ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1678.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1678/2023-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 614/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 72 Co 298/2021-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím jednak v nevydání akčního plánu podle §7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, obsahujícího přehled krátkodobých opatření k ochraně ovzduší pro území ostravského městského obvodu Radvanice a Bartovice, a to v době od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012, kdy zmíněný zákon pozbyl účinnosti (žalobce v této souvislosti požadoval zaplatit částku 770 000 Kč s příslušenstvím), a jednak nevydáním programu zlepšování kvality ovzduší podle §9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, pro aglomeraci Ostrava, Karviná a Frýdek-Místek, a to v době od 1. 9. 2012 do 23. 2. 2015 (v souvislosti s tím se žalobce domáhal zbývající částky 230 000 Kč s příslušenstvím).
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 15 C 614/2015-305, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním.
Nejvyšší soud o žalobcově dovolání poprvé rozhodl usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 1749/2022-367, jímž toto dovolání odmítl. Ústavní soud však uvedené rozhodnutí dovolacího soudu nálezem ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 233/23, zrušil.
Nejvyšší soud poté podané dovolání znovu posoudil, a to i s přihlédnutím k závěrům vysloveným v uvedeném nálezu Ústavního soudu, načež podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, toto dovolání odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Závěr o tom, že nárok na zaplacení požadované částky 1 000 000 Kč nelze žalobci přiznat z titulu porušení práva Evropské unie, na něž žalobce v průběhu řízení poukazoval a které mělo dle jeho názoru spočívat vedle nepřijetí příslušných opatření směřujících k dosažení podlimitních hodnot znečisťujících látek v ovzduší v co možná nejkratší době i v dlouhodobém překračování těchto limitů, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil tím, že a) k porušení unijního práva nedošlo, b) mezi tvrzeným porušením unijního práva a údajnou újmou žalobce není dán vztah příčinné souvislosti a c) jednotlivcům dle závěrů plynoucích z judikatury Soudního dvora Evropské unie v daném případě nesvědčí právo na náhradu zmíněné nemajetkové újmy, nýbrž jim svědčí právo domáhat se vypracování akčních plánů, resp. programů zlepšení kvality ovzduší, čehož se ostatně žalobce v řízeních vedených před správním soudy též v minulosti domáhal (viz body 59 až 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 13 až 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stejně jako závěry odvolacího soudu zmíněné pod písmeny a) a b), tak i poslední závěr označený písmenem c) o absenci nároku na požadované zadostiučinění, podrobil žalobce ve svém dovolání kritice (přičemž současně žádal položit Soudnímu dvoru Evropské unie s tím související předběžnou otázku), jak však patrno z obsahu částí II až IV tohoto dovolání, ve vztahu k tomuto poslednímu závěru žalobce žádný konkrétní důvod přípustnosti podaného mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. v dovolání nevymezil.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z §237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
V části týkající se závěru odvolacího soudu o neexistenci žalobcova nároku na požadované finanční zadostiučinění, který by bylo možné odvozovat od jím tvrzeného porušení práva Evropské unie, tedy žalobcovo dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Otázka, zda je žalobcův nárok na zaplacení částky 770 000 Kč s prodlením promlčen za situace, kdy se vedle porušení povinnosti plynoucí pro žalovanou ze zákona č. 86/2002 Sb., tedy povinnosti, k níž se tento nárok váže a která byla zrušena ke dni 31. 8. 2012, kdy uvedený zákon pozbyl účinnosti, jedná dle žalobcova přesvědčení souběžně i o trvající a soustavné porušení práva Evropské unie, tj. otázka, která dle žalobce dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Zabýval-li se odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) tím, po jak dlouhou dobu trvala povinnost plynoucí pro žalovanou z vnitrostátní právní úpravy obsažené ve zmíněném zákoně a kdy se žalobce o vzniku nemajetkové újmy, jež mu měla být porušením této povinnosti způsobena, dozvěděl, načež tyto své závěry následně promítl do právního závěru o promlčení dotčené části nároku pro marné uplynutí promlčecí lhůty upravené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), především se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního (unijního) práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle OdpŠk, a odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zmíněného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, publikovaný pod č. 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 880/2019). Pakliže tedy žalobce v dovolání řádně nezpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že v souvislosti s tvrzeným trvajícím porušením práva Evropské unie mu žádný nárok na náhradu nemajetkové újmy nesvědčí – viz výše (pročež lze za této situace o tomto nároku nyní uvažovat pouze v intencích vnitrostátní právní úpravy vtělené do OdpŠk, a to ve vztahu k porušení povinnosti plynoucí z vnitrostátního právního řádu, jež zanikla dne 31. 8. 2012), by se tak ani případné odlišné řešení v dovolání formulované otázky (jež má dle žalobce směřovat k závěru o existenci jeho dosud nepromlčeného nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozeného právě od trvajícího porušení komunitárního práva) nemohlo v jeho poměrech nikterak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Ani z otázky, zda nesprávný úřední postup spočívající v porušování povinnosti příslušných orgánů státu vydat akční plány a programy zlepšování kvality ovzduší může způsobit poškozenému nemajetkovou újmu jen tehdy, pokud by stát v dané oblasti žádným způsobem nezasáhl, anebo i tehdy, když stát nepřijme taková opatření, která by v krátké době vedla ke snížení znečištění ovzduší alespoň na úroveň imisních limitů, nelze přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit. Kromě toho, že žalobce ve vztahu k této otázce vymezil důvod přípustnosti dovolání způsobem, jenž se nachází na samé hranici projednatelnosti tohoto opravného prostředku, uvedl-li nejen to, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, ale alternativně i to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (v blíže nespecifikované „obecné“ rovině) od ustálené judikatury dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu na kritizovaném závěru, že by vztah příčinné souvislosti vylučovala jakákoliv zmíněná aktivita státu, výlučně nespočívá (odvolací soud na tomto řešení dané otázky své rozhodnutí výlučně nezaložil). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, je totiž patrné, že závěr o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem příslušného orgánu a tvrzenou újmou je rovněž odůvodněn zjištěním, v souladu s nímž v období, ke kterému se zbývající nárok žalobce na zaplacení částky 230 000 Kč vztahuje (tj. v době ode dne 1. 9. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 201/2012 Sb., jenž povinnost, od jejíhož nedodržení žalobce nárok dle OdpŠk na zaplacení částky 230 000 Kč odvozuje, žalované uložil, do dne 23. 2. 2015, tedy pouze po dobu následujícího dva a půl roku od vzniku předmětné povinnosti), platila právě taková opatření příslušných orgánů, která funkci tehdy chybějícího programu zlepšování kvality ovzduší ve smyslu uvedeného zákona (spočívající v dosažení imisních limitů v co nejkratší možné době) zcela naplnila, když stát jejich prostřednictvím potřebná opatření vedoucí ke zlepšení kvality ovzduší realizoval (viz body 47 až 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž není ani ve vztahu k této otázce dána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené závěry týkající se žalobcova nároku vycházejícího z tvrzeného porušení komunitárního práva, jakož i promlčení části zažalovaného nároku a absence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou v případě zbývající části tohoto nároku současně odůvodňují závěr, že ani ve vztahu ke zbývajícím dvěma v dovolání formulovaným právním otázkám, jež dle žalobcova názoru dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny (tedy k otázce, zda do vlastního nesprávného úředního postupu státu je namístě zahrnout i dlouhodobé – 11 let trvající – nedosažení výsledku definovaného komunitárním právem a spočívajícího ve snížení znečištění ovzduší pod hodnotu imisních limitů v co možná nejkratší době, a dále k otázce aplikace vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se žalobce domáhá), není přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dána. I v tomto případě totiž platí, že jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (viz již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu