ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3182.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3182/2023-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY a. s. , IČO 46979964, se sídlem v Otrokovicích - Kvítkovicích, U Farmy 275, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 220, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky 5 937 447,38 Kč a nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 144/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2023, č. j. 18 Co 216/2022-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 5 937 447,38 Kč odpovídající náhradě nákladů a ztrát, jež jí vznikly prováděním mimořádných veterinárních opatření vydaných Krajskou veterinární správou Státní veterinární správy pro Zlínský kraj ke zdolání výskytu a šíření nákazy infekční rinotracheitidy skotu (IBR), kterými jí bylo uloženo nakažená zvířata vyřadit ve stanoveném termínu z chovu, přičemž současně s tím požadovala, aby rozhodnutím soudu byla nahrazena tato rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jež jí uvedenou náhradu nepřiznala: a) rozhodnutí ze dne 5. 4. 2019, č. j. 15818/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 37997/2019-MZE-11181, b) rozhodnutí ze dne 5. 4. 2019, č. j. 35660/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 37997/2019-MZE-11181, c) rozhodnutí ze dne 5. 4. 2019, č. j. 24574/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 37997/2019-MZE-11181, d) rozhodnutí ze dne 5. 4. 2019, č. j. 27516/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 37997/2019-MZE-11181, e) rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 42850/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38058/2019-MZE-11181, f) rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 46831/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38058/2019-MZE-11181, g) rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 51986/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38058/2019-MZE-11181, h) rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 58772/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38076/2019-MZE-11181, i) rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 62550/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38076/2019-MZE-11181, j) rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 65343/2018-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38076/2019-MZE-11181, a k) rozhodnutí ze dne 17. 4. 2019, č. j. 3606/2019-MZE-18142, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 30. 8. 2019, č. j. 38267/2019-MZE-11181 (dále jen „předmětná rozhodnutí Ministerstva zemědělství“).
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 35 C 144/2021-147, žalobu na nahrazení předmětných rozhodnutí Ministerstva zemědělství zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že se zamítnutí žaloby týká vedle požadavku na nahrazení předmětných rozhodnutí Ministerstva zemědělství také požadavku na zaplacení částky 5 937 447,38 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud předně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Má-li se jednat o dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, je rovněž nezbytné, aby v něm dovolatel vymezil takovou otázku hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí (k uvedenému viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, a ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Obecně formulovaná otázka, „kdo nese odpovědnost za ztrátu ekonomického potenciálu zvířete z důvodu jeho předčasného vyřazení ze stáda, a případně jakým způsobem bude chovateli (žalobkyni) vzniklá škoda nahrazena“, tedy otázka, která dle přesvědčení žalobkyně dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Na jejím řešení totiž napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil). Závěr, že žalobě nelze vyhovět, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) odůvodnil tím, že povinnost k zaplacení částky, jejíhož přisouzení se žalobkyně domáhá, v daném případě žalovanou nestíhá, a to vzhledem ke znění §67 odst. 1 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění účinném do 14. 1. 2020. Existenci vzneseného nároku, který by vycházel ze zmíněného ustanovení, totiž dle odvolacího soudu vylučuje zjištění, že a) žalobkyně nebyla podle příslušných mimořádných veterinárních opatření povinna nakažená zvířata vyřadit z chovu neprodleně (tj. maximálně do několika dnů – viz bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž tak měla učinit až ve lhůtě stanovené v řádech měsíců, po kterou mohla využívat jejich hospodářský potenciál, a nadto že b) vyřazení nakažených zvířat z chovu mohla od 18. 5. 2018 realizovat i tak, že by tato zvířata se souhlasem příslušného orgánu veterinární správy přemístila (prodala) do jiného státu, v němž opatření vztahující se k dotčenému onemocnění nebyla uplatňována. Tyto právní závěry, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, však žalobkyně způsobem, který by vyhovoval požadavkům upraveným v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (viz výše), v dovolání nezpochybnila.
Dovolání tak není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce (dle názoru žalobkyně – patrného z obsahu úvodní části jejího dovolání – v rozhodování dovolacího soudu rovněž dosud neřešené), zda se odvolací soud měl zabývat i tím, z jakého důvodu byla mimořádnými veterinárními opatřeními žalobkyni stanovena lhůta k odstranění nakažených zvířat právě v délce devíti měsíců. Jestliže obstál některý z důvodů, pro které odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (tj. výše zmíněný závěr o neexistenci vzneseného nároku z důvodu, že žalobkyně k odstranění zvířat nemusela přistoupit neprodleně, neboť jí za tím účelem byla poskytnuta lhůta, v níž nadto mohla zvířata též prodat do jiného státu), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu