ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1175.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1175/2023-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Krči, Krčská 981/50, proti žalované V. T. , zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o zaplacení 1 663 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 128/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 26 Co 12/2022-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 26 Co 12/2022-133, potvrdil rozsudek ze dne 18. 6. 2021, č. j. 7 C 128/2020-81, kterým Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 663 950 Kč a nahradit jí náklady řízení ve výši 97 176,40 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 1. 2. 2019 „Smlouvu o bezúročné půjčce“ (dále jen „Smlouva“), kterou se žalobkyně zavázala bezúročně poskytnout žalované 2 310 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit v měsíčních splátkách po 25 850 Kč a jednorázovou platbou ve výši 2 000 000 Kč k datu 1. 3. 2020; ve Smlouvě nebyl sjednán účel půjčky. Částka 2 000 000 Kč byla dne 4. 9. 2019 podle ujednání účastnic poukázána na bankovní účet, jehož majitelem byl L. H.; z něho pak byly zpět na účet žalobkyně učiněny platby v celkové výši 336 050 Kč. Odvolací soud neuvěřil obrannému tvrzení žalované, že zápůjčka nebyla ve skutečnosti poskytnuta jí, nýbrž peníze byly určeny jejímu tehdejšímu partnerovi L. H. za účelem obchodování na komoditní burze v Chicagu prostřednictvím jeho syna L. H.; tomu byla zaslána částka 1 800 000 Kč, z rozdílu, tedy z 200 000 Kč, které zůstaly na bankovním účtu L. H., byly žalobkyni vypláceny měsíční splátky po 25 850 Kč coby výnos z burzy, které za 12 měsíců čítaly 310 200 Kč. Po stránce právní posoudil odvolací soud smlouvu o zápůjčce (s ohledem na reálnou povahu smluvního typu a odst. 11 Smlouvy) jako účinnou co do částky 2 000 000 Kč, která byla prokazatelně poukázána na smluvními stranami dohodnutý účet. Uzavřel, že je bez právního významu, jaký (čí) bankovní účet byl smluvními stranami určen coby platební místo, na které má být zápůjčka poukázána, i jak (na jaký účel) žalovaná prostředky použila. Stejně tak se odvolací soud vypořádal s tvrzením žalované, že šlo o simulované právní jednání; dovodil, že právní konstrukce prosazovaná žalovanou, že Smlouva byla pouze simulovaným jednáním podle §551 o. z., kterým mělo být zastřeno jiné právní jednání podle §555 odst. 2 o. z., se nemůže prosadit již proto, že se tvrzeného simulovaného jednání nezúčastnila i osoba, která měla být účastníkem zastíraného (disimulovaného) právního jednání (L. H.), a jelikož se ze skutkových tvrzení žalované ani nenabízí žádná třetí osoba, vůči které by měl být zastírací manévr žalobkyně a H. učiněn, tvrzená simulace postrádá smysl. Zohlednil rovněž, že sama žalovaná se v rámci předžalobní korespondence s žalobkyní ke svému závazku ze smlouvy přihlásila a svůj postoj změnila teprve v průběhu soudního řízení. Uzavřel, že se žalovaná nemůže za dané situace zprostit svého závazku a je povinna žalobkyni (věřitelce) zbývající část zápůjčky, která nebyla dosud uhrazena, vrátit.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje především z toho, že závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „zda je v souladu s právními předpisy při existenci tzv. reálné smlouvy, konkrétně smlouvy o zápůjčce, postupovat tak, že nejsou přezkoumávány a posuzovány okolnosti vzniku zápůjčky a skutečnost, že zápůjčka v důsledku záměrně určeného odlišného místa plnění – platebního místa – byla reálně plněna ve prospěch třetí osoby a vydlužitel tak nikdy vlastní zápůjčku neobdržel“. Je rovněž přesvědčena, že odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe soudů následující otázky:
· zda je v souladu s právními předpisy při posouzení věci uložit povinnost k zaplacení celé částky pouze vydlužiteli, a přitom zcela pominout skutečnou povahu právního vztahu (v tomto případě smlouvy o zápůjčce) a požadovat vrácení finančních prostředků po vydlužiteli, pokud bylo ve skutečnosti dokonce na základě dohody stran finanční plnění poskytnuto ve prospěch třetí osoby a nikoliv žalovaného, a k reálné zápůjčce tedy nikdy nedošlo,
· zda je přípustné nezkoumat okolnosti vzniku smluvního vztahu, konkrétně smlouvy o zápůjčce a neprovést důkazy navržené jedním z účastníků směřující k vyjasnění vzniku a sjednaných podmínek smlouvy o zápůjčce, a
· zda je možné při právním posouzení věci vyjít pouze z textu smlouvy o zápůjčce a odlišné platební místo a osobu, která zápůjčku obdržela, s odkazem na existenci podepsané smlouvy o zápůjčce již neřešit.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
Již v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 (který je aplikovatelný i v kontextu nové právní úpravy) Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. i na jiné dohodou sjednané platební místo, než je dlužníkův účet (tj. na dlužníkem označený účet třetí osoby). Tento závěr konvenuje i pozdější ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž plnění poskytnuté na základě určitého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, který je určen (sjednán) coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku, je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016). Žalovaná se proto mýlí, dovozuje-li, že právní otázka, zda zapůjčitel splní svůj závazek ze smlouvy o zápůjčce, pakliže zapůjčené finanční prostředky neposkytne vydlužiteli přímo, nýbrž je podle ujednání smluvních stran poukáže na jimi označený bankovní účet třetí osoby, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Jak je shora patrné, Nejvyšší soud se k této právní otázce vyjádřil opakovaně a odvolací soud se od jím přijatých závěrů v nyní posuzované věci neodchýlil; s opakovaně uplatňovanými námitkami žalované se v napadeném rozhodnutí vypořádal a své skutkové i právní závěry přesvědčivě zdůvodnil.
Žalovaná v dovolání sice formuluje i další otázky s tvrzením, že je odvolací soud „ posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe soudů “, judikaturu, která podle ní nebyla odvolacím soudem respektována, však nijak (ani obsahově) nekonkretizuje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Již proto nelze postavit najisto, zda má vůbec na mysli rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nadto již z formulace těchto otázek je zřejmé, že je dovolatelka staví na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi, popř. že jejich prostřednictvím viní odvolací soud z toho, že rozhodl na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Prosazuje přitom, že nedošlo ke vzniku zápůjčky mezi ní a žalobkyní, ale ke vzniku jiného typu závazku mezi žalobkyní a osobou, která finanční prostředky obdržela na svůj bankovní účet (L. H. st.), a že vůle účastníků Smlouvy, ani vůle H. nikdy nesměřovala k takovým právním následkům, s nimiž právní předpisy spojují vznik zápůjčky. Pomíjí, že to, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Lze proto uzavřít, že argumentací zpochybňující skutkový závěr odvolacího soudu, že finanční prostředky zapůjčila žalobkyně jí (a to převodem na smluvními stranami určený bankovní účet), nikoli třetí osobě, žalovaná nevystihla způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Způsobilou založit přípustnost dovolání není ani výtka, že soudy neprovedly některé jí navržené důkazy (zejména nevyslechly svědka L. H., st.), což podle dovolatelky vedlo k právnímu posouzení věci „velmi formalistickému a zjednodušenému, odporujícímu i základním zásadám, na kterých je nový občanský zákoník založen“. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nad rámec uvedeného se sluší doplnit, že se soudy obou stupňů s výhradou žalované proti zamítnutí dalších důkazních návrhů v rozsudcích řádně vypořádaly.
Žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům; ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu