ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2645.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2645/2023-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Pekárny a cukrárny Klatovy, a.s. , IČO 60197412, se sídlem v Klatovech, Za Tratí 602, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 221/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 58 Co 150/2023-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku včasného nevyplacení jistot určených k zajištění jejího nároku na náhradu škody nebo jiné újmy a složených u Městského soudu v Praze navrhovatelem předběžných opatření, jež byla proti žalobkyni v minulosti nařízena a poté následkem zastavení řízení o věci samé zanikla. K prodlení s touto výplatou došlo konkrétně v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 90/2014 (na toto řízení připadá požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč), sp. zn. 59 Cm 120/2012 (žalobkyně požaduje zadostiučinění ve výši 140 000 Kč), sp. zn. 22 Cm 119/2012 (požadováno je zaplacení částky 160 000 Kč), sp. zn. 46 Cm 120/2012 (na které připadá zadostiučinění ve výši 160 000 Kč) a sp. zn. 33 Cm 104/2012 (požadována je částka 160 000 Kč). O tom, že uvedené jistoty budou vyplaceny žalobkyni, rozhodl Městský soud v Praze usneseními ze dne 28. 1. 2020 vydanými v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005, která nabyla právní moci dne 13. 2. 2020. Dne 27. 5. 2020 však byla žalobkyně informována o tom, že výplatu nelze dle vydaných rozhodnutí provést, neboť složené jistoty již byly dříve vráceny navrhovateli předběžných opatření. Částku ve výši nevyplacených jistot pak žalobkyně obdržela od žalované dne 22. 12. 2022 z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, kterou proti žalované uplatnila v řízení, jež bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeno pod sp. zn. 14 C 61/2021.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22 C 221/2022-64, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na řešení otázky (dle názoru žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda povinnost soudu vyplatit žalobkyni předmětné jistoty zanikla doručením přípisu soudu, kterým jí bylo oznámeno, že tato výplata nemůže být realizována, napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Jeho závěr o nedůvodnosti žaloby je totiž odůvodněn promlčením vzneseného nároku v důsledku marného uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty upravené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), s tím, že na den doručení výše uvedeného oznámení, tj. na den 27. 5. 2020, tento soud vztáhl nikoliv okamžik zániku výše zmíněné povinnosti, nýbrž okamžik ukončení odškodňovaného stavu nejistoty žalobkyně týkající se dalšího postupu soudu ohledně inkriminovaných jistot (neboť žalobkyně získala informaci o tom, že jí soud tyto jistoty vyplatit nemůže) a tím i nejzazší okamžik, v němž se žalobkyně měla o své nemajetkové újmě dozvědět, a kdy proto nejpozději počala zmíněná promlčecí lhůta plynout. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž nelze ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k otázce, zda přípis soudu, jímž bylo žalobkyni oznámeno, že výplata jistot nemůže být provedena, má „vyšší právní sílu“ než dříve doručená usnesení soudu o tom, že jí jistoty budou vyplaceny, tedy k otázce, kterou žalobkyně rovněž považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Ani na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak již bylo uvedeno výše, napadené rozhodnutí považuje za klíčové pro posouzení dané věci to, kdy žalobkyně získala vědomost o vzniklé (a současně i završené) nemajetkové újmě, neboť s ní odvolací soud spojil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Tento okamžik přitom odvolací soud určil na základě zhodnocení skutkových zjištění vyplývajících z obsahu předmětného sdělení, které žalobkyně od soudu obdržela, a z její reakce na něj, jež spočívala ve vznesení nároku na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu, o němž byla tímto sdělením informována (tedy ze skutkového závěru, který dle §241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení korigovat nelze), nikoliv na základě procesněprávní úvahy o formě dotčeného sdělení, kterou žalobkyně nyní v dovolání otevírá.
V části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení, pak podané dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu