ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2860.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2860/2023-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně R. A. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 194 863 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 77/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 20 Co 34, 139/2023-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 194 863 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou přestupkového řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy. Přestupkové řízení bylo zahájeno dne 12. 2. 2018, a to na základě provedené cenové kontroly přepravy ze dne 29. 11. 2017, kterou bylo zjištěno, že žalobkyně jako řidička služby U. účtovala předražené jízdné.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 C 77/2022-34, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 30 C 77/2022-73, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 47 462 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 4. 2022 do zaplacení (výrok I), dále zamítl návrh žalobkyně na zaplacení další částky ve výši 147 401 Kč s příslušenstvím specifikovaném v žalobě, jakož i z částky 47 462 Kč od 30. 12. 2021 do 20. 4. 2022 od 21. 4. 2022 do 29. 4. 2022 (výrok II), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení v částce 493,38 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně 34 863 Kč s příslušenstvím potvrdil a dále jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení 12 599 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 161 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I a II, jíž byla žaloba zamítnuta, avšak jen v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky započítává doba, po kterou probíhala kontrola podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), jež tomuto řízení předcházela, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že počátek posuzovaného správního řízení je namístě vztáhnout až k okamžiku zahájení přestupkového řízení, tedy ke dni 12. 2. 2018, odkdy mohla žalobkyně nejistotu ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozené začít skutečně důvodně pociťovat, nikoliv (bez dalšího) již od okamžiku zahájení jemu předcházející kontroly podle kontrolního řádu, jak žalobkyně v dovolání prosazuje. Z uvedeného rovněž vyplývá, že kontrolu podle kontrolního řádu a navazující správní řízení nelze (bez dalšího) považovat za řízení jediné ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023).
Otázka, zda se i v případě správních řízení krátí základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení za první dva roky jeho trvání o polovinu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. také nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud na ni odpověděl kladně (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá. Lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence žalobkyní uváděných lhůt, jimiž je vázáno správní řízení, na ně nemá žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobkyně odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát zopakoval ve svých nedávných rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
Žalobkyně konečně v dovolání namítá, že zákonná lhůta 6 měsíců pro předběžné projednání nároku podle §15 OdpŠk je „přežitá“ a neodpovídá možnostem datových a komunikačních technologií s tím, že pokud soud prvního stupně a odvolací soud vychází při posouzení počátku běhu prodlení z tohoto ustanovení, jsou jejich vývody v tomto směru v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. Tato námitka žalobkyně však také nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, protože se ve svém základu jedná o obecnou polemiku s jednoznačnou dikcí zákona, jež nemůže vyhovět parametrům podle ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ustanovením §15 odst. 2 OdpŠk jsou obecné soudy vázány i v případě, že Ústavní soud v rámci úvahy obiter dictum uvedl, že by tato lhůta měla být v blízké době zákonodárcem zkrácena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1557/2023).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu