo spravedlnosti (v části týkající se nároku, jehož vznik je odvozován od soudního řízení o správní žalobě). V této souvislosti prvostupňový soud zdůraznil, že předmětem řízení není jediný nárok vycházející z jednoho řízení, nýbrž nároky dva (tj. nárok vycházející z újmy vzniklé v řízení spadajícím do samostatné působnosti územního samosprávného celku na straně jedné a nárok vycházející z újmy, k jejímuž vzniku došlo v rámci soudního řízení správního, tedy v působnosti státu, na straně druhé), pročež není vyloučeno, aby za stát v řízení vystupovaly dvě různé organizační složky. V případě nároku vztahujícího se ke správnímu řízení je dle soudu prvního stupně namístě jednat za stát s Ministerstvem financí, a to v souladu s §6 odst. 3 OdpŠk, zatímco ohledně nároku odvozeného od průběhu soudního řízení je za stát podle §6 odst. 2 písm. a) OdpŠk povoláno vystupovat Ministerstvo spravedlnosti.
6. Co se týče samotného nároku na náhradu nemajetkové újmy, soud prvního stupně po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace ustanovení OdpŠk, jež soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti, a to konkrétně ve vztahu k řízení, které proběhlo před správním soudem. Zdůraznil přitom, že informace, které žalobce u městské části Praha 6 požadoval, se týkaly platů jejích úředníků, a tedy samostatné působnosti této městské části. Z toho plyne, že řízení, jež bylo o jeho žádostech u Úřadu městské části Praha 6 vedeno, jakož i odvolací řízení vedené u Magistrátu hlavního města Prahy, spadalo rovněž do režimu samostatné působnosti. Za újmu, jež měla být žalobci v rámci tohoto řízení vedeného před správními orgány způsobena, tudíž podle §19 OdpŠk odpovídá příslušný územní samosprávný celek, nikoliv stát. Ve vztahu k této části vzneseného nároku tudíž Česká republika není pasivně věcně legitimovaná, pročež soud prvního stupně žalobu vůči první žalované zamítl.
7. O pasivní věcné legitimaci České republiky lze dle prvostupňového soudu uvažovat pouze ve vztahu k řízení, jež bylo vedeno před správním soudem; tedy ve vztahu k druhé žalované. Podmínky vzniku odpovědnosti druhé žalované přitom jsou naplněny. Celková délka řízení vedeného před správním soudem (tj. dva a čtvrt roku) totiž byla nepřiměřená, a to vzhledem ke zjištěnému průtahu, jehož se soud dopustil v době mezi doručením žaloby a nařízením prvního jednání ve věci. Po právní stránce se sice nejednalo o věc zcela jednoduchou, neboť k výkladu zákona č. 106/1999 Sb. se vyjadřoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, současně ji však nelze hodnotit ani jako věc mimořádně složitou. Žalobce svým jednáním k délce tohoto řízení nepřispěl, a to právě na rozdíl od orgánu veřejné moci, který se v jeho průběhu dopustil výše zmíněného průtahu. S poukazem na četnost řízení, která žalobce vede, nicméně soud prvního stupně vyloučil, že by význam posuzovaného řízení pro žalobce byl zvýšený. V této souvislosti zmínil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 6 A 146/2018-83, z něhož mělo vyplynout, že se žalobce dopouští „kverulantského jednání“, neboť městskou část Praha 6 i Magistrát hlavního města Prahy zahrnuje desítkami podnětů, načež u něj dochází k řetězení řízení a k vyvolávání množství soudních řízení, v nichž se domáhá náhrady újmy způsobené státními orgány. Včasné nevyřízení jedné žádosti o informace týkající se odměn úředníků městské části tudíž pro žalobce nemohlo mít zásadní význam. Přiměřenou satisfakcí nemajetkové újmy, kterou žalobce nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěl, je tedy konstatování porušení jeho práva. Vzhledem k tomu, že žalobcův nárok není promlčen, jak druhá žalovaná v řízení nedůvodně namítala, proto soud prvního stupně ve vztahu k ní porušení žalobcova práva konstatoval, zatímco ve zbytku představovaném požadavkem na zaplacení částky 60 000 Kč žalobu rovněž zamítl.
8. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným a vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud přisvědčil jak skutkovým závěrům soudu prvního stupně, tak i jeho závěrům právním. Ztotožnil se přitom s názorem soudu prvního stupně, v souladu s nímž jsou v daném řízení za žalovaný stát povolány vystupovat dvě organizační složky, a to Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti, jakož i s jeho závěrem, že posuzované řízení je třeba rozdělit na dvě části s tím, že ve vztahu ke každé z těchto částí je pasivně věcně legitimován jiný subjekt, přičemž první žalovaná takovým subjektem není. Dále odvolací soud souhlasil i s tím, že v části posuzovaného řízení, která probíhala před správním soudem, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť délku tohoto úseku řízení je vzhledem ke zjištěnému průtahu namístě považovat za nepřiměřenou. Satisfakce za tím způsobenou nemajetkovou újmu, kterou soud prvního stupně žalobci přiznal vůči druhé žalované, přitom přiměřeně odpovídá okolnostem projednávané věci. Žalobce sám se sice na délce řízení negativně nepodílel, význam posuzovaného řízení pro něj je však dle odvolacího soudu nepatrný, a to pro jeho sudičské jednání, když dle svých vlastních tvrzení vedl za posledních deset let na dvacet řízení, což se vymyká procesní aktivitě běžného účastníka. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud v této souvislosti poukázal i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 6 A 146/2018-83, a dodal, že skutečnost, že žalobce vede proti České republice, městské části Praha 6 nebo proti hlavnímu městu Praze velký počet řízení (která jsou dílem skončená a dílem stále probíhají), je mu známa též z jeho vlastní úřední činnosti, konkrétně z rozhodnutí vydaného ve věci vedené pod sp. zn. 14 Co 78/2022, v němž je obsažen výčet desítek řízení o žalobách, které žalobce podal od roku 2019 v souvislosti se svými žádostmi o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v jeho výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
11. Přípustnost podaného dovolání předně dovodil ze skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda lze řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. rozdělit pro účely nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou na dvě samostatná řízení, ke kterým se tak váží dva samostatné nároky na odškodnění zmíněné újmy, jakož i s tím související otázky, jaká organizační složka je v řízení o tomto nároku (těchto nárocích) oprávněna za stát jednat. Závěry, ke kterým odvolací soud při řešení uvedených otázek dospěl a které žalobce považuje za nesprávné (tj. rozdělení posuzovaného řízení na dvě části s tím, že za stát v řízení jednají dvě různé organizační složky státu), jsou dle jeho názoru konkrétně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, v souladu s nimiž je na celé předmětné řízení třeba hledět jako na jeden celek, a to včetně proběhnuvšího řízení před správním soudem, jakož i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015, a dále s usnesením téhož soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, z nichž plyne, že za stát může ohledně téhož nároku jednat jen jedna organizační složka.
12. Od ustálené judikatury dovolacího soudu představované zejména jeho rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 630/2020, se dle žalobcova názoru odvolací soud odchýlil rovněž při řešení otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, resp. Při hodnocení žalobcova jednání jako jednání sudičského (litigiózního). K tomuto závěru totiž odvolací soud dospěl bez tohoto, aby provedl dokazování zaměřené na množství žalobcem vedených sporů v určitém časovém období, na jejich úspěšnost a na důvody podávání těchto žalob. Kromě toho uvedený závěr nelze založit na argumentaci opírající se o řízení, která dosud nebyla ukončena, jak odvolací soud učinil. Pokud odvolací soud v této souvislosti zmínil soudní rozhodnutí, ze kterých své závěry týkající se charakteru žalobcova jednání čerpal, pak jimi řádné dokazování v řízení neprovedl.
13. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. K dovolání se vyjádřila první žalovaná, která vyslovila přesvědčení, že je napadený rozsudek věcně správný s tím, že se odvolací soud při řešení otázek, jež žalobce v dovolání zformuloval, od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce v řízení vznesl dva nároky (oba vůči České republice), z nichž první se týkal správního řízení probíhajícího v režimu samostatné působnosti územního samosprávného celku a druhý navazujícího soudního řízení. Oba tyto nároky je třeba posuzovat samostatně, pročež je namístě, aby za stát v řízení vystupovalo více jeho organizačních složek, a to každá ve vztahu k jednomu z těchto nároků. Stran nároku připadajícího na správní řízení přitom Česká republika není pasivně věcně legitimovaná, a proto zde za stát jedná Ministerstvo financí. K otázce hodnocení žalobcova jednání jako sudičského první žalovaná uvedla výčet řízení, ve kterých žalobce dle jejích informací získaných z rozsudku Městského soudu ze dne 8. 4. 2022, sp. zn. 14 Co 78/2022, vystupoval taktéž v procesním postavení žalobce a jejichž společným jmenovatelem je skutečnost, že informace, za jejichž opožděné poskytnutí žalobce žádal přiznání náhrady nemajetkové újmy, pro něj měly „zanedbatelný až nulový“ význam. Zároveň dodala, že žalobce institut svobodného přístupu k informacím zneužívá. První žalovaná proto závěrem navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
15. Druhá žalovaná ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto po zkonstatování, že dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Žalobcovo dovolání není přípustné v rozsahu směřujícím proti části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích III až VI týkajících se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
21. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky, zda lze řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. rozdělit pro účely nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou na dvě samostatná řízení, ke kterým se váží dva samostatné nároky na odškodnění zmíněné újmy, jakož i otázky, jaká organizační složka je v řízení o tomto nároku oprávněna za stát jednat, a dále otázky týkající se hodnocení žalobcova jednání jako jednání sudičského se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (odstavec 2). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §22 odst. 1 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
27. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
28. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, uvedl, že „z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo ‚občanské právo nebo závazek‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“ (viz bod 66 odůvodnění uvedeného nálezu).
29. Nejvyšší soud na citovaný nález Ústavního soudu posléze reagoval rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněným pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž mimo jiné uvedl, že „nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat §13 odst. 1 větu třetí zákona č. 82/1998 Sb. a posuzovat tak přiměřenost jejich délky“, přičemž uzavřel, že: „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum“.
30. Výše uvedený závěr přitom Ústavní soud přijal právě na podkladě řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., k němuž se vztahuje i nyní posuzovaný nárok dovolatele. V bodě 60 odůvodnění citovaného nálezu k tomu Ústavní soud konkrétně uvedl: „Předmětem správních řízení zahájeným žádostmi stěžovatelů bylo jejich základní právo na informace dle čl. 17 Listiny. V tomto správním řízení, jakož i v navazujících řízeních před správními soudy, měli stěžovatelé právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na tato řízení je přitom třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace.“
31. Z uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tedy plyne závěr, v souladu s nímž otázku přiměřenosti délky řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. je třeba posoudit vždy ve vztahu k celé délce tohoto řízení, nikoliv pouze ve vztahu k té jeho dílčí etapě, jež probíhala buď jen před správními orgány nebo jen před soudem v rámci soudního přezkumu realizovaného ve správním soudnictví. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že dotčené řízení částečně probíhalo před správními orgány v rámci samostatné působnosti územních samosprávných celků, neboť, jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020, i v takovém případě je nutné vyhovět závěru Ústavního soudu, že daná řízení mají být při zhodnocení přiměřenosti jejich délky posuzovaná jako celek.
32. Pakliže se tedy odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při řešení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení a na ni navazující otázky stanovení odpovídajícího zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zjištěným nesprávným úředním postupem ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk omezil pouze na zhodnocení délky a průběhu té jeho fáze, která se váže toliko k řízení vedenému před soudem, zatímco části tohoto řízení, které probíhaly před správními orgány (před i po zmíněném soudním řízení), do tohoto svého závěru nepromítl, nemůže napadené rozhodnutí z pohledu uvedených judikatorních závěrů obstát.
33. Odpověď na otázku, zda, respektive v jakém rozsahu, lze žalobě na odškodnění předmětné nemajetkové újmy vyhovět v situaci, kdy je jinak důvodný nárok uplatněn pouze vůči státu, a nikoliv i vůči příslušnému územnímu samosprávnému celku, který v řízení rozhodoval v rámci své samostatné působnosti, se přitom rovněž podává z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020. V souladu s tímto rozhodnutím totiž v případě nepřiměřené délky řízení, které částečně probíhalo před správními orgány v jejich samostatné působnosti a částečně před soudy, vznikla s tím související újma v důsledku působení několika škůdců (územních samosprávných celků a státu). V návaznosti na tuto skutečnost pak Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí dále uvedl, že jelikož zákon č. 82/1998 Sb. pro případ plurality škůdců nenabízí zvláštní řešení, je třeba odpovědnost územních samosprávných celků a státu v tomto případě posoudit dle obecných pravidel (§2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Použitelnost odkazovaného §2915 o. z. na daný případ odpovědnosti (ve spojení s §26 OdpŠk) ostatně připouští i odborná literatura (srov. IŠTVÁNEK, František, SIMON, Pavel a KORBEL, František. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář . 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 225-226, ISBN 978-80-7598-854-6). Ani tento závěr ustálené judikatury dovolacího soudu však napadené rozhodnutí nezohledňuje, pročež je právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
34. Podle §6 OdpŠk, ve znění účinném do 31. 3. 2020 (viz přechodné ustanovení čl. III zákona č. 118/2020 Sb., jakož i skutečnost, že řízení v této věci bylo zahájeno dne 24. 4. 2017), ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (odstavec 1). Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odstavec 2). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí (odstavec 3). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo na základě mezinárodní smlouvy orgánem dohledu nad finančním trhem jiného členského státu Evropské unie nebo došlo-li u České národní banky nebo tohoto orgánu dohledu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát Česká národní banka (odstavec 4).
35. Soudní judikatura dovodila, že v případě, kdy je proti státu uplatňován pouze jediný nárok, a to i v případě, že k jeho vzniku došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může za stát v řízení jednat jen jedna organizační složka státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012). Pokud je však žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), účast více různých organizačních složek státu v řízení již vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 665/2017).
36. Přestože v nyní posuzované věci řízení probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy, situace, v níž by za žalovanou mělo jednat více organizačních složek, nenastává. Je tomu tak nejen proto, že předmětem tohoto řízení je pouze jeden nárok, ale i proto, že posuzované řízení před správními orgány spadalo do samostatné působnosti územních samosprávných celků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1646/2019). Odpovědnost za délku této části řízení tudíž nesou územní samosprávné celky. Naopak za délku řízení probíhající před soudy odpovídá Česká republika, za níž je ohledně tohoto nároku příslušné podle citovaného §6 odst. 1, 2 písm. a) OdpŠk jednat pouze Ministerstvo spravedlnosti (srov. též závěr vyslovený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1297/2020). Skutečnost, že žalobce žádný požadavek vůči územnímu samosprávnému celku v tomto řízení nevznáší, nýbrž žaluje samotný stát, přitom na uvedeném závěru nic nemění. I nadále se jedná o jeden nárok s tím, že otázku, v jakém rozsahu může být žaloba úspěšná, směřuje-li jen vůči jednomu ze škůdců, kterým je stát jednající prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, je, jak již bylo uvedeno shora, třeba vyřešit postupem podle §2915 o. z. Závěr soudů obou stupňů, podle kterého ve vztahu k části předmětu řízení týkající se té fáze posuzovaného řízení, jež probíhala před správními orgány, vystupuje v tomto řízení za stát Ministerstvo financí, proto není správný.
37. Úvaha soudů nižších stupňů o tom, že pokud poškozený vede větší množství sporů (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, je správná a souladná s dlouhodobě zastávaným názorem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Pro účely výrazné úpravy hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] odůvodněné závěrem, že se poškozený uchyluje též k sudičskému (litigióznímu) jednání, tedy při úpravě, ke které v napadeném rozsudku přistoupil ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud, však nelze pouze s touto úvahou vystačit, není-li současně doprovázena zjištěními o tom, že poškozený podával mimořádně vysoký počet žalob (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období), z nichž většina byla neúspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, nebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). Na takovém zjištění však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) svůj závěr nezaložil, omezil-li se jen na výčet spisových značek, pod nimiž jsou řízení iniciovaná žalobcem u Městského soudu v Praze vedena, přičemž nejenže se nezabýval tím, zda se jednalo o řízení pro žalobce úspěšná či neúspěšná, ale nadto mezi tato řízení zahrnul i ta, která dosud ani pravomocně skončena nebyla. Rovněž i v tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
38. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak žalobce v dovolání namítl a jak současně vyplývá i z napadeného rozhodnutí, zjištění o tom, že žalobce se účastní většího množství soudních řízení, odvolací soud učinil jednak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 6 A 146/2018-83, jednak z rozsudku téhož soudu ze dne 8. 4. 2022, sp. zn. 14 Co 78/2022. Přestože na první ze zmíněných rozsudků odvolací soud poukázal v souvislosti se zjištěními soudu prvního stupně, která jako správná převzal a z nichž vycházel, z obsahu protokolů o jednáních, jež se před soudem prvního stupně konala ve dnech 1. 6. 2022 a 29. 6. 2022 (viz č. l. 148 až 149 spisu a č. l. 158 až 160 spisu), neplyne, že by soud prvního stupně důkaz tímto rozhodnutím skutečně podle §129 odst. 1 o. s. ř. provedl. Takové dokazování pak neprovedl ani odvolací soud, jak se podává z přepisu zvukového záznamu z jednání, které se před tímto soudem konalo dne 1. 12. 2022. Z téhož přepisu se současně podává, že dokazování nebylo provedeno ani druhým ze zmíněných rozhodnutí, z něhož poprvé vycházel až odvolací soud. V této souvislosti je nicméně na místě poukázat na znění §121 o. s. ř., podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce. Skutečnosti, které jsou známy soudu z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety), tedy dokazovány být nemusí. Pro takový případ však platí, že účastníkům řízení musí být v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí umožněno, aby se k těmto skutečnostem v průběhu řízení vyjádřili s tím, že jim musí být poskytnut prostor k tomu, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3060/2021). Žádný údaj o tom, že by soud prvního stupně, potažmo odvolací soud ve vztahu k předmětným rozhodnutím takovouto možnost účastníkům poskytl, a to tím, že by jim v průběhu řízení zpřístupnil informaci, že z těchto rozhodnutí bude při posuzování dané věci vycházet, však z výše zmíněných protokolů, resp. z přepisu zvukového záznamu pořízeného z jednání odvolacího soudu rovněž neplyne. Účastníkům řízení tak byla odňata možnost se k těmto skutečnostem vyjádřit, čímž odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
39. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oba rozsudky byly zrušeny i v rozsahu, v němž se týkaly již vysloveného konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 o. s. ř., pročež podle §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se dovolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
40. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu