ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.810.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 810/2023-920
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 74 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 20 Co 262/2022-889, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 20 Co 262/2022-889, v rozsahu výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 61 697 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2022, č. j. 23 C 10/2018-856, v rozsahu výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 61 697 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku, a věc se v daném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se původně domáhal po žalované zaplacení částky 954 813 Kč na náhradě škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu s odůvodněním, že byl nedůvodně trestně stíhán na základě usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, II. odd. obecné kriminality, SKPV, ze dne 18. 9. 2015, č. j. KRPM-76792/77/TČ-2015-140573-317, když po podání obžaloby okresního státního zástupce v Olomouci byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 T 147/2016-445, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 2. 2017, č. j. 68 To 357/2016-502, podle §116 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěn obžaloby, neboť v obžalobě označovaný skutek není trestným činem. Žalobce požadoval na vynaloženém obhajném částku 154 813 Kč, na náhradě ušlého zisku celkem částku 200 000 Kč (částku 74 165 Kč na ušlém zisku z pravidelné výdělečné činnosti, 76 820 Kč na ušlém zisku za snížení růstu příjmu, 49 015 Kč za ušlý zisk za výkon kaskadérské činnosti – nahodilé výdělečné činnosti) a na nemajetkové újmě částku 600 000 Kč. Po předchozím kasačním rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, č. j. 30 Cdo 333/2021-780, však zůstal předmětem řízení pouze nárok žalobce na náhradu ušlého zisku ve výši 74 165 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2022, č. j. 23 C 10/2018-856, uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 889 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 62 276 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně 61 697 Kč s příslušenstvím potvrdil, a dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 579 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 T 147/2016-445, zproštěn obžaloby ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stádiu pokusu, a z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Ve dnech 5. 10. 2015, 6. 10. 2015, 14. 10. 2015, 19. 10. 2015, 29. 10. 2015, 1. 11. 2015, 27. 11. 2015, 9. 12. 2015, 11. 12. 2015, 13. 12. 2015, 12. 1. 2016, 19. 1. 2016, 21. 2. 2016, 3. 4. 2016, 6. 4. 2014, 15. 5. 2016, 19. 6. 2016, 20. 6. 2016, 17. 7. 2016, 21. 7. 2016, 11. 9. 2016, 13. 9. 2016, 29. 9. 2016, 4. 12. 2016, 29. 1. 2017 a 3. 2. 2017 se žalobce radil se svým právním zástupcem, dne 20. 10. 2015 byl vyslýchán Policií ČR a ve dnech 15. 8. 2016, 13. 9. 2016 a 29. 9. 2016 se účastnil hlavních líčení ve své trestní věci. Žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou v oblasti přípravných a dokončovacích stavebních prací pod obchodní firmou J. S. a s identifikačním číslem XY a pro své klienty pravidelně plnil zakázky po celé České republice. V roce 2015 žalobce vyfakturoval svým zákazníkům celkem 641 434 Kč a výsledek jeho hospodaření činil 120 552 Kč; příjmy 602 759 Kč a výdaje stanovené paušálem činily 482 207 Kč. V následujícím roce vyfakturoval 757 300 Kč a na daních přiznal příjmy 729 564 Kč, výdajový paušál činil 583 651 Kč, podnikání v tomto roce zakončil ziskem 145 913 Kč. V roce 2017 jeho příjmy v daňovém přiznání činily 749 732 Kč, výdajový paušál související s příjmy činil 599 786 Kč, výsledek hospodaření byl žalobce v zisku 149 946 Kč, nicméně žalobce vyfakturoval svým klientům celkem 654 732 Kč.
5. Soud prvního stupně na tomto skutkovém základě s odkazem na §1, §2, §5, §8 odst. 1, §15 odst. 2, §28, §31 odst. 1 a §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že o základu nároku z nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. l OdpŠk není mezi účastníky sporu a při zjištění průměrného výdělku žalobce v rozhodné době vyšel z §1 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 116/1989 Sb., kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb. Dovodil, že žalobce nemohl vykonávat svou pravidelnou podnikatelskou činnost ve dnech, kdy se musel radit se svým právním zástupcem či se osobně účastnil úkonů trestního řízení, a to ve všech jím uvedených dnech vyjma dne 6. 10. 2015, 14. 10. 2015, 19. 1. 2016, 19. 6. 2016, 17. 7. 2016 a 21. 7. 2016, neboť porady (s obhájcem), konané v tyto dny, byly předchozími pravomocnými rozhodnutími vyhodnoceny jako neúčelné a nelze za ně přiznat náhradu ušlého výdělku. Ve dnech, kdy byl žalobce vyslýchán policejním orgánem (20. 10. 2015) či kdy byl osobně účasten u hlavních líčení (15. 8. 2016, 13. 9. 2016 a 29. 9. 2016) a ve dnech bezprostředně předcházejících těmto dnům (19. 10. 2015 a 11. 9. 2016) se žalobce po celý den nemohl věnovat své podnikatelské činnosti, kterou zpravidla vykonával po celé České republice, tedy mimo město sídla svého podnikání, přičemž jeho mysl byla zaměstnána myšlenkami na probíhající či následné soudní líčení či jeho vlastní výslech. Žalobce tvrdil, že žádné náklady potřebné k dosažení výdělku neměl, ve svém účastnickém výslechu připustil náklady ve výši blíže nespecifikovaných jednotek procent a jeho účetní v čestném prohlášení uváděla, že měl náklady maximálně 10 %. Žádné jiné důkazy k výši svých nákladů žalobce nedoložil a předložené příjmové faktury se v každém jednotlivém ročním součtu vždy odlišují od částek, které byly následně přiznány k dani z příjmů fyzických osob v daňových přiznáních. Soud prvního stupně neuvěřil žalobci, že v souvislosti s podnikáním v uvedených třech letech neměl žádné výdaje, respektive jen minimální výdaje. Uvedl, že s ohledem na absenci relevantních důkazů i zjištěné rozpory mezi celkovými fakturovanými částkami a částkami uvedenými v daňových přiznáních není namístě při stanovení průměrného výdělku žalobce vycházet pouze z konstrukce příjmové roviny jeho daňového přiznání bez zohlednění alespoň dílčích nákladů stanovených byť jen paušálem pro daňové účely. Zdůraznil, že výhoda paušálního výdaje spočívá v tom, že podnikatel nemusí evidovat výdajové doklady pro účely daňového řízení, z tohoto benefitu však nemůže žalobce těžit v rámci nároku na ušlý zisk. S konstrukcí výpočtu ušlého zisku žalobcem z příjmů neponížených o jakékoliv výdaje se proto soud prvního stupně neztotožnil, při výpočtu průměrného denního výdělku žalobce vyšel z údajů daňového přiznání a za základní částku pro výpočet ušlého zisku vzal čistý zisk žalobce uvedený v daňových přiznáních za každý jednotlivý rok, který vydělil počtem pracovních dnů v daném roce. Pro rok 2015 představoval čistý zisk žalobce 120 552 Kč (480 Kč za den), pro rok 2016 – 145 913 Kč (579 Kč za den) a pro rok 2017 – 149 946 Kč (600 Kč za den). Na tomto základě soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu ušlého zisku 11 889 Kč, za 9 dnů v roce 2015 (5. 10., 19. 10., 20. 10., 29. 10., 1. 11., 27. 11., 9. 12., 11. 12. a 18. 12. 2015) ve výši 4 320 Kč, za 11 dnů v roce 2016 (12. 1., 21. 2., 3. 4., 6. 4., 15. 5., 20. 6., 15. 8., 11. 9., 13. 9., 29. 9. a 4. 12. 2016) ve výši 6 369 Kč, a za 2 dny v roce 2017 (29. 1. a 3. 2. 2017) ve výši 1 200 Kč včetně úroku z prodlení od 21. 9. 2017 (první den po uplynutí šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku) do zaplacení a ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Konstatoval, že žalovaná byla v řízení neúspěšná ve věci nemajetkové újmy při tarifní částce 50 000 Kč, ve věci škody spočívající v nákladech obhajoby do výše 131 713 Kč, a ohledně ušlého zisku ve výši 11 889 Kč, celkový úspěch žalobce činil 47,83 % a úspěch žalované 52,17 %. Dovodil proto, že účastníci řízení byli úspěšní obdobnou měrou a rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalobce jako tzv. malý podnikatel nemusí prokazovat konkrétní podnikatelské příležitosti v rozhodné době a judikatura týkající se hypotetického zisku se v daném případě neuplatní. Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že není podstatné, zda měl žalobce zajištěnou práci právě na dny, kdy se účastnil úkonů v trestním řízení nebo porad se svým obhájcem. Odvolací soud dodal, že skutečnost, že žalobce průběžné příjmy ze své podnikatelské činnosti měl, se podává z doložených faktur a daňového přiznání a soud prvního stupně také v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu správně dovodil, že účast žalobce na úkonech trestního řízení nebo účelných poradách s jeho obhájcem představovala překážku pro výkon jeho podnikatelské činnosti. Odvolací soud dále uvedl, že při určení výše ušlého zisku se obecně vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností, nebýt škodní události, poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k výši nákladů, které by musel na dosažení těchto svých příjmů vynaložit. Základem stanovení výše ušlého zisku jsou celkové předpokládané výnosy z podnikání snížené o předpokládané náklady, nikoliv pouze ztráta vykázaná v účetnictví. Výše ušlého zisku je totiž podle odvolacího soudu dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Odvolací soud souhlasil se způsobem výpočtu průměrného výdělku žalobce v rozhodné době za situace, kdy žalobce neprokazoval ani netvrdil žádné konkrétní náklady na své podnikání a požadoval náhradu za průměrnou denní tržbu bez ohledu na náklady potřebné k jejímu dosažení. Je přitom dle odvolacího soudu nereálné jeho tvrzení, že žádné náklady neměl, zejména jestliže podle své výpovědi konal svou samostatnou výdělečnou činnost po celé republice. Musel tak vydávat značné náklady na cestování, jakož i za ubytování v době, kdy pracoval v místě od jeho bydliště značně vzdáleném, nepochybně také při své činnosti používal nástroje a materiál. S ohledem na to, že v přiznání k dani z příjmu použil žalobce nákladový paušál ve výši 80 % příjmu, neshledává odvolací soud věrohodným ani prohlášení jeho účetní, že se jeho náklady pohybovaly kolem 10 % (příjmů), které je za situace, kdy žalobce výdajové doklady nearchivoval, pouhou nepodloženou spekulací. Za situace, kdy žalobce neprokázal ani netvrdil žádné konkrétní náklady na své podnikání, nelze soudu prvního stupně opodstatněně vytýkat, že pro výpočet jeho průměrného výdělku vzal v úvahu paušální částku těchto nákladů uplatněnou žalobcem v daňovém přiznání. Odvolací soud poukázal dále na to, že otázkou účelnosti úkonů právní služby se zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 3. 9. 2020, č. j. 20 Co 1169/2020-747. Oproti závěru soudu prvního stupně shledal neúčelnými porady žalobce s obhájcem jen v pěti případech (mimo poradu dne 21. 7. 2016) z důvodů podrobně vyložených v odst. 11 uvedeného rozhodnutí, které odvolací soud dále citoval. Ze závěru o neúčelnosti porad s obhájcem v uvedených dnech podle odvolacího soudu pak vyplývá, že žalobce v tyto dny svou činnost konat mohl a náhrada výdělku (ušlého zisku) mu proto, jak správně dovodil soud prvního stupně, nenáleží. Závěrem o neúčelnosti konkrétních úkonů právní služby v rámci obhajoby není samotné právo žalobce na obhajobu v trestním řízení nijak dotčeno. Odvolací soud na základě uvedeného závěru žalobci změnou napadeného rozsudku přiznal částku 579 Kč (ušlý výdělek za den 21.7. 2016) s úrokem z prodlení od 21. 9. 2017, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 61 697 Kč s příslušenstvím a ve výroku žalobě vyhovující potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku II v části zamítavého výroku o věci samé ohledně částky 61 697 Kč s příslušenstvím a ve výroku III o nákladech řízení dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud měl nesprávně posoudit otázku „nepřihlédnutí soudu ke specifikům žalobcem vykonávaných činností, které znamenaly výdaje žalobce na podnikatelskou činnost v řádech jednotek procent, respektive maximálně ve výši 10 %, a namísto zabývání se těmito specifiky zohlednění obecné úpravy daňového zvýhodnění pro malé živnostníky proti žalobci“.
9. Dále měl odvolací soud nesprávně posoudit otázku nároku na náhradu nákladů řízení ve smyslu zásad úspěchu ve věci, a to úspěchu plného v případě úplné absence jakéhokoliv výsledku řízení u žalovaného v rámci předběžného projednání, a to již při jakémkoliv rozhodnutí soudu.
10. Odvolací soud měl taktéž nesprávně posoudit otázku nesprávného spojení nároků pro účely rozhodnutí o nákladech řízení, když v řízení, jehož předmětem byla i náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se odměna advokáta měla vypočíst z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
11. Přípustnost dovolání ohledně výše uvedených otázek shledává žalobce v tom, že se odvolací soud ve všech případech při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou v dovolání specifikoval.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce v části směřující proti výroku III rozsudku odvolacího soudu není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalobcem formulovanými otázkami ohledně tohoto výroku (odst. 9 a 10 tohoto rozsudku) se tudíž Nejvyšší soud nezabýval. To však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tento nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.
19. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda je možné výši nákladů podnikatele pro účely zjištění ušlého zisku stanovit podle tzv. daňového paušálu, neboť v dané otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
22. Podle §28 OdpŠk způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku pro účely tohoto zákona stanoví vláda nařízením.
23. Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
24. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021) uvedl, že je bezpředmětné, že žalobce v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.
25. Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozsudku uzavřel, že odvolací soud měl aplikovat §28 OdpŠk a určit výši průměrného výdělku žalobce za dny, které byl nucen věnovat své obhajobě, a to po případném poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by měl být podnikatel podnikající jako osoba samostatně výdělečně činná v jiném postavení ve vztahu k výpadku příjmů v důsledku nutnosti účasti na úkonech trestního řízení, než zaměstnanec, který by si kvůli nim musel vzít neplacené volno.
26. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že samotné zjištění údajů z daňového přiznání není jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku. Rozdílem mezi příjmy a výdaji se pro účely výpočtu daně z příjmu stanoví totiž základ daně, nikoliv průměrný výdělek jako základ pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku podle občanskoprávních předpisů. Výdaje a náklady, jež se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, nelze ztotožňovat s náklady, které je třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Daňový základ se u osob účtujících v jednoduchém účetnictví zjišťuje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji za dané období, přičemž některé z položek, o které se snižuje daňový základ, nejsou skutečně vynaloženými náklady na dosažení příjmu, nýbrž mohou představovat jen nárok na snížení daňového základu, a na druhé straně veškeré příjmy daňového poplatníka vykázané v přiznání k dani nemusí být pouze příjmy za výkon dané činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2026/98).
27. Podstatnou okolností v tomto směru pak je, že způsob zjišťování výše průměrného výdělku závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, o konkrétních smluvních vztazích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 169). Z daňových přiznání lze pro účely zjištění ušlého zisku vyjít pouze v případě, že žalobce odmítne poskytnout součinnost stran svých příjmů a výdajů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2196/2012). To však není případ žalobce v této věci.
28. Žalobce opakovaně tvrdil (a uvedl to i v rámci svého účastnického výslechu), že v souvislosti se svou podnikatelskou činností měl výdaje minimální, neboť tyto přímo nesly společnosti, pro které žalobce práce vykonával, zejména pokud šlo o poskytnutí dopravy a ubytování. Stran použitého nářadí žalobce tvrdil, že je měl k dispozici z dílny svého otce.
29. Uvedenými tvrzeními se soudy nezabývaly, a proto ani nevyzvaly žalobce k prokázání daných tvrzení označením důkazů podle §118a odst. 3 o. s. ř. Dále soudy nevyužily možnosti dané jim §120 odst. 2 o. s. ř., neboť s přihlédnutím k obsahu spisu se nabízela možnost provést na podporu žalobcových tvrzení o jeho pracích konaných pro společnost C., výslech bývalého jednatele dané společnosti a také výslech účetní žalobce.
30. Teprve po doplnění dokazování je možné učinit závěr o tom, jaké byly skutečné výdaje žalobce za rozhodné období. Pouze v případě, kdy uvedené dokazovaní k zjištění podstatných skutečností pro stanovení výše výdajů žalobce, třeba i postupem podle §136 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2511/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006, nebo ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 5/2021), nepřinese žádný výsledek, je možné vyjít z údajů uvedených v daňovém přiznání.
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části zamítavého výroku II o věci samé ohledně částky 61 697 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu