ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3037.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3037/2023-150
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce N. K. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 276/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 19 Co 129/2023-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 19 Co 129/2023-117, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 C 276/2020-84, potvrzen v části jeho výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo konstatováno porušení práva, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 C 276/2020-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1757023/2016 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobce byl účastníkem řízení popsaného výše, přičemž oznámení o zahájení tohoto řízení bylo žalobci doručeno dne 9. 1. 2017. Předmětem řízení bylo podezření ze spáchání správního deliktu podle ustanovení §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. V posuzovaném řízení rozhodl v prvním stupni Magistrát hlavního města Prahy dne 10. 3. 2017 tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání řešeného deliktu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 99 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Žalobce proti vydanému rozhodnutí uplatnil odvolání, na jehož základě ve věci rozhodovalo Ministerstvo dopravy, jež ke dni 28. 6. 2017 napadené rozhodnutí potvrdilo a podané odvolání zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí dále žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který o věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 8 A 115/2017-48, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ministerstvo dopravy poté o věci znovu rozhodlo dne 2. 3. 2021 tak, že napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnilo pouze co do výše uložené pokuty (ta byla snížena na částku 63 000 Kč), ve zbytku bylo napadené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno; právní moci nabylo citované rozhodnutí k témuž dni 2. 3. 2021. Dále soud prvního stupně zjistil, že ke dni 20. 9. 2016 žalobce složil u Magistrátu hlavního města Prahy kauci ve výši 100 000 Kč, následně žádal o její snížení a výsledný přeplatek (po započtení úhrady na pravomocně uloženou pokutu) byl vrácen na účet právního zástupce žalobce. Soud prvního stupně také vyšel ze zjištění, že od roku 2014 došlo k nárůstu množství provedených kontrol řidičů taxislužby, jakož i nárůstu zjištěných porušení zákona a navazujících správních řízení a rozhodnutí. Žalobce svůj nyní projednávaný nárok uplatnil dne 12. 6. 2020, žalovaná jej však odmítla plnit, a to svým sdělením ze dne 8. 2. 2021.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná. Přestože na daný případ dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž v předmětném správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, soud prvního stupně neměl za zjištěnou relevantní nemajetkovou újmu, která by odtud žalobci mohla vzniknout. Především připomněl, že žalobce byl pachatelem správního deliktu, čímž se sám uvedl do situace, kdy musel předpokládat, že proti němu bude příslušné řízení vedeno a bude mu uložena sankce, čímž do svého života vlastním protiprávním jednáním vnesl významnou nejistotu. Ve vztahu k uložené pokutě soud prvního stupně konstatoval, že v řadě obdobných případů byla hrazena z účtu právního zástupce žalobce (zastupujícího též významné množství dalších řidičů spolupracujících se stejnou společností U. B. V.), nepravděpodobným pak shledal tvrzení žalobce o nutnosti vypůjčit si na zaplacení pokuty; naopak se žalobce mohl spolehnout na to, že pokuta bude za něj jmenovanou společností uhrazena. Z tohoto pohledu pak významně klesá rovněž význam samotného správního řízení pro žalobce, neboť samotná pokuta neměla potenciál do jeho sféry reálně zasáhnout a v jiných oblastech (zejména možnostech dalšího podnikání) žalobce omezen nijak nebyl. Výše uložené pokuty přitom byla známa již v samém úvodu posuzovaného řízení a nemohla být navýšena, ohledně možností úspěchu v řízení si pak žalobce musel být vědom toho, jak byla použitá obranná argumentace hodnocena v jiných obdobných řízeních (v nichž vystupoval totožný právní zástupce). Význam posuzovaného řízení pro žalobce proto soud prvního stupně hodnotil jako v podstatě „nicotný“. Podanou žalobu soud prvního stupně z uvedených důvodů v celém rozsahu zamítl.
5. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé částečně změnil tak, že se konstatuje, že celková délka řízení vedeného Magistrátem hl. m. Prahy, odbor správních agend, zahájeného oznámením o zahájení správního řízení, doručeným žalobci dne 9. 1. 2017, a skončeného vydáním rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor veřejné dopravy, ze dne 2. 3. 2021, č. j. 48/2017-190-TAXI/16, představuje porušení práva žalobce jakožto účastníka tohoto řízení na vydání rozhodnutí v přiměřené době, jinak tento rozsudek ve zbývající části uvedeného výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Přisvědčil dále jeho úvahám týkajícím se průběhu posuzovaného řízení, odchylně však nahlížel na otázku vzniku nemajetkové újmy a s tím spojenou formu zadostiučinění.
7. Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení, trvající 4 roky a 1,5 měsíce, včetně nedůvodného průtahu před správním soudem v trvání 2 let a téměř 11 měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé, a lze tak konstatovat naplnění podmínky nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 OdpŠk. V návaznosti na to poté uvedl, že nemajetková újma se v této věci předpokládá a její vznik není bez dalšího závislý na výsledku řízení. Přitom platí, že dokud řízení probíhá, nelze až na výjimky předvídat jeho konečný výsledek. To platí i v daném případě, kdy sice žalobce coby pachatel správního deliktu mohl očekávat postih, nikoli však konkrétní podobu či výši sankce. Dovolací soud také podotkl, že se nelze omezit na konstatování toho, že žalobce se mohl spolehnout na to, že uloženou pokutu za něj uhradí společnost U. B. V., neboť v daném případě nebyl takový postup konkrétně zjištěn (pokuta byla hrazena z kauce složené žalobcem v hotovosti). Všechny tyto aspekty věci nedovolují žalobu zamítnout, ale je třeba zabývat se otázkou formy přiměřeného zadostiučinění. Celková délka řízení dle posouzení odvolacího soudu sice byla nepřiměřená, nebyla však pro procesní složitost věci zvlášť excesivní, postup orgánů byl až na jeden zjištěný, avšak významný, průtah plynulý, postup žalobce v řízení standardní. V projednávané věci je postačující formou zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, neboť újma vzniklá na straně žalobce byla pouze minimální. Posouzení významu řízení pro žalobce odvolací soud vysvětlil tak, že po celou dobu nečinnosti Městského soudu v Praze se žalobce o dané řízení nijak konkrétně nezajímal a nevyužil ani dostupné prostředky nápravy, žalobci hrozila reálně pouze pokuta, jež byla od okamžiku prvního rozhodnutí limitována částkou 99 000 Kč (a tedy již neměla potenciál do dalšího života žalobce výrazněji zasáhnout), jiná sankce žalobci uložena nebyla, újma na straně žalobce pak byla významně snižována právě i tím, že žalobce je pravomocně postižený pachatel správního deliktu. Na základě výše popsaných úvah poté sám konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku správního řízení (ve formulaci zmíněné již výše).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu výroku I, kterým byl zamítnut návrh na přiznání finančního zadostiučinění, včasným dovoláním, které, ohledně jeho rozsahu, omezil jen co do nepřiznané částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
9. V dovolání žalobce bylo namítáno, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí je vybudováno na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání byla žalobcem spojována s tím, že odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené judikatury, jednak řešil otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla. Jelikož žalobce v úvodu svého mimořádného opravného prostředku specifikoval alternativně namítané důvody přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud na jejich existenci mohl usoudit jen z toho, jak byl ten který důvod vymezen k jednotlivým dovolatelem předestřeným otázkám. Dále žalobce namítal, že dovolání je přípustné z následujících důvodů:
10. Napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu se základními principy právního státu, tedy z důvodu jeho údajné protiústavnosti, když podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
11. Další výhrada žalobce se koncentrovala k tomu, že odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně, byla nesprávně stanovena celková délka posuzovaného řízení. Závěr o tom, že celková délka řízení je 4 roky a 1,5 měsíce, je vadný, neboť soudy nezapočítaly do celkové délky řízení dobu, po níž probíhalo (předcházelo) kontrolní řízení, v rámci kterého složil peněžní kauci. Napadené rozhodnutí je tak podle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, pod sp. zn. 30 Cdo 283/2023.
12. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že zvolil nepříhodnou formu odškodnění zjištěné nemajetkové újmy. Odvolacím soudem poskytnutá forma odškodnění (konstatování porušení práva) je nedostatečná a odvolací soud svým postupem porušil základní zásady odškodňování nepřiměřených délek řízení. V řízení nebyly zjištěny skutečnosti, které by byly schopny vyvrátit presumpci standardního významu věci – tedy nenastaly podmínky pro závěr, že postačuje jako přiměřené zadostiučinění nepeněžitá forma odškodnění. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023. Samotná podstata správního řízení, ve kterém je projednáván přestupek, je věc důležitá pro účastníka takového řízení. Přestupkové řízení je totiž řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, což vyplývá jak ze všeobecně známé judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), např. věc Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 26138/95, nebo věc Kadubec proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 27061/95. Stejně se k věci staví Ústavní soud např. v nálezu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07. Obecně dále dovolatel zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Judikatorní odklon odvolacího soudu je třeba kriticky hodnotit v kontextu s odchýlením se od rozhodnutí dovolacího soudu, která naopak vycházejí z presumpce nemajetkové újmy za průtahy v řízení, kdy se jedná o silnou domněnku a relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení se neposkytuje jen výjimečně. Žalobce odkazoval na úvahy obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, anebo v nálezu ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, odkazoval dále i na další podrobněji označená rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti dovolatel předkládal úvahu o tom, že je-li primárním řízením, ve kterém má být pachatel (přestupku či trestného činu) odškodněn za nepřiměřeně dlouhé řízení snížením peněžitého trestu, přestupkové/trestní řízení, pak není logické, aby forma konstatování porušení práva byla postavena na stejnou úroveň jako snížení trestu, což je ve své podstatě peněžitá forma odškodnění. Dovolatel úvahu rozvedl také v tom směru, že si nemohl být vědom výsledku řízení, mezi prvoinstančním rozhodnutím a rozhodnutím odvolacího orgánu byl rozdíl v uložené pokutě 36 000 Kč, a výsledek řízení je dán až výsledným rozhodnutím. Pokud by dovolatel byl v jistotě ohledně výsledku řízení, jistě by nepodával správní žalobu (navíc úspěšně).
13. V závěru podaného dovolání vznesl žalobce námitku, že napadené rozhodnutí je extrémně překvapivé a jeho konstrukce popírá zcela bazální logiku a tím i spravedlnost a zároveň je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, potud odkazuje na blíže označenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tzv. extrémním rozporům mezi výsledky dokazování a jejich hodnocením.
14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
21. Pokud žalobce hned v úvodu (a také v závěru) dovolání uvedl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat relevantní dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- t. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého následujícího (výše uvedeného) dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této další části jako vadné (neúplné).
22. Ve zbývajícím rozsahu však podané dovolání přípustné je. Při řešení otázky promítnutí zjištěného významu posuzovaného řízení pro žalobce do úvahy o formě zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a při řešení otázky zohlednění doby kontrolního řízení (konkrétně doby od složení kauce do zahájení správního řízení) do celkové délky řízení se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
24. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou formy přiznaného odškodnění ve vztahu k významu řízení pro žalobce.
25. Podle §31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly v poměrech posuzovaného řízení dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
27. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení, a jestliže po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, obdobně možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
28. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány nebyly a jejich existence se z napadeného rozsudku přesvědčivě nepodává. Odvolací soud na jednu stranu dovodil, že postup žalobce v řízení byl standardní, na druhou stranu určenou formu zadostiučinění zdůvodnil pro žalobce nepříznivým výsledkem správního řízení a tím, že zásah do nemajetkové sféry žalobce byl minimální, neboť se o řízení v době nečinnosti (téměř tříletého průtahu) Městského soudu v Praze nezajímal. Úvaha odvolacího soudu, že uložená pokuta byla od prvního rozhodnutí ve věci limitována částkou 99 000 Kč, a tedy již neměla potenciál do dalšího života žalobce výrazněji zasáhnout, taktéž sama o sobě neodůvodňuje dostatečnost odškodnění ve formě konstatování porušení práva, a to kvůli žalobcově nejistotě ohledně budoucího osudu jím složené a ne zcela zanedbatelné kauce (kterou, jak v této věci uvedl odvolací soud, složil žalobce v hotovosti, a nemohl se spolehnout na to, že za něj pokutu zaplatí společnost U. B. V., čímž se tak projednávaná věc odlišuje od soudy rozhodovaných věcí jiných řidičů spolupracujících s platformou U.). Z napadeného rozsudku pak prozatím nevyplývá ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost, pro niž by bylo možno uznat za postačující zadostiučinění konstatování porušení práva. Řečeno jinak: odvolací soud, který měl za to, že po celou dobu posuzovaného řízení byla pro žalobce v sázce nikoliv zanedbatelná částka 100 000 Kč postupoval při stanovení formy zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva stejně jako ve věcech jiných poškozených, kterým bylo rovněž přiznáno pouze konstatování porušení práva, ale ve vztahu k nimž tu byla skutkově zcela odlišná situace, totiž, že kauci (pokutu) [na rozdíl od nynějšího žalobce] nehradili jednotliví poškození, nýbrž za ně tak činil U. prostřednictvím jím zvoleného zástupce.
29. Ve vztahu k posouzení konstatování porušení práva jako postačujícího zadostiučinění za nemajetkovou újmu je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu nesprávné.
30. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou určení celkové délky posuzovaného řízení s přihlédnutím k době, kdy probíhalo kontrolní řízení.
31. Podle §1 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu (dále jen „kontrolní řád“) tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen „kontrolní orgán“), při kontrole činnosti orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů, právnických a fyzických osob (dále jen „kontrolovaná osoba“).
32. Podle §2 kontrolního řádu kontrolní orgán při kontrole zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů nebo které jí byly uloženy na základě těchto předpisů.
33. Podle §35c odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, orgány Policie České republiky nebo osoby pověřené výkonem státního odborného dozoru jsou při provádění kontroly a státního odborného dozoru podle tohoto zákona oprávněny vybírat kauci v rozmezí od 5 000 Kč do 100 000 Kč od dopravce, který je podezřelý ze spáchání přestupku podle tohoto zákona nebo kontrolního řádu, nebo od fyzické osoby podezřelé ze spáchání přestupku podle §34e odst. 1 písm. a), je-li důvodné podezření, že se budou vyhýbat řízení o přestupku nebo že by případné vymáhání uložené pokuty bylo spojeno s nepřiměřenými náklady, popřípadě nebylo vůbec možné. Při stanovení výše kauce se přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a rozsahu způsobené škody.
34. Nejvyšší správní soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že výkon kontrolní činnosti není správním řízením, neboť nevede k přijetí rozhodnutí ve smyslu §9 správního řádu, jedná se však o formalizovaný proces vymezený časem, místem a předmětem kontroly směřující vůči konkrétnímu subjektu, jehož výsledkem je dle §12 kontrolního řádu protokol o kontrole (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 2 As 418/2017). K obdobnému závěru dospěla též odborná literatura, v níž se uvádí, že zatímco v případě správního řízení jde primárně o ukládání povinností, v rámci kontroly k žádnému ukládání povinností nedochází, pouze je ověřováno, zda jsou uložené povinnosti plněny. V řadě případů pak na kontrolou zjištěný stav věci navazuje správní řízení, v jehož rámci dochází k ukládání povinností, ať už spočívajících v opatření k nápravě, nebo odstranění závadného stavu či sankcích. Zde se však již nejedná o procesní součást kontroly, nýbrž o řízení na ni navazující, zpravidla správní řízení, a proto ukládání opatření k nápravě nebo sankcí není již kontrolou ve smyslu kontrolního řádu (viz DVORSKÁ, O. Kontrolní řád: Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, komentář k §2).
35. I Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, na nějž žalobce odkazuje ve svém dovolání, uvedl, že postup kontrolních orgánů podle kontrolního řádu nelze bez dalšího považovat za součást správního řízení. Předmět kontroly prováděné podle kontrolního řádu i její zaměření, jež tkví ve zjišťování, zda a jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů (v daném případě ze zákona č. 111/1994 Sb.), a to aniž by v rámci této kontroly mohlo být též rozhodnuto o nápravných či sankčních povinnostech této osoby, stejně jako skutečnost, že teprve výsledek této kontroly (vtělený do kontrolního protokolu) byl určující pro závěr, zda po jejím skončení vůbec bude nějaké správní řízení následovat a pokud ano, co bude jeho předmětem, neodůvodňují závěr, že kontrolovaná osoba již v době provádění této kontroly trpí nejistotou o tom, jak následující správní řízení (bude-li vůbec zahájeno) dopadne. A právě existence této nejistoty účastníka řízení je tím, s čím ustálená judikatura Nejvyššího soudu spojuje vznik odškodnitelné nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je totiž kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. Stanovisko a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Počátek posuzovaného správního řízení, z něhož je třeba vyjít při stanovení celkové doby trvání tohoto řízení, která je rozhodná pro zjištění, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), je tedy namístě vztáhnout až k okamžiku vlastního zahájení tohoto řízení, odkdy mohl jeho účastník zmíněnou nejistotu začít skutečně důvodně pociťovat, nikoliv (bez dalšího) již od okamžiku zahájení jemu předcházející kontroly podle kontrolního řádu.
36. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, nicméně dovodil, že rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Při určování rozhodného počátku řízení je proto nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení ESLP stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek ESLP ve věci Ipsilanti proti Řecku , stížnost č. 56599/00, ze dne 6. 3. 2003, bod 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá.
37. Tuto úvahu Nejvyšší soud dále rozvedl ve výše zmíněném rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, když dovodil, že postup podle §35c odst. 1 zákona o silniční dopravě odůvodňuje možnost výjimečného stanovení počátku délky posuzovaného řízení před okamžik, kdy dle procesních předpisů došlo k jeho zahájení. Vztaženo na nyní projednávanou věc, od okamžiku, v němž žalobce zaplatil kauci ve výši 100 000 Kč, která mu byla vyměřena v rámci kontrolního řízení v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením, lze totiž připustit vznik jeho nejistoty vyvěrající z jemu neznámého budoucího osudu tohoto finančního obnosu, který v případě, že zmíněné správní řízení bylo poté skutečně k tomu příslušným správním orgánem zahájeno (což žalobce sám nemohl jakkoliv ovlivnit), mohl být vyjasněn právě až ve spojitosti s výsledkem tohoto řízení.
38. Odvolací soud však k této skutečnosti při svém rozhodování nepřihlédl, pročež je i v tomto ohledu jeho právní posouzení v rozporu s výše vyloženou judikaturou Nejvyššího soudu.
39. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci existenci takových vad neshledal.
40. Nejvyšší soud proto ze všech popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
41. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu