ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2991.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2991/2023-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Akcent Management s.r.o. , IČO 27222349, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, zastoupené JUDr. Ivanou Žilinčíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 4 097 527,31 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 102/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2023, č. j. 15 C 102/2021-318, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 16 Co 122/2023-350, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2023, č. j. 15 C 102/2021-318, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 15 C 102/2021-318, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby o částku 131 958,61 Kč) domáhala vůči žalované zaplacení částky 4 097 527,31 Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, v důsledku kterých byla nucena v době od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020 přerušit provoz svého ubytovacího zařízení (výrok I), a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Obě tato rozhodnutí, a to ve všech jejich výrocích, napadla žalobkyně dovoláním (viz závěrečný odstavec části I. dovolání), o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, v níž dovolatelka své dovolání směřuje proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, je její dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobkyně ve zbývající části, jež se týká výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen ve výroku o věci samé, pak nevyhovuje požadavkům, jež jsou na něj kladeny §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobkyně ve svém dovolání po obsáhlém vylíčení příčin vzniku škody, jejíž náhrady se v řízení domáhá, a zahrnujícím též její četné důkazní návrhy, kterými vznik a výši této škody prokazuje, a po polemice s procesní obranou žalované, která její nároky odmítla uspokojit (viz část II. dovolání), podrobně zrekapitulovala závěry, k nimž v řízení dospěly soudy obou stupňů, přičemž uvedla, že i tyto závěry považuje za nesprávné a neúplné (viz část III. dovolání). Kriticky se přitom vyjádřila i na adresu procesního postupu těchto soudů, pokud neprovedly dokazování těmi důkazy, kterými žalobkyně vznik a výši utrpěné škody v řízení prokazovala. K otázce přípustnosti svého dovolání pak žalobkyně v samotném závěru svého podání (část IV. dovolání) uvedla, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť „… s ohledem na shora uvedenou právní argumentaci a popis rozhodných skutečností žalobce, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ . Jakou konkrétní otázku hmotného či procesního práva z těch, které by mohly vyplynout z obsahu předchozího textu podaného dovolání, má žalobkyně v této souvislosti konkrétně na mysli, však již nespecifikovala.
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani údaj o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Obsahovým náležitostem vyplývajícím z §241a odst. 2 o. s. ř., by však podané dovolání nevyhovělo ani za situace, spojovala-li by žalobkyně naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání se situací, při níž by se měl dovolací soud nyní odchýlit nikoliv od závěru vysloveného odvolacím soudem, nýbrž od svého vlastního dříve přijatého řešení vztahujícího se k některé právní otázce. Součástí podaného dovolání totiž není ani žádný konkrétní údaj, s jehož pomocí by žalobkyně dříve přijaté řešení dotčené otázky Nejvyšším soudem, které by již považovala za neudržitelné, jakkoliv specifikovala. Má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti vyhovovat požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být přitom zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout v judikatuře již mnohokrát zdůrazňovaný závěr, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Taktéž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Dovolání žalobkyně v jeho zbývající části tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto podané dovolání v rozsahu, jenž se týkal rozsudku odvolacího soudu, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro jeho nepřípustnost a zčásti pak pro jeho vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu