ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1889.2023.2
sp. zn. 30 Cdo 1889/2023-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 86/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 70 Co 59/2022-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalovaným zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, ze dne 4. 2. 2008, č. j. V-12436/2007-101-11/MO, jakož i nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 27 C 4/2008-21, a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 11 Cmo 51/2009-40, a dále tím, že zákonné rozhodnutí v uvedené věci nebylo vydáno včas. Na základě zmíněných nezákonných rozhodnutí totiž do katastru nemovitostí nebyl zapsán vklad zástavního práva k bytové jednotce č. XY nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „předmětný byt“), přičemž k jeho zápisu došlo až po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009), a to na podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011, č. j. 27 C 4/2008-94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 Co 63/2012-116. Žalobkyně, která podle kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2009 získala předmětný byt do svého vlastnictví, a to aniž věděla, že dovolací řízení týkající se zmíněného vkladu zástavního práva stále probíhá, pak byla nucena částku 535 000 Kč zaplatit, chtěla-li předejít soudnímu prodeji zastaveného bytu a současně docílit zániku opožděně vloženého zástavního práva.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. 31 C 86/2017-269, rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 535 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, kterou dle názoru žalobkyně dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil a která spočívá v tom, zda je příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v zatížení posuzovaného řízení průtahy a tvrzenou škodou dána nejen v situaci, kdy by celková délka bezprůtažného řízení předešla vzniku škody, ale i tehdy, pokud dojde k průtahům v jednotlivé fázi řízení a skutkový děj „má být posuzován jinak, tedy, že mají být hledány jiné právní skutečnosti, mezi kterými je hledán vztah příčinné souvislosti“ s tím, že se odvolací soud při řešení této otázky současně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nevzal-li v potaz, že příčina škody nemusí být příčinou jedinou, avšak musí jít o příčinu podstatnou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se totiž při řešení uvedené otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud na základě skutkových zjištění, která v řízení učinil, identifikoval období, v nichž v posuzovaném řízení došlo k průtahům, načež po jejich odečtení od celkové doby tohoto řízení určil okamžik, ke kterému mělo toto řízení skončit, pakliže by ke zmíněným průtahům nedošlo, a zhodnotil, zda tento okamžik spadá do doby přede dnem, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému bytu, nebo až po tomto dni. Totéž pak platí i o navazujícím závěru odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, ke kterému tento soud zmíněným postupem dospěl, zjistil-li, že nebýt zjištěných průtahů (ba dokonce i za situace, pokud by jinak bezprůtažné dovolací řízení v posuzovaném případě trvalo pouhé čtyři měsíce, jak žalobkyně v řízení prosazovala), řízení by skončilo nejdříve až dne 31. 1. 2011, zatímco žalobkyně koupi předmětného bytu realizovala již dne 29. 12. 2009 (k tomu viz závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, a ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).
Namítá-li žalobkyně, že i samotné dřívější vydání v úvodu označených nezákonných rozhodnutí, jakož i dřívější vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, které by, nebýt zjištěných průtahů v řízení a více jak čtrnáctiměsíční délky dovolacího řízení, mohlo spadat do doby před uzavřením příslušné kupní smlouvy, mohlo (bez ohledu na další průběh posuzovaného řízení) proces uzavírání této kupní smlouvy ovlivnit, neboť původní vlastnice předmětného bytu by jej buď prodala někomu jinému, neprodala by jej vůbec anebo by o zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyni před prodejem jistě informovala, pak tuto svou dovolací argumentaci staví na jiném skutkovém základě, než z jakého po zhodnocení provedených důkazů vyšel odvolací soud (jenž v této souvislosti mj. akcentoval zjištění, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy se žalobkyní údaj o probíhajícím dovolacím řízení ve věci vkladu zástavního práva k předmětnému bytu žalobkyni zamlčela, zatímco tvrzení žalobkyně o tom, že by ji prodávající při dřívějším vydání dotčených rozhodnutí o skutečném stavu věci jistě informovala, popř. by jí předmětný byt vůbec neprodala, označil za pouhé spekulace). Nejvyšší soud je však skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani z otázky týkající se aktivní věcné legitimace žalobkyně ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v případě nároku na náhradu téže škody, jejíž vznik žalobkyně alternativně odvozuje od vydaných nezákonných rozhodnutí, tj. od otázky, kterou by za situace, kdy žalobkyně nebyla účastníkem posuzovaného řízení, měl dle jejího názoru Nejvyšší soud vyřešit jinak, než jak plyne z jeho rozsudků ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, nebo ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012. Žalobkyně totiž přehlíží, že odvolací soud svůj závěr o tom, že jí nárokované plnění nelze přiznat ani z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, odůvodnil také tím, že ani mezi dotčenými rozhodnutími a vzniklou škodou nelze dovodit existenci vztahu příčinné souvislosti, neboť jedinou příčinou vzniku této škody bylo nesplacení dluhu původní vlastnice předmětného bytu a její následné jednání při uzavírání kupní smlouvy se žalobkyní (viz body 5 a 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento další dílčí závěr odvolacího soudu však žalobkyně v dovolání nezpochybnila. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Nadto v rozsahu částky 16 000 Kč je dle odvolacího soudu nárok žalobkyně promlčen (viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku), což žalobkyně v dovolání rovněž nezpochybnila.
V části, v níž dovolání žalobkyně směřuje proti oběma nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání i v tomto rozsahu, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Za situace, kdy žalobkyně v dovolání poukazuje na údajnou procesní vadu, které se měl odvolací soud dopustit tím, že namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně o věci rozhodl sám, avšak v této souvislosti nevymezila konkrétní procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by zároveň specifikovala důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., který je dle jejího názoru naplněn, mohl by dovolací soud k této případné procesní vadě přihlédnout pouze v intencích §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly každé ze žalovaných v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalované, která nebyly zastoupeny advokátem, nedoložily výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou u každé z nich na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu