ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2273.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2273/2023-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně D. L. , zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 212/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 55 Co 355/2022-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 C 212/2018-139, zamítl žalobu, jíž že žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 200 000 Kč (výrok I), a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 166/2012, (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na průběh předběžného uplatnění nároku na náhradu škody u ústředního orgánu a s připomenutím okolností doprovázejících vznik tvrzené nemajetkové újmy) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury neodchýlil, pokud (přisvědčil-li závěrům soudu prvního stupně) uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, prokteré své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobkyně. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) se nepodává, že by žalobkyni cokoliv objektivně bránilo po prvotním odmítnutí uplatněného nároku ze strany žalované uplatnit svůj nárok v běžící promlčecí době u soudu a v zahájeném řízení pak řádně pokračovat.
Ke stavení promlčecí lhůty podle §32 a 33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] dochází po dobu trvání předběžného projednání nároku, nejdéle však po dobu šesti měsíců od jeho zahájení, a to i v případě, kdy se úřad po uplynutí dané lhůty k žádosti o předběžné projednání vyjádří, ať už pozitivně, či negativně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011). Ani případné nedodržení šestiměsíční lhůty pro vyjádření k žádosti o předběžné projednání ze strany úřadu nepředstavuje jednání v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012). Stejně tak nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům vznesení námitky promlčení až poté, co se úřad v uvedené šestiměsíční lhůtě k žádosti o předběžné projednání nevyjádřil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).
Vycházeje z předznamenaných judikatorních závěrů platí, že okolnost, že se žalobkyně po doručení pro ni nepříznivého stanoviska Ministerstva spravedlnosti znovu domáhala přehodnocení jeho závěrů jí nikterak nebránila ve včasném uplatnění nároku u soudu a v řádném pokračování v zahájeném soudním řízení.
Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. §18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Dlužno doplnit, že závěry dovolatelkou připomínaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, resp. ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4046/2016, do poměrů právě projednávané věci nedopadají, když v pořadí druhé označené rozhodnutí naopak obsahově zcela přisvědčuje správnosti postupu soudů obou stupňů v nyní projednávané věci, pakliže staví na právním závěru, podle něhož „rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (uvedené rozhodnutí dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Nepříčí se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani to, že odvolací soud nepřikládal zásadní význam okolnostem předcházejícím vzniku nároku. V nyní projednávané věci v odvolání i v dovolání žalobkyně potud nepřípustně spojuje údajnou nemravnost námitky promlčení převážně jen s okolnostmi, za nich škoda vznikla, a nikoliv s těmi, jež by měly svědčit o tom, proč sama nepodala žalobu včas, ač jí v tom nic nebránilo.
Rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, který shledal v konkrétním případě námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy pak opět vycházel z mimořádných okolností jím projednávané věci, které ovšem souvisely nikoliv s vlastním nárokem, ale až s jeho uplatněním u soudu. Žalobkyně v nyní projednávané věci námitku o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy spojuje nedůvodně s jejími vztahy ke společnosti DOGROSE, a.s., s vlastním průběhem nepřiměřeně dlouhého trestního (posuzovaného) řízení. Pokud je nakonec namítáno, že nemravnost by měla být spojována též s tím, že žalovaná uplatnila námitku promlčení až po čtyřech letech od zahájení řízení, pak ani tato okolnost sama o sobě pro závěr o nemravnosti postupu žalované svědčit nemůže. Jednak žalovaná logicky vysvětlila, že námitku uplatnila až poté, co by započato s věcným projednáváním nároku na náhradu nemajetkové újmy a jednak dlužník je oprávněn námitku promlčení uplatnit bez ohledu na koncentraci řízení kdykoliv do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, v odvolacím řízení pak za podmínek nepřekážejících principu neúplné apelace (§205a o. s. ř.). Případné bezdůvodné otálení dlužníka s uplatněním námitky promlčení nemá zpravidla vliv na to, zda jde o jednání v rozporu s dobrými mravy, může však být zhodnoceno z hlediska účelnosti vynaložených nákladů řízení (§142 odst. 1 o. s. ř).
Dlužno doplnit, že závěry dovolatelkou zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, do poměrů právě projednávané věci nedopadají, když v něm byla řešena skutkově odlišná situace týkající se specifického procesu tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. i zcela výjimečné okolnosti, za nichž tehdy byla námitka promlčení shledána nemravnou.
Ani druhá otázka formulovaná dovolatelkou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen. Pokud úřad prohlásí své stanovisko za konečné, mají se jím za vypořádané všechny uplatněné nároky, tj. i ty, o kterých se v něm úřad výslovně nezmiňuje. Pouze takový závěr totiž odpovídá smyslu úpravy §14 odst. 1 a 3 OdpŠk. Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku, postrádají jakékoli další pokusy poškozeného o změnu jeho postoje smysl a s ohledem na pokračování běhu promlčecí lhůty, přerušené podle §35 OdpŠk jen po dobu od uplatnění nároku u příslušného úřadu do skončení jeho předběžného projednání, vystavují poškozeného zbytečnému riziku promlčení jeho nároku (srov. např. v dovolání výslovně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Nejvyšší soud pak neshledal v argumentaci dovolatelky potenciál k tomu, aby danou - judikatorně již dlouhodobě ustálenou – otázku nyní řešil jinak, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve smyslu §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Přestože je rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve vztahu k namítané otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy velmi stručné, lze z nich vysledovat, že okolnosti zmiňované žalobkyní k dané otázce v rámci jejich procesních postojů v nalézacím i odvolacím řízení, za významné nepovažovaly.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu