ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3128.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3128/2023-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 35/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 62 Co 149/2023-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 27 C 35/2021-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 867 Kč (výrok I), žalobu zamítl co do částky 121 799 Kč (výrok II) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III). Opravným usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 27 C 35/2021-158, pak opravil záhlaví svého rozsudku tak, že do něj doplnil údaj o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, který v řízení jedná za žalovanou.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2022, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2023, ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 9 988 Kč, jinak jej v uvedeném výroku ohledně částky 111 811 Kč potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 135 666 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, které vznikly v souvislosti s dosažením žalobcovy plné rehabilitace, k níž (nakonec) došlo usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 3. 5. 2021, č. j. 102 Nt 3701/2021-58. Uvedeným usnesením bylo rozhodnuto tak, že podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. byl zrušen ve výroku o vině a trestu rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 9. 6. 1981, sp. zn. T 82/81, ve spojení s usnesením Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 6. 11. 1991, sp. zn. 3 RTV 60/91, a dále rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 6. 11. 1991, sp. zn. 3 RTV 60/91, v celém rozsahu. Žalobce uznal vůči svému obhájci JUDr. Lubomíru Müllerovi částku 135 666 Kč jako úhradu nákladů za úkony právní pomoci, které JUDr. Müller ve prospěch žalobce v průběhu rehabilitačních řízení (završených výše zmíněným usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov) provedl, nebylo však současně sporu, že žalobce (do doby rozhodování odvolacího soudu) palmární odměnu svému obhájci neuhradil.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku II, o věci samé, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 111 811 Kč dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka jak (podle jaké první úpravy) je třeba posuzovat vznik škody, zda je rozhodující okamžik, kdy byl ten který úkon právní služby obhájcem poskytnut (jak dovozoval odvolací soud) či naopak kdy obhájce (advokát) provedl vyúčtování takových úkonů právní služby klientovi [jak pro změnu dovozoval žalobce] nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud (ve vztahu k napadené části přezkoumávaného rozsudku) ve výsledku neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Odvolací soud (správně) vycházel ze znění přechodného ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“], podle něhož odpovědnost podle tohoto /nyní účinného/ zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Ačkoliv ze skutkových zjištění nižších soudů neplyne, kdy bylo vůči žalobci vzneseno obvinění pro stíhané trestní činy (srov. §163 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 30. 6. 1990), je zřejmé, že se tak muselo stát v bezprostřední časové souvislosti se vzetím žalobce do vazby, k němuž došlo dne 14. 5. 1981. Zrušením odsuzujícího rozsudku (a na něj navazujících rozhodnutí soudů o jen částečné rehabilitaci žalobce) v rámci probíhajících rehabilitačních řízení došlo k tomu, že se (blíže neurčené) vznesení obvinění považuje pro účely odškodnění za nezákonné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaného znění intertemporálního ustanovení §36 OdpŠk bez jakýchkoliv pochybností plyne, že pro určení podmínek, za nichž bude státem náhrada škody poškozenému poskytnuta je určující nikoliv okamžik poskytnutí právní služby ani není významné, kdy byla právní služba vyúčtována, nýbrž rozhodující je právě a jen právní úprava, která byla účinná v době, kdy bylo nezákonné rozhodnutí (zde v podobě vznesení obvinění z roku 1981) vydáno; tj. v poměrech právě projednávané věci je tak relevantní toliko právní úprava provedená v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem [dále jen „OdpŠk1969“]. Uvedený zákon sice stanovil podmínky vzniku odpovědnosti státu, výslovnou úpravu některých obecných otázek (např. co lze považovat za škodou) však neobsahoval a v tomu odpovídajícím rozsahu pak prostřednictvím svého §20 stanovil, že „pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem“. Občanským zákoníkem byl v rozhodné době míněn zákon č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák. (1964)“. Již na základě obecného principu nepravé zpětné účinnosti právních norem by bylo možno přijmout závěr, že rozhodné je znění občanského zákoníku ke dni vydání nezákonného rozhodnutí.
Uvedené řešení navazující otázky, zda s přijetím (nového) občanského zákoníku [prostřednictvím zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“ (2012)“] je třeba za subsidiární obecný předpis předvídaný v §20 OdpŠk1969 ve vztahu ke skutečnostem nastalým po 1. 1. 2014 považovat obč. zák. (1964) nebo o. z. (2012), je navíc normativně ukotveno ve znění přechodného ustanovení §3079 odst. 1 o. z. (2012), podle něhož „právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů“. Stejně se k dané otázce staví i judikatura Nejvyššího soudu, srov. např. usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017.
Z uvedeného bez pochybností plyne, že odvíjí-li žalobce své právo na náhradu škody od nezákonnosti vznesení obvinění z roku 1981, je třeba i pro věc určující problematiku, zda lze za škodu považovat vznik splatného dluhu, zodpovědět výlučně v kontextu obč. zák. (1964), který, jak již podrobně a s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlil odvolací soud, pouhou existenci dluhu (zde závazku k úhradě palmární odměny) za škodu nepovažoval. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu přitom žalobce v podaném dovolání, jehož rozsahem i důvody je Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věta první o. s. ř. striktně vázán, nezpochybňoval. Bylo proto zcela nadbytečné zabývat se v linii úvah odvolacího soudu i žalobce tím, kdy nárok obhájce žalobce na úhradu jeho palmární pohledávky dospěl, stejně tak nebylo z hlediska závěru o neexistenci požadované škody, jímž měl způsobit stát, významné, kdy byl ten který honorovatelný úkon v průběhu rehabilitačních řízení obhájcem žalobce učiněn. Z uvedeného je patrné, že žaloba byla podána předčasně, neboť žalobci škoda dosud nevznikla. V dovoláním napadeném rozsahu je tak rozsudek odvolacího soudu (v jeho výsledku) v souladu s ustálenou judikaturou, pročež podané dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a proto bylo s ohledem na §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu