ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1475.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1475/2023-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kamenickou, advokátkou se sídlem v Buchlovicích, Kostelní 670, proti žalované Schlieger, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, U nákladového nádraží 3265/10 (identifikační číslo 287 87 803), zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o 228.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o 252.062,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 115 C 36/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2022, č. j. 47 Co 205/2019-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou po žalované domáhal vrácení záloh ceny díla ve výši 228.000 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení).
Vzájemnou žalobou uplatnila žalovaná proti žalobci práva na doplatek ceny díla (151.845 Kč) a na smluvní pokutu za prodlení s úhradou doplatku (100.217,70 Kč) s příslušenstvím (úroky z prodlení).
V řízení před odvolacím soudem žalovaná vznesla námitku započtení pohledávky náhrady za ztrátu hodnoty zhotoveného díla (192.062 Kč) proti pohledávce, kterou žalobce učinil předmětem sporu.
Rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 47 Co 205/2019-409, Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek ze dne 27. 6. 2019, č. j. 115 C 36/2017-189, jímž Okresní soud v Havlíčkově Brodě žalobu zamítl a vyhověl vzájemné žalobě, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 228.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 9. 2017 do zaplacení a vzájemnou žalobu o 252.062,70 Kč s 8,05 % úroky z prodlení z částky 151.845 Kč od 10. 8. 2017 a z částky 100.217,70 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Právní vztah založený smlouvou o dílo je spotřebitelským vztahem, a proto – argumentuje odvolací soud – je třeba právní jednání vyložit způsobem pro žalobce (spotřebitele) nejpříznivějším. Nejasnosti smlouvy musí jít k tíži žalované (podnikatelky), která se prezentovala jako odbornice v oblasti instalace a zprovozňování fotovoltaických elektráren (§5, §1812 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Zařízení fotovoltaické elektrárny dodané a instalované žalovanou vykazovalo vady a nebylo plně funkční. Žalobce odstoupil od smlouvy oprávněně, neboť obě podmínky ujednané v článku VII.2 pod písmeny a/ a b/ byly splněny (§2001 o. z.), a bez zbytečného odkladu, tj. patnáct dnů od výměny vadných baterií, která však nefunkčnost zařízení neodstranila (§2002, §2111, §2615 odst. 2 o. z.). Byla-li smlouva zrušena, jsou strany povinny vrátit si vše, co si na jejím základě poskytly (§2004 odst. 1, §2993 o. z.). To znamená, že žalovaná vrátí žalobci zálohy ceny díla a žalobce vrátí, resp. umožní demontáž všech částí fotovoltaické elektrárny, která se nestala součástí žalobcova domu. K pohledávce na náhradu za ztrátu hodnoty zhotoveného díla odvolací soud nepřihlédl, neboť žalobce nezpůsobil nemožnost vrácení zhotovené věci v nezměněném stavu; její případné znehodnocení či opotřebení jde na vrub žalované, která zařízení fotovoltaické elektrárny bez zbytečné prodlevy nedemontovala a nepřevzala (§2110 písm. c/, §2615 odst. 2 o. z.). Nad rámec rationis decidendi odvolací soud poznamenal, že pokud by žalované právo na náhradu za ztrátu hodnoty zhotoveného díla vzniklo, šlo by ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. o neurčitou pohledávku (míra opotřebení, resp. současná hodnota zařízení není známa).
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Poté, co doplnil dokazování posudkem znalce Ing. Milana Hoška a jeho výslechem (§213 odst. 1, 4, 5, §213a odst. 2 o. s. ř.), vyšel odvolací soud z toho, že smlouvou ze 17. 11. 2016 se žalovaná zavázala v době od 15. 11. 2016 do 15. 2. 2017 dodat a zhotovit „plně funkční fotovoltaickou elektrárnu“ včetně „montáže … na rodinný dům … a uvedení solárního systému do provozu“ . Podle článku VII.2 byl žalobce oprávněn odstoupit od smlouvy „ocitne-li se objednatel v prodlení se zhotovením díla po dobu delší než jeden měsíc“ (a/) nebo „vykazuje-li dílo vady či nedodělky bránící řádnému užívání díla v souladu s předmětem této smlouvy a nedojde-li k odstranění těchto vad či nedodělků zhotovitelem ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy uplynula lhůta k provedení díla“ (b/) . Účastníci sjednali utvrzení dluhu objednatele smluvní pokutou: „Za prodlení s úhradou ceny za provedení díla zaplatí objednatel zhotoviteli … smluvní pokutu ve výši 0,5% dlužné částky, ohledně které je v prodlení, a to za každý i započatý den prodlení. Smluvní pokutu je povinen … zaplatit nejpozději do 10 dnů ode dne doručení písemné výzvy zhotovitele k uhrazení smluvní pokuty“ (článek V.1). Žalobce zaplatil žalované zálohy na cenu díla (50.000 Kč dne 1. 12. 2016 a 178.000 Kč dne 10. 4. 2017). Dílo bylo provedeno ve dnech 3. 4. až 7. 4. 2017. Po oznámení vad uplatnil žalobce právo na jejich odstranění a žalovaná ve dnech 2. 5. až 7. 6. 2017 prostřednictvím partnerské společnosti vyměnila vadné baterie. Dopisem z 22. 6. 2017 – doručeným žalované následujícího dne – odstoupil žalobce od smlouvy, protože povinnost dodat a zhotovit plně funkční fotovoltaickou elektrárnu včetně montáže na dům a uvedení do provozu žalovaná nesplnila.
Ze znaleckého posudku č. 07/2020 z 28. 9. 2020 a z výslechu znalce odvolací soud zjistil, že žalovanou zhotovená fotovoltaická elektrárna – připojená bez provedení výchozí revize na síť distributora v rozporu se zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů – vyžaduje osazení 4Q elektroměru s ovladačem HDO pro Eon dispečerské ovládání. Konstrukce, provedení a rozměry stávajícího elektroměrového rozvaděče neumožňují jeho umístění vně objektu (na veřejném místě). Na zařízení není provedeno ochranné pospojování neživých částí konstrukcí fotovoltaických panelů a jeho uzemnění mimo hromosvod. Rozvaděč DC je – v rozporu s ČSN EN 62 305 – osazen v zóně LPZ1, tj. uvnitř domu, namísto zóny LPZ0. Elektrárna je ohrožena technickým stavem hromosvodu, není chráněna před účinky blesku. Obě skupiny panelů jsou v rozvaděči DC chybně spojeny paralelně, takže elektrárna dává nižší než deklarovaný výkon. Hrozí nebezpečí požáru, poškození domu i smrtelného úrazu. Elektrárnu nelze provozovat jako plně funkční, tedy schopnou bezpečného provozu v souladu s platnými předpisy a produkující očekávané množství elektrické energie.
Výhrady proti posouzení oprávněnosti a včasnosti odstoupení od smlouvy přípustnost dovolání nezakládají. Právní závěry odvolacího soudu – formulované na zjištění, podle něhož zařízení fotovoltaické elektrárny nedodala žalovaná řádně, tj. plně funkční (bez vad díla představujících podstatné porušení smlouvy) a ve sjednané lhůtě (do 15. 2. 2017) a že žalobce oznámil vady díla včas – jsou v souladu s rozsudky ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že „nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu pro odstoupení od smlouvy má význam tehdy, jestliže dlužník splní povinnost (byť dodatečně) předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. Při trvajícím prodlení dlužníka je skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením §2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval“ . Odvolací soud tedy správně dovodil, že námitka opožděného odstoupení od smlouvy nemohla mít na rozhodnutí v této věci žádný vliv.
Námitky žalované týkající se vzájemného vypořádání plnění smluvních stran zrušené smlouvy o dílo nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že výkony zhotovitelky (dodání a montáž zařízení fotovoltaické elektrárny, která se nestala součástí nemovitosti) nezhodnotily dům žalobce a že to, co žalovaná plnila, jí může být vráceno. Z toho důvodu nejsou pro daný případ použitelné závěry rozsudků ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4552/2015, a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, v nichž šlo o situace, kdy výkony zhotovitele zhodnotily věc objednatele a kdy plnění zhotovitelem poskytnuté již nešlo vrátit, takže objednatel byl povinen v rámci vzájemného vypořádání poskytnout zhotoviteli finanční plnění (náhradu) v rozsahu odpovídajícím tomu, oč se jeho plněním obohatil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Otázka, zda povaha plnění umožňuje jeho vrácení, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jejíž řešení musí nutně vzejít z provedeného dokazování, a skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, na který žalovaná odkázala, se týká odstoupení objednatele od smlouvy před zhotovením díla; na řešenou věc tudíž nedopadá. Předloženou argumentací se tedy žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Postup odvolacího soudu při doplnění dokazování o žalobcem navržené důkazy se nepříčí závěrům, k nimž po účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb. dospěla judikatura Nejvyššího soudu. Principy neúplné apelace nebyl odvolací soud vázán, protože soud prvního stupně nepoučil žalobce, že jeho tvrzení o tom, že žalovaná neprovedla dílo řádně a ve sjednané lhůtě, nemá za prokázané, a nevyzval ho k označení důkazů potřebných k prokázání jeho sporných tvrzení (§118a odst. 3, §205a písm. d/ o. s. ř.). Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. I kdyby se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám. Dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení , jestliže mu zákon takový důkaz provést umožňuje (srov. rozsudky ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2079/2019, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2142/2012, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2013, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3345/2017).
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu