ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1971.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1971/2023-831
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Imex Group s. r. o. , identifikační číslo osoby 25829050, se sídlem v Ostravě, Zkrácená 3223/46 , zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 296/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 20 Co 406/2022-790, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v poskytnutí informací o žalobkyni v souvislosti s výbuchy žalobkyní pronajatých muničních skladů v areálu VTÚ s. p. Slavičín – Vrbětice, přičemž tyto převážně nepravdivé informace měly poskytnout pracovníci Ministerstva obrany tehdejšímu místopředsedovi vlády České republiky a ministru financí Ing. Andreji Babišovi, který je dne 7. 12. 2014 pronesl v diskusním pořadu České televize „Otázky Václava Moravce“. Nesprávný úřední postup měl dále spočívat v nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které při prošetřování trestního oznámení podaného žalobkyní nezveřejnily o žalobkyni pravdivé a vysvětlující informace. V diskusním pořadu měl Ing. Andrej Babiš podle žalobkyně především pronést, že: „ Firma, kde vybuchly ty sklady, je velice kontroverzní firma “ a že jí „ Ministerstvo obrany nemělo [sklady] pronajmout, takové firmě, když měla za sebou takovou historii “, dále měl konstatovat, že: „ Firma nekomunikuje se státem, mluví jen přes svého mluvčího “ a že: „ Už dávno se měl ten majitel dostavit k jednání “. K činnosti žalobkyně měl dále uvést, že: „ Ta firma odvezla taky munici do Bulharska, tam to údajně bouchlo a ten jejich kupující se s nimi soudí “ a že: „ Pokud ta firma údajně vyvezla zbraně do Konga a bylo to zakázané, má za sebou podivnou historii “ a rovněž, že se výkonný ředitel žalobkyně do muničního skladu dostavil den před jeho výbuchem. Vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně popsala zejména tak, že zveřejnění těchto informací mělo poškodit její důvěryhodnost v očích veřejnosti, jakož i v „bankovních a finančních kruzích“ a „v rámci obchodního prostředí“ při její podnikatelské činnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. 28 C 296/2015-743, zamítl žalobu, aby byla žalovaná 1) povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná 2) povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná 3) povinna zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 5 700 Kč (výrok IV), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 5 700 Kč (výrok V) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok VI).
Usnesením ze dne 27. 9. 2022, č. j. 28 C 296/2015-756, doplnil soud prvního stupně svůj rozsudek ze dne 8. 8. 2022, č. j. 28 C 296/2015-743, tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 570 Kč (výrok VII).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč a žalované 2) částku 900 Kč (výrok II).
V řešené věci jde o druhý rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 28 C 296/2015-204, soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do skončení řízení vedených Policií České republiky pod sp. zn. NCOZ-1098/TČ-2016-417700 a sp. zn. ÚOOZ-2892/TČ-2014-292600, Nejvyšším státním zastupitelstvím České republiky pod sp. zn. 6 Nzn 325/2014 a Krajským ředitelstvím Zlínského kraje pod sp. zn. KRPS-113167-TČ-2014-150071-PRN, zamítl žalobu o zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 20 Co 320/2017-245, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že výroky pronesené místopředsedou vlády v diskusním pořadu a týkající se činnosti vlády představují výkon státní moci a že případný nesprávný úřední postup při výkonu této moci může založit odpovědnost státu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit dovolatelkou tvrzené odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, konkrétně bodu 31., z něhož vyplývá, že výroky pronesené místopředsedou vlády v diskusním pořadu a týkající se činnosti vlády představují výkon státní moci a případný nesprávný úřední postup při výkonu této moci může založit odpovědnost státu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, a bodu 32., podle něhož §1 odst. 1 a 3 OdpŠk zakládají objektivní odpovědnost státu a z hlediska odpovědnostního titulu tak není třeba zkoumat zavinění škůdce ani další související skutkové okolnosti, což v řešené věci znamená, že pro posouzení, zda se v případě pronesení uvedených výroků jednalo o nesprávný úřední postup, není rozhodující, kdo a kdy místopředsedovi vlády informace a podklady předal, zda místopředseda vlády si byl vědom jejich nepravdivosti apod., neboť odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že újma mohla žalobkyni vzniknout toliko na základě výroků člena vlády v televizním vysílání, pokud by je bylo lze hodnotit jako nesprávný úřední postup státního orgánu. Na základě posouzení jednotlivých výroků pak oba soudy shodně uzavřely, že o nesprávný úřední postup nešlo.
Otázka rozsahu povinnosti tvrzení a předložení důkazů v případě zásahu do dobré pověsti žalobkyně a újmy tím vzniklé, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť odvolací soud především uzavřel, že ve věci nebyl naplněn odpovědnostní předpoklad nesprávného úředního postupu, nebylo tudíž třeba zabývat se otázkou vzniku újmy, případně příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Jestliže obstál jeden z podstatných důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (tj. absence nesprávného úředního postupu), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani pro nesprávnou a nepřesvědčivou aplikaci rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95, ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 , a usnesení ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002, což má činit odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neúplným, nelogickým a nepřezkoumatelným ve vztahu k řešení otázky nepravdivosti výroků místopředsedy vlády a z toho plynoucí otázky vzniku újmy, spočívající v tom, že aniž by se soudy zabývaly skutečnou povahou výroků, jejich obsahem a otázkou pravdivosti, ve značné míře bez řádného zdůvodnění všechny výroky prohlásily za pravdivé nebo, a to zejména, je posoudily jako pouhé hodnotící soudy, které nemohly žádnou újmu způsobit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Podle odvolacího soudu ministr financí a místopředseda vlády neuvedl ve zmíněném pořadu žádné výslovně nepravdivé tvrzení, skutečnosti ohledně výbuchu skladu žalobkyně v Bulharsku (který žalobkyně nepopírá) a o zbrojním obchodu žalobkyně v Kongu zmínil jako „údajné“, tedy jinak řečeno neověřené. Okolnost, že se den před výbuchem do skladu dostavil výkonné ředitel žalobkyně, sama žalobkyně označila za pravdivou a tvrzení o tom, jak žalobkyně komunikuje se státem, byť i bylo zkreslené, samo o sobě do její pověsti zasáhnout způsobilé není. Ostatní části žalobkyní namítaných výroků člena vlády považoval odvolací soud za jeho subjektivní hodnotící úsudky, včetně úvahy o „kontroverznosti“ žalobkyně, jež měla základ v již dříve v médiích zveřejněných informacích (články ČT 24 ze dne 5. 12. 2014, Lidových novin ze dne 6. 12. 2014, Parlamentních listů.cz ze dne 8. 11. 2014) o osobě jejího zakladatele, trestním stíhání jejích společníků a o jejím pokusu o vývoz zbraní do Konga. Samotný tento výraz, jež je ekvivalentem slova „sporný“, není nijak zásadně dehonestující a je spíše decentním vyjádřením pochybností o osobě žalobkyně v kontextu s úvahou, zda byla vhodnou osobou k pronájmu skladů Ministerstva obrany. Odvolací soud pak uzavřel, že v souhrnu všech výroků se nejednalo o žádný exces z obvyklých vyjádření představitelů státní moci k mimořádným událostem, jakým opakovaný výbuch muničního skladu s oběťmi na životech bezpochyby byl. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
Pokud dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že místopředseda vlády by sotva informace přetavené do jeho konkrétních výroků sděloval jen na základě svých osobních znalostí nebo jen na základě několika dřívějších kusých a zjevně nepodložených článků v médiích, naopak se jako pravděpodobnější jeví to, že mu opravdu musely být pracovníky žalované 1) sděleny, čímž je založena odpovědnost žalované 1), že ignoroval tvrzení a důkazy navržené dovolatelkou ve vztahu k odpovědnosti žalované 3), nedostatečně odůvodnil napadený rozsudek ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu žalované 3) v souvislosti s únikem informací z trestního spisu a nezabýval se dovolatelkou tvrzeným porušením zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, uplatňuje vady řízení, k nimž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 1) a 2) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná 1) a 2) nebyly zastoupeny advokátem, přičemž nedoložily výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) pro každou z nich. Procesně úspěšné žalované 3) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu