ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.411.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 411/2023-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 274/2020, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2022, č. j. 41 C 274/2020-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 12. 2020 do zaplacení (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 45 378,50 Kč (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl a konstatoval, že ve správním řízení vedeném Magistrátem Hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 255822/2017 ODA-TAX a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 118/2017 byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 28 922,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Částky 150 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu Hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 255822/2017 ODA-TAX a navazujícího řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 118/2017 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasným dovoláním, a to žalobce ve výroku I v části, kterou bylo přiznáno konstatování porušení práva a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II o nákladech řízení. Žalovaná pak napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, kterou bylo přiznáno konstatování porušení práva. Obě tato dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání žalobce do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci bylo poskytnuto konstatování porušení práva, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce v této části jako subjektivně nepřípustné dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dále není dovolání žalobce přípustné ani v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z tohoto důvodu se tedy Nejvyšší soud nezabýval námitkami žalobce vztahujícími se k posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku , stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku , stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku , stížnost č. 75101/01). Tento závěr však neznamená, že by se pro účely posouzení kritéria významu řízení jednalo o řízení s typově zvýšeným významem, neboť mezi taková řízení přestupkové řízení (ani navazující řízení před správním soudem) nespadá (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. Část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ohledně presumpce nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nebo od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možnou kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků ESLP (ze dne 21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku , stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti Dánsku , stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014, ve věci Szabo proti Rumunsku , stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku , stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii , stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci Trzaska proti Polsku , stížnost č. 25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti Maďarsku , stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto případech nezabýval).
Co se týče dalších otázek formulovaných žalobcem v rámci zpochybnění posouzení kritéria významu předmětu řízení (tj. zda je skutečnost, že se poškozený kvalifikovaně brání proti správnímu rozhodnutí podáním správní žaloby, skutečností významnou pro posuzování významu věci pro poškozeného v kompenzačním řízení a zda je procesní aktivita poškozeného, která není šikanózním výkonem práva, skutečností, kterou musí soud hodnotit jako skutečnost vypovídající o významu věci pro poškozeného ve smyslu významu přesahujícího nepatrnost), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť žalobce, který je povinen skutečnosti zvyšující význam řízení pro něj řádně tvrdit (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), takovou argumentaci ve vztahu k posouzení tohoto kritéria v řízení před soudy nižších stupňů nevznesl a nově ji uvádí až v dovolání. Navíc posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce založil odvolací soud na posouzení celého komplexu okolností dané věci, a to, že se žalobce řízení osobně nezúčastnil a o jeho průběh se nezajímal, neprokázal, že by byl uloženou pokutu uhradil, že ve správním i soudním řízení byl zastoupen advokátem, z jehož účtu byla uhrazena uložená pokuta a náklady správního řízení, na což se mohl spolehnout vzhledem k mechanismu řešení obdobných řízení dalších řidičů taxislužby v Praze, využívajících platformu UBER, a že výsledek přestupkového řízení nebyl pro žalobce významný ani z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy.
Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
Jestliže žalobce v dovolání namítal, že přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. ze dne 17. 5. 2022 a 27. 6. 2022 jsou nezákonně získanými dokumenty v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 51/2021 (což dále rozvedl v doplnění dovolání doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 4. 2023), nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. V této souvislosti Nejvyšší soud nepřehlédl, že z žalobcem namítaných přípisů soudy obou stupňů v tomto řízení žádná skutková zjištění nečinily.
Co se týče dovolání žalované, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení existence nejistoty ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, neboť skutečnost, že by se žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení vůbec nenacházel, resp. že mu musel být „negativní“ výsledek posuzovaného řízení od počátku znám nebo že by se jeho nejistota omezovala jen na to, zda bude prokázán jeho „nepoctivý úmysl“, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalovaná tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Co se týče dalších otázek formulovaných žalovanou v dovolání (tj. zda žalobce nesouhlasem se svým výslechem dle §131 o. s. ř. bránil v provedení dle žalované klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení a zneužil tak presumpci vzniku újmy a právo na náhradu takové újmy, což nepožívá právní ochrany, a zda své rozhodnutí odvolací soud nezatížil nepřezkoumatelností, pokud se s takovou námitkou žalované nevypořádal), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť žalovaná takovou argumentaci o zneužití presumpce vzniku újmy jen tím, že žalobce nesouhlasil se svým výslechem, v řízení nevznesla. Navíc ještě před dotazem soudu prvního stupně na zástupce žalobce u jednání dne 8. 2. 2022, zda by žalobce se svým výslechem souhlasil, sdělil soud prvního stupně stranám, že tento výslech provádět nehodlá z důvodu nadbytečnosti, čemuž odpovídá i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V odvolacím řízení pak žalovaná takovou námitku rovněž nevznesla (odvolací soud se tudíž neměl s čím vypořádat), pouze v závěrečném návrhu uvedla, že žalobce odmítá účastnický výslech ohledně toho, zda uloženou pokutu hradil či nikoliv. V tomto směru však odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná přednesla a prokázala opěrné body své obrany, a tudíž došlo k obrácení důkazního břemene a bylo tak na žalobci, aby naopak prokázal, že pokutu ze svých prostředků hradil, což neučinil. Prokázání skutečnosti, k níž chtěla žalovaná účastnický výslech žalobce provádět, tedy dle závěru odvolacího soudu tížilo žalobce, nikoliv žalovanou, a odvolací soud tudíž s ohledem na neoznačení důkazů ze strany žalobce vycházel ze závěru, že žalobce pokutu sám nehradil, což se následně odrazilo v posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu