ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.964.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 964/2023-208
sp. zn. 30 Cdo 965/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s. r. o. , IČO 01809326, sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2558/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 58/2022, o dovolání žalované proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 11 Co 396/2022-129, a ze dne 14. 12. 2022, č. j. 58 Co 415/2022-255, takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 964/2023 a 30 Cdo 965/2023 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 30 Cdo 964/2023.
II. Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j. 22 C 68/2022-76 (dále jen „první usnesení soudu prvního stupně“), zastavil u něj vedené řízení co do částky 86 444,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 2022 do zaplacení (výrok I) a návrhy žalované ze dne 15. 8. 2022 na spojení věcí (výrok II) a na přerušení řízení zamítl (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 1. 2023, č. j. 11 Co 396/2022-129 (dále jen „první usnesení odvolacího soudu“), změnil výrok I výše uvedeného prvního usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. 10 C 68/2022-192 (dále jen „druhé usnesení soudu prvního stupně“), zastavil u něj vedené řízení co do částky 88 927,36 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 2022 do zaplacení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 14. 12. 2022, č. j. 58 Co 415/2022-255 (dále jen „druhé usnesení odvolacího soudu“), změnil výše uvedené druhé usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení co do částky 88 927,36 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 2022 do zaplacení nezastavuje.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2023, č. j. 25 C 58/2022-89, rozhodl soud prvního stupně k návrhu žalované o spojení věcí vedených u něj pod sp. zn. 25 C 58/2022, 48 C 86/2022, 22 C 68/2022, 10 C 68/2022, 20 C 43/2022 a 27 C 71/2022 ke společnému řízení pod sp. zn. 25 C 58/2022.
Žalobkyně se žalobou podanou ve věci původně vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 68/2022 (věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 964/2023) domáhá po žalované zaplacení částky 151 826 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 2022 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2015 (o odvolání žalobkyně proti vydanému platebnímu výměru rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 10. 10. 2018, č. j. 45058/18/5300-21443-710979), na které navazovalo soudní řízení správní vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 49/2018 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 242/2021 (dále jen „první posuzované řízení“).
Žalobou podanou ve věci původně vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 68/2022 (věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 965/2023) se pak žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 147 489 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 2022 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2015 (o odvolání žalobkyně proti vydanému platebnímu výměru rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rovněž rozhodnutím ze dne 10. 10. 2018, č. j. 45058/18/5300-21443-710979), na které navazovalo soudní řízení správní vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 49/2018 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 242/2021 (dále jen „druhé posuzované řízení“).
Obě usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasnými dovoláními, a to v celém jejich rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V první řadě Nejvyšší soud výše uvedené věci podle §112 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř. spojil z důvodu hospodárnosti ke společnému dovolacímu řízení (srov. bod I výroku tohoto usnesení), neboť jde o obsahově obdobná dovolání stejné dovolatelky proti obdobným rozhodnutím odvolacího soudu, která se týkají souvisejících věcí, nyní soudem prvního stupně spojených ke společnému projednání.
Obě dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustná.
V obou dovoláních zformulovala žalovaná shodnou otázku procesního práva, kterou považuje za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, a to zda uplatnění nároku na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou daňového řízení, které probíhalo po dobu řízení před správními soudy (zde od rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o odvoláních proti platebním výměrům za různá zdaňovací období; poznámka Nejvyššího soudu) společně s jinými daňovými řízeními (řízeními o platebních výměrech za jiná zdaňovací období), zakládá překážku litispendence ve vztahu k později uplatněnému nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku daňového řízení za jiné zdaňovací období, které však bylo předmětem totožného soudního řízení. Tato otázka ale přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud v obou svých napadených usneseních od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se zabýval tím, zda žalobkyně v řízeních vedených mezi stejnými účastníky u soudu prvního stupně pod sp. zn. 22 C 68/2022 a sp. zn. 10 C 68/2022 a v dříve zahájeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 65/2022 uplatňuje (alespoň zčásti) totožné nároky, a uzavřel, že s ohledem na vymezení uplatněných nároků v žalobách tomu tak není, neboť v každém z výše uvedených řízení se žalobkyně domáhá zadostiučinění za nepřiměřenou délku jiného daňového řízení týkajícího se jiného zdaňovacího období, a skutečnost, že po určitou dobu tato řízení probíhala společně, překážku věci zahájené (překážku litispendence) ve vztahu k nejdříve zahájenému řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 65/2022 nezakládá.
Nejvyšší soud totiž dospěl ve své judikatuře k již ustálenému závěru, že totožnost řízení, rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Na druhou stranu není významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod č. 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000).
Odvolací soud se tudíž v souladu s uvedenou judikaturou zabýval tím, jaké nároky a na základě jakých skutkových tvrzení žalobkyně v jednotlivých řízeních uplatnila, a svým závěrem, že se tato skutková tvrzení v jednotlivých řízeních liší (v každém řízení požaduje žalobkyně odškodnění za jiné daňové řízení týkající se jiného zdaňovacího období), a proto překážka litispendence dána není, se od výše uvedené judikatury neodchýlil.
Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že se danou věcí zabýval pouze z pohledu existence případné překážky litispendence, a výše uvedený závěr tedy nijak nepředjímá to, jakým způsobem by měly soudy posoudit případný vliv skutečnosti, že jednotlivá daňová řízení byla po určitou dobu vedena společně, na posouzení samotných v jednotlivých řízeních uplatněných nároků, případně jejich výše (čímž žalovaná ve svých dovoláních rovněž částečně argumentovala), jak ostatně zdůraznil i odvolací soud ve svém prvním usnesení. Takovými otázkami se s ohledem na obsah napadených usnesení odvolacího soudu a v dovoláních vymezenou právní otázku Nejvyšší soud ani zabývat nemohl. Pokud pak žalovaná v této souvislosti poukazovala i na možné komplikace při řešení množství žalob podávaných za každé zdaňovací období, Nejvyšší soud v tomto směru zdůrazňuje, že soud prvního stupně na danou procesní situaci zcela adekvátně zareagoval spojením jednotlivých u něj vedených řízení k řízení společnému dle §112 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že některá řízení vhodná ke spojení a vedení společného řízení jsou vedena u jiného soudu, pak mohou soudy řešit prostřednictvím delegace vhodné (§12 odst. 2 o. s. ř.). Ani tyto žalovanou zdůrazňované skutečnosti tudíž nemohou vést ke změně výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně posouzení totožnosti skutku pro účely zhodnocení případné existence překážky litispendence.
Jelikož napadenými usneseními odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu