ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1891.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1891/2023-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. T. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 41/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 19 Co 395/2022-395, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 19 Co 395/2022-395, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2022, č. j. 18 C 41/2019-380, potvrzen ve výroku o věci samé ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 191 157 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým zajištěním jeho finančních prostředků ve výši 64 000 Kč a 400 USD, k němuž došlo v rámci jeho trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010. Původní žalobcův požadavek, který žalobce u žalované předběžně uplatnil dne 20. 3. 2018 a který se vázal k uvedenému nesprávnému úřednímu postupu, zněl na zaplacení částky 200 000 Kč, z níž však žalovaná žalobci následně zaplatila částku 8 843 Kč. Součástí řízení byl původně i nárok na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím připadající na odškodnění nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce uvedeného trestního řízení, ve vztahu k němu však již bylo řízení pravomocně skončeno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2020, č. j. 18 C 41/2019-274, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 106/2021-320, proti němuž podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 2232/2021-363.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 18 C 41/2019-380, uvedenou žalobu v celém jejím zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 191 157 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. V rámci svých skutkových zjištění tento soud uvedl, že při domovní prohlídce provedené dne 18. 1. 2005 byly u žalobce zajištěny finanční prostředky ve výši 64 000 Kč a 400 USD. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 To 81/2015, byla žalobci vrácena částka 64 000 Kč a na základě usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 To 14/2017, pak i částka 400 USD. Svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vztahující se k délce zajištění uvedených prostředků žalobce u žalované předběžně uplatnil, jak již bylo zmíněno výše, dne 20. 3. 2018, načež mu žalovaná zaplatila částku 8 843 Kč.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), které soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba není ve své zbývající části důvodná.
5. V této souvislosti se soud prvního stupně předně zaměřil na posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k té části předmětného nároku, jež se týká částky 64 000 Kč, neboť ta byla žalobci vrácena již usnesením vrchního soudu ze dne 12. 11. 2015. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka důvodná není, neboť předmětem řízení je jediný nárok vztahující se k celému obnosu zajištěnému dne 18. 1. 2015, přičemž toto zajištění trvalo až do vydání usnesení zmíněného soudu ze dne 5. 4. 2018, na čemž nic nemění skutečnost, že část těchto prostředků již byla žalobci vrácena dříve. Částka 8 843 Kč, kterou již žalobce od žalované na odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřeně dlouhým zajištěním předmětných prostředků obdržel a kterou sama žalovaná dle svých tvrzení stanovila ve výši odpovídající zajištěné částce 400 USD, přepočtené na české koruny, však dle soudu prvního stupně představuje odškodnění přiměřené, a to nejen ve vztahu k uvedené položce, ale k celému zajištěnému obnosu. Své tvrzení o vyšším významu předmětného zajištění pro svou osobu totiž žalobce ani k výzvě soudu blíže nespecifikoval a nedoložil, pročež újma, kterou nepřiměřenou délkou trvání tohoto zajištění utrpěl a která spočívala v jeho nejistotě týkající se výsledku posuzovaného zajištění, nebyla natolik intenzívní, aby odůvodňovala přiznat mu zadostiučinění vyšší. Přiznání vyššího odškodnění, než jaké již žalobce obdržel, by dle prvostupňového soudu současně odporovalo dobrým mravům, neboť k předmětnému zajištění došlo v rámci žalobcova trestního stíhání, jež vyústilo v jeho pravomocné odsouzení za spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) téhož předpisu, jakož i trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, podmíněně odložený na dobu pěti let, a dále peněžitý trest ve výši 500 000 Kč. Jeho nejistota pramenící z délky zajištění předmětných finančních prostředků pak byla vedle nejistoty, kterou žalobce trpěl v souvislosti s průběhem svého trestního stíhání, marginální.
6. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které sám dále nijak nedoplňoval, a poté se ztotožnil i s jeho závěrem o nedůvodnosti námitky promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla. Při této příležitosti ve shodě s prvostupňovým soudem poukázal na skutečnost, že předmětem řízení je jediný nárok vztahující se k zajištění obou částek, k němuž došlo dne 18. 1. 2005. Dále odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že délka předmětného zajištění zakládá pro svou nepřiměřenost nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť trvala 13 let a 6 měsíců, a za správný označil i závěr, v souladu s nímž žalobci za nemajetkovou újmu, kterou tímto nesprávným úředním postupem utrpěl, náleží zadostiučinění v penězích, což ostatně uznala i sama žalovaná, pokud na vznesený nárok částečně plnila. Ve prospěch této formy odškodnění nicméně dle odvolacího soudu svědčí pouze délka trvání zajištění, byť ji vzhledem ke složitosti řízení nelze ještě označit za extrémní. Nebýt jí, samotný význam tohoto zajištění pro žalobce, který odvolací soud zhodnotil jako nízký (což tím spíše platí pro dobu po vrácení částky 64 000 Kč, jakož i s přihlédnutím k výši majetkového prospěchu, kterého žalobce spáchaným trestným činem dosáhl a který byl dvacetkrát vyšší než zajištěná částka), by dle odvolacího soudu odůvodňoval pouze konstatování porušení jeho práva, což platí i o skutečnosti, že k zajištění došlo po právu (nikoliv na základě nezákonného rozhodnutí) a že žalobce svým jednáním nepřispěl k jeho dřívějšímu zrušení, když původ zajištěných prostředků neobjasnil. Postupu orgánů veřejné moci pak lze vytknout pouze chybné posouzení dočasnosti zajištění, což se však již projevilo v závěru o nepřiměřenosti jeho délky a podle odvolacího soudu tak již bylo zohledněno v poskytnuté formě zadostiučinění. Za nedůvodný shledal odvolací soud žalobcův požadavek, aby při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo zohledněno i příslušenství pohledávky, načež tento soud uzavřel, že částku, kterou žalovaná již žalobci z titulu odškodnění utrpěné nemajetkové újmy zaplatila a která svou výší odpovídá zajištěné částce 400 USD, lze považovat za „více než“ přiměřenou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (kterou žalobce současně mylně považoval za odpovídající celému předmětu řízení, o němž měly soudy nižších stupňů rozhodovat), napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Žalobce odvolacímu soudu především vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť z něj neplyne, na základě jakého výpočtu zohledňujícího kritéria upravená v §31a odst. 3 OdpŠk dospěl tento soud k závěru, že výše přiměřeného zadostiučinění, které žalobci náleží, odpovídá právě částce 8 843 Kč, jíž od žalované obdržel. Absencí uvedeného zdůvodnění se přitom dle žalobcova názoru napadené rozhodnutí ocitá v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2014/2010, nebo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13.
10. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to konkrétně od rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, zakládá dle dovolatelova přesvědčení také řešení (byť odvolacím soudem výslovně nezmíněné) otázky limitace přiznaného odškodnění tím, co bylo předmětem nepřiměřeně dlouhého zajištění. Tímto předmětem totiž vedle částky 400 USD byla i částka 64 000 Kč, tedy celkem částka ve výši 72 000 Kč. Nadto je napadené rozhodnutí také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, neboť za situace, kdy posuzované zajištění bylo extrémně dlouhé a zatíženo extrémními průtahy, je zmíněná limitace finančního odškodnění výší předmětu řízení (zajištění) vyloučena.
11. Žalobce dále předpokládá, byť vinou namítaných nedostatků v odůvodnění napadeného rozsudku pouze hypoteticky, že je napadené rozhodnutí také v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pokud výše zadostiučinění, které žalobce od žalované obdržel, odpovídá více než padesátiprocentnímu snížení uvažované základní výše odškodnění, kterou žalobce vyčíslil na částku 216 000 Kč.
12. Nezohlednění ustálené judikatury (nejen) dovolacího soudu, jež je pro stanovení výše žalobcova nároku významná, konečně zakládá i protiústavnost napadeného rozhodnutí, neboť tím toto rozhodnutí odporuje závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17. Vytýkaným postupem totiž mělo dojít k zásahu do žalobcova základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a do jeho práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
13. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustné.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Žalobcovo dovolání je přípustné, neboť při řešení procesněprávní otázky, zda napadený rozsudek odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to ve vztahu k závěru odvolacího soudu o přiměřenosti finančního zadostiučinění, které již žalobce od žalované obdržel, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Zbývající žalobcem zformulované právní otázky, jež se dotýkají některých skutečností, které jsou pro stanovení přiměřeného zadostiučinění významné, přitom vzhledem k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí s otázkou jeho přezkoumatelnosti úzce souvisejí (viz níže).
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
23. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
24. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
25. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
26. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí v části, v níž odvolací soud zhodnotil otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, kterého se již žalobci od žalované dostalo, požadavkům, jejichž dodržením citovaná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, nevyhovuje.
27. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že odůvodnění výše přiznaného finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (viz např. žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, a dále část VI. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). Žádný takovýto postup odvolacího soudu při stanovení přiměřené výše zadostiučinění však v napadeném rozsudku popsán není a ani jinak z něj není patrné, na základě jakých konkrétních úvah dospěl tento soud k závěru, že právě částka 8 843 Kč, kterou již žalobce od žalované obdržel, je vzhledem ke všem rozhodným skutečnostem a kritériím částkou přiměřenou. Úvahy, které odvolací soud ve svém rozsudku popisuje, by z pohledu jejich přezkoumatelnosti mohly obstát za situace, pokud by dospěl k závěru, že i přes již vyplacené finanční plnění ze strany žalované lze na základě rozhodných kritérií dospět k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení jeho práva. Takovýto závěr však odvolací soud nepřijal, jak patrno zejména z úvodní části bodu 19 odůvodnění jeho rozhodnutí, pročež bylo na něm, aby postup, který jej k vyčíslení zmíněné částky 8 843 Kč vedl, v rozsudku náležitě ozřejmil. To však odvolací soud neučinil. Popsaný nedostatek napadeného rozsudku je o to závažnější, pokud sama žalovaná výši vyplacené částky odůvodnila poukazem na výši zajištěné částky 400 USD, a to v přesvědčení, že ve vztahu ke zbývající zajištěné částce 64 000 Kč je žalobcův nárok částečně promlčen, načež odvolací soud její názor o částečném promlčení nároku označil ve shodě se soudem prvního stupně za nesprávný.
28. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odůvodnění napadeného rozsudku nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu týkajících se postupu, jímž tento soud dospěl ke stanovení výše finančního zadostiučinění, které považuje za přiměřené. Obsah žalobcova dovolání současně svědčí o tom, že tento nedostatek napadeného rozsudku mu byl na újmu při formulaci jednotlivých dovolacích důvodů. Poukázat lze v této souvislosti na část dovolání obsahující otázku limitace výše žalobcova nároku v závislosti na předmětu zajištění nebo otázku snížení základní částky zadostiučinění o více než 50 %, při jejichž formulaci žalobce současně vyjádřil nejistotu, zda i je odvolací soud do svých úvah vůbec zahrnul či nikoliv. Tuto nejistotu přitom sdílí i dovolací soud. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tudíž nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
29. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinou vadu řízení, než jaká souvisí s již popsanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, však již dovolací soud z obsahu spisu nezjistil, přičemž na žádnou takovou vadu nepoukazuje ani sám žalobce.
30. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž toto rozhodnutí dopadá na zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále na jeho nákladový výrok, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
31. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu