ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.409.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 409/2023-117
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. M. , zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení částky 765 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2021, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 55 Co 278/2022-75, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 55 Co 278/2022-75, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované do části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 55 Co 278/2022-75, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2022, č. j. 12 C 199/2021-34, se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 765 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o žádosti o uznání zahraničního vzdělání, jež bylo vedeno od 20. 11. 2007 do 5. 10. 2020, a to nejprve Univerzitou Karlovou v Praze pod sp. zn. UKRUK-4997/14/DV, a následně u Ostravské univerzity v Ostravě pod sp. zn. OU-71264/POD214, včetně soudního přezkumu u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 17/2015 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 12 C 199/2021-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 115 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu co do zaplacení částky 586 885 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 20. 11. 2007 podala žalobkyně na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného v letech 1996 až 2002 na Běloruské státní lékařské univerzitě v Minsku a dne 6. 12. 2007 žádost doplnila. Dne 25. 1. 2008 Univerzita Karlova postoupila žádost Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ke konečnému rozhodnutí s tím, že žalobkyně nesplňuje všeobecné podmínky pro uznání vzdělání v oboru všeobecné lékařství. Dne 16. 5. 2014 (ukončení druhé mateřské dovolené) zaslala žalobkyně Univerzitě Karlově žádost o dokončení nostrifikačního řízení a doplnila další podklady, dne 3. 7. 2014 pak Univerzita Karlova vydala rozhodnutí č. j. UKRUK-4997/14/DV-41a, kterým věc postoupila Ostravské univerzitě v Ostravě a dne 22. 8. 2014 tato univerzita zaslala žalobkyni informaci o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, což žalobkyně učinila podáním ze dne 1. 9. 2014. Dne 3. 9. 2014 rektor Ostravské univerzity vydal rozhodnutí č. j. OU-71264/POD214, kterým žádost žalobkyně zamítl a konstatoval podstatný rozdíl mezi obsahem zahraničního studijního oboru „zdravotní prevence“, který žalobkyně absolvovala, a obsahem studijního oboru „všeobecné lékařství“, akreditovaného na Ostravské univerzitě. K odvolání žalobkyně ze dne 18. 9. 2014 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014, č. j. MSMT 37879/2014-1, odvolání zamítlo a rozhodnutí Ostravské univerzity potvrdilo. Dne 9. 2. 2015 podala žalobkyně proti rozhodnutí ministerstva u Krajského soudu v Ostravě žalobu, na základě které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 22 A 17/2015-87, napadené rozhodnutí ministerstva i jemu předcházející rozhodnutí Ostravské univerzity zrušil s tím, že postoupením věci z Univerzity Karlovy v Praze Ostravské univerzitě v Ostravě došlo k podstatnému porušení pravidel řízení u správního orgánu, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí. Tento rozsudek však byl na základě kasační stížnosti ministerstva zrušen pro nepřezkoumatelnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 3 As 227/2017-53. Krajskému soudu v Ostravě byl spis vrácen dne 2. 5. 2019 a dne 28. 5. 2020 tento soud znovu rozsudkem, č. j. 22 A 17/2015-114, zrušil jak rozhodnutí ministerstva, tak Ostravské univerzity. Novou kasační stížnost ministerstva Nejvyšší správní soud odmítl rozhodnutím ze dne 13. 8. 2020, č. j. 3 As 245/2020-18. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 8. 2020 a napadený druhý rozsudek Krajského soudu v Ostravě pak dne 13. 7. 2020. Nato rozhodnutím ze dne 29. 9. 2020, č. j. OU-78334/90-2020, rektor Ostravské univerzity zahraniční vzdělání žalobkyně a její kvalifikaci v České republice uznal. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 10. 2020. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění dne 30. 12. 2020 u žalované, která tento nárok odmítla uspokojit.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že předmět posuzovaného správního řízení (uznání zahraničního vzdělání) spadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), neboť se jednalo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a je civilní (tj. soukromoprávní) povahy, poněvadž má bezprostřední dopad na možnost získání adekvátního zaměstnání na trhu práce v závislosti na dosažení úrovně vysokoškolského vzdělání s dopadem v majetkové sféře žadatele z hlediska výše dosahovaných příjmů. Soud prvního stupně tedy hodnotil celkovou délku řízení, které trvalo od 20. 11. 2007 (zahájení správního řízení) do 5. 10. 2020 (právnímoc rozhodnutí rektora Ostravské univerzity ze dne 29. 9. 2020, č. j. OU-78334/90-2020, kterým došlo k uznání zahraničního vzdělání), tj. 12 let a 10 měsíců a 15 dní, což považoval soud prvního stupně za délku nepřiměřenou (nezákonnou). Základní částku vypočetl soud prvního stupně na 178 115 Kč s tím, že ročně tato základní částka činila 15 000 Kč, za první dva roky pak částku poloviční, neboť s ohledem na zákonné lhůty pro rozhodnutí správního orgánu a to, že ve věci nakonec probíhalo i řízení před správním soudem, považoval za přiměřenou délku řízení dobu 2 let. Takto vypočtenou základní částku pak soud prvního stupně snížil o 30 %, neboť ačkoliv první žádost doručila žalobkyně Univerzitě Karlově dne 10. 12. 2007, až do 16. 5. 2014 nevyužila jakýchkoli procesních prostředků, kterými by dala najevo svůj zájem na rychlém skončení nostrifikačního řízení, a jak sama uvedla, na základě dopisu Univerzity Karlovy ze dne 25. 1. 2008 o postoupení žádosti ministerstvu se domnívala, že její zahraniční vysokoškolské vzdělání nelze v České republice uznat a až ve chvíli ukončení druhé mateřské dovolené začala aktivně znovu ve věci jednat. Tato skutečnost (jistá míra smíření se s nastalou situací) se tak musela projevit v míře nemajetkové újmy žalobkyně za období prvních 6 let posuzovaného řízení. Vzhledem k tomu, že po 16. 5. 2014 již ze strany správního orgánu k zásadním průtahům nedocházelo, nicméně soudní řízení trvalo více jak 5 let (od 9. 2. 2015 do 13.7.2020), což soud prvního stupně za přiměřenou dobu nepovažoval i přesto, že probíhalo opakovaně na dvou stupních, uzavřel soud prvního stupně, že tato skutečnost se odráží již v samotné základní částce odškodnění celého nepřiměřeně dlouhého řízení a není důvodem k jejímu dalšímu navýšení. Pro složitost řízení základní částku soud prvního stupně rovněž nemodifikoval, neboť je (až na práci s cizojazyčnými dokumenty a obtížné porovnání obsahu studijních programů) za zvlášť složité nepovažoval, a to ani soudní řízení, byť probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně ohledně chování žalobkyně, která rychlost rozhodování věci nijak zásadně neovlivnila s tím, že prvních 6 let byla pasivní, což již bylo zhodnoceno. Pro význam řízení pro žalobkyni pak přistoupil soud prvního stupně ke zvýšení základní částky o 30 %, neboť žalobkyně žila několik let v nejistotě ohledně pracovního zařazení, výkonu zaměstnání a dalšího profesního vývoje, poněvadž bez uznaného vzdělání nemohla v České republice vykonávat lékařské povolání. Po těchto modifikacích (30 % - 30 %) tedy stanovil soud prvního stupně výši přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení na 178 115 Kč a k této částce žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení od 1. 7. 2021, neboť tímto dnem se žalovaná dostala do prodlení. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítnul.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 55 Co 278/2022-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni další částku 62 202 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, jinak jej ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a v základních bodech se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že šlo o jediné řízení a jeho délka, tak jak ji soud prvního stupně vymezil, byla nepřiměřená. Tvrzení žalované, že šlo o 2 řízení, pak dle odvolacího soudu nemá oporu ve skutkových zjištěních a žalovaná ani neuvádí, kdy a jak bylo tvrzené první řízení skončeno, neboť to, že správní orgán se věcí po léta nezabýval a o žádosti nerozhodl, neznamená, že řízení skončilo. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované správní řízení spadalo pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení nebylo třeba prokazovat. Celkovou délku řízení považoval odvolací soud za extrémně dlouhou, takže základní částku zadostiučinění stanovil ve výši 20 000 Kč ročně s tím, že nebylo namístě tuto částku valorizovat vzhledem k odstupu času a inflaci. Tuto částku odvolací soud nekrátil na polovinu za první dva roky řízení, jelikož nešlo o řízení soudní s předpokládanou větší složitostí a procesní náročností, nýbrž o řízení správní se stanovenou lhůtou pro rozhodnutí v případě složitějšího řízení 60 dní, které po skončení řízení u správního soudu trvalo do vyhovění žádosti 2,5 měsíce. Tuto dobu tedy považoval odvolací soud za dobu, po kterou mohlo řízení objektivně trvat, a za tuto dobu 2,5 měsíce (tj. od 20. 11. 2007 do 4. 2. 2008) tedy základní částku na polovinu krátil. Základní částku za celou délku posuzovaného řízení tak odvolací soud vypočetl na 255 916 Kč. Tuto částku následně odvolací soud snížil o 20 % pro složitost řízení (řízení nebylo výrazně složité důkazně či procesně, ale nešlo ani o věc triviální, neboť bylo třeba porovnat shodu obsahu žalobkyní dosaženého vzdělání s požadovaným oborem a správní orgány si nebyly právním řešením této otázky jisty, jak plyne i z rozhodnutí správního soudu; řízení však probíhalo na více stupních správních orgánů i správních soudů). Za rozporuplné považoval odvolací soud závěry soudu prvního stupně stran významu řízení pro žalobkyni, kde na jedné straně bylo zvažováno zvýšení základní částky o 30 % (dopady na možnost výkonu lékařského povolání v České republice) a na straně druhé došlo ke snížení základní částky ve stejném rozsahu z důvodu, že se žalobkyně v určitém období (cca ½ doby) o řízení nezajímala a nevyužila procesní prostředky k nápravě, které nekonkretizoval a správní řád je (kromě žaloby na nečinnost dle soudního řádu správního) ani neupravuje. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že žalobkyně žádnou takovou povinnost neměla a nelze z tohoto tedy dovodit nezájem o řízení či důvod ke snížení zadostiučinění pro chování žalobkyně. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že míra újmy vzniklé žalobkyni nebyla po celou dobu stejná a odvíjela se mimo jiné právě od jejího aktivního zájmu o řízení, z čehož dovodil různou míru významu řízení pro žalobkyni v jeho průběhu. V období od 1. 1. 2009 do 15. 4. 2014 tedy shledal odvolací soud význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standardní, neboť žalobkyně neprojevila aktivitu k dokončení řízení a byla na rodičovské dovolené (narození dcery v únoru 2009 a následně syna tvrdila žalobkyně již v žalobě a žalovaná toto tvrzení nerozporovala; poznámka Nejvyššího soudu). V období předchozím i následujícím až do skončení řízení pak měla pro žalobkyni věc zvýšený význam vzhledem k možnosti výkonu povolání, resp. K přípravě na něj. V tomto období, které zahrnuje 58 % doby trvání řízení, proto odvolací soud zadostiučinění zvýšil o 30 %, což činí 35 624 Kč. Celkovou výši zadostiučinění odvolací soud vypočetl na 240 357 Kč a žalobkyni tedy přiznal o 62 202 Kč s příslušenstvím více než soud prvního stupně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to ve výroku I v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně zamítnutí částky 524 683 Kč s příslušenstvím).
8. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení několika otázek hmotného i procesního práva. V první řadě žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a to (1) při krácení základní sazby náhrady za přiměřenou délku řízení, neboť touto nebyla dle žalobkyně doba 2,5 měsíce, jak ji stanovil odvolací soud, ale s ohledem na zákonné lhůty pro rozhodnutí správního orgánu jen jeden měsíc, poněvadž odvolací soud dospěl k závěru, že řízení nebylo ani skutkově, ani procesně složité. Rozhodnutí tudíž mělo být vydáno do 30 dnů. Dále se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od Stanoviska (2) při posouzení kritéria složitosti řízení, neboť hlavní příčinnou nepřiměřené délky řízení nebyla jeho složitost, ale nekvalifikovaný postup správních orgánů s tím, že odvolací soud uzavřel, že správní orgány si nebyly jisty právním řešením, což plyne i z rozhodnutí správního soudu. Základní částka tudíž neměla být krácena pro instanční složitost. Navíc se odvolací soud nezabýval tím, zda posuzované řízení naopak nebylo natolik jednoduché, že by to odůvodnilo dokonce zvýšení odškodnění. Rovněž se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska (3) při posouzení kritéria jednání poškozeného, neboť ačkoliv není možné žalobkyni přičítat k tíži její nečinnost v prvních 6 letech po podání žádosti, nehodnotil v její prospěch její aktivitu spočívající ve zpracování poměrně pracné podrobné analýzy srovnávající obsah jejího studia se studijním plánem oboru Všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kterou však správní orgány ignorovaly a nevyužily. Stejně tak žalobkyně opakovaně upozorňovala správní orgány na jejich nezákonný postup (např. postoupení věci nebo „odškrtávání názvů předmětů“ namísto porovnání celkového obsahu studia). Dle žalobkyně tudíž měla být základní částka s ohledem na toto kritérium spíše zvýšena. Od Stanoviska se měl odvolací soud odchýlit i (4) při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, které vůbec nehodnotil, ačkoliv správní orgány ve věci od počátku postupovaly v rozporu s právními předpisy, jak žalobkyně v odvolání namítala a znovu popsala i v dovolání, a tento systematicky nezákonný postup výrazně zvyšoval nemajetkovou újmu žalobkyně. Žalobkyně rovněž namítala, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska (5) při posouzení kritéria významu řízení pro žalobkyni a nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že se význam během doby řízení měnil s tím, že v době, kdy žalobkyně neurgovala vydání rozhodnutí, byl standardní a jen ve zbývajícím období byl vysoký, a jen za toto období tedy došlo ke zvýšení základní částky o 30 %. Žalobkyně namítala, že význam předmětu řízení pro poškozeného se během času v zásadě měnit nemůže, neboť se dle Stanoviska jedná o kritérium objektivní a nehodnotí se na základě subjektivních pocitů poškozeného, a zdůraznila, že smíření se s nějakou situací neznamená nižší míru nemateriální újmy (jak se dle žalobkyně explicitně vyjádřil nalézací soud a implicitně domníval i soud odvolací), ale je pouze výrazem toho, že smířený nevidí šanci situaci změnit. Faktické zvýšení základní částky jen o 17,4 % z důvodu významu řízení tudíž žalobkyně považovala za nedostatečné.
9. Dále žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od (blíže nespecifikované) procesní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť (6) rozsudek odvolacího soudu považovala za nepřezkoumatelný a namítala nepřihlédnutí k některým skutečnostem uvedeným v žalobě i odvolání [negativní vliv neuznání vzdělání na dceru žalobkyně, která ztratila zájem o učení a vzdělání, i na žalobkyni, jejíž spolužačky v jiných zemích uznání vzdělání dosáhly bez problémů, zpracování podrobné srovnávací analýzy obsahu studia žalobkyní, námitky žalobkyně, že mělo být postupováno dle Protokolu o rovnocennosti dokumentů o vzdělání, vědeckých hodnostech a titulech, které jsou vydávány nebo udělovány v Československé socialistické republice a ve Svazu sovětských socialistických republik, publikovaném pod č. 123/1973 Sb. (dále jen „Protokol“), nikoliv dle Lisabonské smlouvy, a nebylo tak třeba srovnávat obsah studia, ale najít český ekvivalent běloruské kvalifikace lékaře-hygienika, epidemiologa].
10. Za dosud dovolacím soudem neřešené otázky považovala žalobkyně (7) možnost úpravy základní částky pro instanční složitost řízení, a to s ohledem na výsledek instančního přezkumu (zda byl opravný prostředek úspěšným uplatněním práva) a toho, kdo jej inicioval (zda to byl poškozený nebo jiný subjekt), neboť dle žalobkyně bezúspěšné uplatňování opravných prostředků může vést i k výraznému snížení základní částky, na druhou stranu nelze k tíži poškozeného klást využití opravných prostředků jiným subjektem nebo jejich úspěšné využití poškozeným, a (8) existenci zvýšeného typového významu nostrifikačního řízení, jehož výsledek podmiňuje možnost výdělečné činnosti poškozeného.
11. Jako poslední otázku, a to otázku, kterou je třeba posoudit jinak, formulovala žalobkyně (9) otázku, zda by základní částky za rok řízení stanovené ve Stanovisku na 15 000 Kč až 20 000 Kč neměly být valorizovány s ohledem na inflaci a růst mezd v době od přijetí Stanoviska. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že v současné době je inflace vyšší (nad 15 %), a proto má-li si přiměřené zadostiučinění zachovat svou reparační funkci, nemohou při trvale rostoucích cenách a mzdách žádné pevně stanovené hranice odškodnění dle žalobkyně dlouhodobě obstát. Žalobkyně tudíž navrhovala, aby dovolací soud změnil svůj dosavadní postoj v této otázce a nasměroval soudy k postupu, který bude na společenský, zejm. ekonomický, vývoj průběžně reagovat, a za vhodné řešení považovala obdobný systém valorizace, jaký se používá u důchodů nebo platů ústavních činitelů.
12. Celkovou výši přiznaného zadostiučinění tedy žalobkyně považovala za absurdně nízkou a nenaplňující její legitimní očekávání a závěrem uvedla, že její případ je natolik výjimečný, že ani zvýšení spravedlivého zadostiučinění (i po případné valorizaci) o 50 % nad základní náhradu nepostačuje ke kompenzaci nemajetkové újmy, kterou v důsledku postupu správních orgánů utrpěla a v podstatě bude do značné míry již trpět stále, a ani zvýšení o 100 % či více (podle úvahy soudu) by nebylo v jejím případě nepřiměřené.
13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni nejméně částku 524 643 Kč s příslušenstvím.
14. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí, a uvedla, že dovolaní nekonkretizuje (kromě nekrácení základní částky za první dva roky řízení), v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska a u otázky procesního práva žalobkyně neuvedla, od jaké konkrétní judikatury se měl odvolací soud odchýlit. Dále žalovaná trvala na tom, že v souladu se Stanoviskem je krácení základní částky na polovinu za první dva roky řízení, nikoliv za měsíc, jak namítá žalobkyně, a poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Žalovaná rovněž namítala, že tvrzení o jednoduchosti řízení nemá oporu ve správním spise a byla to žalobkyně, kdo trval na uznání vzdělání v oboru všeobecné lékařství, ačkoliv uvádí, že vystudovala obor lékař – hygienik, epidemiolog, srovnání náplně oborů tak bylo nezbytné. Žalovaná nesouhlasila s tím, že nemělo probíhat srovnávání oborů a k uznání mělo dojít automaticky, neboť žalovanou zmiňovaný Protokol se netýká rovnocennosti vysokoškolských diplomů pro účely výkonu povolání, ale k přijetí do aspirantury, tj. do vědecké přípravy pro udělení vědecké hodnosti kandidát věd. Aktivita žalobkyně v řízení pak automaticky neznamenala důvod k navýšení základní částky, ale záleží na konkrétních okolnostech. Postup orgánů veřejné moci odvolací soud neopomněl hodnotit a přihlédl k němu při stanovení výše základní částky na samé horní hranici stanoveného rozmezí. Význam řízení se pak v průběhu měnit může. Dle žalobkyně dosud neřešená otázka ohledně modifikace základní částky pro víceinstančnost již byla vyřešena např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, stejně jako otázka typově významných řízení, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020. Ohledně valorizace základních částek žalovaná uvedla, že toto rozpětí je v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva.
15. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i žalovaná, a to v celém jeho rozsahu.
16. V první řadě žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021), pokud za první dva roky řízení v rozporu se Stanoviskem neposkytl žalobkyni zadostiučinění o polovinu nižší než za roky následující a takové krácení základní částky za první dva roky řízení podmínil větší složitostí a procesní náročností.
17. Dále žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, a Stanovisko) při posouzení kritéria významu řízení, pokud konstatoval zvýšený význam řízení pro žalobkyni a navýšil základní částku o 30 % za část období, ačkoli se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem a absentovaly v něm i skutečnosti zakládající jeho zvýšený význam pro žalobkyni, který tak měl být shledán jako standardní.
18. Závěrem žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí, a trvala na tom, že zadostiučinění nelze v případě správních řízení za první dva roky paušálně krátit na polovinu, neboť pro rozhodnutí správních orgánů jsou stanoveny (mnohem kratší) lhůty a již jejich porušením je porušeno právo na projednání věci v přiměřené době. Dále žalobkyně trvala i na tom, že posuzované řízení pro ni mělo zvýšený význam, neboť výčet řízení s typově zvýšeným významem ve Stanovisku je jen demonstrativní a toto řízení typově významné je, poněvadž zásadním způsobem ovlivňuje možnost profesního uplatnění a bez něj nemohla žalobkyně vykonávat lékařskou praxi a nechat se zapsat do seznamu lékařů.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání obou účastníků byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., resp. §241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda tato dovolání obsahují všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustná.
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
25. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
26. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně.
27. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
28. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
29. Pokud tedy žalobkyně ohledně šesté otázky týkající se přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a nepřihlédnutí k žalobkyní uváděným skutečnostem uvedla, že se v tomto směru odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, aniž specifikovala, o jaká konkrétní rozhodnutí se má jednat, trpí její dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
30. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
31. Z těchto důvodů nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. sama o sobě založit obecná námitka žalobkyně uvedená na závěr jejího dovolání, že považuje celkovou výši přiznaného zadostiučinění za absurdně nízkou a nenaplňující její legitimní očekávání. Dále se tudíž Nejvyšší soud zabýval konkrétnějšími námitkami žalobkyně ohledně posouzení jednotlivých kritérií.
32. Přípustnost dovolání žalobkyně dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka navýšení základní částky z důvodu posouzení kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], které má být jednoduché (část otázky 2 žalobkyně), neboť skutečnost, že by posuzované řízení bylo jednoduché ze skutkových zjištění soudů neplyne. Naopak odvolací soud výslovně uzavřel, že řízení sice nebylo výrazně složité důkazně či procesně, ale nešlo ani o věc triviální, neboť bylo třeba porovnat shodu obsahu žalobkyní dosaženého vzdělání s požadovaným oborem a správní orgány si nebyly právním řešením této otázky jisty. Žalobkyně tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
33. Ani otázka posouzení kritéria jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] (otázka 3 žalobkyně) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud z tohoto důvodu k modifikaci základní částky nepřistoupil, neboť žádné skutečnosti odůvodňující navýšení základní částky z důvodu chování poškozeného ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývají. Jestliže žalobkyně za takové jednání považovala jí zpracované srovnání obsahu jejího studia se studijním plánem oboru Všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy nebo opakované upozorňování správních orgánů na jejich nezákonný postup (např. postoupení věci nebo „odškrtávání názvů předmětů“ namísto porovnání celkového obsahu studia), které se navíc ze skutkových zjištění obou soudů nepodává, nejedná se o úkony směřující k odstranění průtahů v řízení, které lze dle judikatury Nejvyššího soudu v rámci hodnocení tohoto kritéria hodnotit (srov. část IV Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012), ale o výhrady žalobkyně k věcnému řešení předmětu nostrifikačního řízení.
34. K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nedošlo ani při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] (otázka 5 žalobkyně), pokud odvolací soud uzavřel, že míra újmy vzniklé žalobkyni nebyla po celou dobu posuzovaného řízení stejná, v období od 1. 1. 2009 do 15. 4. 2014, kdy žalobkyně neprojevila aktivitu k dokončení řízení a byla na rodičovské dovolené, tedy shledal odvolací soud význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standardní a v období předchozím i následujícím až do skončení řízení pak dospěl k závěru o zvýšeném významu vzhledem k možnosti výkonu povolání, resp. k přípravě na něj, a v tomto období (58 % trvání posuzovaného řízení) zadostiučinění zvýšil o 30 %. Pokud žalobkyně v této souvislosti nesouhlasila s tím, že by se mohl význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení měnit, tak Nejvyšší soud uzavřel, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou a v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jestliže pak žalobkyně namítala, že smíření se s nějakou situací neznamená nižší míru nemateriální újmy (jak se dle žalobkyně explicitně vyjádřil nalézací soud a implicitně domníval i soud odvolací), ale je pouze výrazem toho, že smířený nevidí šanci situaci změnit, tak na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť narozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v období od 1. 1. 2009 do 15. 4. 2014 byl význam předmětu řízení pro žalobkyni standardní, poněvadž v tomto období žalobkyně neprojevila aktivitu k dokončení řízení a byla na rodičovské dovolené. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že otázka uznání jejího vzdělání pro účely umožnění výkonu povolání pro žalobkyni v tomto období nebyla tak akutní, jako v období zbylém, nikoliv, že by s ohledem na svoji pasivitu byla žalobkyně se situací smířená, což by mělo její újmu, resp. význam předmětu řízení pro ni, snižovat, jak uzavřel soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud neztotožnil. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá.
35. Pokud žalobkyně rovněž namítala, že by nostrifikační řízení mělo patřit mezi řízení s typově zvýšeným významem, neboť jeho výsledek podmiňuje možnost výdělečné činnosti (otázka 8 žalobkyně), tak odvolací soud opět postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud předmětné řízení za typově významnější nepovažoval a zvažoval tak konkrétní okolnosti daného případu. Ve vztahu k nostrifikačnímu řízení totiž Nejvyšší soud ve své judikatuře uzavřel, že jím typicky nejsou dotčena obdobná základní práva jako v případě řízení, u nichž judikatura typově zvýšený význam řízení dovodila, o řízení s typově zvýšeným významem se tudíž nejedná, což ale samozřejmě nevylučuje, aby ten, kdo se cítí poškozen délkou takového řízení, tvrdil a prokazoval konkrétní skutečnosti (např. potřeba nostrifikace pro konkrétní pracovní uplatnění, pro další studium apod.), v důsledku kterých pro něj nostrifikační řízení zvýšený význam mělo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2354/2020, bod 35), jak se ostatně po část posuzovaného řízení stalo. Ani v tomto případě tedy přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. dána není.
36. Ani námitka, že základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na inflaci a růst mezd v době od přijetí Stanoviska, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není, vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky, kterou určil na samé horní hranici rozmezí z důvodu extrémní délky řízení, přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci.
37. Pokud jde o dovolání žalované, Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky 524 683 Kč s příslušenstvím zamítnuta, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání žalované v této části jako subjektivně nepřípustné dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
38. Dále není dovolání žalované přípustné ani v části směřující proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.
39. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně a změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo vyhověno i ohledně další částky 62 202 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalované dle §237 o. s. ř.
40. Přípustnost dovolání žalované dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (otázka 2 žalované), v rámci které žalovaná nesouhlasila s navýšením základní částky, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jak již bylo zmíněno ve vztahu k dovolací námitce žalobkyně, nostrifikační řízení mezi řízení s typově zvýšeným významem nepatří, nicméně tato nebrání poškozenému, aby tvrdil a prokazoval konkrétní skutečnosti, v důsledku kterých pro něj nostrifikační řízení zvýšený význam mělo (např. potřeba nostrifikace pro konkrétní pracovní uplatnění, pro další studium apod.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2354/2020). Toto žalobkyně učinila, neboť tvrdila a rovněž doložila, že bez uznání zahraničního vzdělání se nemohla vrátit ke svému lékařskému povolání. Při posouzení tohoto kritéria se tudíž odvolací soud od Stanoviska, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, neodchýlil.
41. Dovolání žalobkyně i žalované je však přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria složitosti řízení ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci (část otázky 2 a 7 a otázka 4 žalobkyně) a otázky délky krácení základní částky za rok správního řízení na polovinu (otázka 1 žalobkyně i žalované), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
42. Dovolání je důvodné.
43. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
44. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
45. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení kritéria složitosti řízení ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci.
46. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) dospěl k závěru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
47. Z pohledu výše citované judikatury odůvodnění napadeného rozsudku při posuzování dovoláním zpochybňovaných kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakého důvodu došlo v pořadí druhým rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ke zrušení obou správních rozhodnutí, a to navíc za situace, kdy prvním rozsudkem tohoto soudu (následně zrušeným pro nepřezkoumatelnost) došlo k jejich zrušení „pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem“. Současně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud zcela převzal) vyplývá, že první rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen pro nepřezkoumatelnost. Odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky pro víceinstančnost o 20 %, ale již se nezabýval tím, z jakého důvodu k rušení rozhodnutí (což prodloužilo řízení) došlo a pro postup orgánů veřejné moci k žádné modifikaci nepřistoupil. Ve vztahu k posouzení kritérií složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] a postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
48. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou délky krácení základní částky za rok správního řízení na polovinu.
49. Dle části VI Stanoviska, které se nevztahuje jen na řízení soudní, ale i na řízení vedená před orgány státu či územních samosprávných celků, pokud v daném řízení existuje právo na přiměřenost délky řízení, se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, je však nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládal za rozumné hodnotit první dva roky řízení částkou poloviční.
50. Ohledně správních řízení se pak judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, v němž Ústavní soud předmětný závěr Nejvyššího soudu akceptoval) ustálila v závěru, že uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní, a existence lhůt, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá, neboť ačkoliv lze zajisté v obecné rovině souhlasit s tím, že řízení, které má podle zákona trvat nejvýše desítky dnů, nemá běžně trvat dva roky, snížením částky za první dva roky řízení není zpochybněna samotná existence nepřiměřené délky řízení, ani popřen rozdíl mezi správním a soudním řízením, ale první dva roky, jakkoli lze již hovořit o nepřiměřeně dlouhém řízení, není intenzita újmy tak významná jako roky následující (plynutím času).
51. V posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o krácení základní částky pouze za první 2,5 měsíce trvání řízení (tj. od 20. 11. 2007 do 4. 2. 2008) odůvodnil pouze délkou zákonných lhůt pro rozhodnutí ve správním řízení a tím, jakou dobu trvalo řízení od skončení řízení u správního soudu do vyhovění žádosti (2,5 měsíce). Pokud tedy odvolací soud, veden právním názorem, podle kterého je při posouzení délky krácení základní částky vázán zákonnými a obvyklými lhůtami pro rozhodnutí správním orgánem v dané věci, krátil základní částku na polovinu pouze za 2,5 měsíce, místo za první dva roky řízení, je jeho právní posouzení dotčené procesní otázky nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.
52. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobkyně (kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu. Pokud žalobkyně namítala, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k některým skutečnostem, a jeho rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal se všemi stěžejními námitkami žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
53. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadeném výroku I a rovněž v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
54. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobkyně nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně délky krácení základní částky na polovinu v rámci správních řízení a dále ohledně posuzování vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci a dospěje-li k závěru, že k rušení určitých rozhodnutí v dané věci došlo z výše uvedených „kvalifikovaných“ důvodů, zohlední tuto skutečnost v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (soudu), nikoliv však již v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení.
55. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
56. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu