ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3309.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3309/2023-635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce A. A. , zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská 80/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 30 885 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 87/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 55 Co 330/2021-590, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 30 885 680 Kč s příslušenstvím, jež odpovídala náhradě škody, kterou měl utrpět v důsledku a) nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech představovaného usnesením ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 18 C 269/2010, o schválení smíru mezi žalobcem a společností RETRUCK, spol. s r.o., který byl posléze zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 24 C 255/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 19 Co 308/2015, a b) nesprávného úředního postupu soudní exekutorky Mgr. Martiny Tetzeliové, Exekutorský úřad Plzeň-jih, respektive soudní exekutorky JUDr. Evy Jablonské, Exekutorský úřad Praha 6, jenž spočíval v provedení exekuce nařízené na žalobcův majetek na základě uvedeného usnesení, a to za účelem vymožení jeho povinnosti zaplatit společnosti RETRUCK, spol. s r.o., zmíněnou částku 30 885 680 Kč, když namísto toho, aby soudní exekutorka tuto částku po jejím vymožení zaslala na vázaný účet úschov advokáta Mgr. Martina Vovsíka, jak bylo ve schváleném smíru dojednáno, tyto prostředky vyplatila přímo jmenované společnosti, od níž se však žalobci dosud nepodařilo tuto částku získat zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 37 C 87/2017-491, žalobu zcela zamítl (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze, který poté ve věci rozhodoval jako soud odvolací, v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud předně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Má-li se jednat o dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, je rovněž nezbytné, aby v něm dovolatel vymezil takovou otázku hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí (k uvedenému viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, a ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Otázka, zda skutečnost, že žalobce podle soudem schváleného smíru příslušný finanční obnos sám dobrovolně nesložil do advokátní úschovy (čímž by předešel následné exekuci), přerušila vztah příčinné souvislosti mezi rozhodnutím soudu o schválení předmětného smíru a vznikem tvrzené škody, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, nebo ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Závěr o přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o schválení smíru, které odvolací soud ve shodě se žalobcem vyhodnotil jako rozhodnutí nezákonné, a tvrzenou škodou totiž odvolací soud nespojil jen se skutečností, že žalobce svou povinnost sjednaným způsobem dobrovolně nesplnil, nýbrž jej odůvodnil i tím, že žalobce proti usnesení exekučního soudu, jímž byla exekuce na jeho majetek za účelem vymožení předmětné povinnosti nařízena, nijak nebrojil (viz odstavce 18 a 19 napadeného rozsudku). Posledně uvedený dílčí právní závěr, ze kterého napadené rozhodnutí v rámci řešení dotčené otázky vztahu příčinné souvislosti rovněž vychází, však žalobce způsobem, který by vyhovoval požadavkům upraveným v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (viz výše), v dovolání nezpochybnil. Z toho plyne, že ani odlišné vyřešení otázky, kterou žalobce v dovolání vymezil, by se nemohlo v jeho poměrech nijak projevit. Jestliže obstál některý z důvodů, pro které odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (tj. dovolatelem nezpochybněný závěr o přetržení vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou v důsledku nevyužití procesní obrany proti usnesení o nařízení exekuce na jeho majetek), nemůže tak žádný další dovolací důvod týkající se téže otázky podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda postup soudní exekutorky, jež v rozporu s obsahem exekučního titulu vyplatila vymoženou částku namísto do advokátní úschovy přímo společnosti RETRUCK, spol. s r.o., představoval nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od jeho usnesení ze dne ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4759/2008, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4859/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4125/2017, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 557/2018, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3196/2020, a ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2632/2022). Odvolací soud se při řešení předmětné otázky předně neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, zabýval-li se nejprve tím, pro splnění jaké konkrétní povinnosti, která byla podle §44 odst. 6 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012, označena v usnesení o nařízení exekuce [a to vedle identifikace příslušného exekučního titulu, kterou vyžadoval §44 odst. 6 písm. c) téhož zákona], exekuční soud předmětnou exekuci nařídil (srov. např. bod XVIII stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného pod č. 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), načež v návaznosti na přijatý skutkový závěr o obsahu výroku tohoto usnesení obsažený v bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí (který, byť tak žalobce v dovolání činí, nelze v dovolacím řízení revidovat, neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán – viz §241a odst. 1 věta první o. s. ř., a contrario, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) uzavřel, že tato povinnost spočívala (navzdory znění exekučního titulu) v zaplacení příslušného peněžitého plnění přímo společnosti RETRUCK, spol. s r.o., která zde vystupovala jako oprávněná (nejednalo se tedy o splnění jiné povinnosti spočívající ve složení peněžních prostředků do advokátní úschovy, které by mohlo odůvodnit postup popsaný v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4297/2008, či ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3434/2021). Svůj následný závěr o tom, že se soudní exekutorka nesprávného úředního postupu nedopustila, poté odvolací soud založil (jak patrno z bodu 16 odůvodnění napadeného rozsudku) na dovolatelem nikterak nezpochybněném závěru, podle kterého soudní exekutorka byla tímto rozhodnutím vázána, pakliže žalobce sám proti němu nijak nebrojil a nelze je proto považovat za nezákonné, a současně na v dovolání rovněž zcela opomenuté aplikaci §46 odst. 4 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a na z ní dovozeném ustáleném judikatorním závěru Nejvyššího soudu, v souladu s nímž by nesprávný úřední postup soudní exekutorky za uvedeného stavu naopak zakládalo, pokud by vymožené plnění v zákonem stanovené lhůtě oprávněné nevyplatila (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, publikovaný pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016, a ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022). Judikatura, o níž žalobce opírá svou dovolací argumentaci a která se týká přípustného obsahu soudem schvalovaných smírů, jakož i otázky materiální vykonatelnosti rozhodnutí, jež má sloužit za podklad pro nařízení (vedení) exekuce (tj. exekučního titulu), se přitom s uvedenými právními závěry odvolacího soudu, na nichž je napadené rozhodnutí v dotčené části ve skutečnosti založeno, zcela míjí.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou, pokud nerespektoval závěry vyslovené v předcházejícím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, a to aniž v této souvislosti vymezil samostatnou procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by v souladu s požadavky §241a odst. 2 o. s. ř. též specifikoval důvod přípustnosti podaného dovolání, pak k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované, a to v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu