ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2239.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2239/2023-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Notino, s. r. o., IČO 27609057, se sídlem v Brně, Londýnské náměstí 881/6, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219/58, o zaplacení 127 734 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 174/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 4/2023-46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 17. 6. 2022 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 127 734 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného žalovanou pod sp. zn. ČTÚ 31 325/2011 a následně ČTÚ 41 164/2018. Řízení bylo podle žalobkyně zahájeno dne 31. 3. 2011, žalovaná jako příslušný správní orgán, před kterým bylo řízení vedeno, žalobkyni o zahájení řízení vyrozuměla dne 18. 2. 2015 a ukončeno bylo až rozhodnutím o podaném rozkladu ze dne 5. 10. 2021.
2. Obvodní soudu pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 40 C 174/2022-27, rozhodl, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném žalovanou pod sp. zn. ČTÚ 31 325/2011 a následně ČTÚ 41 164/2018 (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 127 734 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 6. 2022 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 667,60 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 72 Co 4/2023-46, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se nekonstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v řízení vedeném žalovanou pod sp. zn. ČTÚ 31 325/2011 a ČTÚ 41 164/2018 v přiměřené lhůtě (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka přípustnost dovolání zakládá na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud údajně neřešené, zda žalobkyni mohla vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení již v době, kdy žalobkyně nevěděla o řízení (žalobkyně byla vyrozuměna o zahájení řízení až 19. 2. 2015), které proti ní bylo vedeno, tedy konkrétně v období od 31. 3. 2011 do 15. 2. 2015 (v období od zahájení řízení do okamžiku, kdy se žalobkyně o řízení dozvěděla), v případě, že zákonem o elektronických komunikacích byla výslovně stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí, která v konkrétní věci uplynula dne 31. 7. 2011 (tedy čtyři měsíce od zahájení řízení). Dovolatelka se domnívá, že dobu od zahájení správního řízení do okamžiku, kdy se žalobkyně o existenci řízení dozvěděla, je potřeba zohlednit ve zvýšení konečné částky odškodnění právě o dotčenou dobu, kdy správní orgán, ač měl povinnost k rozhodnutí v určené lhůtě, rozhodnutí nevydal a účastníka ani nevyrozuměl o zahájení řízení. Tato námitka však nemůže přípustnost dovolání založit.
6. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 783/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020). Z právě uvedené judikatury se podává, že předmětem odškodnění má být právě stav nejistoty, jemuž je účastník řízení vystaven po nepřiměřeně dlouhou dobu. Samotná okolnost, že řízení trvá nepřiměřeně dlouho (třeba i proto, že orgán vedoucí řízení nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí), tedy pro případ, že účastník o řízení neví a není proto vystaven nejistotě ohledně jeho výsledku, nezakládá právo účastníka na odčinění újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení. Na právě uvedeném nic nemění ani případný fakt, že žalobce je v předmětném řízení ohrožen tak, že mu bude uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení z požadované jistiny. Hypotetická nejistota účastníka spočívající v tom, že kdyby o řízení věděl, jeho strádání z nejistoty by bylo umocněno hrozbou, že mu bude uložena i povinnost platit úrok z prodlení, nemůže být předmětem odškodnění, protože do doby, než se účastník o řízení dozví, u účastníka reálně neexistuje. Opačný právní závěr prezentovaný dovolatelkou tedy přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud přijal právní závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, když dovodil, že v projednávané věci je dán důvod ke snížení základní částky o 40 % z důvodu, že žalobkyně je ekonomicky úspěšná a posuzované řízení pro ni mělo nízký význam. Odvolací soud tak podle dovolatelky nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni. Dovolatelka závěry odvolacího soudu pokládá v principu za nesprávné a dezinterpretující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neboť na jejich základě by bylo možné uzavřít, že je-li subjekt úspěšný, nemůže mu být způsobena újma, byť jako řádný hospodář nakládá s každou korunou zcela zodpovědně (a právě i to je důvod ekonomické úspěšnosti). Dovolací soud se na rozdíl od žalobkyně nedomnívá, že by odvolací soud kritizovaný úsudek uskutečnil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. V předmětném rozhodnutí se totiž zdůrazňuje, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něj význam předmětu řízení. V navazující judikatuře dovolací soud zdůraznil, že význam předmětu řízení je dán nejen výší peněžité částky, o kterou se řízení vede, ale i závažností možných dopadů řízení do individuálních poměrů účastníka (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). Zohlednil-li tedy odvolací soud mj. i skutečnost, že finanční částka, o kterou v předmětném řízení šlo, byla pro žalobkyni, jež je ekonomicky silnou obchodní společností, marginální (to žalobkyně ani v dovolání nepopírá, byť má výhrady k nedostatečnému dokazování této skutečnosti), jeho úsudek nevybočil z intencí vymezených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Jde-li o konkrétní závěr odvolacího soudu, že částka zadostiučinění má být snížena právě o 40 %, tento úsudek nepodléhá odvolacímu přezkumu. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Při přezkumu výše zadostiučinění přitom dovolací soud v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 556/2023), což v případě žalobkyně není.
9. Uvádí-li žalobkyně konečně, že odvolací soud své zjištění o výrazně pozitivních ekonomických poměrech žalobce nezaložil na solidním důkazním základu, jde o nepřípustnou výtku vad řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlížet pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1390/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2547/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu