ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2718.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2718/2023-1092
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně FinArt, s.r.o. , identifikační číslo osoby 47537787, se sídlem v Rudné, Riegrova 373, zastoupené JUDr. Petrem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 240/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023, č. j. 69 Co 351/2014-988, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 15 C 240/2012-477, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 15 C 240/2012-490, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001, tak, že zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 25 266 796 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uhrazení úroku z prodlení z částku 25 266 796 Kč v období od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 (výrok III), a uložil žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV). Samostatným usnesením (č. l. 390 spisu) pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vůči České republice.
Po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020 (jednalo se již o třetí rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, ve věci také dvakrát rozhodoval Ústavní soud), rozhodl odvolací soud nově o odvolání žalobkyně i žalované v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 21 213 476 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I), žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 4 500 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II) a žalobkyni byla taktéž uložena povinnost zaplatit České republice částku 8 864 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a částku 691 Kč na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok IV). Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně zopakoval dokazování spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Cm 69/2001, a došel v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti k jiným závěrům než soud nalézací. Odvolací soud podotkl, že soud prvního stupně (a ve svých předchozích rozhodnutích ve věci i odvolací soud) vycházel z úvah, které jsou relevantní pro posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy, a nereflektoval, že žalobkyně se v projednávané věci domáhala zaplacení náhrady majetkové škody (ušlého zisku). Odvolací soud v posuzovaném řízení (nyní přezkoumávaným rozsudkem) shledal průtahy v souhrnné délce patnácti měsíců, posuzované řízení bez průtahů tak mělo být skončeno ke dni 3. 9. 2008, nikoliv ke dni 25. 1. 2005 (jako rozhodný okamžik, ke kterému mělo být jednání jako přiměřené skončeno), jak dříve určil již soud prvního stupně. Jelikož žalobkyně neposkytla žádná skutková tvrzení vztahující se k nově určenému rozhodnému okamžiku, kdy měly být nemovitosti vyloučeny ze soupisu konkurzní podstaty (přičemž vznik škody vztahovala potud již nepřípadně k okolnostem v zásadě nastalým 2004 a 2005), odvolací soud žalobu zamítl z důvodu absence tzv. odpovědnostního titulu ve vztahu ke škodě, jak byla žalobkyní skutkově vymezena.
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 38 190 968 Kč za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001 ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení v částce 12 924 172 Kč s příslušenstvím již rozsudkem soudu prvního stupně zastaveno, v částce 4 053 320 Kč s příslušenstvím byla žaloba pravomocně zamítnuta v pořadí třetím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2020. Předmětem žaloby v době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu tak zůstala částka 21 213 476 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Otázky předložené dovolatelkou v části VI. dovolání týkající se posouzení postupu soudu jako nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Veškerá dovolatelčina argumentace a zde uvedená judikatura Nejvyššího soudu se týká odpovědnosti za nemajetkovou újmu, v projednávané věci jde ovšem o nárok na ušlý zisk. Nejvyšší soud ve své judikatuře ovšem opakovaně a dlouhodobě zdůrazňuje, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu (majetkovou újmu) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se v takovém případě hledí jako celek, takže celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti. Naopak v případě nároku na náhradu škody spočívajícím v ušlém zisku za období, o které podle tvrzení žalobce, nebýt průtahů, mohlo posuzované řízení skončit dříve, spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale vždy jen průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Zde je možno pro stručnost poukázat na zcela výstižnou argumentaci napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz odst. 30 napadeného rozsudku), již proto se při řešení dané materie odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil.
Pro rozhodnutí o nyní podaném dovolání je zásadní skutečnost, že dovolatelka v něm nenapadá klíčový závěr odvolacího soudu ohledně způsobu určení okamžiku, kdy reálně mohlo dojít ke skončení posuzovaného řízení (tedy odečtení relevantního období nečinnosti od celkové délky) a s tím spojený navazující závěr o neexistenci odpovědnostního titulu. Je třeba připomenout, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je specifický v tom, že Nejvyšší soud neposuzuje věcnou správnost napadeného rozhodnutí, nýbrž zda je správné to právní posouzení odvolacího soudu, které dovolatel svým dispozitivním úkonem v podaném dovolání kvalifikovaně a výslovně zpochybnil (srov. §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Vzhledem k tomu, že tento závěr odvolacího soudu o absenci odpovědnostního titulu sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, nemůže ani žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017).
Nejvyšší soud pro úplnost k procesním námitkám žalobkyně dodává následující. Dovolatelka v rámci své dovolací argumentace pouze převzala protikladný závěr z rozsudku soudu prvního stupně (a také zrušených rozsudků odvolacího soudu v tomto řízení) o údajné nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení a o určení okamžiku, kdy řízení za přiměřené již považovat nelze, a namítala nerespektování právního názoru vysloveného v těchto zrušených rozhodnutích odvolacího soudu a také v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu vydaných v tomto řízení týkajících se jiného z předpokladů odpovědnosti státu – ušlého zisku. Dovolatelka však přehlíží, že předchozí rozsudky odvolacího soudu byly zrušeny rozhodnutími Nejvyššího, resp. Ústavního soudu. Za této procesní situace přirozeně nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud byl „vázán“ svým předchozím rozhodnutím (k tomu srov. tu část z odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10, v níž Ústavní soud uvádí: „Tato vázanost se, inter alia , projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.“). Jelikož byly předchozí rozsudky odvolacího soudu v této věci zrušeny kasačními zásahy Nejvyššího či Ústavního soudu, nelze hovořit o vázanosti předchozím právním závěrem, který vyslovil odvolací soud. Tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu vystaven povinnosti, aby vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i jím zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na dříve vyjádřených závěrech, anebo tyto závěry přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017). Otázka tzv. širší závaznosti rozhodnutí podle §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. za situace, kdy o části nároku bylo rozhodnuto v pořadí třetím rozsudkem odvolacího soudu a na něj navazujícího rozsudku soudu Nejvyššího, ztrácí na významu za situace, kdy ona rozhodnutí žalobu jako nedůvodnou zamítla, nehledě již k tomu, že obě rozhodnutí v zamítavých výrocích byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, II. ÚS 446/22, což vede k neodvratnému závěru, že daná námitka dovolatelky by nemohla v navazujícím řízení pro ni přivodit příznivější rozhodnutí v otázce širší závaznosti vydaných rozhodnutí, což vede k závěru o neopodstatněnosti dovolání v této části (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018).
Co se týče kasačních rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu vydaných v této věci, soudy v nich řešení otázky přiměřenosti posuzovaného řízení a určení rozhodného okamžiku, kdy mělo řízení skončit, převzaly z rozsudku soudu prvního stupně a tuto otázku nepřezkoumávaly, ani ji závazně nevyřešily (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 446/22, který k dané problematice pečlivě zaznamenává v odst. 20, že otázka existence samotného nesprávného úředního postupu nebyla řešena ani napadenými rozsudky). Nadto Nejvyšší soud k tomu ani nebyl povolán, neboť právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu, a ve smyslu §242 odst. 3 uplatněným dovolacím důvodem. Řečeno jinak: jestliže žalovaná již ve vyjádření k žalobě zpochybňovala existenci tzv. odpovědnostního titulu, pak jen skutečnost, že soud prvního stupně tuto její argumentaci nevyslyšel, protože shledal důvod zamítnutí žaloby v jiné skutečnosti (zejména absenci prokázání ušlého zisku) a odvolací soud, který ve věci rozhodoval k odvolání žalobkyně závěru soudu prvního stupně přisvědčil (pročež neměl důvod se zabývat další obrannou argumentací žalované), pak skutečnost, že obranná argumentace žalované nebyla v odvolacím řízení zohledněna samozřejmě nezbavuje soudy ji v dalším řízení, ukazuje-li se to jako potřebné, náležitě vypořádat. Odvolací soud důvodně poukazuje na meze dovolacího přezkumu, přičemž podávala-li dovolání vždy jen žalobkyně, nemohl se dovolací soud pojmově zabývat (tehdy podpůrně uplatněnou) obranou žalované. Ostatně předpokládá-li občanský soudní řád, že Nejvyšší soud zaváže soudy nižších stupňů závazným právním názorem (§226 ve spojení s §243g odst. 1 o. s. ř.), nepochybně se tak může stát výlučně jen ve vztahu k řešení konkrétní právní otázky, kterou mu dovolatel předestřel k dovolacímu přezkumu, popř. mimo takový rámec, jen jde-li o právní názor týkající se vad řízení, k nimiž je povinen Nejvyšší soud u jinak přípustného dovolání přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). I když Ústavní soud podle své vlastní judikatury je (na rozdíl od Nejvyššího soudu) vázán jen petitem ústavní stížnosti a striktní vázanost se již neupíná k odůvodnění ústavní stížnosti (srov. např. nález ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl.ÚS 16/93), pak přesto soud ochrany ústavnosti postupuje ve své rozhodovací činnosti zdrženlivě, a i s ohledem na princip subsidiarity neřeší „originárně“ právní otázky, které před jeho rozhodováním nebyly náležitě vyřešeny již obecnými soudy. Proto má Nejvyšší soud za to, že Ústavnímu soudu dovolatelka nepřípustně podsouvá, že ve svých dřívějších zrušovacích nálezech dospěl autoritativně k závěru, že rozhodným okamžikem pro posouzení vzniku ušlého zisku je rok 2005, soud ochrany ústavnosti naopak zde pouze vycházel ze závěrů soudů nižších stupňů, které žalovaná již ve vyjádření k žalobě zpochybnila a její argumentací se do té doby soudy v odvolacím ani dovolacím řízení podrobněji nezabývaly.
Dovolatelka má potud pravdu, pokud uvádí, že závazné právní názory uvedené ve výše zmíněném nálezu Ústavního soudu a v posledním kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, se týkaly požadavku na dostatečné zohlednění okolností prodeje předmětných nemovitostí bez vázanosti na konkrétního zájemce, nikoliv otázky určení okamžiku, kdy mělo posuzované řízení skončit. Uvedené ovšem v žádném případě neznamená, že odvolací soud musí nutně setrvat na svém právním názoru dříve vysloveném týkajícím se jiné, byť související otázky, shledá-li jej následně zjevně nesprávným. Jeho změna však nesmí být na újmu práv účastníků řízení a musí jim být dána možnost na tuto změnu reagovat (srov. §118a a §213b o. s. ř.). Uvedený požadavek v této věci zachován byl, když odvolací soud žalobkyni procesně zcela korektním způsobem seznámil se svými odlišnými úvahami na jednáních ze dne 11. 11. 2022 a ze dne 18. 1. 2023 (jak si Nejvyšší soud ověřil poté, co si vyžádal přepisy zvukových záznamů ze všech ve věci konaných odvolacích jednání). Ostatně ochranu zasluhuje též oprávněné očekávání účastníka řízení v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15). Z postupu odvolacího soudu je navíc zřejmé, že postupoval v intencích závazného právního názoru Ústavního soudu a zabýval se otázkou možnosti vzniku ušlého zisku, za tím účelem doplňoval dokazování výslechem svědků, evidentně si poté učinil určitý předběžný právní závěr a nato přistoupil, právě s ohledem na včasné námitky žalované, ke zkoumání splnění dalších hmotněprávních předpokladů pro úspěch žalobkyně v daném sporu. Pokud by Nejvyšší soud přistoupil na argumentaci dovolatelky, znamenalo by to porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť žalovaná, která až dosud neměla důvodu proti pro ni příznivým rozhodnutím podávat opravné prostředky, by byla zbavena práva na to, aby její oponentní argumentace (že nebyl dán tzv. odpovědnostní titul) byla soudy náležitě vypořádána. Okolnost, že soudy učinily odpovídající (úplné) právní posouzení (vypořádaly námitky žalované) až se značným časovým odstupem je sice z hlediska účastníků řízení jistě nežádoucí, prosté plynutí času však soud nezbavuje povinnosti vypořádat námitky toho kterého účastníka řízení.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení Nejvyšší soud nerozhodoval za situace, kdy Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů o části uplatněného nároku a řízení se tak jako celek nekončí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu