ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2245.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2245/2023-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) Č. Z. a b) Č. Z. , zastoupených Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 281 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 34 C 65/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 95 Co 191/2022-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se žalobou domáhali, aby každému z nich žalovaná zaplatila částku 281 250 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 320/2013.
2. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 34 C 65/2021-72, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 10. 2022, č. j. 34 C 65/2021-78, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2022, č. j. 34 C 65/2021-80, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců 178 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 12. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I a II), a žalobu, co se týče uplatněného nároku na uložení povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců 102 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 12. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok III). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců 24 046,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok IV a V). Soud prvního stupně také uložil žalobci b) povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chomutově soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok VI).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 95 Co 191/2022-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II změnil tak, že žalobu žalobce a) a žalobu žalobce b), co do částky 76 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 12. 2020 do zaplacení zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 046,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II a III), a že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 731,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok IV a V).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná má s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), za to, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se žalobcům dostalo už tím, že k odvolání žalobců došlo v posuzovaném trestním řízení ke zkrácení zkušební doby jejich podmíněného odsouzení. Z dovoláním napadeného rozhodnutí ovšem plyne, že k redukci zkušební doby ze 4 roků na 3 roky odvolací soud v posuzovaném trestním řízení přistoupil proto, že „od rozhodnutí soudu prvního stupně uplynula poměrně dlouhá doba, v jejímž průběhu nebylo k chování obou obžalovaných zjištěno žádných negativních poznatků ani připomínek. Takto stanovenou zkušební dobu považoval odvolací soud za dobu přiměřenou jak osobním poměrům obou obžalovaných, tak okolnostem projednávaného případu“ (viz odst. 8 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K nejzásadnějším průtahům v předmětném trestním řízení přitom došlo již v řízení před soudem prvního stupně v období od prosince 2013 do června 2016 a nikoliv až v průběhu řízení před odvolacím trestním soudem (viz odst. 2 ,7, 9, 10, 15 a 16 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
6. Z právě uvedeného je zřejmé, že ke stanovení kratší zkušební doby podmíněného odsouzení žalobců v posuzovaném trestním řízení nedošlo proto, že by jejich trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (ustanovení §39 odst. 3 věta druhá zákona č. 408/2009 Sb., trestního zákona), ale z jiných důvodů. Tvrdí-li tedy žalovaná, že odvolací soud v trestním řízení při stanovení kratší zkušební doby podmíněného odsouzení již přihlédl k tomu, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nemá její tvrzení oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu. Za takových okolností je na místě pokládat úsudek odvolacího soudu o tom, že újma žalobců způsobená nepřiměřeně dlouho trvajícím trestním řízením nebyla kompenzována skrze příznivější výrok o jejich trestu, nikoli za rozporný (odst. 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), ale za souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016). Právě vypořádaná argumentace žalované tedy na základě výše uvedeného nezakládá přípustnost dovolání.
7. Dovolatelka též vznesla obecnou výhradu, podle níž v případě pravomocně odsouzených pachatelů úmyslných trestných činů se nelze dovolávat odčinění nepřiměřeně dlouhého trestního řízení skrze zadostiučinění v penězích, ale postačí kompenzace skrze „konstataci porušení práva“.
8. Nejvyšší soud v této souvislosti již dříve uzavřel, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu (např. žalovanou rovněž zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015). Nicméně i osoby pravomocně odsouzené pro spáchání úmyslného trestného činu se s přihlédnutím k dalším okolnostem případu mohou domoci finančního zadostiučinění, bylo-li trestní řízení, v němž byli odsouzeni, nepřiměřeně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022). Odvolací soud přitom zejména v odst. 19, 24 a 30 vysvětlil, proč má v daném případě za to, že žalobcům je na místě přiznat kompenzaci ve formě peněžitého plnění. Z právě uvedené judikatury (s níž není v rozporu ani žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010) tedy plyne, že i obecný úsudek dovolatelky o tom, že v případě pravomocně odsouzených pachatelů úmyslných trestných činů se nelze dovolávat odčinění nepřiměřeně dlouhého trestního řízení skrze zadostiučinění v penězích, je paušální a tudíž nesprávný. Jestliže žalovaná adresně nenapadla odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku i v části, v níž odvolací soud vyhodnocuje, proč s ohledem na konkrétní okolnosti případu je na místě přiznat peněžité zadostiučinění, nemá dovolací soud prostor k právnímu přezkumu této úvahy.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu