ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.962.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 962/2023-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované 1) městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. Armády 601/23, a 2) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 177 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 302/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, č. j. 16 Co 284/2022-290, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, č. j. 16 Co 284/2022-290, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2022, č. j. 8 C 302/2018-275, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 177 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 6. 2018 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím ze dne 7. 1. 2015, podané u městské části Praha 6, o které rozhodl Úřad městské části Praha 6 dne 1. 2. 2018 tak, že ji odložil (dále jen „posuzované řízení“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 5. 3. 2018 žalobu, o které však v době podání žaloby v této věci nebylo rozhodnuto. Následně podáním ze dne 28. 5. 2021 žalobce upřesnil, že ohledně posuzovaného řízení vede ještě dvě další řízení, vždy však za určité navazující období, a to u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 (žaloba byla podána proti městské části Praha 6 a předmětem řízení je nepřiměřená délka řízení za období od 7. 1. 2015 do 7. 2. 2018, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí o odložení žádosti, což byl tehdy okamžik ukončení řízení, neboť o správní žalobě rozhodnuto nebylo) a pod sp. zn. 8 C 32/2021 (žaloba byla podána proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, městské části Praha 6 a hlavnímu městu Praze a předmětem řízení je nepřiměřená délka řízení za zbývající období do 7. 7. 2020) a navrhl spojení všech tří řízení, k čemuž nedošlo. Následně však žalobce sdělil, že ke společnému řízení byla spojena výše uvedená řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6. V odvolání proti usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 8 C 302/2018-275, žalobce upřesnil, že v posuzovaném řízení uplatňuje nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení za období od 7. 1. 2015 do 7. 2. 2018.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 8 C 302/2018-275, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Toto své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že ve věci je dána překážka litispendence dle §83 odst. 1 občanského soudu řádu, neboť o věci již bylo zahájeno dne 23. 7. 2018 (tedy před zahájením předmětného řízení dne 10. 9. 2018) řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018, které dosud není skončeno, jehož účastníkem je i stát zastoupený Ministerstvem spravedlnosti a předmětem je přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup při vyřizování žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím ze dne 7. 1. 2015 (obstrukční ping pong, nefunkční kontrolní systém, průtahy atd.). Pokud jde o totožnost předmětu řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že při posuzovaní nemajetkové újmy, která je předmětem tohoto řízení, nelze vycházet z časově oddělených úseků, jak se domnívá žalobce, protože dle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, musí být takový nárok posuzován jako celek s tím, že v opačném případě by mohlo dojít k nepřípustnému snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III usnesení odvolacího soudu).
5. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě je dána neodstranitelná překážka řízení, a to překážka litispendence, neboť v této věci a věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 je dána totožnost věci, kterou je třeba chápat tak, že se řízení týká jednoho nároku tedy, že tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Odvolací soud uvedl, že žalobami vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 302/2018 a u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 je proti státu uplatňován totožný nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při vyřizování žádosti žalobce podané dne 7. 1. 2015 u Městské části Praha 6. Žalobce tedy požaduje v obou řízeních shodný nárok na základě stejného skutkového základu. Stát jako žalovanou pak zastupuje příslušná organizační složka s tím, že úkolem soudu je zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu a s touto organizační složkou jednat. Je tak dána i totožnost účastníků řízení (žalobce a České republiky).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
7. Dle žalobce spočívá napadené usnesení na vyřešení otázky procesního práva, a to zda lze vůči státu uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení samostatně vždy za určitou konkrétní část řízení, aniž by vznikla překážka litispendence, což dle žalobce možné je. Při řešení této otázky se dle žalobce odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4260/2016. V této souvislosti žalobce zrekapituloval, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 bylo sice zahájeno dříve, ovšem proti jinému účastníkovi (Městská část pro Prahu 6), žaloba proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 6 pak byla podána až mnohem později, než žaloba v předmětné věci a za jiné období [od 1. 2. 2018 (správně má být uvedeno od 8. 2. 2018; poznámka Nejvyššího soudu) do 7. 7. 2020, zatímco v předmětném řízení byl uplatněn nárok za dobu od 7. 1. 2015 do 7. 2. 2018]. Teprve následně došlo ke spojení obou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6. Pokud by tudíž měla platit překážka litispendence, pak k ní měl přihlížet Obvodní soud pro Prahu 6 ve vztahu k předmětné věci, nikoli naopak. S ohledem na rozdílná období, za která byl nárok uplatněn však dle žalobce chybí totožnosti předmětu řízení. Žalobce zdůraznil, že v předmětném řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za jednu část řízení, která trvala od podání žádosti o poskytnutí informací do vydání prvního z mnoha rozhodnutí Městské části Praha 6, č. j. MCP6 023148/2018, o odložení žádosti (správně má být uvedeno do doručení tohoto rozhodnutí žalobci; poznámka Nejvyššího soudu), čímž bylo v dané chvíli řízení skončeno a počala běžet promlčecí lhůta. Toto rozhodnutí však bylo po uplynutí delší doby soudem zrušeno a žalobce tak uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za další část řízení, která se počítá od okamžiku vydání zrušeného rozhodnutí do okamžiku vydání dalšího rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy ze dne 29. 6. 2020, č. j. MHMP 970723/2020, které bylo následně rovněž zrušeno a řízení opět pokračovalo.
8. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že navrhla jeho zamítnutí, ztotožnila se s odůvodněním usnesení odvolacího soudu a odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3299/20, s tím, že od zahájení správního řízení až do okamžiku poskytnutí informace je třeba na řízení pohlížet jako na jeden celek.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce do části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, a dále do výroků II a III usnesení odvolacího soudu, není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
16. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky existence překážky litispendence v případě uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení za odlišné části řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §83 odst. 1 o. s. ř. brání zahájení řízení tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
20. Již v usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že totožnost řízení, rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.
21. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uzavřel, že „[n]ení-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). … Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“
22. Otázkou totožnosti předmětu řízení při rozhodování o nárocích, jimiž se poškozený domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se pak Nejvyšší soud výslovně zabýval v usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, v němž uzavřel, že jestliže žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Neuplynula-li od rozhodnutí v předcházejícím řízení dostatečně dlouhá doba, aby celkovou délku řízení bylo možno hodnotit za nepřiměřeně dlouhou, je tato okolnost důvodem pro zamítnutí žaloby, nezakládá však překážku věci rozsouzené.
23. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod č. 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním. Nic pak nebrání tomu, aby o zbývající části (žádání „navíc“) soud meritorně rozhodl. Obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4260/2016.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě, že žalobce opětovně uplatní nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v rámci stejného řízení, pak překážka litispendence (věci zahájené) je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce v obou řízeních náhradu újmy za stejné období a vůči stejnému subjektu. Pouze v takovém případě by totiž předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však posuzované řízení pokračovalo a žalobce nově uplatnil nárok za toto jiné období, než jaké vymezil v původní žalobě, popř. uplatnil nárok připadající na stejné období avšak proti jinému subjektu, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Výše uvedenými otázkami (tj. za jaké období a vůči jakému subjektu byl nárok na náhradu újmy uplatněn v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 a za jaké období byl uplatněn v daném řízení) se však odvolací soud nezabýval, právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž neúplné a tedy nesprávné.
25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce netvrdil. Z obsahu spisu se ale podává, že ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 10. 2018, které žalovaná soudu zaslala spolu s odvoláním proti vydanému rozsudku pro uznání dne 18. 10. 2018, navrhla, aby do řízení jako vedlejší účastník vstoupila nejen městská část Praha 6, ale i hlavní město Praha, kterého se soud prvního stupně dopisem ze dne 29. 11. 2019 dotázal, zda se svým vstupem do řízení jako účastník řízení souhlasí. Na to hlavní město Praha sdělilo dopisem ze dne 19. 12. 2019, že s tímto souhlasí, čímž se v souladu s §93 o. s. ř. stalo vedlejším účastníkem na straně žalované. Na tomto postavení hlavního města Prahy pak nic nezměnil dopis soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2020, kterým mu soud sdělil, že je za vedlejšího účastníka již nepovažuje a že výzva k vyjádření mu byla zaslána omylem, neboť se nejedná o žádný ze způsobů zániku vedlejšího účastenství (tj. prohlášení vedlejšího účastníka, že se řízení již účastnit nechce, rozhodnutí o nepřípustnosti vedlejšího účastenství dle §93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nebo nesouhlas podporovaného účastníka s takovým vedlejším účastenstvím na jeho straně). Teprve poté učinil soud prvního stupně obdobnou výzvu vůči městské části Praha 6, která se svým vstupem do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované také souhlasila, nadále jako s vedlejším účastníkem již tedy jednal pouze s městskou částí Praha 6 a hlavní město Prahu již jako vedlejšího účastníka ve svých rozhodnutích neoznačoval a tato rozhodnutí mu nedoručoval, a to včetně usnesení o zastavení řízení a napadeného usnesení odvolacího soudu. Stejně pak postupoval i odvolací soud. Tímto postupem tedy soudy obou stupňů odňaly hlavnímu městu Praze možnost před soudy jednat a zatížily tak řízení zmatečnostní vadou dle §229 odst. 3 o. s. ř.
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí rovněž pro usnesení soudu prvního stupně zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také usnesení soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
27. Při novém projednání věci soud prvního stupně řádně zjistí, jaký nárok vůči žalované České republice v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 žalobce uplatnil, zejména za jaké období nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v tomto řízení požaduje, porovná tento nárok s nárokem uplatněným v posuzovaném řízení a teprve na základě těchto skutečností opětovně zhodnotí, zda v daném případě existuje překážka litispendence (věci zahájené). V této souvislosti se pak soud prvního stupně rovněž neopomene zabývat i tím, kdy nárok vůči žalované České republice v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018 žalobce uplatnil, tedy zda se tak stalo již podáním původní žaloby nebo v řízení došlo ke spojení věcí a tento nárok tedy byl uplatněn jinou žalobou v jiný okamžik.
28. Současně se soud prvního stupně neopomene řádně vypořádat s otázkou, zda byly předmětem žádosti žalobce ze dne 7. 1. 2015 informace spadající do samostatné nebo přenesené působnosti městské části Praha 6, aby mohl uzavřít, zda orgány městské části Praha 6 a hlavního města Prahy rozhodovaly v rámci samostatné nebo přenesené působnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1646/2019), a pokud jednaly v rámci přenesené působnosti, zhodnotí, zda i v takovém správním řízení měl žalobce právo na projednání věci v přiměřené době či nikoliv (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. 31 Cdo 2402/2020). Teprve v návaznosti na tyto závěry totiž bude moci soud prvního stupně odpovědět na otázku, zda by za tvrzenou újmu měl odpovídat jen stát (pokud orgány územně samosprávných celků jednaly v přenesené působnosti) nebo územně samosprávné celky a stát odpovídají vedle sebe (pokud orgány územně samosprávných celků jednaly v samostatné působnosti) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5112/2016), a která organizační složka státu je tedy oprávněna v dané věci za stát před soudem jednat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004).
29. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu