ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1810.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1810/2023-658
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. Z. , zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. R., zastoupeného Mgr. Evou Nouzovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o zaplacení 937 496,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 334/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 17 Co 317/2022-640, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 17 Co 317/2022-640, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2015 (ve znění doplnění ze dne 12. 5. 2016) domáhala po žalované zaplacení částky 959 182 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem exekutora JUDr. Martina Růžičky (tj. vedlejšího účastníka na straně žalované) spočívajícím v tom, že vedlejší účastník porušil svou zákonnou povinnost postupovat v exekuci rychle a účelně, a dbát ochrany práv účastníků exekučního řízení, neboť vedlejší účastník v exekuci vedené ve prospěch žalobkyně coby oprávněné nezřídil včas (tj. bezodkladně po 1. 11. 2009) exekutorské zástavní právo na nemovitosti povinného J. K. Kdyby tak vedlejší účastník učinil, pohledávka žalobkyně by byla zajištěna jako druhá v pořadí (tj. před věřiteli M. K. a R. Z., kterým exekutorské zástavní právo k daným nemovitostem svědčilo od 20. 4. 2010). Navíc v důsledku pozdního zřízení exekutorského zástavního práva žalobkyně nemohla uplatnit právo na přednostní uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení jako pohledávky zajištěné, přičemž pokud by vedlejší účastník postupoval ve věci řádně a včas (tzn. v roce 2009) zřídil exekutorské zástavní právo, žalobkyně by v pořadí zajištěných věřitelů byla uspokojena jako druhá v pořadí, tedy před oběma uvedenými zajištěnými věřiteli, a částku odpovídající přihlášené pohledávce v insolvenčním řízení by s největší pravděpodobností získala. Podáním doručeným soudu dne 29. 11. 2017 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 21 685,78 Kč v návaznosti na to, že jí uvedená částka byla uhrazena na základě rozvrhového usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2017, tj. její pohledávka vůči dlužníku J. K. byla v daném rozsahu částečně uspokojena v rámci (původního) insolvenčního řízení zahájeného u Krajského soudu v Brně dne 18. 5. 2012 pod sp. zn. KSBR 30 INS 12016/2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, zastavil řízení co do částky 21 685,78 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 111 960 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), že je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů odvolacího řízení 24 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Evy Nouzové, advokátky (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, doplnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, o výrok: Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. potvrzuje.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2014/2020-405, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, ve výrocích II., III. a IV., a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení se závěrem, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle §46 odst. 1, ve spojení s §69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že soudní exekutor (stát) odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo.
6. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 201 075,60 Kč (výrok III).
7. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně se dne 14. 11. 2014 obrátila na žalovanou se žádostí na náhradu škody ve výši 1 004 339,40 Kč z důvodů uvedených v žalobě. Žalovaná žádosti nevyhověla. Povinnému (J. K.) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 598 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 3. 2009, byla nařízena exekuce podle vykonatelného platebního rozkazu, přičemž provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník, který dne 24. 6. 2009 vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí povinného. Ke dni 19. 3. 2009 již bylo zapsáno zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky, a. s. ve výši 400 000 Kč a soudcovské zástavní právo k pohledávce ve výši 49 602 Kč ve prospěch České republiky – Okresní správy sociálního zabezpečení a dále několik exekučních příkazů. Usnesením vedlejšího účastníka ze dne 9. 12. 2009 byla nařízena dražba nemovitostí povinného ve prospěch oprávněného GEOSTAV s. r. o. na 19. 1. 2010 (v rámci exekučního řízení sp. zn. 77 Ex 6948/08, o částku cca 99 000 Kč). Při dražbě nemovitosti konané dne 19. 1. 2010 u vedlejšího účastníka neučinil nikdo nejnižší podání, které bylo stanoveno ve výši 1 400 000 Kč, nikým nebyla složena ani dražební jistota, pročež dražební jednání bylo zastaveno. Vedlejší účastník nařídil opakovanou dražbu nemovitostí povinného na 1. 7. 2010, přičemž výsledná cena dražených nemovitostí činila 2 100 000 Kč a nejnižší podání bylo stanoveno ve výši 1 000 050 Kč. Vedlejší účastník dále nařídil dražební rok na 19. 10. 2010 a na 1. 12. 2010. Uvedené opakované dražby se nekonaly z důvodu, že povinný vždy podal návrh na zahájení insolvenčního řízení proti své osobě. Z vyhlášky Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010 bylo zjištěno, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci povinného, které bylo vedlejšímu účastníku doručeno 8. 6. 2010. Exekučním příkazem vedlejšího účastníka č. j. 77 EX 3876/09-18, který nabyl právní moci 3. 8. 2012, byl nařízen výkon exekučního titulu, tj. platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 23. 1. 2009, proti povinnému ve prospěch žalobkyně na částku 598 000 Kč s příslušenstvím, a to zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného. Z přihlášky žalobkyně do insolvenčního řízení proti J. K. soud zjistil, že žalobkyně dne 4. 1. 2013 přihlásila svou pohledávku ve výši 961 361,40 Kč jako vykonatelnou z titulu usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 12 Nc 7093/2009 a zajištěnou majetkem dlužníka (J. K.). Vykonatelná pohledávka žalobkyně byla popřena co do pořadí, tj. bylo popřeno právo na uspokojení ze zajištění. V rámci insolvenčního řízení bylo přihlášeno celkem sedm zajištěných věřitelů z titulu zástavního práva k nemovitostem dlužníka (včetně žalobkyně), přičemž před žalobkyní vzniklo zajištění Hypoteční bance, a. s. podle zástavní smlouvy k nemovitosti ze dne 7. 3. 2011, K. podle exekutorského zástavního práva ze dne 2. 3. 2012, České republice z titulu soudcovského zástavního práva ze dne 9. 3. 2012 a 6. 10. 2008, K. podle exekutorského zástavního práva ze dne 20. 4. 2010 a Z. podle exekutorského zástavního práva ze dne 20. 4. 2010. Žalobkyni vzniklo zajištění z titulu exekutorského zástavního práva dne 20. 7. 2012. Krajský soud v Brně udělil insolvenčnímu správci souhlas k tomu, aby vydal výtěžek zpeněžení uvedeným věřitelům, ve vztahu k jejichž pohledávkám vzniklo zajištění před zajištěním pohledávky žalobkyně. K uspokojení dluhů povinného připadla částka 70 285,10 Kč, z čehož žalobkyni byla určena částka ve výši 21 685,78 Kč ze zjištěné pohledávky ve výši 961 314 Kč, což odpovídá přibližně 2,26 %. Přípisem ze dne 31. 5. 2013 vyzval právní zástupce žalobkyně vedlejšího účastníka k náhradě škody způsobené nesprávným postupem. Přípisem ze dne 24. 6. 2013 právní zástupce vedlejšího účastníka sdělil, že si není vědom žádného pochybení ve vztahu k žalobkyni. Nahlédnutím do Insolvenčního rejstříku soud prvního stupně zjistil, že ve vztahu k povinnému J. K. bylo zahájeno nové insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 20915/2021, a to na základě insolvenčního návrhu J. K. a jeho manželky ze dne 15. 11. 2021, kde je jako jeden z věřitelů uvedena zdejší žalobkyně s pohledávkou ve výši 1 336 627 Kč. Dne 17. 12. 2021 bylo povoleno oddlužení. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 939 628,22 Kč. Ze zprávy o přezkumu ze dne 16. 3. 2022 pak soud zjistil, že dle distribučního schématu splátkového kalendáře pro nezajištěné věřitele se u zdejší žalobkyně počítá s podílem uspokojení 42,38 %. Usnesením KS ze dne 22. 4. 2022, č. j. KSBR 27 INS 20915/2021-B-6, bylo schváleno oddlužení J. K. a jeho manželky plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
8. Soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka, vznik újmy na straně žalobkyně a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Absence již jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. Veden uvedeným principem soud zkoumal naplnění odpovědnostního předpokladu představovaného vznikem škody, neboť i u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O vznik škody na straně poškozeného, resp. nárok proti státu, nejde tam, kde poškozený jako věřitel má právo vůči svému primárnímu dlužníku na uspokojení pohledávky. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak žalobkyni tíží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla a v jaké výši. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, škoda musí existovat v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Z provedeného dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že proti k povinnému J. K. bylo zahájeno nové insolvenční řízení vedené u KS pod sp. zn. KSBR 27 INS 20915/2021, a to na základě insolvenčního návrhu J. K. a jeho manželky ze dne 15. 11. 2021, kde je jako jeden z věřitelů uvedena zdejší žalobkyně s pohledávkou ve výši 1 336 627 Kč. Dne 17. 12. 2021 bylo povoleno oddlužení. Dle zprávy o přezkumu ze dne 16. 3. 2022 se u zdejší žalobkyně počítá s podílem uspokojení 42,38 %. Usnesením KS ze dne 22. 4. 2022, č. j. KSBR 27 INS 20915/2021-B-6, bylo schváleno oddlužení J. K. a jeho manželky plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 939 628,22 Kč, přičemž se jedná o pohledávku, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení vedlejším účastníkem, které je předmětem přezkumu v nadepsaném řízení, a z něhož měla žalobkyni vzniknout škoda. Žalobkyně se tedy v současné době domáhá uspokojení své pohledávky jednak ve zmíněném insolvenčním řízení proti povinnému K. coby primárnímu dlužníkovi, a jednak coby náhrady škody proti státu. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace probíhajícího insolvenčního řízení (oddlužení) povinného K., je tak uplatnění práva na náhradu škody vůči státu předčasné, neboť státem odškodnitelná majetková újma (coby důsledek tvrzeného nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka) dosud žalobkyni nevznikla, resp. ani není zřejmé, zda příp. v jaké výši škoda vznikne. Na uvedeném závěru o předčasnosti žaloby nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobkyně, že je zřejmé, že její pohledávka nebude v oddlužení J. K. uspokojena v plném rozsahu.
9. Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady řízení nepřiznávají (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o tom, že se žalované ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a po stránce právní se rovněž přihlásil k závěrům učiněným soudem prvního stupně. Konstatoval, že škoda dosud nevznikla, resp. není zřejmé, v jaké výši případně vznikne. Náhrada škody proti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. není koncipována tak, že ji stát uspokojí přímo místo skutečného dlužníka. Odvolací soud uvedl, že v daném případě má žalobkyně stále právo na plnění vůči primárnímu dlužníkovi a stát vystupuje v takovém vztahu až jako poslední, když není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 nebo jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2601/2010. V projednávané věci je při schváleném oddlužení v rámci dalšího insolvenčního řízení plněno ze strany povinného J. K. ve prospěch žalobkyně. Dle předběžného výpočtu insolvenčního soudu by se tímto způsobem při splnění všech podmínek oddlužení mělo žalobkyni dostat ještě 107 700,20 Kč na splnění původního dluhu. Odvolací soud za této situace konstatoval, že jednání vedlejšího účastníka sice naplňuje znaky nesprávného úředního postupu, ale ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ani ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu není dosud známa výše škody, která měla v důsledku jednání soudního exekutora žalobkyni skutečně vzniknout. Není přitom rozhodující skutečnost, že dluh povinného J. K. vůči žalobkyni nebude pravděpodobně zcela uhrazen. Nad rámec uvedeného upozornil, že nemovitosti dlužníka byly v původním insolvenčním řízení prodány za 800 000 Kč, a i pokud by se žalobkyně stala zajištěným věřitelem nebyl by její nárok pro dříve nařízená zástavní práva k nemovitostem (i bez posledních Z. a K. ze dne 20. 4. 2010) plně uspokojen, neboť jen ty první v pořadí (Hypoteční banky a státu) představovaly více jak 500 000 Kč. Napadený rozsudek soudu prvního stupně z uvedených důvodů ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu dovoláním.
10. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného práva, „zda v tomto konkrétním případě je nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora závislý na nároku žalobkyně vůči jejímu primárnímu dlužníkovi za situace, kdy zaviněním soudního exekutora v konkurzu vedeném dříve na majetek primárního dlužníka nemohla být uspokojena podstatná (nadpoloviční) část pohledávky žalobkyně za jejím primárním dlužníkem, když byla pochybením soudního exekutora v tomto konkurzu pokládána za nezajištěného věřitele, neboť vedlejší účastník na straně žalované pozdě zřídil exekutorské zástavní právo k nemovitému majetku primárního dlužníka“, která dle ní dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
11. Dovolatelka má za to, že právní názor soudů obou stupňů ohledně předčasnosti žaloby je nesprávný. Z dosavadních výsledků řízení je totiž zřejmé, že žalobkyni škoda již vznikla a její výše je objektivně zjistitelná, neboť škoda, kterou žalobkyni vedlejší účastník pozdním zřízením exekutorského zástavního práva způsobil, spočívá v rozdílu mezi částkou, kterou by žalobkyně v „původním“ insolvenčním řízení (sp. zn. KSBR 30 INS 12016/2012) obdržela, kdyby byla v postavení zajištěného věřitele z titulu včas (tj. neprodleně po účinnosti zákona č. 286/2009 Sb.) zřízeného exekutorského zástavního práva vedlejším účastníkem, a částkou 21 685,78 Kč, kterou žalobkyně jako nezajištěný věřitel z výtěžku prodeje nemovitostí povinného skutečně obdržela. Tato škoda dle dovolatelky nemůže být napravena, resp. nahrazena tím, že se jako nezajištěný věřitel domáhá v aktuálně vedeném insolvenčním řízení vůči jejímu primárnímu dlužníku uspokojení své pohledávky, které co do výše, bude vzhledem k nemajetnosti dlužníka a jeho ekonomické neproduktivitě zcela marginální, jelikož dlužník je příjemcem toliko starobního důchodu. Dle názoru dovolatelky je existující nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka zcela nezávislý na aktuálním insolvenčním řízení dlužníka (jeho oddlužení) a na nároku žalobkyně na úhradu dlužné pohledávky vůči jejímu primárnímu dlužníku, a to co do té části pohledávky, která jí měla být jako nezajištěnému věřiteli uhrazena z výtěžku zpeněžení nemovitého majetku jejího primárního dlužníka v původním insolvenčním řízení (v konkurzu).
12. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření konstatoval, že pokud svědčí žalobkyni v době rozhodování soudu právo vůči jejímu dlužníku, které může uplatnit, resp. uspokojit, nevznikl jí dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Uvedl, že pro odpovědnost státu za škodu způsobenou soudním exekutorem za nesprávný úřední postup je relevantní, zda se žalobkyně nyní (v době rozhodování soudu) může uspokojit na primárním dlužníku či nikoliv. Vzhledem k tomu, že primární dlužník stále splácí svůj dluh vůči žalobkyni prostřednictvím insolvenčního řízení (oddlužení), není podmínka odpovědnosti státu naplněna, bez ohledu na to, že v předmětné věci bylo již jednou vedeno insolvenční řízení (konkurz), v rámci kterého došlo k částečnému uspokojení žalobkyně. Vedlejší účastník se plně ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o předčasnosti žaloby, který plně odpovídá ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013). Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto a vedlejšímu účastníkovi byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolatelka výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Ve zbylé části dovolací soud posuzoval již jen dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
19. Dovolání je sice podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický.
20. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky týkající se zjištění stavu nedobytelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi jakožto podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu jakožto posledním dlužníkovi, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
23. Podle §2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.
24. Podle §3 písm. a), b), c) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. Dle §4 OdpŠk se pak za výkon státní správy podle §3 považují mj. také úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Činnost soudního exekutora, případně jeho zástupce, se považuje za úřední postup.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky (její vymahatelnosti) způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm uvedenou pasáž o teorii tzv. adekvátní příčinné souvislosti.
27. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka na straně žalované je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla žalobkyni škoda, resp. není zřejmé, v jaké výši případně vznikne. Žalobkyně má totiž stále právo na plnění vůči primárnímu dlužníkovi a stát vystupuje v takovém vztahu až jako poslední dlužník, když není možno dosáhnout plnění vůči dlužníku primárnímu, jelikož v projednávané věci je při schválení oddlužení stále plněno v rámci dalšího insolvenčního řízení ze strany povinného J. K. ve prospěch žalobkyně, přičemž není rozhodující, že dluh povinného J. K. vůči žalobkyni nebude pravděpodobně zcela uhrazen.
28. Pro založení odpovědnosti státu za škodu musí být postaveno najisto, že ke vzniku škody došlo. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobkyni leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, nebo ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, případně usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, aj.).
29. Odvolací soud se však důsledně nezabýval otázkou reálné vymahatelnosti pohledávky žalobkyně za primárním dlužníkem (J. K.), tzn., zdali a v jaké výši měla žalobkyně reálnou možnost získat plnění z pohledávky od primárního dlužníka J. K. Vyšel pouze z toho, že částka, která byla pro žalobkyni vymožena v původním insolvenčním řízení (KSBR 30 INS 12016/2012) činí 21 685,78 Kč, a že částka, která patrně bude pro žalobkyni vymožena v nynějším insolvenčním řízení (KSBR 27 INS 20915/2021), tj. při splnění schváleného oddlužení, představuje částku 107 700,20 Kč. Z uvedeného se ovšem nenabízí žádný reálný předpoklad pro závěr, že by žalobkyně, nebýt nesprávného úředního postupu soudního exekutora (vedlejšího účastníka na straně žalované), nevymohla již v původním insolvenčním řízení od primárního dlužníka díky exekutorskému zástavnímu právu více (např. o částku, kterou obdrželi zástavní věřitelé Z. a K.), než kolik obdržela či ještě obdrží v původním i nynějším insolvenčním řízení. Z jiného pohledu vzato, není zřejmé, jakou částku by v nynějším insolvenčním řízení musela žalobkyně obdržet, aby jí alespoň částečně byla kompenzována částka, kterou v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora neobdržela v původním insolvenčním řízení, a zda vymožení takové částky v nynějším insolvenčním řízení je vůbec reálné.
30. Ze skutkových zjištění vyplývá, že již v původním insolvenčním řízení měla žalobkyně přihlášenou zajištěnou pohledávku ve výši 961 361,40 Kč, odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však nezabýval tím, jaký by byl výnos žalobkyně z původního insolvenčního řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudního exekutora, a jaký by tak byl zůstatek její neuspokojené pohledávky aktuálně vymáhané v nynějším insolvenčním řízení, a dále, zda je v nynějším insolvenčním řízení reálně očekávatelný výnos, který by alespoň částečně žalobkyni „kompenzoval“ plnění, kterého se jí nedostalo v původním insolvenčním řízení v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora, anebo zda tento bude pouze výnosem navíc, který uspokojí pouze další část její pohledávky, která by ji jako neuspokojená zbývala, ať by k nesprávnému úřednímu postupu došlo či nikoliv. Žalobu tak nelze považovat za předčasnou, a to v rozsahu původně nevymožené (v důsledku nesprávného úředního postupu) částky, v jakém bude možno učinit odůvodněný závěr, že nelze reálně očekávat uspokojení v nynějším insolvenčním řízení.
31. Shrnuto, lze přisvědčit obecné podstatě dovolatelčiny argumentace, že škoda, kterou žalobkyni vedlejší účastník pozdním zřízením exekutorského zástavního práva způsobil (způsobil-li ji), by spočívala v rozdílu mezi částkou, kterou by žalobkyně v „původním“ insolvenčním řízení velmi pravděpodobně obdržela, kdyby byla v postavení zajištěného věřitele díky včasnému zřízení exekutorského zástavního práva, a částkou, kterou žalobkyně jako nezajištěný věřitel z výtěžku prodeje nemovitostí povinného skutečně v „původním“ insolvenčním řízení obdržela. Tuto předpokládanou (potenciální) škodu spolu se zbývající neuspokojenou pohledávkou (která by tak jako tak žalobkyni jako oprávněné zůstala, i kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo) měly soudy ve svých úvahách přenést do druhého insolvenčního řízení, a opět vymahatelnost plnění z pohledávky od primárního dlužníka podrobit pokračujícímu zkoumání, zda lze reálně očekávat její uspokojení v poměrech tohoto dalšího insolvenčního řízení. Tedy, zda lze reálně očekávat uspokojení žalobkyně jako věřitelky ve větším rozsahu, než by odpovídalo právě a jen zbývající (i kdyby nesprávného úředního postupu nebylo) neuspokojené pohledávce, neboť jen tímto algoritmem lze dojít až na místo (bráno z pohledu státu jako posledního dlužníka), kde lze uvažovat o tom, že škoda v důsledku nesprávného úředního postupu ještě nevznikla, resp. nelze ještě určit v jakém rozsahu. Tyto úvahy měly předcházet úvahám o předčasnosti žaloby. Pokud tento postup soudy nezvolily, je již zde jejich právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
32. Závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby by jistě platil, pokud by v původním insolvenčním řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudního exekutora, žalobkyně mohla obdržet plnění pokrývající celou její zjištěnou pohledávku a v nynějším insolvenčním řízení by existoval reálný předpoklad (s ohledem na existující majetek či očekávatelný příjem), že by žalobkyně mohla očekávat uspokojení své pohledávky v této výši či alespoň v její podstatné části. Tomu ovšem zatím skutková zjištění ani částečně nenasvědčují a ani odvolací soud takovou úvahu neučinil. Naopak, pokud by bylo zřejmé, že i při očekávaném výnosu ze schváleného oddlužení se žalobkyni tak jako tak nedostane plnění, které by obdržela nebýt nesprávného úředního postupu, nelze žalobu (v rozsahu tohoto neobdrženého plnění) považovat za předčasnou. Samozřejmě nelze vyloučit, že v konkurenci ostatních věřitelů může mít vliv na odhad rozsahu nyní očekávatelného uspokojení žalobkyně (vymožené částky) v nynějším insolvenčním řízení i výše její přihlášené pohledávky, která by byla menší, kdyby v původním insolvenčním řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudního exekutora, byla žalobkyně uspokojena v širším rozsahu, což může mít na shora uvedené úvahy a z nich vyplývající závěry alespoň částečně rovněž vliv. Taková skutková zjištění si ovšem odvolací soud rovněž neopatřil. V každém případě ale nelze o aktuálně vymoženou částku bez dalšího snižovat náhradu škody způsobené předchozím nesprávným úředním postupem soudního exekutora.
33. Dovolací soud tedy uzavírá, že posouzení předčasnosti žaloby odvolacím soudem je z výše uvedených důvodů neúplné, tudíž nesprávné.
34. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu), pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
35. Soud prvního stupně znovu přezkoumá, zdali a v jaké výši měla žalobkyně reálnou možnost získat plnění pohledávky od primárního dlužníka, a to v rozsahu potenciální škody, zkoumané shora uvedeným postupem. Teprve na tom založí další úvahy o případné existenci skutečné škody a možné předčasnosti žaloby jako takové.
36. Nejvyšší soud současně připomíná, že dosud není zřejmé, z jakého důvodu došlo k popření pořadí přihlášky vykonatelné pohledávky žalobkyně ve výši 961 314 Kč v insolvenčním řízení. Soud prvního stupně k tomu toliko uvádí, že „bylo popřeno právo na uspokojení ze zajištění“, ačkoliv důvod tohoto popření může být určující pro náležité posouzení toho, zda existuje nezbytná příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka na straně žalované a uplatňovanou škodou, popř. zda tato příčinná souvislost nebyla (s ohledem na zjištěné důvody popření pořadí pohledávky) přetržena případným včasným nepodáním incidenční žaloby.
37. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
38. Soud prvního stupně, příp. odvolací soud jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázáni právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu