ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1612.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1612/2023-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Renatou Michálkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 286 650 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 71/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 55 Co 387/2022-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 286 650 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v určení falešného výdejního dokladu jako pravého v trestním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. 31 C 71/2020-218, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2022, č. j. 31 C 71/2020-257, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 286 650 Kč (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V rozsahu, ve kterém žalobce napadl nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce ve vztahu k této otázce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobce v tomto směru pouze v úvodu dovolání uvedl, že odvolací soud pochybil ve svých závěrech „při řešení otázky hmotného a procesního práva, která doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by však dále uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání pro danou právní otázku považuje za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.)“.
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.
Pokud žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Popřípadě, měl-li žalobce za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
V posuzovaném případě tak vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro konkrétní dovolací důvod za splněný.
Jestliže obstál jeden důvod, na kterém odvolací soud zamítnutí žaloby založil (promlčení uplatněných nároků), nemůže žádná další námitka (zda může soud bez náležitého odůvodnění zamítnout návrh účastníka na poskytnutí tzv. koncentrační lhůty ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. pro doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů za situace, kdy o ní účastník požádá) přípustnost podle §237 o. s. ř. založit, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu