ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3039.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3039/2023-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 220/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 68 Co 159/2023-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22 C 220/2022-59, ve znění opravy provedené usnesením téhož soudu ze dne 28. 4. 2023, č. j. 22 C 220/2022-70, uložil žalované zaplatit žalobci částku 164 266 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 24 069 Kč s příslušenstvím (výrok II), a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 520 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) změnil tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 164 266 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 900 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované poskytnutí částky 188 335 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 D 861/2011 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož žalobce, coby věřitel zůstavitele, se stal účastníkem dědického řízení až dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace, přičemž od uvedeného data do dne právní moci skončení dědického řízení (završujícího likvidací dědictví) řízení probíhalo po krátkou dobu, koncentrovaně a bez průtahů a nebyla tak zjištěna ve vztahu k žalobci jeho nepřiměřená délka.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolatelem předestřená (jediná) otázka, zda nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení náleží jen účastníkům řízení (popř. osobám, na něj zúčastněným, o jejichž právech a povinnostech se po určitou dobu bezprostředně rozhoduje), byla odvolacím soudem vyřešena zcela v souladu s dlouholetou a neměnnou judikaturou soudu dovolacího, neboť odvolací soud postupoval v intencích závěrů učiněných kupř. v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že podle §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“],w právo na náhradu škody, tedy i nemajetkové újmy (§31a odst. 1 OdpŠk), způsobené nesprávným úředním postupem má (zcela bez ohledu na to, zda byl či nebyl účastníkem nějakého řízení) ten, jemuž byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena škoda, tedy i nemajetková újma (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006). Současně ale zdůraznil, že uvedený obecný závěr nelze vztahovat na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
K závěru, podle něhož nemajetková újma z nepřiměřené délky řízení může vzniknout jedině účastníkovi řízení (popř. osobě na řízení zúčastněné, rozhoduje-li se přímo o jejich právech či povinnostech, kupř. znalci ve fázi řízení o přiznání znalečného, apod.) se Nejvyšší soud znovu a opakovaně přihlásil i v mnohých dalších rozhodnutích, namátkou lze připomenout rozsudek ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, nebo rozsudek ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, který byl uveřejněn pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něj přitom poukazuje i dovolatel, leč si jej nesprávně vykládá). V posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na zadostiučinění nemajetkové újmy nesvědčí ani vedlejšímu účastníkovi, neboť jím pociťovaná újma je toliko zprostředkována újmou (hlavního) účastníka, jehož vedlejší intervenient podporuje. Takto vnímaná zřetelná absence příčinné souvislosti (rozuměj mezi újmou vedlejšího účastníka a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení) je pak důvodem, proč nositelem uvedeného nároku nemohou být vedlejší účastníci. Tím méně [prostřednictvím argumentu logického výkladu a fortiori , konkrétně a maiore ad minus ] jím mohou být tzv. třetí osoby, které se řízení přímo neúčastní (v odborné literatuře shodně Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, komentář k §31a, body 118-121).
Nejvyšší soud současně neshledal v právu žádný racionální důvod, aby uvedenou otázku vyřešil jinak. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Zbývá dodat, že právní posouzení ze strany odvolacího soudu, pokud se zabýval otázkou, od kdy se stal žalobce účastníkem dědického řízení, nebyla podaným dovoláním, jehož rozsahem je Nejvyšší soud striktně vázán (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), napadena.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu