ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1733.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1733/2023-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ALUTEX, spol. s r.o., se sídlem Jablonec nad Nisou - Rýnovice, Janovská 4475/7a, identifikační číslo osoby 25041231, zastoupené JUDr. Petrem Papežem, advokátem se sídlem Mýto, Vojtěšská 245, proti žalované Kromexim a.s. Kroměříž, se sídlem Kroměříž, Hulínská 3445/5, identifikační číslo osoby 49969331, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem Kroměříž, Masarykovo nám. 128/3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 32/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2023, č. j. 74 Co 177/2021-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 699,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Vondráčka.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení náhrady škody, která jí měla vzniknout v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 5 C 32/2021-112, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 2 532 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z částky 2 532 062 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 74 Co 177/2021-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (poté, co zopakoval dokazování) vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem průmyslového objektu (zakoupeného do žalované v roce 2003) nacházejícího se v areálu žalované. Dne 13. 3. 2009 účastnice uzavřely „Smlouvu o zajištění služeb“, v níž sjednaly vzájemná práva a povinnosti zejména při užívání komunikací, vodovodního řadu, kanalizace, rozvodu plynu, rozvodu elektrické energie a vstupu do areálu žalované. Smlouva dle jejího čl. II.1. byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2009 s tím, že účastníci si sjednali automatické prodloužení (prolongaci) smlouvy vždy o dalších 12 měsíců pro případ, že kterákoli ze smluvních stran neoznámí písemně nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce. V čl. III.4. smlouvy se žalovaná zavázala umožnit žalobkyni odběr elektrické energie přes podružný elektroměr umístěný v objektu žalované. Účastnice dne 1. 1. 2016 zapsaly do protokolu stav měřidel odpojovaných zdrojů energie (elektroměr, vodoměr a plynoměr), to vše „s ohledem na ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009“. V žalobě (před její změnou) žalobkyně tvrdila, že jí dne 29. 10. 2015 žalovaná doručila dopis o ukončení spolupráce na základě smlouvy ke dni 31. 12. 2015, a dne 1. 1. 2016 ji odpojila od dodávek všech energií (elektřina a plyn) a vody. Ve změně žaloby ze dne 4. 5. 2021 žalobkyně (prostřednictvím nově zvoleného právního zástupce) uvedla, že původní tvrzení o doručení oznámení dne 29. 10. 2015 (uvedené v žalobě) bylo mylné, a žalobkyně smlouvu považuje za stále platnou a účinnou. V listině nadepsané „ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. 3. 2009“ žalovaná adresovala žalobkyni oznámení podle čl. II.1. smlouvy, že nemá zájem na pokračování spolupráce s tím, že poskytování veškerých sjednaných služeb bude ukončeno ke dni 31. 12. 2015; oznámení není datováno. Zmíněné oznámení se dostalo do dispozice žalobkyně nejpozději 15. 4. 2016, kdy je sama žalobkyně v jiném řízení předložila soudu k důkazu (jako přílohu žaloby).
Na základě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že k zániku smlouvy muselo dojít nejpozději k 31. 12. 2016 (pro úplnost poukázal na protokol ze dne 1. 1. 2016, ve kterém obě smluvní strany potvrdily, že zapisují stav měřidel v návaznosti na ukončení smlouvy). Správným proto shledal závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neměla v roce 2018 smluvní povinnost umožňovat žalobkyni odběr elektrické energie, a že není naplněn základní předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody – porušení povinnosti. S poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 a sp. zn. 33 Cdo 4358/2015), Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 544/2000) a komentářovou literaturu uzavřel, že u žalované nelze dovodit úmyslné jednání proti dobrým mravům ve smyslu §2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1461/2021, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016, sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 a sp. zn. 33 Cdo 1767/2019) v otázce „výkladu obsahu právního jednání (projevu vůle účastníka řízení) spojené s otázkou nepřípustného nahrazování vůle soudem“ . Dovolatelka prosazuje, že žalovaná učinila zcela jednoznačný projev vůle „spočívající v podání výpovědi – výlučně – dle článku II.1 smlouvy o zajištění služeb s vůlí a cílem a vůlí ukončit smlouvu o zajištění služeb k 31. 12. 2015“ . Žalovaná však podmínky podle zmíněného ujednání nesplnila, a proto je smlouva o zajištění služeb dosud platná a účinná. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení platnosti „výpovědi“ nepřípustným způsobem nahrazoval vůli žalované a že měl zohlednit vůli žalované a následné skutkové okolnosti, jako např. odpojení žalobkyně od elektrické sítě dne 1. 1. 2016, anebo vyjádření zástupce žalované před odvolacím soudem, že se jedná o oznámení dle článku II. bod 1 smlouvy o zajištění služeb.
2) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „prokázání řádného a včasného dodání písemné výpovědi smlouvy druhé smluvní straně za situace, kdy druhá smluvní strana včasné dodání sporuje“ .
3) A konečně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku sp. zn. 33 Cdo 4288/2016) v otázce, zda je „ rozhodnutí založeno na skutečnostech, které nevyplývají z obsahu spisu, tj. tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy“. Zejména závěry odvolacího soudu, že k zániku smlouvy o zajištění služeb muselo dojít nejpozději k 31. 12. 2016 a že žalovaná neměla v roce 2018 smluvní povinnost umožňovat žalobkyni odběr elektrické energie, jsou – dle přesvědčení dovolatelky – v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem; jsou „ve stejném příkrém rozporu, jako byl závěr o zaplacení kupní ceny“ v odkazovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 4288/2016.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Otázka výkladu obsahu právního jednání (projevu vůle účastníka řízení) spojená s otázkou nepřípustného nahrazování vůle soudem, přípustnost dovolání nezakládá proto, že výklad dotyčné listiny – oznámení o ukončení smluvního vztahu – nebyl sporný a o jeho obsahu mezi účastníky nepanovaly žádné pochybnosti, takže na posouzení (otázky) jeho výkladu není napadené rozhodnutí založeno.
Prosazuje-li dovolatelka, že pokud žalovaná učinila v dotyčném oznámení projev vůle ukončit dotyčnou smlouvu k 31. 12. 2015, nemohlo jejímu „zániku“ ukončení smlouvy dojít nejpozději k 31. 12. 2016, jak dovodil odvolací soud, přehlíží, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou s automatickou prolongací vždy o 12 měsíců pro případ, že některá ze smluvních stran neoznámí písemně nejméně dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy, že nemá zájem na pokračování smluvní spolupráce. Tedy doba trvání smlouvy závisela výlučně na tom, zda některá ze stran oznámí, že další prolongaci (trvání smlouvy o dalších 12 měsíců) již nechce. Datum, kdy dojde k ukončení smlouvy v tomto případě (na rozdíl od možnosti podání výpovědi, což není tento případ), tak nebylo volbou té které smluvní strany, ale odvíjelo se výlučně od data oznámení té které strany. Z uvedeného vyplývá, že i kdyby žalovaná měla vůli smluvní vztah (spolupráci) ukončit například k datu 31. 12. 2015, ale oznámila by to později než dva měsíce před skončením doby trvání smlouvy, pak by k ukončení smlouvy došlo k 31. 12. 2016 i přesto, že v dotyčném oznámení uvedla jiné datum.
Dovolatelka navíc přehlíží, že odvolací soud sice konkrétní datum, kdy se listina s oznámením o ukončení smluvní spolupráce dostala do její dispozice, nezjistil, nicméně z provedeného dokazování měl za spolehlivě prokázáno, že k tomu došlo nejpozději k 15. 4. 2016, kdy ji sama předložila soudu. Navíc odvolací soud vycházel z protokolu ze dne 1. 1. 2016 sepsaného stranami z důvodu ukončení trvání smlouvy, a nepřehlédl, že stejné tvrzení žalobkyně prosazovala v dalším vedeném soudním řízení se žalovanou. Pokud žalobkyně svá původní skutková tvrzení v průběhu řízení změnila, pak se datum oznámení žalované o ukončení spolupráce stalo spornou skutečností, která podléhala dokazování. Zpochybnění jeho výsledku (prostřednictvím druhé formulované otázky) ústícího ve skutkové zjištění, že v roce 2018 žalobkyně neměla vůči žalované žádné závazky, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť dovolání v této části neobsahuje vymezení dovolacího důvodu, tedy vyložení toho, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení uvedené otázky odvolacím soudem (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vymezení dovolacího důvodu nepředstavuje ani obecné tvrzení, že „vadu spočívající v nesprávném rozložení důkazního břemene sice formálně odstranil odvolací soud, když konstatoval, že otázka doručení výpovědi je sporná, ovšem pro změnu sám ve věci pochybil jiným způsobem, který již byl popsán výše“ (v souvislosti s první otázkou).
Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí z předestřených otázek, neboť z formulace otázky samotné a z dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatelka jejím prostřednictvím brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů, případně svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Zpochybnění závěru odvolacího soudu, že k zániku smlouvy o zajištění služeb muselo dojít nejpozději k 31. 12. 2016 (a navazujícího závěru, že žalovaná neměla v roce 2018 smluvní povinnost umožňovat žalobkyni odběr elektrické energie), založené na tvrzení, že vůlí žalované „bylo zcela jednoznačně ukončit smlouvu o zajištění služeb k 31. 12. 2015“ , vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz závěr vyslovený k první otázce). Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemá zájem na pokračování spolupráce s žalobkyní (na základě smlouvy o zajištění služeb); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15, anebo též odůvodnění – dovolatelkou odkazovaného – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016 ), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.].
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu nákladového výroku, proti němuž však dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu