ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2957.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2957/2022-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. D. , zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 16 Co 430/2021-359, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 16 Co 430/2021-359, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 6 106 600 Kč s příslušenstvím. Ta sestávala jednak z nároků na náhradu škody vyčíslených na částku 3 864 600 Kč (snížení hodnoty žalobcova pozemku parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obec XY, v důsledku umístění plynové přípojky na tomto pozemku bez platného stavebního povolení), částku 200 000 Kč (náhrada za bezúplatné užívání zmíněného pozemku k vedení předmětné přípojky) a částku 42 000 Kč (náhrada nákladů žalobcova právního zastoupení), jednak z nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které žalobce požadoval ve výši 1 000 000 Kč (za zmaření jeho investice způsobené neuskutečněním zamýšleného prodeje pozemku), ve výši 200 000 Kč (za obvinění žalobce z podvodu ze strany zájemce o koupi zmíněného pozemku), ve výši 347 000 Kč (za omezení žalobcova přístupu k relevantním informacím o dotčené stavbě) a ve výši 453 000 Kč (za nepřiměřenou délku řízení o stavebním povolení k výstavbě předmětné přípojky a o jejím následném odstranění).
Nároky na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč a na přiměřené zadostiučinění za omezení žalobcova přístupu k relevantním informacím ve výši 347 000 Kč byly vyloučeny k samostatnému řízení probíhajícímu nadále pod sp. zn. 18 C 1/2020 (viz výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2019, č. j. 18 C 53/2013-318).
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, zamítl žalobu na zaplacení částky 42 000 Kč (výrok I), jakož i žalobu na zaplacení částky 347 000 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“].
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 1/2020-321, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod č. 10/2001 a č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Rozsudek odvolacího soudu (jeho výrok I) napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti pak jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je nezbytné splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Žalobce, který v úvodu svého dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jak blíže dole a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit jinak – jak blíže dole“, však výše uvedeným požadavkům bezezbytku nedostál. Zvláště část III, nazvaná jako „Krátká rekapitulace soudního řízení včetně stručných argumentů“, je jen jakousi kritikou rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by byla formulována konkrétní právní otázka, vyložení, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem, a vymezení, v čem dovolatel u té, které právní otázky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobcovo dovolání tedy nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Vytýkané vady dovolání nebyly odstraněny ani podáním žalobce ze dne 14. 5. 2022. K doplňujícímu podání žalobce ze dne 23. 3. 2023 přitom dovolací soud nepřihlédl, neboť pochází z doby po dni 16. 5. 2022, kdy lhůta k podání dovolání žalobci uplynula.
Ve vztahu k otázce formulované následovně: „je-li příčina neschopnosti žalobce ve sporu dle Z OdpŠk dostát požadavkům soudu na konkrétnost a preciznost žaloby – neunesení důkazního břemen stejná/spočívá právě ve vytýkaném nesprávním úředním postupu, je soud povinen žalobě vyhovět a výši přiznaných nároků stanovit na základě volné úvahy“, tj. k otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3456/18, pak nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit. Je tomu tak proto, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že důvodem pro nevyhovění žalobě je skutečnost, že „vytýkaná pochybení se (již) buď odrazila v rozhodnutí, nebo se v něm v budoucnu odrazí, případně se odrazí v délce řízení, … a proto se nejedná o nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. a §13 zákona č. 82/1998 Sb.“ Žalobcem vymezená právní otázka týkající se stanovení výše újmy, kterou utrpěl, tak přípustnost jeho dovolání v dotčené části založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze stejného důvodu (že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takové právní otázky nezávisí) nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka (názor dovolatele), že „nesprávný úřední postup tudíž nemusí být vůbec spojen s rozhodovací činností správního orgánu, tedy se vůbec nemusí promítnout se do rozhodnutí,“ doplněná odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, nebo výtka, že použitá judikatura je nepřípadná, neboť „u nemajetkové újmu se zavinění státu presumuje“.
Namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, pak judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito závěry, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba v dotčené části zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu