ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.956.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 956/2023-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce B. V. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 99/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 11 Co 275/2020-182, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výrokům I, II a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 11 Co 275/2020-182, jakož i proti té části výroku III tohoto rozsudku, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2020, č. j. 18 C 99/2015-144, částečně změněn a částečně potvrzen ve výroku IV o nákladech řízení, odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se řízení o dovolání zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 18 Nc 3519/2009 (později pod sp. zn. 18 Nc 3521/2010).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2020, č. j. 18 C 99/2015-144, připustil změnu žaloby dle žalobcova návrhu ze dne 1. 9. 2019 spočívající v jejím rozšíření na zaplacení celkové částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), další žalobcův návrh na připuštění rozšíření žaloby ze dne 22. 4. 2020 však zamítl (výrok II), dále žalobu znějící na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení vyčíslenou na částku 900 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o žalobcově žádosti o ustanovení zástupce (výrok I rozsudku odvolacího soudu), odmítl žalobcovo odvolání v části směřující proti výroku II rozsudku prvostupňového soudu (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do výše v něm vyčíslené částky, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 [§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce [§238 odst. 1 písm. j) o. s. ř.].
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Odmítl-li tedy odvolací soud výrokem II napadeného rozsudku odvolání žalobce v části směřující proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žalobcova návrhu na další rozšíření žaloby, není v souladu s citovanými ustanoveními §229 odst. 4 a §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., dovolání v této části přípustné. Stejně tak není dovolání přípustné ani v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na znění §238 odst. 1 písm. j) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o ustanovení zástupce. Tentýž závěr o objektivní nepřípustnosti dovolání, a to s poukazem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pak platí i pro tu část podaného dovolání, která směřuje jednak proti výroku IV napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, jednak proti té části výroku III tohoto rozsudku, kterou odvolací soud zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobce byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání i proti uvedeným částem jeho rozhodnutí, neboť soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovýmto nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012)
Podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem.
Žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 28. 3. 2022 požádal mimo jiné o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2022, č. j. 18 C 99/2015-224, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2022, č. j. 11 Co 319/2022-231, které nabylo právní moci dne 10. 10. 2022, však této jeho žádosti nebylo vyhověno. Vzhledem k tomu, že ani poté žalobce svou poplatkovou povinnost, která vznikla okamžikem podání dovolaní [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích] a která odpovídá podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků částce 14 000 Kč, nesplnil, soud prvního stupně jej svým usnesením ze dne 17. 10. 2022, č. j. 18 C 99/2015-234, k úhradě tohoto poplatku vyzval. Současně žalobce poučil, že nebude-li do 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek uhrazen, bude dovolací řízení zastaveno. Ani po této výzvě, jež byla žalobci doručena dne 24. 10. 2022, však žalobce poplatek nezaplatil. Namísto toho dne 25. 10. 2022 znovu požádal soud o přiznání osvobození od soudních poplatků, a to žádostí, která se v podstatných částech obsahově neliší od té, kterou vznesl v předchozím případě.
Vzhledem k tomu, že žalobce soudní poplatek z podaného dovolání nezaplatil, byť byl k tomu soudem prvního stupně řádně vyzván, dovolací soud, aniž žalobce k zaplacení tohoto poplatku znovu vyzýval, proto řízení o zbývající části žalobcova dovolání podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil. Ke zmíněné opětovné žalobcově žádosti o osvobození od soudních poplatků, která byla soudu prvního stupně doručena dne 25. 10. 2022, již Nejvyšší soud podle §41 odst. 3 o. s. ř. nepřihlédl, neboť se za popsaných okolností jedná o zjevné zneužití tohoto procesního institutu, které ve shodě s §2 a §6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu