ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2070.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2070/2023-246
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. F. ,, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 242/2020, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 28 Co 422/2022-197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 28 Co 422/2022-197, se ve výroku I, pokud jím byl co do částky 76 914 Kč s příslušenstvím potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 6. 2022, č. j. 23 C 242/2020-132, a ve výrocích II a III zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1941112/2016 ODA-TAX, na nějž navazovalo řízení před správním soudem o podané správní žalobě, vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 123/2017 (dále též jen „posuzované řízení).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 23 C 242/2020-132, žalované uložil zaplatit žalobci částku 23 086 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 126 914 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 39 026 Kč (výrok III).
3. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 16. 11. 2017, které bylo doručeno žalobci dne 17. 1. 2017. Magistrát hlavního města Prahy jako správní orgán prvního stupně (dále též jen „magistrát“) dne 29. 3. 2017 v rozhodnutí shledal žalobce vinným ze spáchání správních deliktů dle §35 odst. 1 písm. e) a podle §35 odst. 2 písm. r) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a uložil mu pokutu 70 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. Žalobci bylo rozhodnutí doručeno dne 30. 3. 2017 a podal proti němu odvolání. Ministerstvo dopravy, odbor veřejné dopravy, dne 16. 5. 2017, pod č. j. 37/2017-190-TAXI/3, odvolání žalobce zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo, rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 5. 2017. Žalobce podal dne 19. 5. 2017 žalobu k Městskému soudu v Praze a řízení bylo vedeno pod sp. zn. 6 A 123/2017, žaloba byla rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 6 A 123/2017-40, zamítnuta (Městský soud v Praze v napadeném rozsudku v odstavci 2 uvádí nepřesně datum 16. 5. 2017 – poznámka Nejvyššího soudu), a rozsudek nabyl právní moci dne 5. 8. 2020. Nesprávný úřední postup tak podle soudu prvního stupně spočívá v nepřiměřené délce řízení, které bylo zahájeno dne 17. 1. 2017 a skončeno dne 5. 8. 2020, tedy trvalo 3 roky, 6 měsíců a 19 dnů. Žalobce u žalované uplatnil dne 12. 6. 2020 nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč jako nárok za nepřiměřenou délku soudního přezkumu správního rozhodnutí, s odkazem na změnu judikatury v této oblasti pak doplnil svůj nárok podáním ze dne 23. 10. 2020, a požadoval odškodnění za celou délku správního i navazujícího soudního řízení, což žalovaná svým stanoviskem odmítla. Soud prvního stupně v rovině právního popouzení zohlednil, že správní i navazující řízení před soudem o správní žalobě se posuzují jako jeden celek. Přestože řízení před správními orgány se odbývalo v přiměřených lhůtách a nebylo zatíženo žádným obdobím průtahů či nečinnosti, pak uvedené nelze již říci o navazujícím řízení před správním soudem, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož lze za nepřiměřeně dlouhé hodnotit celé posuzované řízení. Soud prvního stupně následně hodnotil všechna čtyři kritéria ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), kdy ve vztahu k významu předmětu řízení pro žalobce z hlediska výše poskytovaného zadostiučinění přihlédl k tomu, že žalobce byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se prokazatelně dopustil. Příslušné řízení bylo tedy jen logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Na nikoliv zvýšený význam řízení pro žalobce soud prvního stupně usoudil též z toho, že žalobce byl v řízení před správním soudem pasivní, nečinil kroky, aby je zrychlil (např. dotazem na stav řízení). Z hlediska složitosti přihlédl k tomu, že správní řízení probíhalo na dvou stupních a navazoval správní (míněn soudní) přezkum v jednom stupni, věc nebyla skutkově nijak složitá, v rovině právního posouzení se však vyvíjela judikatura k otázce charakteru činnosti poskytované prostřednictvím aplikace UBER. S bližšími výpočty za dostačující považoval soud prvního stupně relutární satisfakci v částce 23 086 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a přiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání žalobce i žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I o věci samé jej změnil tak, že „soud konstatuje porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve správním řízení, vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. SHMP1941112/2016ODA-TAX, ve vztahu k žalobci“, a žalobu o zaplacení částky 23 086 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil též, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady odvolacího řízení před soudy obou stupňů“ ve výši 55 482 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Přisvědčil dále všem jeho úvahám včetně závěru týkajícího se průběhu posuzovaného řízení i vzniku nemajetkové újmy, odchylně však nahlížel na vhodnou formu zadostiučinění, a to s ohledem na související úvahu o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce.
5. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně formy zadostiučinění. Vysvětlil, že z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, vyplývá, že (tamní) žalobce se domáhal ve stejném postavení jako řidič taxi Uber proti České republice – Ministerstvu dopravy zaplacení totožné částky ve skutkově prakticky zcela srovnatelné situaci (výše sankce, délka posuzovaného řízení, obdoba jeho průběhu, nezájem žalobce o řízení před soudem apod.). Ve správním i soudním řízení byl i tamní žalobce zastoupen advokátem Mgr. Ing. Boučkem, z jehož účtu byla uhrazena uložená pokuta a náklady správního řízení, tento advokát také zastupoval další stovky řidičů taxislužby v Praze využívajících platformu Uber. Žalobce (tamní) se tedy mohl spolehnout na to, že advokát – jako v případě jiných řidičů – vypořádá prostřednictvím svého účtu uložené peněžité sankce, tedy se vedení přestupkového řízení neprojeví v žalobcových poměrech nejistotou ohledně uložení peněžité sankce, kterou by musel sám a ze svých prostředků hradit. Výsledek přestupkového řízení pro žalobce nebyl významný ani z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že k zásadnímu průtahu v řízení došlo až ve fázi řízení o správní žalobě, která byla za daných okolností zjevně nedůvodná, což bylo právnímu zástupci z jeho profesní činnosti známo. Podle odvolacího soudu nelze odhlížet od toho, že žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž v době podání žaloby věděl, že nemůže být úspěšný. Podle odvolacího soudu je konstatování porušení práva dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která žalobci vedením řízení, které pro něj mělo nepatrný význam, vznikla, a není důvod přiznat zadostiučinění v peněžité formě. Na základě totožných úvah a s odkazem na znění §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) odvolací soud stejné úvahy nyní vztáhl i do poměrů přítomné věci a po zamítnutí žaloby o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím sám konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku správního řízení (ve formulaci zmíněné již výše) a rozhodl o nákladech „odvolacího řízení před soudy obou stupňů“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroků I a II, kterými byl zamítnut návrh na přiznání finančního zadostiučinění, dovoláním, které, ohledně jeho rozsahu, omezil jen co do nepřiznané částky Kč 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná naproti tomu dovoláním napadla pro ni nepříznivý výrok II rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo konstatováno porušení práva žalobce.
7. V dovolání žalobce bylo namítáno, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí je vybudováno na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání byla žalobcem spojována s tím, že odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené judikatury, jednak řešil otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla. Jelikož žalobce v úvodu svého mimořádného opravného prostředku nespecifikoval alternativně namítané důvody přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud na jejich existenci mohl usoudit jen z toho, jak byl ten který důvod vymezen k jednotlivým dovolatelem předestřeným otázkám. Dále žalobce namítal, že dovolání je přípustné z následujících důvodů:
1) z hlediska zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu, tedy z důvodu jeho údajné protiústavnosti, když podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
2) formulace konstatace práva není formou odškodnění, která je adekvátní újmě vzniklé žalobci, avšak i z formálního hlediska je konstatace porušení práva tak, jak byla učiněna odvolacím soudem, prima facie vadná, neboť nepostihuje podstatnou část posuzovaného řízení, a to v rozsahu projednání správní žaloby Městským soudem v Praze. Konstatování pak ani neobsahuje odkaz na garanci takového práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a/nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tím méně formulaci, že se jedná o porušení základního práva. Postup odvolacího soudu se podle dovolatele protiví závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 820/2014, a vedle dalších též rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010. Dovolatel současně uváděl, že dovolací soud v té souvislosti doposavad neřešil otázku, zda formální součástí formulace konstatování porušení práva v případě odškodňování nepřiměřené délky řízení je odkaz na zákonnou normu upravující právo na spravedlivý proces např. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zda formální součástí formulace konstatování porušení práva v případě odškodňování nepřiměřené délky řízení je i uvedení všech orgánů a spisových značek těchto orgánů, které se na řízení podílely.
Další výhrada žalobce se koncentrovala k tomu, že 3) odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně, byla nesprávně stanovena celková délka řízení, které mělo být posuzováno. Závěr o tom, že celková délka řízení je 3 roky 6 měsíců a 19 dnů je vadný, neboť soudy nezapočítaly do celkové délky řízení dobu, po níž probíhalo (předcházelo) kontrolní řízení. Napadené rozhodnutí je tak podle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, pod sp. zn. 30Cdo 3118/2020.
Námitka pod bodem 4) vytýkala odvolacímu soudu, že zvolil nepříhodnou formu odškodnění zjištěné nemajetkové újmy. Odvolacím soudem „poskytnutá forma odškodnění v minimální formě konstatování porušení práva“ je nedostatečná a odvolací soud svým postupem porušil zcela základní zásady odškodňování nepřiměřených délek řízení. O zanedbatelném významu pro jeho osobu nesvědčí žádná skutková okolnost, která vyšla najevo v řízení. Samotná podstata správního řízení, ve kterém je projednáván přestupek, je věc důležitá pro účastníka takového řízení. Přestupkové řízení je totiž řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, což vyplývá jak ze všeobecně známé judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), např. věc Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 26138/95 nebo věc Kadubec proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 27061/95 nebo věc Grecu proti Rumunsku ze dne 30. 11. 2006, stížnost č. 75101/01. Stejně se k věci staví Ústavní soud např. v nálezu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07. S ohledem na výše uvedené je nutno prizmatem trestního obvinění a řízení nahlížet na předmětné řízení, které bylo vedeno vůči žalobci, a to včetně všech důsledků vyplývajících z případného odsouzení. V tomto ohledu je dle žalobce napadené rozhodnutí v rozporu se závěry vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, podle něhož zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje.“ Obecně dále dovolatel zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce“. Judikatorní odklon odvolacího soudu je třeba kriticky hodnotit v kontextu s odchýlením se od rozhodnutí dovolacího soudu, která naopak vycházejí z presumpce nemajetkové újmy za průtahy v řízení, kdy se jedná o silnou domněnku a relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení se neposkytuje jen výjimečně. Žalobce odkazoval na úvahy obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, anebo ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, odkazoval dále i na další podrobněji označená rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Žalobce nesouhlasí ani 5) se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byl význam řízení pro něj hodnocen jako nepatrný, když se řízení „osobně neúčastnil a o jeho průběh se nezajímal“. Dovolatel má za to, že osobní účast či absence zastoupeného účastníka při jednání není určující a ani ničeho nevypovídá o významu řízení pro něj. Žalobce byl v řízení zcela zjevně aktivní skrze svého právního zástupce a o věc se tím pádem i zajímal, když podal odvolání do rozhodnutí správního orgánu a rovněž podal správní žalobu skrze níž realizoval své základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Dovolací soud přitom doposavad neřešil otázku, zda osobní neúčast účastníka řízení na probíhajícím řízení za situace, kdy osobní účast účastníka není potřebná (účastník není předvolán k osobní účasti na řízení aby byla vyžadována jeho výpověď), může být vykládána soudem jako „nezájem účastníka o řízení pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení“, resp. „zda účastník řízení projevuje svůj zájem o řízení tím, že zmocní pro jednání v řízení zástupce a tento procesní zástupce za něj jedná ve věci?“ Napadené rozhodnutí je podle dovolatele dále v rozporu i se závěry vyslovenými přinejmenším v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, podle nichž při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].“ Žalobce v dovolání rovněž poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94 (a dalších), podle něhož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají poskytnutí soudní ochrany v přiměřené době.“
Námitka pod bodem 6) obsahově míří na kritérium významu řízení a jeho vazbu na výsledek posuzovaného řízení. Dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, podle níž výsledek přestupkového řízení pro žalobce nebyl významný ani z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že k zásadnímu průtahu v řízení došlo až ve fázi řízení o správní žalobě, „která byla za daných okolností zjevně nedůvodná, což bylo právnímu zástupci z jeho profesní činnosti známo. Podle odvolacího soudu nelze odhlížet od toho, že žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž v době podání žaloby věděl, že nemůže být úspěšný…“. K výsledku posuzovaného řízení však podle dovolatele nemělo být přihlíženo, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 (a dalších), když samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný; shodně rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26). Závěr soudu o tom, že žalobce podal žalobu, o níž v době podání věděl, že nemůže být úspěšná, nemá podle dovolatele oporu v žádném dokazování. Odvolací soud se dle mínění žalobce pustil v rozporu s kontradiktorností sporu do hodnocení skutečnosti, která nebyla v řízení vůbec prokázána a vychází toliko z tvrzení žalovaného, který toto tvrzení (bez odpovídajících důkazů) uplatnil. Dovolatel na dané téma doplnil, že v době podání správní žaloby zde byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2016 pod č.j. 1 A 96/2015–38, který službu UBER označoval za tzv. carsharing. V té souvislosti formuluje dosud údajně Nejvyšším soudem neřešenou otázku, zda závěr o „zjevné bezdůvodnosti“ využití opravného prostředku je dán v případě, kdy poškozený žalobce vycházel při podání správní žaloby z právních úvah, které nebyly do té doby řešeny judikaturou či byly řešeny judikaturou, u které došlo později ke změně?
Otázka 7) je formulována opět ve vazbě na kritérium významu řízení pro účastníka, kdy dovolatel má za to, že úhrada pokuty třetí osobou z účtu advokáta nemá vliv na újmu, která účastníkovi nepřiměřeně dlouhého řízení vznikla právě z důvodu nepřiměřeně dlouhé délky řízení. Žalobce uvádí, že soud prvního stupně hodnotil otázku úhrady pokuty jako otázku nesouvisející s projednávanou věcí a nemající vliv na formu a výši odškodnění. Naopak odvolací soud měl „prolomit“ presumpci finanční formy odškodnění vyplývající např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, podle něhož nemajetková újma se nedokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřené délky řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10. Odvolací soud v rámci své poučovací povinnosti nepoučil žalobce o možnosti takové změny náhledu na věc a nedal žalobci možnost, aby se k věci v tomto ohledu vyjádřil a navrhl důkazy k vyvrácení závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení, který následně odvolací soud pro něj překvapivě aplikoval.
Pod bodem 8) vnáší žalobce námitku, že je tu extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a (ne)provedenými důkazy, potud odkazuje jednak na blíže označenou judikaturu Ústavního soudu a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1994/2010, vztahující se k tzv. extrémním rozporům mezi výsledky dokazování a jejich hodnocením.
8. Žalobce proto závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání.
9. V dovolání žalované bylo naproti tomu namítáno, že rozsudek odvolacího soudu záleží v nesprávném právním posouzení věci. V té souvislosti byly formulovány čtyři otázky. První dvě [A) a B)] byly spojovány s odklonem úvah odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, další dvě [C) a D)] naopak s úvahou, že jde o otázky dosud judikaturou dovolacího sudu nevyřešené. Konkrétně šlo o otázky:
A) zda při posouzení přiměřenosti délky řízení odvolací soud postupoval odpovídajícím způsobem, pokud do jejího rámce zahrnul celou dobu řízení, po kterou formálně probíhalo, aniž by zohlednil, že od určité fáze řízení již nemohl být žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení. Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který judikuje, že rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Tento názor byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 243/2015 ze dne 21. 10. 2015 a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013. Délka řízení ve vztahu k výše uvedenému posouzení musí být skutečně nepřijatelná, kdy zásah do základních práv poškozeného již musí mít nezbytnou intenzitu působící újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě tolerovat (zde žalovaná odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015). Odvolací soud tak podle dovolatelky věc nesprávně právně posoudil, když délku posuzovaného řízení zhodnotil jako nepřiměřenou.
B) zda bylo namístě poskytnout žalobci nepeněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení formou konstatování porušení práva, aniž by se žalobce po nepřiměřenou dobu nacházel v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který ustáleně judikuje, že smyslem odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je právě odškodnění stavu nejistoty účastníka ohledně výsledku řízení, ve kterém byl účastník po nepřiměřenou dobu udržován (odkazováno tu bylo na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a další), a dále se odvolací soud podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy okolnost, že výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je nutné odlišovat od situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, a dále, pokud se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl. Taková okolnost pojmově vyvrací vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (poukázáno bylo žalovanou na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, ze dne 18. 11. 2020). S ohledem na průběh jiných správních řízení (řízení před správním soudem), existence zákazu reformatia in peius , absence zásahu do profesní kariéry žalobce i jeho vědomosti o tom, že uloženou pokutu nebude muset nést ze svých prostředků, je podle žalované zřejmé, že žalobce se nemohl nacházet po nepřiměřenou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení, a to ani v otázce viny ani v otázce trestu. Odvolací soud tak chybně interpretoval zásadní odvolací námitku žalované, neboť ta svou námitku nesměřovala jen do významu řízení pro účastníky, ale směřovala ji zásadně k absenci nejistoty žalobce ohledně výsledku řízení, respektive k vyvrácení újmy, a tedy k tomu, že žalobci nemajetková újma vůbec nevznikla a není tedy co odškodňovat. Konstatování porušení práva poškozeného nepřichází do úvahy tehdy, není-li možné dovodit jednu ze tří podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, zejména způsobil-li si poškozený vazbu sám nebo dospěje-li soud k závěru, že přes omezení práv poškozeného mu žádná nemajetková újma v příčinné souvislosti s vykonanou vazbou, což lze, podle mínění žalované, totožně aplikovat i na nepřiměřenou délku řízení). V takovém případě není správné porušení blíže neurčeného žalobcova práva konstatovat jen proto, aby „se mu dostalo alespoň nějaké útěchy“ (dovolatelka zde odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010).
Otázka C) je spjata s tím, že žalobce neudělil souhlas se svým výslechem ve smyslu ustanovení §131 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a bránil tak v provedení klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Dovolatelka se táže, zda tím dochází k zneužití presumpce vzniku nemajetkové újmy a zjevnému zneužití práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které nepožívá právní ochrany. Žalovaná popisuje jednání společnosti UBER B.V. i specifika spojená s podnikáním jednotlivých řidičů prostřednictvím její platformy na internetu, připomíná judikaturou presumovaný vznik nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení, přičemž žalobce mohl prostřednictvím svého výslechu uvést okolnosti, které by existenci jeho újmy vyloučily. Žalobce přitom ústy svého právního zástupce dodal, že nemá důvodu vypovídat, když se vznik jeho újmy presumuje. Žalobce naopak přes procesní snahu žalované bránil tomu, aby vyšly najevo veškeré skutečnosti rozhodné pro spravedlivé rozhodnutí o odškodnění, když žalobce odmítl udělit souhlas se svým účastnickým výslechem či se v otázce úhrady sankce uložené v přestupkovém řízení odvolával na advokátní mlčenlivost svého právního zástupce. Žalobce tak dle mínění žalované svůj nárok účelově halil pod plášť presumpce (vzniku nemajetkové újmy – pozn. Nejvyššího soudu) a snažil se zabránit tomu, aby v řízení vyšly najevo všechny skutečnosti rozhodné pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Žalovaná si je vědoma, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, se vyjádřil k souladnosti §131 o. s. ř. s ústavními předpisy, odkázala však na specifickou (typovou) odlišnost sporů odškodňujících nemajetkovou újmu. V případě žalobce se jedná o zjevné zneužití presumpce vzniku újmy, a tedy zjevné zneužití práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které nepožívá právní ochrany. I z tohoto důvodu není žaloba po právu a rozsudek odvolacího soudu je nesprávný.
Obsahově navazující otázka D) vytýká odvolacímu soudu, že se (v důvodech napadeného rozsudku) nevypořádal s námitkou žalované, že neudělením souhlasu žalobce se svým výslechem ve smyslu ustanovení §131 občanského soudního řádu je bráněno v provedení klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, čímž dochází ke zneužití presumpce vzniku nemajetkové újmy a zjevnému zneužití práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které nepožívá právní ochrany. Uvedené pochybení odvolacího soudu jde podle dovolatelky na vrub nesprávného právního posouzení věci. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Odvolací soud se tak dle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí, za mnohé odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923.
10. Z těchto důvodů žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud změnil napadený výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení „před soudy všech stupňů“, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. K podanému dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který je měl s podrobnější argumentací za nedůvodné a navrhoval, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, zatímco jeho dovolání mělo být Nejvyšším soudem vyhověno.
12. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání byla podána včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce.
18. Pokud žalobce v bodu 1) dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat relevantní dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- t. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého následujícího (výše uvedeného) dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této další části jako vadné.
19. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka pod bodem 3) dovolání, neboť nejenže odvolací soud dospěl k totožným skutkovým zjištěním o délce posuzovaného řízení, jako žalobce, když shodně vymezil délku řízení i ve své žalobě, ale tím, že (bez dalšího, na základě odpovídajícího tvrzení žalobce) nezahrnul kontrolní „řízení“, jež předcházelo správnímu řízení do celkové délky posuzovaného řízení, nezprotivil se tím závěrům ustálené judikatury, srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, v němž bylo (ve věci týkající se jiného řidiče spolupracujícího s platformou UBER) vysvětleno, že závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (na nějž se dovolatel nyní odkazuje), v souladu s níž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, není na kontrolu provedenou podle kontrolního řádu aplikovatelný. Platí tedy, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. Ze žádných (včas) žalobcem uplatněných skutkových námitek přitom neplyne, že by šlo o výjimečný o případ, kdy by se závěry shora uvedené neměly uplatnit.
20. Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované, které neshledal dle §237 o. s. ř. přípustným ve vztahu ke shora specifikovaným otázkám C) a D).
21. K otázce C) žalovaná přiléhavě poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, který se při přezkumu §131 odst., 1 o. s. ř. v části vyjádřené slovy „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“, vyjádřil jednoznačně tak, že není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Prostřednictvím znění §131 odst. 1 o. s. ř. právo na spravedlivý proces porušeno není, neboť v rámci tohoto spravedlivého procesu má každý právo se seznámit s každým důkazem, dokladem či tvrzením předloženým u soudu a má právo se k němu vyjádřit. Tím, že účastník řízení nedá souhlas ke svému účastnickému výslechu, nejsou, podle Ústavního soudu, dotčena práva protistrany, je to pouze k tíži žalobce, který provedení svého výslechu odepřel, neboť se vystavuje riziku, že jeho tvrzení v řízení nebudou prokázána. V právu nijak neobvyklá okolnost, že zákon určitou okolnost presumuje prostřednictvím vyvratitelné domněnky, na tom ničeho nezmění, neboť zákonodárce si nepochybně byl, při novelizaci znění §131 o. s. ř., vědom toho, že se bude vztahovat i na spory, pro jejichž výsledek je určující, zda bude zákonem presumovaná skutečnost vyvrácena či nikoliv.
22. Dovolatelka nadto přehlíží, že soud je vázán zákonem a není (na rozdíl od předpisu podzákonného) sám oprávněn přezkoumávat „správnost“ či „vhodnost´“ zákonodárcem provedené regulace, jak vyplývá z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky [a návazně též z §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], přičemž jazykový ani teleologický výklad §131 odst. 1 o. s. ř. nepřipouští učinit závěr, který s jeho zněním spojuje žalovaná, jež se potud domáhá toho, aby soud právní úpravu vědomě nerespektoval, a to prostřednictvím aplikace zákonem nepředpokládané výjimky. Nejvyšší soud neshledal žádný racionální důvod, pro který by neměl jednoznačné znění §131 odst. 1 o. s. ř. použít, zvláště, když už se stal v minulosti předmětem abstraktní kontroly ze strany soud ochrany ústavnosti (s výsledkem shora popsaným). Soud je přitom podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán vykonatelnými nálezy Ústavního soudu. Ve stručnosti možno k argumentaci žalované doplnit, že je vnitřně zcela nekoherentní: žalovaná nejprve uvádí, že by žalobce měl vzdor dikci §131 odst. 1 o. s. ř. vypovídat, protože „se žalobce nijak nevystavuje riziku, že jeho tvrzení v řízení nebudou prokázána, neboť vznik újmy se v případě nepřiměřené délky řízení presumuje“, aby současně tvrdila, že, „vzhledem k tomu, že nemajetková újma spočívá ve vnitřních prožitcích člověka a z výslechu žalobce by mohly být objasněny skutečnosti, které by mohly potvrdit či vyvrátit vznik nemajetkové újmy či určit její rozsah, jedná se o jeden z klíčových důkazů pro vyvrácení jinak presumované újmy, jehož provedení žalobce svým nesouhlasem zmařil“. Tedy nejprve žalovaná hovoří o tom, že žalobce měl vypovídat, protože mu při presumované újmě nic procesně nepříznivého nehrozilo, aby současně jedním dechem zcela opačně argumentovala v tom smyslu, že právě a jen prostřednictvím takového výslechu chtěla onu pro žalobce presumovanou újmu vyvrátit.
23. Na místě není ani opakovaný akcent na základní zásady soukromého práva České republiky, neboť v případě posledně uvedených námitek šlo o aplikaci procesních (veřejnoprávních) ustanovení, na něž nedopadají výkladová pravidla občanského zákona ani jiných soukromoprávních předpisů. Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu, vycházející důsledně ze znění §131 o. s. ř. byl proto procesně zcela správný.
24. Obsahově provázanou námitkou pod bodem D) se Nejvyšší soud nezabýval pro její zjevnou bezpředmětnost. S ohledem na to, že z jiných (dále uvedených) důvodů přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, je nasnadě, že se bude muset odvolací soud věcí znovu zabývat a nově vydané rozhodnutí znovu odůvodnit v intencích daných §157 odst. 2 o. s. ř. Jestliže však dovolací soud shledal jako nepřípustnou námitku pod bodem C), není, s ohledem na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu (§226 a §243b o. s. ř.), zapotřebí, aby se odvolací soud danou výhradou žalované v novém rozhodnutí opakovaně zabýval.
25. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky jaké obsahové náležitosti má mít konstatování porušení práva a dále na posouzení otázky, dosáhl-li odvolací soud závěru o skutkovém stavu procesně korektním způsobem. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení daných otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání obou účastníků jsou v níže uvedeném rozsahu nejen přípustná, ale též opodstatněná.
27. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
29. K otázce pod bodem 2) Nejvyšší soud připomíná své závěry, podle nichž dospěje-li soud k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, toto porušení vysloví ve výroku rozsudku ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy podle §31a odst. 2 OdpŠk přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce in eventum nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
30. Ohledně obsahu morálního zadostiučinění z rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
31. Citovaná judikatura Nejvyššího soudu na straně druhé ale nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval přesnou právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). Žalobci tak na straně jedné nelze přisvědčit v tom, že bylo povinností odvolacího soudu uvést konkrétní znění právních předpisů či jednotlivých článků mezinárodních úmluv, jež byly porušeny, ani není potřeba konstatovat, že bylo porušeno „základní právo“, lze s ním však souhlasit v tom, že konstatování porušení práva za konkrétní správní řízení, v němž není explicitně či jiným pochybnosti nevzbuzujícím způsobem (např. časovým vymezením celkové délky řízení) vyjádřeno, že se vztahuje i na navazující řízení před správním soudem, je nedostatečné. I když judikatura upřednostňuje globální pohled na posuzovaná řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako stanovisko) a do celkové délky řízení se započítávají i řízení o řádných a (některých) mimořádných opravných prostředcích, včetně dovolání, kasační stížnosti nebo ústavní stížnosti, je třeba mít za to, že pro zásadní odlišnost a relativní samostatnost řízení před správními soudy (stejně jako řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech soukromého práva podle části páté o. s. ř.), které jen v některých případech a vždy jen s ohledem na dispozici účastníka řízení navazují na řízení správní, je třeba v textu konstatování porušení práva zpravidla, a v závislosti na předmětu řízení vymezeného žalobcem, vyjádřit, že se poskytuje též za řízení před správním soudem. To platí zejména tehdy, šlo-li o správní řízení, jehož předmět spadal pod ochranu článku 6 Úmluvy, popř. šlo o správní řízení, jež se dotýkalo základního práva či svobody účastníka řízení (v podrobnostech lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/202). V obou těchto případech se totiž správní řízení i řízení před správním soudem posuzují jako řízení jediné, což je třeba ve výroku rozsudku poskytujícím konstatování práva zohlednit. Ostatně takto postupoval odvolací soud (jiný jeho odvolací senát) v obdobné věci završené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, na nějž v nyní přezkoumávaném rozsudku odvolací soud výslovně poukazoval. Řečeno jinak, v konstatování porušení práva či v omluvě není třeba vyjmenovávat odkazem na určení rozhodujících orgánů a jejich spisových značek všechna dílčí řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích projednávaných v odškodňovaném (posuzovaném) řízení, nicméně mělo by být z výroku rozhodnutí soudu seznatelné, že takto poskytnutý prostředek nepeněžité satisfakce zjištěné nemajetkové újmy se vztahuje na celkovou délku řízení nebo na tu část, k níž se poškozený zadostiučinění domáhal. Z vyložených důvodů je konstatování porušení práva vztažené toliko ke správnímu řízení, a nikoliv již k navazujícímu a společně posuzovanému řízení před správním soudem v poměrech právě projednávané věci nedostatečné, právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, a tudíž i nesprávné.
32. Dovolání je dále opodstatněné ve vztahu k otázkám 6) a 7) v rozsahu procesních námitek a související otázky 8), neboť dovolací soud nemohl než přisvědčit žalobci, že části skutkových zjištění dosáhl odvolací soud v rozporu s kogentní procesní úpravou.
33. Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu, jak jej zjistil (převzal) odvolací soud neslouží a sloužit nemůže; primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, což se děje v otázkách skutkových z povahy věci jen omezeně. Z judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny – jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz bod 55 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. Jinak řečeno, i přesto, že by pro účastníky řízení mělo platit, že v rámci dovolacího řízení nelze zásadně očekávat přehodnocování zjištěného skutkového stavu, argumentace týkající se tvrzeného porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat může (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3712/18).
34. K takové vadě přitom došlo i v průběhu odvolacího řízení, kdy odvolací soud, ve chvályhodné snaze rozhodnout danou věc obdobně s jinou dříve již projednávanou skutkově podobnou věcí, vycházel z rozhodnutí jiného senátu odvolacího soudu, aniž by však – z hlediska výsledků dokazování a závěrů o skutkovém stavu – o vskutku skutkově srovnatelnou situaci šlo.
35. Nejvyšší soud se již zabýval problematikou, kdy a za jakých okolností lze vycházet z jiných rozhodnutí soudů (včetně soudu Nejvyššího nebo Ústavního), jak to po citaci konkrétně označeného rozhodnutí učinil v projednávané věci soud odvolací. Ve vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v §153 odst. 1 o. s. ř. rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za (řádně) prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Odvolací soud však v projednávané věci neřešil, zda jím citované závěry soudů vyšších stupňů vážících se k osobě jiného žalobce (řidiče spolupracujícího s platformou UBER) a učiněné ve světle jiného projednávaného případů lze bez dalšího promítnout i do věci právě projednávané.
36. Řečeno jinak: aby šlo o obdobnou věc, musí být v obou řízeních nejprve učiněny totožné či alespoň obdobné skutkové závěry, a to na základě řádně provedeného dokazování, popř. na základě shodných tvrzení účastníků, soudních či všeobecných notoriet, či na základě zákonné domněnky (§120 odst. 3, §121 a §133 o. s. ř.). Procesní předpis na škodu věci neuvádí, co je míněno „skutkovým stavem věci“, nicméně soudům ukládá, aby rozhodly vždy na jeho základě (srov. §153 odst. 1 o. s. ř., výjimkou je rozsudek pro uznání a rozsudek vydaný pro neunesení některého z procesních břemen). Lze předeslat, že podle obsahu spisu odvolací soud k podstatné části své argumentace dokazování vůbec neprovedl a jen z jiného soudního rozhodnutí, s nímž navíc účastníky neseznámil, toliko neformálně a až v odůvodnění svého rozhodnutí extrahoval tam učiněná skutková zjištění vztahující se k jiné věci jiných účastníků řízení (alespoň pokud jde o žalobce).
37. Posledně zmiňované ustanovení však vyslovuje samozřejmý požadavek, vyplývající z §120 a §132 o. s. ř., že skutkovým podkladem rozhodnutí soudu mohou být (vedle nesporných skutkových tvrzení a domněnek) zásadně jen takové skutečnosti, k nimž soud v tom kterém řízení dospěl na základě řádně provedeného dokazování. V projednávané věci se však soud prvního stupně otázkou, kdo zaplatil uložené pokuty, jakým způsobem a ani otázkou „bezdůvodnosti“ podané správní žaloby v nejmenším nezabýval, žádné dokazování k těmto otázkám neprováděl a ani odvolací soud dokazování žádným způsobem nedoplňoval (jak si Nejvyšší soud ověřil z přepisu záznamů z konaných odvolacích jednání). Odtud plyne, že originární „skutková zjištění“ učiněná poprvé až v rozsudku odvolacího soudu, v uvedeném rozsahu, nemají žádné opory v postupu předepsaném pro zjišťování skutkového stavu (viz §120 až 131 o. s. ř.) a jde tak o výše zmíněný případ extrémního nesouladu mezi (ne)provedeným dokazováním a z něj učiněným závěrem o skutkovém stavu (srov. k tomu i §213 a §213a o. s. ř). Tato vada nepochybně mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu. I v tomto směru je třeba hodnotit dovolání jako důvodné a právní posouzení učiněné při aplikaci procesních předpisů odvolacím soudem jako nesprávné.
38. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení bude třeba procesně odpovídajícím způsobem provést dokazování o tvrzeních účastníků vážících se ke způsobu zaplacení uložené pokuty a k úvaze o bezúčelnosti podané správní žaloby, jehož výsledek může zásadním způsobem ovlivnit skutkové závěry odvolacího soudu zejména ohledně kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce, bylo by předčasné, aby Nejvyšší soud již v této fázi řízení (po výtce jen akademicky) řešil hmotněprávní námitky žalobce vztahující se k otázkám 4) až 7) obsaženým v jím podaném dovolání.
39. Uvedené platí i pro první a druhou otázku [pod bodem A) a B)] dovolání žalované, neboť není-li najisto postaveno, zda posuzované řízení bylo pro žalobce v době podání správní žaloby (či později) „bezvýznamné“, nelze se zatím vyjádřit ani k posouzení přiměřenosti celkové délky řízení před správním orgánem a správním soudem ani k vhodné formě kompenzace případné nemajetkové újmy žalobce.
40. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci neshledal (nad rámec výše uvedený) existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv.
41. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že nápravu lze bez potřeby rozsáhlého dokazování zjednat v odvolacím řízení, neshledal Nejvyšší soud důvody pro to, aby přikročil i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
42. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.). Připomenout dlužno, že předmětem dalšího řízení bude odškodnění nemajetkové újmy limitované (s ohledem na rozsah podaného dovolání) v další fázi řízení již jen částkou 100 000 Kč s příslušenstvím
43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu