ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2921.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2921/2023-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně C. W. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 800 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 128/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2023, č. j. 3 Co 122/2022-319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného rozhodnutím Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy ze dne 3. 10. 2001 pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a v důsledku vazebního stíhání trvajícího od 5. 10. 2001 do 8. 2. 2002.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 37 C 128/2015-289, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 530 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit částku 270 000 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 75 248,50 Kč (výrok III).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
V řešené věci jde o druhý rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 37 C 128/2015-142, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč a 800 000 Kč a v rozsahu zbylých 30 000 Kč žalobu zamítl, když dovodil, že vzetím žalobkyně do vazby a jejím trestním stíháním došlo k zvlášť závažnému neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 3 Co 45/2018-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 800 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, za nezákonnou vazbu žalobkyni přiznal částku 190 500 Kč a zbylou částku 109 500 Kč zamítl. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1602/2020, zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v částce 800 000 Kč a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dovodil, že soudy v případě náhrady za nezákonné trestní stíhání braly při posuzování výše náhrady v potaz celé období trestního stíhání, nikoliv jen tu část, jež je předmětem řízení. Odvolací soud v návaznosti na to usnesením ze dne 8. 10. 2021, č. j. 3 Co 45/2018-215, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu nároku na zaplacení částky 800 000 Kč jako náhrady za nezákonné trestní stíhání a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá otázka omylu odvolacího soudu při aplikaci práva na v zásadě správně zjištěný skutkový stav spočívající v tom, že oba nižší soudy rozhodly o výši odškodnění v rozporu se zásadou legitimního očekávání a nedůvodně v rozporu se svým dřívějším právním názorem, ačkoli pro takovou revizi právního názoru nebyl dán důvod ani pokyn Nejvyšším soudem v předchozím rozsudku v téže věci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1602/2020, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 411/2021, a usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3670/2013, a porušit též právo žalobkyně na spravedlivý proces.
Rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1602/2020, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v částce 800 000 Kč, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud posuzoval nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání i za období od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. do dne zproštění žalobkyně, přestože mu (resp. soudu prvního stupně) byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. Ncp 2798/2014-60 (v souvislosti s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2014, č. j. 19 C 27/2011-176, o vyloučení části věci k samostatnému řízení), založena věcná příslušnost k projednání (mimo jiné) pouze dílčího nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání za období od zahájení trestního stíhání žalobkyně do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo stiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud rozhodoval i o dílčím nároku, jehož projednání mu věcně nepříslušelo (k němuž nebyla soudu prvního stupně založena věcná příslušnost), a současně jestliže též nenapravil podobně vadný postup soudu prvního stupně, z jehož odůvodnění vyplynulo, že do svého posouzení též zahrnul „celkové trestní stíhání“. Z uvedeného závazného právního názoru dovolacího soudu v žádném případě nevyplývá, že by v novém rozhodnutí musela být za nezákonné trestní stíhání přiznána stejná částka. Samotné právní posouzení odvolacího soudu, na jehož základě dospěl k zadostiučinění ve výši 530 000 Kč přitom dovolatelka nenapadá.
Pokud dovolatelka ve vztahu k nově přiznané částce zadostiučinění ve výši 530 000 Kč namítá, že odvolací soud ani v předchozím rozsudku neposuzoval délku celého trestního řízení, ale pouze období do roku 2006, brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K namítanému porušení legitimního očekávání žalobkyně a jejího práva na spravedlivý proces považuje dovolací soud za nutné doplnit, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno k dovolání podanému žalovanou. Ačkoliv výslovně uvedeným důvodem vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1602/2020, ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním bylo zahrnutí i období trestního stíhání (po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.), které bylo projednáváno v jiném řízení, dále aplikace nesprávného právního předpisu a konečně zjištěné vady řízení, nelze současně přehlédnout, že odvolacímu soudu bylo uloženo, aby se v rámci nového rozhodnutí vypořádal i s ostatními námitkami žalované uplatněnými v dovolání, mezi něž především patřila námitka, že odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění neprovedl srovnání s obdobnými případy, v důsledku čehož stanovil zadostiučinění v extrémně vysoké výši, která neodpovídala přiznávané výši finančního odškodnění v obdobných případech. V rámci nového projednání již jak soud prvního stupně tak odvolací soud tento nedostatek napravily a výši zadostiučinění stanovily na základě tohoto srovnání. Proti tomuto postupu ostatně žalobkyně nic nenamítá. Jestliže ale byla výše zadostiučinění stanovena v rámci nového projednání zcela odlišným způsobem než v předchozím případě, a to na základě srovnání s obdobnými případy, přičemž současně se tak stalo po zrušení předchozího rozhodnutí k opravnému prostředku žalované, pak nemohla mít žalobkyně legitimní očekávání, že soud zcela odlišným postupem dospěje opět ke stejné částce. Vzhledem k zásadní odlišnosti postupu pro stavení částky přiměřeného zadostiučinění se současně i z hlediska práva na spravedlivý proces jeví jako bezpředmětné posuzovat, jaké byly skutečné úvahy soudu prvního stupně, resp. tehdy věc projednávající soudkyně, při stanovení výše zadostiučinění v předchozím zrušeném rozhodnutí, neboť její vyjádření v tomto směru (nadto činěné nad rámec písemného odůvodnění zrušeného rozhodnutí) by na nyní posuzované rozhodnutí nemohlo mít žádný vliv.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu