ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2081.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2081/2023-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 121/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-348, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 4. 2015 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem a rozhodnutím vydaným v řízení u Ústavního soudu vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1272/14, a požadovala blíže neupřesněnou omluvu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 17 C 121/2015-329, žalobu, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-348, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2022, č. j. 70 Co 148/2022-355, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka přípustnost dovolání zakládá především na otázce, zda jde o nezákonné rozhodnutí jakožto samostatný odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „OdpŠk“), v případě, že jím je rozhodnutí Ústavního soudu (v projednávané věci rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1272/14), které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Dovolatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, jenž dovodil, že ze strany obecných soudů není možný přezkum rozhodnutí Ústavního soudu, a to ani v případě posouzení otázky, zda je jeho rozhodnutí nesprávné či nezákonné a mělo by tak zakládat odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Dovolatelce však v tomto směru nelze přisvědčit, neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím nezasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Dovolací soud setrvale (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1881/2021) považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu (samozřejmě vyjma délky takového řízení). Pokud se proto poškozený (zde dovolatelka) domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bylo by na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013).
7. Uvedené závěry byly potvrzeny i Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013, konstatoval, že stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§3 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani obecným soudem. Jak je uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Zvoleným postupem (tj. podáním žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb.) tak poškozený obchází ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda jimi vznikla škoda či nemateriální újma. Ze shodného závěru pak vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, a též proto není důvodu k jakékoliv revizi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k možnosti přezkoumávání rozhodnutí Ústavního soudu ze strany soudů obecných.
8. Vznáší-li dovolatelka otázku, zda má v projednávané věci nárok na opravu zřejmé nesprávnosti v rozhodnutí Ústavního soudu, nezakládá tato její námitka přípustnost dovolání. Nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou, její řešení plyne ze shora uvedené judikatury dovolacího soudu, z níž vycházely i soudy nižších stupňů v projednávané věci. Dodává se, že domáhá-li se dovolatelka jiného výsledku, než k jakému dospěl Ústavní soud (tedy, že její ústavní stížnost neměla být odmítnuta), nejde o zřejmou nesprávnost, ale o faktický přezkum tohoto rozhodnutí.
9. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit otázka, zda jsou zde tvrzení, která jsou vyloučena z moci soudu, aby o nich učinil skutkové zjištění, dovozuje-li dovolatelka, že dovolací soud má věc posoudit tak, že žádná skutečnost není vyloučena z toho, aby mohla být soudem jako skutkové zjištění shledána. Jak již bylo shora uvedeno, dovolatelka se ve své podstatě domáhá přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu, domáhá-li se, aby dovolací soud učinil závěr o jeho nezákonnosti, toto však (jak již bylo vysvětleno shora) není přípustné. Nejde tedy o skutkové zjištění, jež má vyjadřovat skutkový stav věci a má být východiskem pro právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008), ale právě již o právní posouzení věci, které však v tomto případě ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu není možné.
10. Domnívá-li se dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s poslední judikaturou Nejvyššího soudu, který uznal, že i obsah rozhodnutí může být nesprávným úředním postupem (zásah advokáta, který byl nezákonně označen v rozhodnutí hanlivě a jeho právo na odškodnění; odůvodnění rozhodnutí soudu může představovat nesprávný úřední postup a založit odpovědnost státu za způsobenou škodu, obsahuje-li pasáže, které se mohou dotknout práva na ochranu osobnosti. K takovému závěru dospěl nedávno Nejvyšší soud, který vyhověl dovolání advokáta Václava Voříška)“, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2020, sen. zn. 29 NSCR 72/2020, a v něm další citovaná rozhodnutí, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2305/2016). Dovolatelka v dovolání neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by řešení takové právní otázky mělo být v rozporu, přičemž pouhý závěr a konstatování, že má jít o rozhodnutí o dovolání advokáta Václava Voříška, není dostatečným vymezením přípustnosti dovolání. V kontextu dovolacích tvrzení je rozhodnutí odvolacího soudu naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která byla již uvedena shora. Domnívá-li se dovolatelka, že postupem Ústavního soudu mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, když Ústavní soud odmítl opravit své usnesení, není možný tento postup ze strany obecných soudů nijak přezkoumávat, hodnotit, a tedy ani odškodnit, a možností dovolatelky je domáhat se ochrany svého práva přímo u Evropského soudu pro lidská práva (k tomuto závěru viz judikatura uvedená shora).
11. Namítá-li dovolatelka, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly se všemi jejími argumenty, a udělaly tak jen „půlku práce“ s tím, že „se ani jeden ze soudů rozumně nevypořádal s významnými argumenty dovolatelky (např. ad absurdum, pokud by Ústavní soud vydal rozsudek smrti, zda by jej soudy nařídily vykonat…)“, nelze ani k této námitce přihlížet, neboť je příliš paušální a pomíjí, že soud prvního stupně a odvolací soud korektně (viz výše) postavily své rozhodnutí na tom, že rozhodovací činnost a procesní postup Ústavního soudu nepodléhá přezkumu ze strany obecných soudů. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak v základu byla odůvodněna a netrpí tedy deficitem nepřezkoumatelnosti.
12. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od výše uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě. Nejvyšší soudu proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu