ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3437.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3437/2023-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně Z. Š. , zastoupené Mgr. Romanem Madejou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 12/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 30 Co 90/2023-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 18 C 12/2022-24, zamítl žalobu o zaplacení 200 000 Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím. Tvrdila, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2020, č. j. 22 A 28/2020-42, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 8. 1. 2020, č. j. MSK 154340/2019, a věc byla krajskému úřadu vrácena k dalšímu řízení, neboť správní orgány nesprávně posoudily podání žalobkyně ze dne 22. 12. 2016, čímž zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Doplnila rovněž, že v navazujícím řízení krajský úřad zrušil rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. MUFO 2495602019, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o obnovu řízení ve věci povolení stavby vodního díla, a věc vrátil městskému úřadu k novému projednání, který však do doby podání kompenzační žaloby nové rozhodnutí nevydal. Žalobkyně uplatnila dne 12. 7. 2021 u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, žalovaná jí dne 10. 1. 2022 sdělila, že její nárok nepovažuje za oprávněný.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hranici jeho tzv. projednatelnosti. Žalobkyně, zastoupena advokátem, v úvodu doplnění dovolání pouze částečně parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedla, že „dovolání je přípustné v otázce hmotného nebo procesního práva, kterou se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a to zda je soud při rozhodování o věci povinen vyčerpat předmět žaloby“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nejvyšší soud tak mohl (kvazi)meritorně projednat jen ty námitky, k nimž v další části vlastního textu dovolání žalobkyně alespoň implicitně důvod přípustnosti vymezila.
Námitka, že „soud rozhodl jen o části předmětu řízení“, čímž se měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí jak s obsahem napadeného rozhodnutí, tak i s průběhem vlastního řízení. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku žalobce, coby pán sporu [tzv. dominus litis ] domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002, či rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006). V původní žalobě bylo pak skutkově žalobkyní vymezeno, že žádá o náhradu „utrpěné nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí“…,. „za rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, č. j. MSK 154340/2019 ze dne 8. 1. 2020“. K výzvě soudu prvního stupně pak v témže duchu doplnila žalobu a znovu zopakovala, že nemajetková újma ve výši 200 000 Kč „je způsobena (výše označeným) rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje“. Žádný jiný nárok ve vztahu k uvedené částce žalobkyně neoznačila, podaná žaloba byla, co do takto procesně ukotveného nároku, projednatelná a nebylo nejmenšího důvodu, aby soud prvního stupně plnil vůči žalobkyni manudukční povinnost ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.. Takto jednoznačně a nepochybně vymezený předmět řízení žalobkyně v jeho průběhu nezměnila, tím méně pak za nezbytného souhlasu soudu (§95 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená námitka o nevyčerpání předmětu řízení spojovaná s domnělým uplatněním samostatného nároku na náhradu nemajetkové škody způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení se tak ve skutečnosti míjí s obsahem spisu, a tedy i s odpovídajícím právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., což platí nakonec i pro další výtku, že soudy ve svých rozhodnutích „neuvedly §8 zákona č. 82/1998 Sb.“. V průběhu kompenzačního řízení nebyla ani žalovanou zpochybňována existence tzv. odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí (jak je definováno právě v §8 zákona č. 82/1998 Sb.), nýbrž sporováno bylo výlučně to, zda žalobkyni v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla v její sféře odškodnitelná nemajetková újma.
Vady řízení namítané žalobkyní (údajný nesprávný postup při plnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, lze dodat, že odvolací soud zcela přiléhavě v napadeném rozsudku vysvětlil, že žalobkyně se svou procesní pasivitou v podobě neúčasti při jednání soudu prvního stupně možnosti poskytnutí takového poučení v poměrech právě uvedené věci jednou pro vždy vzdala (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011), přitom uvedené poučení se poskytuje zásadně jen při nařízeném jednání.
Je-li ve sledovaných souvislostech konečně dovolatelkou namítáno že soudy měly svým postupem zasáhnout do práva žalobkyně na spravedlivý proces, dlužno připomenout, že i zde dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu