ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3425.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3425/2023-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 143/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 72 Co 93/2023-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Richarda Frommera, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 25 C 143/2017-311, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 161 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, o zaplacení částky 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 83 000 Kč od 12. 12. 2022 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 98 750 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 8. 4. 2022 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované též povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 54 589 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 112/2008 /tzv. „první řízení“/, dále v řízení pod sp. zn. 7 Cm 16/2008 (o něm však již nebylo v této fázi řízení rozhodováno) a konečně v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 67/2010 /tzv. „druhé řízení“/.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v rozsahu jeho výroku I o věci samé, pokud jím byly potvrzeny (žalobě vyhovující) výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalované není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, a to navíc ještě striktně vázán důvody podaného dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř).
Jediná předestřená otázka v dovolání žalované, zdali dochází ke snížení intenzity nemajetkové újmy tím, že po určitou dobu probíhají (určitá) soudní řízení vedle sebe a lze tato souběžná soudní řízení považovat pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu za řízení jediné, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 846/2021 (jak na ně ve svém vyjádření k dovolání přiléhavě odkazuje žalobce).
K dovolatelkou vytyčené právní otázce Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.
Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16). Uvedené závěry musí mutatis mutandis platit pro situaci, kdy ve více řízeních poškozený jednou vystupuje v procesním postavení žalobce a podruhé jako žalovaný účastník, což byl i případ obou nyní posuzovaných řízení.
Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když obě posuzovaná řízení vedená před Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ústí nad Labem probíhala zčásti současně a spojovala je toliko osoba nynějšího žalobce, nemohlo jít o souběžná řízení, když okruh jejich účastníků, a i předmět řízení byl odlišný. V první věci byl žalobcem K. V., zaměstnanec společnosti ČEZ Měření, a.s. a žaloba na ochranu osobnosti směřovala proti osmi žalovaným (odběratelům elektrické energie), mezi nimi i proti (nynějšímu žalobci) P. Š. V druhé věci pak naopak P. Š., v pozici žalobce, uplatňoval nároky z bezdůvodného obohacení proti společnosti ČEZ Distribuce, a.s. V intencích shora citované judikatury nejde v žádném případě o řízení souběžná, ale o řízení o samostatných nárocích, když navíc okruh účastníků v obou řízeních byl zásadně odlišný. Je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp zn. 30 Cdo 2751/2020). Odkaz žalované na judikaturu Nejvyššího soudu citovanou v čl. V dovolání není příhodný, neboť v uvedených věcech byla posuzována vzájemně podmíněná /souběžná/ řízení, konkrétně řízení o rozvod a jemu obligatorně předcházející řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí rozvádějících se manželů, v dalším případě pak šlo o řízení o neplatnosti převodní smlouvy a s ním bytostně související řízení o určení vlastnictví, jemuž uzavření zpochybňované převodní smlouvy předcházelo. Řečeno jinak: není správný názor dovolatelky, že „souběžná řízení“, jsou všechna řízení, která alespoň zčásti probíhají ve stejném časovém rámci, nýbrž je (ve smyslu již citované judikatury) nezbytné, aby kumulativně byla naplněna i další podmínka, „že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních“. Uvedená podmínka nemohla být v projednávaných věcech splněna nejen pro zcela odlišný okruh účastníků obou posuzovaných řízení, ale zejména pro zásadní odlišnost jejich předmětu.
Další v dovolání namítané skutečnosti (týkající se vlivu žádostí účastníků o odročení jednání, opakované změny žaloby, mimosoudní jednání, důsledků přerušení druhého řízení a ambivalentního vztahu nynějšího žalobce k délce obou posuzovaných řízení, o jejichž urychlení se nepokusil) se již nevztahovaly k dovolatelkou explicitně položené otázce a ve vztahu k nim navíc ani nebyl v dovolání vymezen zákonem obligatorně vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tudíž pro vady dovolání by k nim nemohlo být v uvedeném rozsahu přihlédnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Odkazuje-li konečně žalovaná na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, pak jeho závěry do poměrů projednávané věci přenést nelze. Tvrzený nedostatek argumentace odvolacího soudu vůči jí uplatněným námitkám v podaném odvolání žalovaná výslovně označuje za vadu řízení. Vady řízení samy o sobě ovšem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Soud současně není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Nelze rovněž pominout, že žalovanou označený nález výslovně připouští vypořádání námitek účastníka i v řízení o mimořádném opravném prostředku.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu