ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2522.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2522/2023-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 166/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 17 Co 172/2022-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po částečném odmítnutí jeho žaloby ve vztahu k částce 40 000 000 Kč s příslušenstvím) domáhal vůči žalované zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy. Ta mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, který žalobce spojoval s pro něj nepříznivým vyzněním rozsudku vydaného Okresním soudem ve Znojmě dne 17. 5. 2000 pod sp. zn. 5 C 220/99, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně vydaným dne 22. 10. 2001 pod sp. zn. 17 Co 360/2000, přičemž dne 30. 11. 2001 nabyl právní moci.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 7 C 166/2020-120, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud úvodem předesílá, že vymezení dovolacího důvodu, pro který žalobce rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, čerpal pouze z podání doručeného prvostupňovému soudu dne 5. 6. 2023, jež bylo sepsáno advokátkou, která žalobce v dovolacím řízení zastupuje (viz č. l. 174 až 175 spisu). Důvod, pro který v uvedené souvislosti nebylo možné přihlédnout k podáním sepsaným samotným žalobcem a doručeným soudu prvního stupně ve dnech 13. 4. 2023, 31. 7. 2023, 2. 8. 2023 a 9. 8. 2023, vychází především ze znění §241a odst. 5 o. s. ř., v souladu se kterým k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, se nepřihlíží. Zohlednit pak nebylo možné ani doplňující podání sepsané žalobcovou advokátkou dne 3. 8. 2023, neboť k doručení tohoto podání soudu prvního stupně došlo (stejně, jako je tomu i v případě posledních tří výše zmíněných podání sepsaných samotným žalobcem) až poté, co dne 15. 6. 2023 uplynula lhůta, v níž bylo možné podle §241b odst. 3 části věty druhé před středníkem o. s. ř. a §242 odst. 2 o. s. ř. dovolání doplnit. Počátek dvouměsíční lhůty k podání dovolání totiž v žalobcově případě připadl na den 6. 4. 2023, kdy mu byl rozsudek odvolacího soudu doručen, načež tato lhůta byla v důsledku absence jeho právního zastoupení a následné výzvy soudu k odstranění tohoto nedostatku prodloužena právě do 15. 6. 2023, tj. do data připadajícího na 15. den po doručení zmíněné výzvy žalobci, jenž připadl na den 31. 5. 2023 (viz č. l. 172 spisu).
Dovolacím důvodem, který byl zformulován v podání ze dne 5. 6. 2023, je přitom dovolací soud striktně vázán (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání).
Jediná právní otázka, kterou žalobce v podání ze dne 5. 6. 2023 vymezil s tím, že ji považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, přičemž odvolací soud měl při jejím řešení pochybit, je představována otázkou, zda v případě, kdy nárok na náhradu škody vznikl v důsledku porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů ze strany státního orgánu, je namístě posoudit vznesenou námitku promlčení tohoto nároku jako odporující dobrým mravům. Ve vztahu k ní však přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit nelze. Svým závěrem o tom, že námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje, jenž byl odvolacím soudem vysloven v situaci, kdy z jeho skutkových zjištění nevyplynula žádná mimořádná či zvláštního zřetele hodná skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat opak, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která i v případě námitky promlčení nároků uplatněných vůči státu a odvozovaných z právní úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takovýto závěr zásadně připouští. Odkázat lze v této souvislosti zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 597/23, a na v něm shrnutou prejudikaturu.
K žalobcově námitce, podle níž je napadené rozhodnutí nepřesvědčivé, neboť se v něm odvolací soud údajně dostatečně nevěnoval tomu, jaké mělo tvrzené pochybení soudu, od něhož žalobce svůj nárok odvozoval, následky, a současně neuvedl, jaké další skutečnosti, kromě plynutí času, v rámci řešeného souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy zohlednil, by za situace, kdy žalobce v této souvislosti nezformuloval konkrétní procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by též specifikoval, jaký důvod přípustnosti dovolání považuje za naplněný, bylo podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. možné přihlédnout pouze za podmínky, pokud by jeho dovolání bylo jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu