ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1792.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1792/2023-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem Brno, Běhounská 2/22, proti žalovanému R. D. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janou Krouman, BA, advokátkou se sídlem Brno, Drážní 253/7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 131/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, č. j. 14 Co 226/2021-211, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2023, 14 Co 226/2021-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2021, č. j. 7 C 131/2018-169, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné poloviny (1/2) pozemku parc. č. st. XY o výměře 237 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří – jehož součástí je stavba č. p. XY– rodinný dům, pozemku parc. č. st. XY o výměře 199 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY– rodinný dům, vše v obci a k. ú. XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 14 Co 226/2021-211, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2023, č. j. 14 Co 226/2021-216, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil výši nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících zjištění:
K návrhu žalobkyně probíhalo od 29. 4. 2016 u Okresního soudu v Břeclavi řízení ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem účastníků v době před i po rozvodu manželství. Dne 15. 7. 2016 účastníci uzavřeli smlouvu, jíž žalobkyně darovala žalovanému spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech (shora označených). Dne 21. 9. 2016 Okresní soud v Břeclavi rozhodl o svěření obou nezletilých dětí účastníků do péče žalobkyně; z rozsudku mj. vyplývá, že účastníci až do jeho vydání žili ve společné rodinné domácnosti, z níž žalobkyně hodlala odejít, žalovaný s jejím odchodem nesouhlasil a navrhoval střídavou péči o děti účastníků, aniž z jeho strany v průběhu řízení zazněla jakákoliv výhrada, že by žalobkyně o děti nepečovala řádně či dostatečně, že by je nepřiměřeně fyzicky trestala nebo se dokonce vůči nim měla dopustit trestného činu týrání (svěřené osoby). Koncem října 2016 žalovaný požádal o vypracování znaleckého posudku klinického a forenzního psychologa a znalce PhDr. et PaedDr. Miroslava Petrželu. Dne 13. 3. 2017 – těsně před nařízeným jednáním odvolacího soudu v řízení o poměrech dětí účastníků – žalovaný podal návrh na vydání předběžného opatření odůvodněný fyzickým týráním dětí ze strany žalobkyně, jejího otce a jejího přítele; současně žalobce podal (14. 3. 2017) trestní oznámení vůči těmto osobám pro podezření ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby a učinil oznámení orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Usnesením ze dne 4. 9. 2017 policejní orgán v Hodoníně odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby, kterého se měli dopustit žalobkyně a její otec, neboť ve věci nešlo o podezření z přečinu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Dopisem ze dne 10. 1. 2018 žalobkyně odvolala dar (předmětné nemovitosti) pro nevděk žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný v rámci řízení o úpravu poměrů k nezletilým dětem účastníků „zajistil soudního znalce“, kterému sdělil, že synové jsou fyzicky týráni žalobkyní, jejím otcem a kamarádem, na základě čehož podal trestní oznámení proti těmto osobám, jehož předmětem bylo prověřování o údajném týrání svěřené osoby, které tak směřovalo nejen proti žalobkyni ale i proti jí blízkým osobám, které jí byly oporou při rozpadu soužití účastníků a jejich sporu o péči o nezletilé děti.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že chování žalovaného porušující dobré mravy spočívá v tom, že měl-li již od prosince 2016 (v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvedeno 2017) důvodné podezření, že žalobkyně, její otec a její přítel fyzicky týrají nezletilé děti účastníků v takové intenzitě, že jde o domácí násilí, bití prakticky po celém těle, křičení na děti a sprosté nadávání dětem, odpovídalo by tomu jednoznačně takové jednání ve prospěch nezletilých dětí, že by již tehdy žalovaný jakýmkoliv způsobem tato závažná podezření řešil a toto údajné domácí násilí minimálně oznámil na orgán sociálně-právní ochrany dětí, jak mu soudní znalec Petržela měl dle svého znaleckého posudku z 9. 4. 2017 také doporučit. Žalovaný tak ale učinil až mnohem později v průběhu soudního řízení o péči o nezletilé děti, v němž se (bezprostředně) blížil termín nařízeného soudního jednání (byť to bylo ještě před svým konáním odročeno), a to jen proto, aby získal výhodu ve sporu s žalobkyní o péči o nezletilé děti, o niž usiloval, což není vyvráceno tím, že žalovaný tak postupoval na základě údajných sdělení samotného nezletilého AAAAA (pseudonym) a závěrů soudního znalce Petržely v jeho zprávě z 12. 3. 2017, na jejímž základě návrh na předběžné opatření i trestní oznámení podal. Byť v trestním řízení ani v řízení o péči o nezletilé děti účastníků nebylo spolehlivě zjištěno, v čem tkví zásadní rozpor závěrů soudního znalce Petržely založený na tvrzených nezletilého AAAAA (pseudonym) získaných při psychologických vyšetřeních se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi, je podle odvolacího soudu zřejmé, že buď nebylo podezření žalovaného, že žalobkyně a její blízcí se tak závažné trestné činnosti na dětech účastníků dopouštějí, natolik silné, aby odůvodnilo takové „obvinění“ matky a jí blízkých osob, nebo žalovaný měl tak závažné podezření již od prosince 2016 a vyčkával s jeho uplatněním jen proto, aby získal výhodu v soudním řízení o péči o nezletilé děti dehonestováním žalobkyně jako jejich matky, což by navíc bylo jednáním zavrženíhodným i ve vztahu k údajně týraným dětem.
Odvolací soud uzavřel, že dotyčné chování žalovaného je zjevným porušením dobrých mravů nejen vůči žalobkyni jako dárkyni, ale i vůči osobám žalobkyni blízkým a pro jeho účelovost a intenzitu spočívající v podání nejen trestního oznámení, ale i návrhu na předběžné opatření a oznámení orgánu sociálně-právní ochrany dětí (směřujících i vůči osobám žalobkyni blízkým), naplnilo podmínky pro odvolání daru podle §2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 942/2012, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, a sp. zn. 33 Cdo 3370/2017) při řešení otázky „výkladu podmínek odvolání daru pro nevděk“ . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že současná úprava (§2072 o. z.) staví naroveň subjektivní stránku zohledňovaného nevděku jako „ublížení“ dárci stránce objektivní, tedy zohlednitelné ve vztahu k jakýmkoliv jiným osobám, která musí být při hodnocení závažnosti porušení dobrých mravů samozřejmě vždy také naplněna, ale není již primární, jak to vyplývalo z právní úpravy předchozí (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatele soudy obou stupňů vyložily pojem nevděk „nepřiměřeně extenzivně a v rozporu se smyslem a účelem tohoto institutu“ . Z odkazované judikatury dovozuje, že „nevděkem se rozumí pouze zjevné porušení dobrých mravů, které je jednoznačné“ . Soudy se nezabývaly tím a nezdůvodnily, v čem spočívá zjevnost porušení dobrých mravů. Uvedl-li odvolací soud, že intenzita nemravnosti jednání žalovaného, byť není tak vysoká jako v jiných případech, kdy by důvod k vrácení daru byl shledán jako jednoznačný (…), sám „výslovně přiznává“, že závěr o nemravnosti není jednoznačný. Dovolatel odmítá, že by měl v úmyslu žalobkyni ublížit či ji zdiskreditovat (popř. „očernit“); to v řízení nebylo prokázáno.
Přípustnost dovolání dále spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „ zda je možné pouze na základě odvolání jednoho účastníka řízení změnit výrok o náhradě nákladů v jeho neprospěch “.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle §2072 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny (odstavec 1). Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké (odstavec 2).
V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud vyložil, že podle §2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k §2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
V usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, Nejvyšší soud – s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020 (bod 48 a 49), uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 104/2020, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v §588 o. z. – vyložil, že nevděkem se přitom rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.
Pro právní posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru je tudíž z pohledu ustanovení §2072 odst. 1 o. z. podstatné, zda a do jaké míry bylo chování žalovaného způsobilé žalobkyni zjevně ublížit.
Odvolací soud se důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, a to z hlediska objektivního i subjektivního. Jeho závěr, že chování žalovaného vůči žalobkyni bylo - vzhledem ke všem okolnostem případu - objektivně způsobilé žalobkyni zjevně ublížit, konvenuje zjištěným okolnostem a podle dovolacího soudu nejde o závěr nepřiměřený. Podmínky pro odvolání daru pro nevděk tudíž byly splněny.
Námitka, jíž dovolatel oproti odvolacímu soudu prosazuje, že nebylo prokázáno, že měl v úmyslu žalobkyni ublížit, je skutkového charakteru.
Zpochybňuje-li dovolatel jednoznačnost závěru o zjevném porušení dobrých mravů, činí tak prostřednictvím zpochybnění skutkového závěru, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru. Jeho polemika v tomto směru nezohledňuje všechny rozhodné skutkové okolnosti posuzované věci, tudíž jeho hodnocení závadného chování není komplexní. Jinak řečeno naplnění objektivního hlediska lze posoudit po komplexním vyhodnocení závadného chování, nikoli z dílčích - izolovaně posuzovaných - okolností projednávané věci. V tomto ohledu jeho námitky vychází z jeho vlastního (subjektivního) úsudku o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
K odkazované judikatuře, z níž dovolatel vyvozuje, že v řízení zjištěné jeho chování nenaplňuje znaky zjevného porušení dobrých mravů ve smyslu §2072 o. z., je třeba uvést následující.
Přiléhavost postrádá odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017, neboť v projednávané věci žalovaný opožděné odvolání daru podle §2075 odst. 2 o. z. nenamítal.
Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, není přiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci závadné chování žalovaného nespočívalo v ochraně jeho subjektivních práv (v podání žaloby o zrušení věcného břemene, v prodeji části pozemku nabytého darováním, ani v nesplnění dohody o výstavbě bytu). Kromě toho odkazovaný spor byl posuzován podle (již neplatné) úpravy v §630 obč. zák.
Skutkovou odlišnost s projednávanou věcí vykazuje i dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011. Žalovaná (obdarovaná) tehdy podala na žalobce (dárce) trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy k jejich společnému dítěti, na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Přestože žalobce byl následně zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, vyšlo v trestním řízení najevo, že žalovaný jí skutečně pravidelně měsíčně soudem určené výživné nepředával, a bylo pouze na posouzení soudu projednávajícího obžalobu, zda zjištěné chování žalobce naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Nešlo tedy – oproti této projednávané věci – ze strany obdarované o ryze šikanózní postup. Nadto i odkazovaný spor byl posuzován podle (již neplatné) úpravy v §630 obč. zák.
Napadá-li dovolatel výrok o nákladech řízení, pak dovolání v tomto rozsahu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu