ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.856.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 856/2023-155
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Angelia Invest, s. r. o. , IČO 27186504, sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 835 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 86/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 58 Co 300/2022-130, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 58 Co 300/2022-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2022, č. j. 19 C 86/2021-92, v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou (poté, co byl nárok vyloučen k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2021, č. j. 19 C 25/2020-261) domáhá po žalované zaplacení částky 1 835 100 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006 (dále jen „posuzované řízení“), v důsledku které se její níže uvedené pohledávky vůči společnosti AZ-Audit, s. r. o., (nyní AZ-Audit, s. r. o. v likvidaci), IČO 49707108 (dále jen „dlužník“), staly nevymahatelnými. Požadovaná částka pak sestává z pohledávky s příslušenstvím přiznané žalobkyni vůči dlužníkovi v posuzovaném řízení v celkové výši 1 728 006,10 Kč (tj. jistina 884 168,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z této částky kapitalizovaný ke dni uplatnění nároku u žalované dne 9. 8. 2019 ve výši 455 795 Kč a přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně ve výši 388 042,60 Kč), kterou se v následující exekuci nepodařilo vymoci (po zaokrouhlení tedy žalobkyně požaduje z tohoto titulu náhradu škody ve výši 1 728 006 Kč s příslušenstvím; poznámka Nejvyššího soudu), a dále z pohledávky v celkové výši 107 094,20 Kč (tj. částka 90 120,20 Kč, kterou žalobkyně uhradila na nákladech řízení na základě později zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, vydaného v posuzovaném řízení, jež představuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči dlužníkovi, a kapitalizovaný úrok z prodlení z této částky od 8. 4. 2017 do 9. 8. 2019 ve výši 16 974 Kč), kterou však vůči dlužníkovi kromě výzvy z 30. 4. 2017 dosud neuplatnila ani nevymáhala (po zaokrouhlení tedy žalobkyně požaduje z tohoto titulu náhradu škody ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím; poznámka Nejvyššího soudu).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 19 C 86/2021-92, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 835 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u soudu dne 5. 9. 2006, kterou se společnost FLEX-TEX s. r. o. domáhala proti dlužníkovi zaplacení částky 1 166 540,43 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně podrobně popsal průběh tohoto řízení s tím, že dne 2. 6. 2009 byl podán návrh na vstup žalobkyně do tohoto řízení na místo původní žalobkyně, společnosti FLEX-TEX s. r. o., a to na základě dohody o postoupení pohledávek ze dne 10. 8. 2006, kterou žalobkyně nabyla mimo jiné i pohledávku uplatněnou v posuzovaném řízení, a to za 20 % ze skutečně vymožených pohledávek z důvodu jejich rozporování. Tomuto návrhu Vrchní soud v Praze, u kterého se spis nacházel s odvoláním proti mezitímnímu rozsudku, kterým byl nárok shledán co do základu po právu, dne 29. 6. 2009 usnesením vyhověl. Usnesením ze dne 29. 3. 2010 Vrchní soud v Praze mezitimní rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve věci byl zpracován znalecký posudek a dne 27. 8. 2012 vyhlásil Městský soud v Praze rozsudek, kterým žalobě co do částky 258 671,93 Kč s příslušenstvím vyhověl a ve zbytku ji zamítl. K odvolání obou stran však Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2014 rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím a vyhověl žalobě ohledně úroku z prodlení ve výši 3,48 % ročně z částky 150 000 Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu dotčeném odvoláním jej pak potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2016 (správně má být uvedeno rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014; poznámka Nejvyššího soudu) rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze ohledně zamítnutí žaloby co do částky 884 168,50 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbytku bylo dovolání odmítnuto. Městský soud v Praze pak žalobě rozsudkem ze dne 3. 8. 2017 vyhověl a uložil dlužníkovi zaplatit žalobkyni částku 884 168,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 681 868,50 Kč za dobu od 1. 9. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 30 % ročně z částky 71 051,50 Kč od 13. 8. 2017 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. 8. 2007 do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení odpovídá výši sazby pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené Českou národní bankou a platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, a dále mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 358 615,40 Kč. Účastníkům byla současně uložena povinnost zaplatit náklady řízení státu, a to dlužníku ve výši 31 753,20 Kč a žalobkyni ve výši 2 026,80 Kč. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2019 (sp. zn. 4 Cmo 91/2018; poznámka Nejvyššího soudu) k odvolání opatrovníka dlužníka, ustanoveného mu usnesením ze dne 16. 1. 2017, neboť zde nebyla osoba oprávněná za něj jednat, Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 2. 2019 a vykonatelnosti dne 15. 2. 2019. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vede k vymožení pohledávky ve výši 884 168,50 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů původního řízení ve výši 388 042,60 Kč proti dlužníkovi exekuci prováděnou soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem (u něj pod sp. zn. 074 EX 02827/2019), která dosud není skončena a v rámci které bylo vymoženo 357 238,70 Kč, a to přikázáním pohledávky z účtu dlužníka; zbývající dluh tedy k 9. 12. 2021 činil částku 1 803 578,39 Kč. V současné době soudní exekutor provádí opakované lustrace ke zjištění postižitelného majetku povinného, který vlastní starší automobil Peugeot 207, rok výroby 2009, žádný postižitelný majetek však prozatím zjištěn nebyl. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u žalované dne 9. 8. 2019, žalovaná však této žádosti nevyhověla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení se soud vyjadřoval podrobněji v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 25/2020, ze kterého byl předmětný nárok vyloučen, a dospěl k závěru, že posuzované řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo od 5. 9. 2006 do 11. 2. 2019, tedy 12 let a 5 měsíců, nepřiměřeně dlouhé bylo. V dané věci se soud prvního stupně zabýval otázkou příčinné souvislosti a vzniku a výše škody, kterou žalovaná nerozporovala, a dále nevymahatelností pohledávek po dlužníkovi. Soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na nadále probíhající exekuční řízení pro pohledávku ve výši 884 168,50 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů původního řízení ve výši 388 042,60 Kč prozatím nelze dospět k závěru o nevymahatelnosti pohledávek po dlužníkovi, neboť je neustále zjišťován jeho další postižitelný majetek a v nejbližší době bude prováděn prodej nově zjištěného automobilu. Pokud jde o pohledávku ve výši 107 094,20 Kč spočívající v náhradě nákladů řízení zaplacených z následně zrušeného rozhodnutí, považoval soud prvního stupně žalobu za předčasnou, neboť žalobkyně sama uvedla, že tuto pohledávku nezažalovala, ani ji nijak po dlužníkovi nevymáhala, a to za situace, kdy je exekuční řízení vedené pro jiné pohledávky částečně úspěšné. Opět tedy nelze dle soudu prvního stupně považovat dlužníka za nemajetného a vedení dalšího řízení vůči němu za neúčelné. Jestliže žalobkyně uváděla, že posuzované řízení, nebýt průtahů a jeho nepřiměřené délky, mělo skončit již k roku 2013, neprokázala, že by k tomuto datu vymohla všechny uváděné pohledávky, a již z okolností postoupení pohledávek v roce 2006 na žalobkyni si tato musela být vědoma rizika jejich nevymahatelnosti, resp. částečné vymahatelnosti. Za nedůvodnou považoval soud prvního stupně i argumentaci žalobkyně, že nárok na náhradu škody ve výši 90 120,20 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí spočívající v uhrazených nákladech řízení může požadovat jak po dlužníkovi, tak po státu, neboť stát je zde v postavení posledního dlužníka. Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl pro předčasnost, a to s ohledem na vedení exekučního řízení, resp. neuplatnění nároku po primárním dlužníkovi ohledně nároku na zaplacení částky 107 094,20 Kč.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 58 Co 300/2022-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která částečně doplnil úplným výpisem z obchodního rejstříku dlužníka ze dne 5. 10. 2022, z něhož zjistil, že jednatel této společnosti byl z obchodního rejstříku vymazán ke dni 13. 9. 2016 a další již od té doby zapsán nebyl. Na podkladě tohoto skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně a shrnul, že žalobní nárok nelze přiznat pro předčasnost, neboť z důvodu stále probíhajícího exekučního řízení nelze dospět k závěru o nevymahatelnosti pohledávek žalobkyně za dlužníkem, tedy o vzniku škody. Za situace, kdy exekuční řízení není skončeno, není vyloučeno, že byť exekuce probíhá již tři roky, bude zjištěn ještě další majetek dlužníka, jak tomu bylo v případě vlastnictví vozidla. Pokud žalobkyně namítala, že šlo jen o zjištění z evidence vozidel bez ověření faktické existence vozidla, odvolací soud uzavřel, že je věcí soudního exekutora, aby v tomto směru činil další zjištění. Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím pak odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni přímý nárok na zaplacení této částky vůči žalované nevznikl. Dále odvolací soud uvedl, že tato pohledávka vůči dlužníkovi nebyla předmětem soudního řízení a nebyla tak žalobkyni přiznána pravomocným a vykonatelným rozhodnutím s tím, že nelze dospět k závěru, že vedení řízení vůči dlužníkovi by bylo neúčelné, neboť rozhodující jsou okolnosti v době, kdy uvedená pohledávka vznikla. Pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014 bylo (mimo jiné) zrušeno ohledně uvedených nákladů řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, žalobkyni tudíž nic nebránilo se vrácení částky zaplacené na náklady řízení po dlužníkovi domáhat v soudním řízení, které by s ohledem na předmět řízení nemělo být nijak složité, pročež zde nebyl důvod se domnívat, že by skončilo později než předmětné řízení. Žalobkyně by tak měla rozhodnutím soudu přiznanou pohledávku, kterou mohla následně uplatnit v exekuci, v níž by s ohledem na výši pohledávky a majetek dlužníka na jeho účtech v roce 2019 byla úspěšná, jak se podává z průběhu exekuce na majetek dlužníka pro vymožení pohledávek přiznaných v posuzovaném řízení, pravomocně skončeném dne 11. 2. 2019. Bylo jen rozhodnutím žalobkyně, že se uvedené pohledávky nebude na dlužníkovi domáhat již v okamžiku, kdy jí tato pohledávka vznikla. Ve vztahu k dílčímu nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 107 094,20 Kč tak ani nebyla splněna podmínka odpovědnosti žalované, spočívající v nemožnosti domoci se vydání bezdůvodného obohacení po dlužníkovi pro jeho nemajetnost. Odvolací argumentaci však odvolací soud přisvědčil v tom, že nelze hovořit o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního za situace, kdy účastník po poučení soudu doplní svá tvrzení a označí důkaz k jejich prokázání. V projednávané věci ovšem žalobkyní poukazovaný dílčí závěr soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení o vymožení pohledávky přiznané v posuzovaného řízení v případě, že by posuzované řízení skončilo mnohem dříve (podle tvrzení žalobkyně nejpozději v roce 2013), nemá vliv na jeho věcnou správnost, neboť s ohledem na shora uvedené závěry, pro které byla žaloba zamítnuta, by bylo nehospodárné provádět další dokazování k této otázce. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 1 728 006 Kč s příslušenstvím z důvodu nevymahatelnosti přiznané pohledávky ve výši 884 168,50 Kč s příslušenstvím zformulovala žalobkyně právní otázku tak, zda probíhající exekuce k vymožení pohledávky automaticky vylučuje závěr o faktické nevymahatelnosti této pohledávky, resp. o vzniku škody způsobené faktickou nevymahatelností této pohledávky (otázka 1), kterou považovala za dosud dovolacím soudem neřešenou, a uzavřela, že takový závěr správný není. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, podle kterého není k prokázání vzniku škody (nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem) vždy nezbytné nejprve vymáhat pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, ale pokud je z okolností případu zřejmé, že by nárok nebyl uspokojen, může si soud úspěšnost žaloby proti dlužníkovi posoudit jako předběžnou otázku sám, z čehož žalobkyně vyvodila, že si soud může sám vyřešit také otázku, zda je pohledávka z majetku dlužníka vymahatelná, tedy zda je věřitel povinen exekuci ohledně předmětné pohledávky zahájit a pokud již tato probíhá, zda v ní bude pohledávka uspokojena, či nikoli. Žalobkyně uvedla, že v dané věci je zřejmé, že její pohledávky v exekuci uspokojeny nebudou, neboť dlužník nemá statutární orgán a nevykonává žádnou činnost, prostředky z účtu, které tam byly při zahájení exekuce, již byly strženy, a vozidlo Peugeot 207, které měl v registru vozidel dlužník rovněž zapsán již při zahájení exekuce, dosud nebylo nalezeno. Navíc i laikovi musí být zřejmé, že jeho hodnota nemůže pohledávky pokrýt. Předpoklad objevení dalšího majetku dlužníka pak žalobkyně nepovažovala, s ohledem na dosavadní průběh exekuce, za správný.
9. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím z důvodu nevymahatelnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v úhradě nákladů řízení na základě později zrušeného rozsudku v dovolacím řízení žalobkyně zformulovala podle ní opět dovolacím soudem neřešenou otázku, zda je k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění vůči dlužníkovi nezbytné, aby poškozený svou pohledávku nejprve vymáhal vůči němu v soudním řízení i v situaci, kdy má za dlužníkem další pohledávky a je zjevné, že i kdyby majetek dlužníka mohl postačovat k uspokojení posuzované pohledávky, k uspokojení všech stačit nebude (otázka 2). V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že možnost dosáhnout plnění po dlužníkovi by měla být posuzována celkově, neboť o to, co by žalobkyně vymohla v roce 2019 na pohledávku z bezdůvodného obohacení, by vymohla méně na svou přisouzenou pohledávku, neboť již v době ukončení posuzovaného řízení dlužník žádnou činnost nevykonával. K neuplatnění tohoto nároku žalobou se žalobkyně rozhodla z důvodu stavu dlužníka a vzniku dalších nákladů, o které by se taková pohledávka jen navýšila. Navíc závěr odvolacího soudu o tom, že by takové řízení skončilo dříve než posuzované řízení, považovala žalobkyně za spekulaci, sama však dále spekulovala o možném průběhu takového řízení a případných procesních komplikacích a na základě toho uzavřela, že nemohla předpokládat, že by toto řízení skončilo dříve než posuzované řízení.
10. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka (vztahující se pouze k pohledávce ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím), zda je nezbytné, aby poškozený svou pohledávku nejprve vymáhal vůči dlužníkovi v soudním řízení i v situaci, kdy má za dlužníkem další pohledávky a je zjevné, že i kdyby majetek dlužníka mohl postačovat k uspokojení posuzované pohledávky, k uspokojení všech stačit nebude (otázka 2), neboť v tomto směru žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka je ve skutečnosti námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Odvolací soud žalobu ohledně částky 107 094 Kč s příslušenstvím zamítl (kromě toho, že stále nepovažoval pohledávky vůči dlužníkovi za nevymahatelné, a žalobu tedy posoudil jako předčasnou i ve vtahu k tomuto dílčímu nároku) z důvodu, že v době vzniku této pohledávky (v červenci 2016) nebylo neúčelné ji soudně uplatnit (ostatní pohledávky vůči dlužníkovi dosud nebyly pravomocně přiznány a nemohly být tedy vymáhány, spor o vydání takového bezdůvodného obohacení by nebyl nijak složitý a ještě v roce 2019 měl dlužník na účtech dostatek finančních prostředků k úhradě této pohledávky), žalobkyni tedy v podání žaloby a v následném vymožení pohledávky nic nebránilo. Odvolací soud tudíž ve vztahu k tomuto nároku na podkladě zjištěných skutkových okolností nedovodil existenci příčinné souvislosti, což je závěr skutkový, nikoliv právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), neboť za příčinu současné případné nevymahatelnosti této pohledávky považoval skutečnost, že ji žalobkyně neuplatnila vůči původnímu dlužníkovi v době, kdy tak učinit mohla a kdy mohla předpokládat, že tato její pohledávka bude uspokojena. Pokud pak žalobkyně v rámci formulace této otázky namítala, že se k neuplatnění tohoto nároku u soudu rozhodla z důvodu stavu dlužníka v té době a vzniku dalších nákladů a že nemohla předpokládat, že by toto řízení skončilo dříve než posuzované řízení, a že by tudíž dosáhla uspokojení své pohledávky, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím tudíž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, neboť jestliže obstál tento důvod, pro nějž odvolací soud tomuto nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., poněvadž ani odlišné vyřešení dalšího důvodu zamítnutí žaloby by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky týkající se nároku ve výši 1 728 006 Kč s příslušenstvím, zda probíhající exekuce vůči dlužníkovi vylučuje závěr o nevymahatelnosti pohledávky vůči němu (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012, v němž posuzoval nárok tehdejší žalobkyně spočívající ve zmaření její pohledávky v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, nikoliv včasného nařízení předběžného opatření, jímž by bylo dlužnici zakázáno nakládání s nemovitou věcí, kterou však dlužnice v důsledku prodlení soudu s jeho nařízením převedla na třetí osobu a žalobkyni se posléze přisouzený nárok pro nemajetnost dlužnice nepodařilo (zcela) vymoci, uzavřel, že „pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení pohledávky za dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008). V posuzovaném případě tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání předběžného opatření nastala na straně tehdejší žalobkyně majetková újma v podobě zkrácení uspokojení uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda a s jakým výsledkem exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již pravomocně skončilo, nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice, dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv.“
20. V judikatuře navazující na výše zmíněný rozsudek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3562/2019, nebo ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 392/2021) pak Nejvyšší soud dále uzavřel, že byť je pravdou, že pokud existuje dlužník, nelze s jistotou vyloučit možnost plnění dluhu, bylo by neodůvodněnou tvrdostí, aby poškozený věřitel musel po zcela i nepřiměřenou dobu čekat na zánik jakékoliv v úvahu přicházející možnosti úhrady jeho pohledávky, aby se mohl plnění z titulu náhrady škody na pohledávce domáhat. Soudy rozhodující v řízení o náhradu škody si tedy mohou posoudit otázku schopnosti dlužníka splnit pohledávku (poškozeného) věřitele samy, aniž by v tomto ohledu bylo třeba rozhodnutí v řízení vedeném vůči dlužníkovi.
21. Napadený rozsudek odvolacího soudu však výše uvedeným právním závěrům neodpovídá, neboť se v rámci právního posouzení této otázky omezil na konstatování, že exekuční řízení stále probíhá a není tak vyloučeno, že bude zjištěn ještě další majetek dlužníka, jak tomu bylo v případě vlastnictví vozidla, zjištění jehož faktické existence je věcí soudního exekutora. Posouzením, zda bude žalobkyně při pravidelném běhu událostí prokazatelně moci reálně dosáhnout v přiměřené době uspokojení své pohledávky po dlužníkovi (včetně např. existence zpeněžitelného majetku a jeho dostatku ve vztahu k výši pohledávky, situace dlužníka, který neměl statutární orgán oprávněný za něj jednat, výše uplatňované pohledávky a jejího příslušenství apod.), se však odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) nezabýval. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž neúplné, a tedy nesprávné.
22. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobkyně netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
23. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím, a dále v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
24. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v nevymahatelnosti přisouzené pohledávky ve výši 884 168,50 Kč s příslušenstvím nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a v případě, že tento nárok shledá důvodným, neopomene se v rámci zkoumání výše škody zabývat i tím, v jakém rozsahu přisouzená pohledávka žalobkyně zanikla plněním dlužníka v rámci exekuce.
25. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu