ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1741.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1741/2023-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované D. Ř. , zastoupené Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem v Liberci III- Jeřábu, nám. Dr. E. Beneše 4/12, o zaplacení 564.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 418/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2023, č. j. 29 Co 255/2022-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.164 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Zrnovského, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 569.244 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 29 C 418/2021-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5.179 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8, 25 % ročně od 17.6.2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do 564.065 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud)“ rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 29 Co 255/2022-75, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 20 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8, 25 % ročně od 17. 6. 2021 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v letech 2013 až 2018 docházelo mezi žalobcem a žalovanou prokazatelně k „přesunu“ finančních prostředků; žalovaná o nich vyhotovovala přehledy, které žalobci každý měsíc elektronicky zasílala. V inkriminované době byli účastníci nejen v pracovním vztahu (žalobce byl nadřízeným žalované), ale udržovali spolu i utajovaný intimní poměr. Žalobce v řízení neprokázal, že s žalovanou uzavřel ústní smlouvu o zápůjčce, podle níž jí postupně poukázal na bankovní účet 569.244 Kč. Žalovaná neprokázala, že spornou částku jí žalobce postupně daroval nebo předával, aby hradila společné výdaje (společné večeře, noclehy v hotelech apod.), připustila pouze, že jí žalobce v minulosti půjčil 80 000 Kč, které mu splácí (podle žalobce nebyly tyto peníze zahrnuty v žalobou požadované částce). Odvolací soud skutkově uzavřel, že k převodům peněz mezi žalobcem a žalovanou docházelo bez právního důvodu. Zjištěný skutkový stav proto poměřoval ustanoveními §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), o bezdůvodném obohacení. Protože žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, odvolací soud se zabýval jednotlivými platbami a dovodil, že promlčeno je právo na vydání plateb, které žalobce žalované poukázal do 20. 8. 2018; promlčecí lhůta počala běžet dnem, kdy mohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení žalobcem poprvé uplatněno u soudu – tedy vždy dnem následujícím po dni, kdy byla jednotlivá částka žalované poukázána (§2991 o. z.). Vzhledem k tomu, že dokazování nevedlo k závěru o uzavření smlouvy o zápůjčce, neshledal odvolací soud relevantním zabývat se výpovědí (neexistující) smlouvy a potenciálním vlivem takového právního jednání na běh promlčecích lhůt. Jen jako obiter dictum se odvolací soud vyjádřil k otázce promlčení práva v případě, kdy by žalobce prokázal, že peníze žalované předával z titulu zápůjčky, což se ale nestalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na otázce „ zda v řešené věci došlo částečným plněním žalované k uznání dluhu ve smyslu §2054 odst. 2 občanského zákoníku“ , při jejímž řešení se odvolací soud podle něho odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na otázce „zda musí být v době uskutečnění částečného plnění dlužníka ve prospěch věřitele zcela zřejmé, jaká výše zbývá k úhradě, resp. na kterou z vícero dílčích zápůjček dlužník konkrétně plní, aby mohlo dojít ke konkludentnímu uznání dluhu ve smyslu §2054 odst. 2 občanského zákoníku“ , kterou má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. V souvislosti s předestřením otázek cituje právní závěry odvolacího soudu dovozující, že „ i pokud by soud dospěl k závěru, že žalobce prokázal právní titul poskytnutých peněz jako zápůjčky, nebylo by možné dovodit, že došlo k uznání dluhu vyčísleného žalobcem tím, že mu žalovaná zaplatila jako vrácení půjčky bezhotovostní platby uvedené v odvolání. Pro takový případ by muselo být zcela zřejmé v době uskutečnění platby, jaká část dluhu zbývá k úhradě… “. Nadále nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaná částka je bezdůvodným obohacením, které žalovaná získala na jeho úkor plněním bez právního důvodu, a prosazuje, že finanční částky žalované poskytoval z titulu smlouvy o zápůjčce, na čemž postavil dovolací argumentaci k otázce promlčení uplatněného práva.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Souhlasí se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Akcentuje, že obsahem dovolacích námitek je primárně kritika skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá, třeba i ne příliš významná, újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Změnil-li v posuzovaném případě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci kromě již přiznaných 5.179 Kč (s příslušenstvím) dalších 20 000 Kč s příslušenstvím, nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalobci žádná újma, odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozhodnutí zrušil. Dovolání proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu je tudíž subjektivně nepřípustné.
Pokud jde o zbývající část dovolání směřující proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (zamítající žalobu co do 544 065 Kč s příslušenstvím), nelze přehlédnout, že byť žalobce avizoval uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 větě první o. s. ř., jeho námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci založil. Oproti odvolacímu soudu, který uzavřel, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o zápůjčce, žalobce prosazuje, že finanční částky v celkovém objemu 569.244 Kč žalované postupně podle ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce poukázal s tím, že mu zápůjčku v budoucnu vrátí (neplnil tudíž bez právního důvodu); akcentuje přitom, že výše zápůjčky se podává z tabulky, kterou vytvořila žalovaná 29. 6. 2017, že jiné závazky, než závazek ze smlouvy o zápůjčce mezi sebou účastníci neměli a že žalovaná svůj dluh ze zápůjčky konkludentně uznala, jestliže na něj částečně plnila 25. 4. 2016 částku 108 000 Kč, 12. 10. 2016 částku 4 720 Kč, 30. 11. 2016 částku 10 800 Kč a 28. 6. 2017 částku 20 000 Kč (viz „ NS 23 Cdo 405/2013 “), přičemž každou z plateb označila poznámkou „vrácení půjčky, vrácení dluhu“. Pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy uvěřily jeho skutkovému tvrzení podpořenému listinnými důkazy, musely by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že šlo o zápůjčku podle §2390 a násl. o. z. a že právo na její vrácení není promlčeno.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad pomíjí a kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi (že finanční částky žalované předával podle ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce, kterou se žalovaná zavázala vrátit). Tomu ostatně nasvědčuje i formulace otázek, kterými žalobce odůvodnil přípustnost svého dovolání, neboť nejsou vztaženy ke zjištěnému skutkovému stavu, z něhož při právním posouzení věci vyšel odvolací soud, nýbrž k jím prosazované skutkové verzi.
Protože na řešení k dovoláním předestřených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemůže jejich řešení založit přípustnost dovolání. Spojuje-li totiž dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nich byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. Zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, nebo ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu